Mohlo by se zdát, že vítr bude mezi stromy přívětivější, ale nebylo tomu tak. Seppem poryvy cloumaly stejně jako ve vesnici a v lese to bylo ještě mnohem děsivější. Všude létalo jehličí, listí, malé i větší větvičky a další věci, co by jinak poklidně ležely na zemi. Mladík ucítil, jak jej do stehna udeřil suchý žalud, který byl odvát.
Měl štěstí, že zná les dobře, protože kvůli dešti mu lucerna byla k ničemu, přestože plamínek stále odhodlaně plál. I tak byl rád, že má sebou nějaký zdroj světla, alespoň trochu ho to uklidňovalo. Každým druhým krokem klopýtl, vichřice mu házela do cesty nečekané překážky a on si neustále nadával a klel, že se musel zbláznit. Krom hlasitého šumění deště a korun stromů, burácení hromů a větru, slýchal i jak nedaleko něj dopadají silné větvě a někdy i strom.
V takovém marastu se nedalo jít rychle, proti své vůli postupoval pomalu. Ruku s lucernou měl nataženou, aby si svítil na cestu. Ale bylo to spíše ze zvyku, než že by mu to opravdu pomáhalo. Měl pocit, jako kdyby šel hodiny, když konečně našel mýtinu, kde obvykle kácel. Poznal to, protože tu nebylo tak temno, jako mezi stromy. Přesto neviděl takřka nic a jen co se mu podařilo trochu zorientovat, pokračoval dál k místu, kde naposledy Varise zanechal. To trvalo dalších několik minut.
Došel na to místo, u jedné houštiny a nemohl tomu uvěřit.
Varis tu nebyl.
Zkusil zakřičet jeho jméno, ale přes okolní hluk to bylo téměř k ničemu. Ještě párkrát se rozhlédl, jestli je skutečně tam, kde by měl. Znovu se utvrdil, že je na správné pozici, ale stvoření nikde. To ho naštvalo a dnes už po několikáté si vynadal. Snad by měl být rád, že se Varisovi podařilo dostat z nebezpečí, ale teď ho to dopálilo. Riskuje zdraví, nejspíš i život úplně zbytečně! Ta hloupá vrána jej zbytečně vyplašila a jak zuřil, napadlo ho, že jí zakroutí krkem, až se vrátí domů. Naposledy s nadáváním prohlédl místo a když opravdu nic nenašel, vydal se zpátky.
Teď už šel rychleji, vztek ho popoháněl a bylo mu jedno, že klopýtá. Chtěl být venku z lesa co nejdříve, schovat se doma. Opět došel na mýtinu a rázoval si to do vesnice, když zakopl o něco většího a padl na zem až mu lucerna odletěla pár centimetrů od něj. Vztekle vyplivl další nadávku a chtěl se zvednout. Než to udělal, cosi uchopilo jeho kotník a on se strašlivě vyděsil. Vykřikl, popadl lucernu a snažil se to neznámé setřást. Slabé světlo nakonec odhalilo bílou paži, která povolila sevření a padla k zemi.
„Varisi?“ Zakřičel do burácení bouře. Přiblížil lucernu ještě blíž k tmavému stínu a plamínek svíčky se teď odrážel od lesklého peří, pod kterým se Varis snažil alespoň trochu ukrýt. Přestože křídla vodu nepropustila, byl celý promočený a špinavý. Odhalil pak svou tvář, lemovanou mokrými vlasy. Vypadal vyčerpaně a přes líce se mu táhly blátivé šmouhy. Seppovi došlo, že se sem musel doplazit, to bylo pochopitelné. Uprostřed mýtiny bylo riziko, že na něj něco spadne daleko menší.
„Můžeš vstát?“ Ptal se dřevorubec s křikem. Varis zavrtěl hlavou a ve tváři měl výraz bolesti. Sepp se posunul a posvítil na zraněnou nohu. Obvaz byl úplně mokrý, obalený blátem, jehličím a dalšími nečistotami.
Ani o tom moc nepřemýšlel, prostě mu podal lucernu, klekl si před něj a otočil hlavou. „Vylez mi na záda!“ Zakřičel a Varis se s vypětím sil posadil. Přisunul se k němu, přitiskl se a ruce mu omotal kolem ramen. Na to se Sepp těžce zvedl a podepřel jeho stehna rukama. Cítil jak si o něj Varis opřel hlavu a pak se vydal na cestu. Nebylo to nic jednoduchého.
Varis byl sám o sobě celkem drobný a hubený, ale aby křídla unesla jeho váhu, byla veliká a přidávala mu na tíze. Vyčerpáním je měl teď svěšená a táhl je za sebou jako temný závoj. Jedno však nakonec přeci jen zvedl a nastavil tak, že Seppa alespoň trochu chránilo před bodavým deštěm.
Šli dlouho, mladík nejen že skoro nic neviděl a bojoval proti neutuchající bouři. Ale za nějakou chvíli už se Varis opravdu pronesl. Klopýtal ale odhodlaně, krok za krokem, promočený na kost se snažil nevnímat chlad a stále dopadající kusy dřevin všude okolo. Ulevilo se mu, když konečně spatřil okraj lesa a zanedlouho i siluety domů a stavení. V některých oknech poblikávalo světlo svící, to jak sousedům nedala vichřice spát.
Venku nebyla ani noha, jen blázen by v tomhle počasí vylezl z domu. I tak se Sepp rozhodl, že nepůjde po cestě, ale mezi domy, aby je případně nikdo nezahlédl. Přikradl se ke svému obydlí, rozhlédl se a pak rozrazil dveře.
Chtěl Varise opatrně sundat, ale nemotorně mu sklouzl z ramen a zůstal ležet na podlaze. Byl v bezvědomí. Zabouchl dveře, Salan se mezitím hlasitě rozštěkal na stvoření na podlaze. Byl to ten stejný štěkot, jako tehdy v lese, plný bázně a vzteku. Sepp si k němu klekl a přiložil si prst k ústům.
„Tiše, Salane, ticho. Je to přítel,“ uklidňoval zvíře a podíval se na Varise. „Alespoň doufám,“ řekl si spíše pro sebe.
Zapálil malou svíčku na stole a přemýšlel, co dělat. Až teď, když měl Varise v domě, mu došlo, jak strašně riskuje. Jestli někdo přijde na to, že jej ukrývá, budou mít problémy oba a dost veliké. To teď ale nechal stranou, když už je tady, musí se o něj postarat.
Začal tím, že ho svlékl z mokrých šatů. Černý oděv s výstřihem na zádech, aby neomezoval křídla, byl úplně promočený a zablácený. Dělalo mu trochu problém svléknout ho, ale nakonec se zadařilo a přestože se zprvu snažil nesoustředit jeho nahé tělo, přelétl jej pohledem a zarazil se. Nejen, že mu, k vlastnímu překvapení, přišlo hezké. Ale když se podíval důkladněji, spatřil řadu jizev na hrudi a pak i na zádech. Jejich vznik musel být velmi bolestivý, vypadaly jako po ránách bičem, nebo něčím podobným.
Také si všiml, že Varis nemá ani jeden chloupek navíc. Byl hladký a i mezi nohama (kam Sepp zamířil zrak náhodně a poněkud se při tom zarděl) neměl prakticky žádné ochlupení. To mu přišlo zvláštní. Zavrtěl hlavou.
Přestal ho zkoumat, zvedl jej do náručí a položil na kavalec. Křídla pod ním musel porovnat, aby nebyla zkroucená a on je nedejbože třeba polámal. Varis teď ležel na jeho pryčně, perutě roztažené, dotýkající se podlahy. Vypadal křehce a nebezpečně zároveň. Jako padlý anděl.
Sepp jej přikryl tenkou přikrývkou, vzal ze stolu svíčku aby lépe viděl a přisedl si na lůžko. Opatrně vzal zraněnou nohu, položil si jí na klín a sňal zašpiněný mokrý obvaz. Hodně jej překvapilo, že rána nevypadá hůř, i když pořád dost bolestivě. Pomocí alkoholu pak zranění důkladně vyčistil a pak obvázal čistým plátnem. Bylo nejspíš dobře, že byl Varis v bezvědomí, jinak by ho to hodně bolelo.
Když měl hotovo, konečně se i on svlékl z mokrých šatů, z truhly vyndal suché a převlékl se. Vyndal pak ještě jednu přikrývku, rozložil ji na podlahu vedle Salana a lehl si. Na to uslyšel tichý pravidelný zvuk. Znovu se posadil a spatřil vránu, jak ťapká po podlaze ke svému pánovi. U pryčny vzlétla, dosedla mu na hruď a zobákem šťouchla do jeho dlaně.
„Nechej ho spát,“ zašeptal jí Sepp a pták se na něj podíval. „Bude v pořádku,“ dodal ještě a položil se na zem vedle chlupatého kamaráda. Pohladil jej, pes se k němu schoulil a zanedlouho oba usnuli. Stále zuřící vichřice ho nijak nerušila, noční výlet do lesa jej hodně unavil.
Bouře pak ustala až k ránu a nechala za sebou vlhký a těžký, přesto jaksi vyčištěný, vzduch.

Mladíka probudilo slunce, co mu skrz okno svítilo do tváře. Otevřel oči a pomalu se posadil. Tiše zasténal, jak byl z noční vycházky rozlámaný. Pohlédl na Varise, který stále spal, dokonce ve stejné poloze, v jaké ho uložil. Vstal, aby se na něj podíval a ulevilo se mu, že má dech pravidelný a když mu sáhl na čelo, neměl ani horečku. Vrána, která se nepohnula z místa, co k němu přilétla k Seppovi zvedla hlavu.
„Bude to dobrý,“ řekl jí a ona se načepýřila. Sepp pak chvilku přemýšlel, co dělat. Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, dělat, že se neděje nic neobvyklého, aby nevzbudil podezření. Prozatím půjde ven a nakoupí pár věcí. Navíc Salan už byl dlouho zavřený v domě, tak se alespoň provětrá.
Pobídl psa a vyšli z domu. Jen jednu věc udělal jinak, a sice, že se rozhlédl a pak nenápadně zamkl dveře od domu. To jindy nedělal, nikdo ve vesnici neměl potřebu zamykat své obydlí. Byla to uzavřená komunita, kde nebyli zloději ani nic podobného. On chtěl mít ale jistotu, že k němu někdo nevpadne, kdyby ho hledal a neuvidí bytost, která mu právě leží na kavalci. Otočil tedy železným klíčem, schoval ho do kapsy a pak se jakoby nic rozešel na náves, se Salanem v patách.
Zdálo se, že noční bouře překvapivě nenadělala sousedům větší škody. Až na pár drobností, které odvál vítr, vše vypadalo normálně a vesničanům vichřice poskytla spíše téma k hovoru, než nějaké starosti. Tomu Sepp skoro nemohl uvěřit, vzhledem k tomu, jaký marast to byl. Ve vesnici však vše běželo jako každý jiný den.
Došel na náves, která sem tam působila i jako malé tržiště, kde mohli obyvatelé dokoupit zásoby všemožného druhu. Skromné trhy bývaly asi třikrát do týdne. A dnes zde bylo poněkud rušno. Mladíka napadlo, že je to dobře, je na očích a nikdo si nepomyslí, že doma schovává nějaké tajemství, když si jde v poklidu nakoupit.
Nejprve koupil bochník chleba, pak se přemístil k řeznickému stánku, když ho napadlo, že Varis musí sníst také nějaké maso, aby nabral síly. Koupil něco málo ze soleného a uzeného, až začal řezník vtipkovat, že je mladík nějak při chuti. Na to jen pokrčil rameny, popřál hezký den a šel zase dál.
Potřeboval ještě alkohol, který už mu docházel. Varisovo zranění bude potřeba ještě párkrát vyčistit a už ho zbylo málo. Pro lahev ale musel do krčmy a to se mu opravdu nechtělo. Doufal alespoň, že tam bude Kes, hospodský a Ralin otec, aby se s ní po tom fiasku v lese nemusel vidět. Měl smůlu.
Jen vešel do hospody, dívka, schovaná za rohem žoviálně pozdravila hosta. Když ale zjistila, že je to Sepp, zamračila se a odfrkla si.
„Co chceš?“ Vyštěkla na něj otráveně a on přistoupil k pultu, za kterým stála.
„Dej mi lahev lihu,“ řekl bezbarvě. Neochotně sáhla pod pult a vytáhla láhev čiré tekutiny. Zaplatil jí a měl se k odchodu, když si uvědomil, jak je to celé zbytečné a nepříjemné. Neměl tyhle spory rád, vždy se jim snažil vyhnout. Věděl, že se budou potkávat dnes a denně, v tak malé komunitě to bylo nevyhnutelné. Už sahal na kliku od vchodových dveří a povzdechl si. Spolknul svou ješitnost jako hořké sousto a přestože to byla ona, kdo jej prve urazil a celé to začala, otočil se k dívce.
„Ralo,“ oslovil ji a ona zvedla otráveně hlavu. „Nechci se s tebou hádat. Nemůžeš se na mě zlobit, že jsem tě odmítl. To není tebou, ale nebudu se za to omlouvat. Jsi hezká a hodná holka,“ řekl smířlivým tónem. „Jen by sis měla víc vážit sama sebe,“ dodal ještě a v poklidu odešel. Dívka se dívala jeho směrem, dokud jí nezmizel z dohledu. Byla překvapená z toho co jí řekl a když byl pryč zamyslela se…

Znovu se nenápadně rozhlédl a připadal si jako zločinec, přestože odemykal vlastní dům. Pobídl Salana aby šel dovnitř a pak za sebou rychle zavřel dveře. Varis stále spal. Mladík položil nakoupené věci na stůl a přistoupil k lůžku. Sedl si na okraj a položil mu dlaň na čelo. Stále byl bez horečky, to bylo dobré. Zvedl se tedy, že ho nechá ještě odpočívat, ale Varis se na kavalci zavrtěl, svraštil obočí a pak pomalu otevřel temné oči. Zmateně se rozhlédl a spatřil Seppa, který si sedl zpátky.
„Odpadl jsem…“ řeklo stvoření tiše. Mladík přikývl. Natáhl se pro lahev vody na stole a odzátkoval ji. Varis se namáhavě otočil na bok a zvedl se na loket, aby se mohl napít. Přikrývka mu sjela k pasu a odhalila bílou kůži a jizvy.
„Jsem nahý!“
„Ovšem,“ řekl mu Sepp, když si bral vodu zpátky. „Tvé šaty byly úplně promočené, musel jsem je sundat,“ odvětil mu prostě. „Jak se cítíš?“
Varis se zabalil do přikrývky a posadil se. Chvilku jako kdyby přemýšlel a pak odpověděl:
„Mnohem lépe. Jen ta noha mě dost bolí.“ Podíval se na kotník, obvázaný čistou látkou. „Řekni mi, popravdě, jak to vypadá?“ Zeptal se Seppa a v hlase měl obavy. Morko a špína mohla zapříčinit pěkný problém v podobě infekce či mokvání. Dřevorubec vstal a došel ke stolu.
„Nejsem felčar. Ale myslím, že to bude dobré. Nevypadá to hůř než posledně.“
Varis si trochu oddechl. Sledoval Seppa, jak krájí čerstvý chléb a když mu podal krajíc s kouskem koupeného masa, s vděkem jej přijal. Měl strašlivý hlad. Mladík pak obsloužil i Salana a nezapomněl ani na vránu, která stále spočívala na kavalci vedle pána. Nakonec se do jídla pustil on sám.
„Máš opravdu věrného přítele,“ řekl Varisovi a ukázal na opeřence. Varis se usmál a pohladil ptáka po lesklých křídlech. Věnoval mu láskyplný pohled a otočil se zpátky na mladíka, sedícího na lavici u stolu.
„Asi jako ty,“ pokynul hlavou k Salanovi. „Ale tvůj mě nejspíš nemá moc v lásce.“
Salan zdvihl hlavu od kousku uzeného a trochu na Varise zavrčel. Sepp se tomu musel usmát.
„Je jen opatrný. Zažil si svoje, než jsem se ho ujal, tak není moc důvěřivý.“
„Zachraňovat bezmocné je tvůj koníček?“ Zasmál se Varis a když si všiml Seppova výrazu, zvážněl. „Seppe,“ oslovil mladíka, „vím, že strašlivě riskuješ, když mě tu máš. Vím, moc dobře, co by se mohlo stát, když na to lidé přijdou. Jsem ti nesmírně vděčný, že jsi mi pomohl.“ K mladíkově překvapení se pak naklonil a položil mu dlaň na ruku. Chtěl se nejprve odtáhnout, ale nějak to nedokázal. Snažil se potlačit podivné mravenčení v břiše.
„Moc si toho vážím. A hned jak to půjde, odejdu. Nechci abys byl kvůli mně v nebezpečí.“ Pohlédl dřevorubci do očí a ten se zarděl a uhnul pohledem. Vybavil se mu snový polibek a to co dělal v lese při myšlenkách na Varise.
Musel se rychle postavit a otočit se. Nervozně si odkašlal, aniž by se na okřídleného podíval. „Neboj se,“ promluvil trochu zastřeně, „nějak už to uděláme. Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti.“
Až když opadl ten podivný pocit, co projel jeho tělem, otočil se. Ve snaze navázat konverzaci jiným směrem ukázal na Varise.
„Tvé jivy. Od čeho jsou?“
Černé oči se zadívaly na podlahu a jejich okolí opět podivně potemnělo. Pár tenkých pramenů černých vlasů zakrylo bledou tvář, když Varis sklonil hlavu. Mlčel, jako kdyby přemýšlel, jestli chce odpovědět. Sepp si všiml jak se drápovité nehty netečně zaryly do slaměné matrace a peří na perutích se načepýřilo. Vypadalo to, jako kdyby Varisem projela slabá vlna elektrického proudu.
„Od lidí,“ ozvalo se tiše, když už Sepp myslel, že neodpoví. Pak nastalo delší nepříjemné ticho. Mladík netušil, co by měl říci. Byl samozřejmě zvědavý, co přesně se Varisovi stalo, ale nevypadalo to, že by o tom chtěl mluvit.
„Omlouvám se,“ řekl jen nakonec a ani nevěděl proč. Omluva mu přišla na místě, přestože vlastně nevěděl, proč se omlouvá, jestli za to, že se dotkl citlivého tématu, nebo za ty lidi, co mu očividně způsobili velikou bolest. Atmosféra v domě byla najednou dusná a těžká.
Po chvilce se stín okolo Varisovích očích vytratil, jeho tělo se uvolnilo, jako by byl dosud zaťatý v křeči. Podíval se na dřevorubce a trochu se usmál.
„Nechme to být, ano? Možná ti někdy povím, co se tehdy doopravdy stalo. Ale dnes ne.“ Řekl v o něco lepší náladě a Sepp přikývl. Měl spoustu otázek ale Varis se vyjádřil poměrně jasně, tak to nechal být.
Málem leknutím nadskočil, když se ozvalo bušení na dveře. Oba se na sebe zděšeně podívali. Salan zaštěkal a s vrtěním ocasu přešel ke dveřím. Sepp trochu zpanikařil, nemohl se v krátkém okamžiku rozhodnout, zda předstírat, že není doma, nebo se pokusit vyklouznout ven.
„Seppe!“ Ozvalo se zvenčí a další bušení do dveří.
Mladík si nakonec přiložil prst ke rtům, naznačil Varisovi aby byl potichu. Došel ke dveřím a na škvíru je pootevřel. Venku stál Tirol.
„Zdravím,“ zasmál se, když uviděl Seppa, „Ty dnes nejdeš do lesa?“ Zeptal se. Mladík si všiml lahve, kterou svíral v ruce a také jak se mírně zapotácel. Byl opilý. A to měl vždy náladu mluvit, povídat si. Většinou došel za Seppem, když pracoval, posadil se na nejbližší pařez, blábolil, popíjel svěřoval se a někdy si zoufal. Seppovi to bylo jedno, nijak ho to neobtěžovalo, sem tam mu přikývl a Tirol byl rád, že se má komu svěřit. Dnes se to ale nehodilo, přinejmenším.
„Ne, zůstanu dnes doma,“ odpověděl mu mladík a pořád se soustředil, aby neotevřel dveře o něco víc. „Není mi dobře,“ pokusil se zakašlat aby to bylo co nejvíce věrohodné. Tirol se přestal usmívat a bylo vidět, že je trochu zklamaný.
„Tak mě pust dovnitř. Mám sebou i lék,“ zvedl lahev a zakřenil se.
„Radši ne, půjdu si lehnout. Nevím ani co to je, mohl by jsi to taky chytit. Uvidíme se,“ řekl a než stihl Toril něco namítnout, zavřel za sebou dveře. Chvilku bylo ticho, než si byli jistí, že odešel. Pak už se Varis neudržel a vyprskl smíchy. Sepp se na něj nechápavě podíval a pak se zamračil.
„Co je tu k smíchu? Mohl to být průšvih!“ Obořil se dotčeně na stvoření na posteli. Varis se uklidnil ale úsměv mu ze rtů nezmizel.
„Promiň. Ale ten tvůj kašel. Nemůžu uvěřit, že ti to zbaštil.“
„Byl na mol,“ řekl Sepp a to Varise pobavilo ještě více. Nakonec jeho smích nakazil i dřevorubce.