Skoro už se smrákalo, tak se rozhodl pro dnešek práci ukončit. Sebral sekyru a pilu, hliněnou lahev s vodou a vydal se ven z lesa, směrem k vesnici. Dnes šla práce dobře, tak cestou přemýšlel, že zajde na korbel či dva do hospody. Přeci jen, zaslouží si to.
Zapískal a za moment k němu přiběhl jeho Salan. Veliký, sněhově bílý pes, naprosto věrný a oddaný. On sám neměl s obyvateli vesnice žádné problémy, měl spoustu známých, tak, jak už to v takové komunitě bývá, ale Salan byl jeho největší přítel. Našel ho tenkrát, když byl ještě štěně a nějaký dobrák se ho chtěl zbavit v lese, snad aby jej něco sežralo, nebo aby sám pošel hlady. Když ten malý chundelatý uzlíček uviděl, jak se choulí u pařezu, vyčerpaný a vyděšení, nepochyboval ani na vteřinu a ujal se ho. Jako by je osud spojil, protože nedlouho předtím mu zemřel otec, nejbližší člověk, kterého měl a on byl osamělý. Vzal štěně, nakrmil jej, zahřál a od té doby byli nerozluční.
„Tak pojď,“ řekl mu svým hlubokým avšak jemným hlasem. „Třeba budeš mít dneska štěstí a Rala ti schovala pár kostí,“ pohladil zvíře po hlavě.
Vešli z lesa do vesnice a zamířili k prostému dřevěnému domku. Nijak se nezdržovali, jen uklidil nářadí a hned se zase vydali přes náves do krčmy. Venku už byla tma, takže se nikdo nepotuloval, ale z hospody byl slyšet hluk. Vešel, Salana v patách.
„Ale, není to náš Sepp? Dřevěný muž přichází!“ Ozvalo se od stolu se smíchem. To zdejší kovář, Tirol, jej vítal s pozvednutým korbelem a ostatní osazenstvo stolu se k němu přidalo. „Pojď k nám, chlapče, sedni si!“ Vyzval ho.
Postarší muž, jako vždy už podnapilý, mu uvolnil místo a on si přisedl. Salan si automaticky lehl k jeho nohám, aniž by se zajímal o svět okolo a začal podřimovat.
„Dobrý,“ pozdravil ostatní muže. Byli to štamgasti, sedávali tady snad každý večer, všechny je znal. Aby ne, tohle byla sice samostatná, ale poměrně malá vesnice, každý znal každého.
„Tak, panáčku, budeš jíst?“ Ozvalo se za ním a najednou měl u obličeje Ralino bujaré poprsí, když se skláněla a dávala a stůl pivo. Aniž by se ho zeptala, jeden korbel přistál i před ním.
Dělala to schválně. Její výstřih byl obrovský, aby bylo vidět vše, co bylo dovoleno, schválně se před ním sehnula. Snažila se, až to bylo zoufalé, měla na něj zálusk už dlouho a aby taky ne. Sepp byl mladý, urostlý a velice pohledný muž s ostrými rysy. Měl pronikavé šedé oči, hezkou tvář, široká ramena a prací urostlé svaly. Kdejaká dívka ve vesnici po něm házela očkem, ale jeho to nechávalo chladným. Sám nevěděl proč.
„Dám si vepřové,“ odpověděl jí a napil se piva. Chutnalo báječně, po dnešku mu opravdu bodlo. „Nezbilo ti něco pro Salana?“ Optal se dívky s úsměvem. Tak kývla, pohladila psa a odešla. Když pak Seppovi nesla jídlo, hodila zvířeti pořádnou kost, na kterou se s chutí vrhl.
„Říkám, že to není dobré znamení,“ zaposlouchal se mladík opět do rozhovoru mužů kolem. Ujídal ze své misky a sledoval jejich debatu.
„Taková hloupost! Pohádky pro děti!“
„Naposledy, když tu byly, přivedlo to jen neštěstí!“
„Naposledy to bylo před pěti sty lety a to co se povídá jsou jen legendy.“
To už to Sepp nevydržel a chtěl se dostat do obrazu. „O čem to mluvíte?“ Zeptal se chlapů. Tirol se na něj překvapeně podíval.
„Jsi celý den v lese a ničeho sis nevšiml? Vrány se vrátily. Krouží teď nad vesnicí a lesem v okolí čím dál častěji. A jestli jsou zpátky, znamená to jen potíže.“
„Jo, protože Tirol věří nesmyslům o vraním démonovi a jeho věrných,“ smál se Hael, místní statkář. „Prober se, kovařino! Jsou to jen ptáci,“ dloubl do kováře loktem a upil ze svého korbelu.
„Kteří tu staletí nebyli a teď se vrací. Jak mi vysvětlíš, že když tu byli posledně, vyhořela skoro celá vesnice a spousta lidí zemřela?“ Otočil se k Seppovi a tajemně dodal: „A pak prostě zmizeli.“
Seppa to celkem zaujalo, ale spíše jako nápaditý příběh, než jako věc, které by se měl obávat. Dojedl, objednal si ještě pivo a sledoval, jak se Hael potácivě zvedá.
„Tirole, docela ti závidím,“ plácl kováře do zad. „Chtěl bych mít taky tak málo starostí, aby mi nahnalo strach pár vrabčáků. Mě teď čeká jinej boj,“ říhl. „Musím přesvědčit starou, aby mě zas nepeskovala, že jdu pozdě. Buďte zdrávi!“ Zasmál se a téměř tanečním krokem opustil krčmu.
I ostatní muži se začali pomalu sbírat a nakonec i mladík. Dopil, nechal na stole několik mincí a měl se k odchodu, když ho Tirol, který jako jediný zůstal sedět, zastavil.
„Chlapče,“ oslovil ho opileckým hlasem, než se stihl vzdálit. „Dej si pozor!“
Sepp se na něj usmál, přikývl a pak, se Salanem odešel. Váhal, jestli by neměl muži pomoci domů, ale nějak pochopil, že to dnes bude mít kovář ještě na dlouho.
Šli k domu šouravým krokem. Bylo už pozdě a měsíc svítil silně a jasně. Příjemný večer, pomyslel si Sepp a pohladil psa, který kráčel po jeho boku. Dorazili domů, Sepp se svlékl, opláchnul se u kádě s vodou, lehl si na prosté lůžko a přemýšlel o tom, co říkal Tirol. Měl takový pocit, že mu matka, když byl hodně malý, vyprávěla nějaké pověsti o vraním démonovi a o neštěstí a smrti, kterou s sebou přináší, když se objeví. Jistě si ale nic nepamatoval, bylo to už hodně dávno a maminka mu zemřela brzy. A otec o takových věcech nikdy nemluvil.
S těmito myšlenkami se začal propadat do spánku, psa na podlaze, vedle pryčny. Zakrátko usnul docela.

Nikdy neměl potřebu vyspávat a i kdyby chtěl, stejně se probouzel každé ráno brzy. Posadil se, protáhl a vstal. Opláchl si obličej a posadil se na lavici k jednoduchému stolu, kde vzal z ošatky tmavý chleba a odřízl krajíc. Posnídal, do kousku plátna ukrojil ještě dva krajíce, naplnil lahev vodou a oblékl se. U dveří popadl sekeru a pilu a se Salanem v patách se vydal do lesa. Na včerejší řeči o vranách si ani nevzpomněl.
Procházel mezi stromy, mýtina, kde pracoval už byla celkem hluboko hvozdu. Jak pomalu našlapoval, zvedl oči k nebi. Mezi korunami stromů paradoxně nemohl zahlédnout nic jiného.

Přímo nad ním, ve stejném okamžiku, kdy zaklonil hlavu, za odpovídajících zvuků prolétlo hejno vran….