Salan jej přivítal vrtěním ocasu, netrpělivě stál u dveří, které otevíral. Jen co Sepp vešel, skočil na něj a opřel přední tlapy o jeho hruď. Tak zůstal, dokud ho pán nepohladil.
„Salane,“ láskyplně psa oslovil. „Nebudeš tomu věřit. Opravdu tam byl…“ řekl a pak zakroutil hlavou. I když byly dny, kdy pracoval do úmoru, nikdy se necítil tak unavený, jako dnes, po tomto zážitku. Hlava ho bolela a i když naposledy snídal, na jídlo neměl ani pomyšlení. Jediné, co chtěl teď udělat, bylo napít se a lehnout si. Ze džberu nabral vodu do dřevěné naběračky, napil se, u kádě si opláchl obličej a pak už jen padl do postele.
Když zavřel oči, měl před sebou vraního démona a nemohl se toho zbavit, až ho to začalo rozčilovat. Naštěstí pro něj to netrvalo dlouho, únava vyhrála a tvrdě usnul.

Snad nikdy v životě nespal tak dlouho. Když usnul, venku bylo ještě světlo a on se probudil sice brzy, ještě za šera, ale na počet hodin to pro něj bylo opravdu neobvyklé. Cítil se však odpočatě a mysl měl mnohem jasnější, než včera a to bylo dobře. Salan ještě spal na svém obvyklém místě, když vstal a omyl si obličej.
Své rozhodnutí ale nezměnil. Když se včera vracel z lesa, měl jasno v tom, co musí udělat a ani po tvrdém spánku tomu nebylo jinak. Neměl v plánu váhat. Posbíral vše, o čem si myslel, že by mohlo být užitečné, zabalil do uzlíku a vydal se ven. Byl rád, že jeho přítel spí, nechtěl ho brát s sebou, pořád nevěděl, jestli dělá správné rozhodnutí a stále to bylo nebezpečné.
Vykoukl ven z domu. Vesnice ještě spala a za to byl rád. Uvědomil si totiž, že v lese nechal sekeru a neměl náladu vysvětlovat zvědavým sousedům, proč jde do lesa bez nářadí a navíc s plným uzlíkem různých věcí. Proběhl mezi domy a zaplul do lesa. V hvozdu ještě panovala tma, jak se první slaboučké paprsky slunce nedostaly přes koruny stromů a on v té temnotě zmizel, jako by jej pohltila.
Šel rychle, jaksi nabuzený a odhodlaný. Až když se ocitl pár metrů od místa, kde měl být démon, zastavil se. Naposledy jej ovládly pochybnosti, zda se rozhodl správně a jestli nebude litovat. Zavrtěl hlavou, nechal tyto myšlenky za sebou a šel dál.
Možná si ve skrytu duše trochu přál, aby tam už nebyl. Aby nemusel čelit tomu nebezpečí, přestože si ho zvolil. Ale byl tam. A vypadalo to zle.
Démon ležel na samém místě, kde jej viděl naposledy. Bílou tvář měl otočenou směrem k Seppovi, oči zavřené. Ležel nehybně, odevzdaně, vrány byly pryč. Kolem vládlo podivné ticho. Mladík si pomyslel, jestli nejde pozdě, jestli není mrtvý.
Pomalu se rozešel a nakonec se i přes strach donutil přistoupit až k němu a pokleknout u něj. V tu chvíli se temné oči otevřely a pohlédly na něj.
„Nečekal jsem, že se vrátíš,“ řekla bytost tiše. Zněla unaveně. „Natož sám. Nebo s sebou vedeš rozlícený dav s pochodněmi a vidlemi?“ Zvedl hlavu aby se podíval kolem, vzápětí jí ale znovu položil, byl slabý.
„Jsem sám,“ odpověděl nezbarvě Sepp a rozvázal ranec.
„Pomůžeš mi?“ Zeptalo se stvoření znovu.
„Udělám, co budu moct.“
Mladík se přesunul k jeho noze. Předtím vypadala bolestivě, teď už ale vyloženě zle. Rány byly podebrané a jak se s pastí hýbalo, utvořila v podstatě celistvou ránu po obvodu celého kotníku. Navíc, čím více se jí snažil zbavit, tím hlouběji se ocelové zuby zakousávaly. Sepp se při pohledu začal obávat, zda je bytosti ještě pomoci. Byl ale odhodlaný to alespoň zkusit. Rozhlédl se kolem a popadl klacík, který podal démonovi.
„Stiskni to mezi zuby, ať si nepřekousneš jazyk. Bude to hodně bolet.“
Stvoření jej poslechlo a bylo vidět, jak znervóznělo. Skousl dřevo a opřel se lokty, aby viděl. Sepp se vrátil k noze a než se dotkl oceli, naposledy mu pohlédl do tváře.
„Připraven?“ Zeptal se. Démon odhodlaně kývl.
Sepp se snažil být co nejrychlejší to půjde. Nadechl se uchopil kovové zubaté půlkruhy a vší silou se je snažil dostat od sebe. Jak s nimi jen nepatrně pohnul, okřídléný zaklonil hlavu a začal skrz klacek v zubech křičet. Zatnul pěsti a na obličeji se mu opět objevily černé žíly, jak zatínal všechny možné svaly. Bolest byla příšerná. Sice ho Sepp varoval, ale tohle nečekal. Měl pocit, že mu nohu spíše řeže pilou, než že ho zbavuje pasti.
Mladík byl silák, ostatně musel, kvůli práci. Měl svaly a uměl je používat, když bylo potřeba. Ale s ocelovým sevřením měl problém. Čelisti pasti se mu podařilo rozevřít jen na pár milimetrů, pak už je nedokázal udržet. Zatnul zuby a po čele mu stekl pramínek potu, jak se snažil, pevně sevřel víčka a vší silou zabral. Jenže víc nedokázal. Nakonec mu ruce sklouzly a past se znovu zahryzla do masa. Na to démon zavyl nepředstavitelnou bolestí. Už se neudržel na předloktí a vyčerpaně si lehl zpátky na záda.
Sepp to beze slova zkusil znovu a pak ještě jednou. Pokaždé to dopadlo stejně, s tím rozdílem, že každý pokus byl ještě bolestivější. Uvědomil si, že takhle nemá šanci. Bytost ležela a sténala, když se k ní zadýchaně naklonil.
„Nemůžu s tím hnout,“ oznámil. Démon otevřel oči, pohlédl mu do tváře a Seppa překvapilo, když spatřil, že mu z oka ukápla slza. Mladík nevěděl co říct, snažil se na něco přijít, vymyslet jiný způsob.
Rozhlédl se kolem a pak jej něco napadlo. Beze slova se zvedl a začal hledat sekeru, kterou tu včera zapomněl. Chvilku procházel kolem, když ji našel a zvedl.
„Co chceš dělat?“ Vyděsilo se stvoření, když zahlédlo, co drží. Mladík nic neřekl, místo toho přistoupil k jednomu ze stromů. Ohnal se sekerou a zkušeně uťal dvě dost silné větve, přes metr dlouhé. Vzal je a vrátil se k pasti. Do mezery mezi kovové čelisti pak klacky zasunul a zapřel aby byly křížem.
„Až zaberu, musíš nohu vyndat hned jak to půjde,“ řekl démonovi. Pak dřevo nahoře uchopil, zapřel se a začal roztahovat větve od sebe. Vytvořil tak větší páku a past povolovala mnohem snadněji.
Démon se znovu rozkřičel bolestí. Díval se ale, jestli už je noha volná a jakmile se čelisti dostatečně roztáhly, zvedl ji a za ukrutné bolesti ji vyndal ven. Sepp, když bylo stvoření volné, povolil a past znovu zaklapla. Zakousla se do větví, jako do másla.
Udýchaně si pak klekl k bytosti. Ležela na zádech, na svých roztažených křídlech, s bolestnou grimasou v obličeji, oči zavřené a ztěžka oddechovala. Sepp se natáhl pro uzlík. Rozvázal jej, vyndal skleněnou láhev plnou čiré tekutiny a aniž by šetřil, polil zranění. Byl to silný alkohol, který měl doma právě pro tyto případy. Nevnímal, jak se démon opět rozkřičel, když rány začali neuvěřitelně pálit. Napustil alkoholem jeden z kousků čistého plátna a začal důkladné zranění drhnout.
„Musím to vyčistit! Vydrž!“ Zvýšil hlas, když se stvoření začalo bránit a odstrkávat ho. Nakonec si znovu lehlo a snažilo se to vydržet. Sepp se snažil pracovat rychle a zároveň důkladně. Konečně byl hotov, přestože měl stále obavy, jestli bude toto ošetření stačit. Vzal pak ještě několik cárů plátna a kotník ovázal. To bylo vše, co mohl udělat.
„Snad to bude dobré,“ řekl a pohlédl stvoření do tváře. Bylo vidět, jak jej bolest vyčerpala. Mladík vzal druhou lahev co přinesl, v té byla voda. Otevřel ji a dal mu napít. Pár kapek mu steklo po bílé bradě.
„Děkuju ti,“ řeklo pak tiše a položilo hlavu zpátky na zem. „Mohu znát tvé jméno?“ Zeptalo se nečekaně. Sepp vytáhl kousek chleba a nabídl mu. Chvilku váhal, jestli se s ním chce tolik sblížit. Nakonec ale odpověděl.
„Sepp,“ řekl bezbarvě. „A jak mám tedy říkat tobě?“
Démon se zamyslel. „Už mne nazývali různě. Daleko odtud mi říkávali Varis, tak třeba takhle.“ Sepp přikývl a až teď si něco uvědomil.
„Kde jsou tvé vrány?“
„Poslal jsem je pryč. Nechtěl jsem, aby mě viděly umírat. Jsou velmi citlivé.“
Na to s Sepp ušklíbl. Umírat...vážně by tu mohl zemřít, pomyslel si. Možná byl opravdu jeho poslední naděje. A umírat takto, takhle strašně dlouho...Při té myšlence se otřásl, to si nezaslouží snad nikdo. Těžko říct, zda by nejdříve zemřel na otravu krve nebo hladem a žízní. Oboje by ale bez pochyb bylo dlouhé a mučivé.
„Stejně se divím, že je démon tak zranitelný. Čekal bych, že máš větší moc, že tohle by tě jen tak nepřemohlo.“ Svěřil se mladík a ukázal na past. Varis se zamračil.
„Démonem jsi mě nazval ty,“ řekl stroze. „Nejsem to co si myslíš. Jsem z masa a kostí, jako lidé. Jen vypadám jinak a to tvůj druh neodpouští. Jsem pro vás něco jiného a toho se bojíte, a když se bojíte, dokážete být ty největší zrůdy vy.“ Řekl a díval se při tom Seppovi do tváře. Ač to působilo nemožně, přes veškerou čerň jeho v očích, mladíkovi na okamžik připadalo, že se v jeho pohledu mihla křivda a bolest. To ho překvapilo.
„Ty o mne nevíš nic a přesto jsi mě při prvním pohledu odsoudil. Já zase žiji dost dlouho na to, abych věděl, jací lidé opravdu jsou,“ pokračoval okřídlený. „Tedy...až na tebe. Ty jsi výjimka, co mne doopravdy překvapila. A jsem ti opravdu vděčný, zachránil jsi mi život.“ Podíval se upřímně a Seppa to přesvědčilo. Měl pocit, že to myslí opravdu vážně. Taky jej jeho předešlá slova donutila k přemýšlení. Pochopil, že se mu snaží vyvrátit předsudky o něm. Znamená to tedy, že legendy, které slyšel jsou pravdivé, ale odehrály se očividně trochu jinak, než jak se povídá. Z toho byl zmatený a rád by se o tom dozvěděl víc. Jenže Varis si znovu lehl a vypadal vyčerpaně, takže vyslýchat ho teď nebude nejlepší nápad.
„Tvou pomoc ti nezapomenu,“ zašeptalo stvoření. Mělo teď zavřené oči a nejspíš jej už pomalu přemáhal spánek. Sepp na to nic neřekl, jen se zvedl a měl se k odchodu. Než se rozešel do vesnice, naposledy se ohlédl.
„Zůstaň tu. Zítra se na tu nohu přijdu podívat,“ řekl a Varis jen zvedl ruku, že ho slyší. Oči však nechal zavřené a mladík odešel. Doufal, že ho tu najde i zítra, a živého.

Bylo těžké jít pracovat, jako obvykle. Ale musel dělat, že se neděje nic neobvyklého, aby nevzbudil podezření. Vesničanům nic neunikne, obzvláště některým, takže když se vracel do domu, posbíral jen pár věcí, co běžně do lesa nosíval, vzal Salana a zamířil opět mezi stromy. Tentokrát opačným směrem, k jiné mýtině, kde také pracoval. Nechtěl být v jeho blízkosti, to už si dnes odbyl a kdyby byl jen pár metrů od něj, nemohl by se soustředit na práci. Navíc, snižoval tak riziko, že ho někdo najde, když nebude poblíž. Nejednou se stalo, že se někdo vydal za mladíkem do lesa, povětšinou nějaká dívka, co doufala, že budou-li o samotě, hoch přívětivější. Také Tirol měl Seppa často jako vrbu. Málomluvný mladík ho při práci poslouchal a nikdy nic moc namítal, takže byl ideální osoba, které se mohl vymluvit ze svých problémů. Sepp měl kováře docela rád a nevadilo mu to. Tirol sice hodně pil a byl vcelku svéráz, ale podle chlapce měl dobré srdce.
Teď se ale nehodilo, aby za ním někdo chodil. A když, tak je odvede na jiné místo. Dal si celkem záležet, aby si všichni všimli, že jde na opačnou stranu, zdravil kolemjdoucí častěji a přidal i nepatrný úsměv, oproti obvyklému zadumanému výrazu. To snad stačilo.
Pak už se Salanem zmizeli v lese a když se dostali na místo, Sepp pracoval velice urputně, jak se snažil odvést myšlenky někam jinam, než na Varise. Mladík se cítil zvláštně. Měl strach, jestli udělal dobře, kvůli bezpečnosti. Stále si nemohl být jistý, zda není Varis nebezpečný a neprovede něco strašného. Měl i výčitky – tohle bylo poprvé, co měl před lidmi tajemství, natož takové, co by mohlo být hrozbou.
A zároveň tak nějak cítil, že udělal dobře, že kdyby ho tam nechal, cítil by se ještě hůř. Byl teď prostě zmatený a modlil se, aby rozhodnutí nelitoval. V podstatě doufal, že jej Varis nezklame.
Švihal sekerou, tahal pilu, až mu pot stékal po čele. Na Salana bylo dnes příliš horko, než aby čmuchal kolem a tak jen polehával ve stínu. Hlavu zvedl, až když zaznamenal přicházející postavu. Sepp si nevšiml, že někdo přichází, byl zabraný do práce a okolí moc nevnímal. Až když se ho dotyčný dotkl, nadskočil leknutím a otočil se. S úlevou zpozoroval Ralu a záhy se napomenul. Byl tak nervozní a paranoidní z toho všeho. Dívka se usmála.
„Tvůj obránce se dá lehce podplatit,“ zasmála se, „stačí kousek kosti a už by tě zaprodal.“
Sepp pohlédl na Salana, který se s kostí skoro mazlil. Vzpomněl si, jak zvíře vyvádělo, když prvně spatřilo Varise a pomyslel si, jak moc se Rala plete.
„To jen proto, že tě zná,“ odpověděl.
Pokrčila rameny a pak mladíkovi sebevědomě pohlédla do očí. Došlo mu, proč tady je. Má na něj zálusk už dlouho a teď je na lovu. A řádně se připravila – svůj dekolt, který tak často a ráda ukazovala, byl ještě více poodhalený, až se Sepp začínal bát, že jí prsy vypadnou zpod košile. Jednoduchý korzet dnes utáhla o něco více a řádně si upravila vlasy. Sukni měla na jedné straně vykasanou, což sváděla na horko, ale chtěla jen odhalit nohu nad kolenem.
Byla to krásná dívka, to Sepp nemohl popřít a i ona neměla o nápadníky nouzi. Jenže Sepp byl prostě Seppem a nijak na něj její kouzlo nepůsobilo. Možná právě proto, ho tak chtěla.
„Dnes je pořádně horko. A ty pořád tak tvrdě pracuješ…“ hlesla a prohlédla si jeho upocené svaly. Košili měl svléknutou a tak se jí naskytl krásný výhled. Když Sepp nic neříkal, přešla do přímého útoku.
Přišla k němu a ovinula jej paží. Doslova se k němu přitiskla a přiblížila obličej na pár centimetrů.
„Jsi pro mne záhadou, dřevorubče,“ začala šeptat a pohladila jej po hrudi, „jsi pořád tak zadumaný. Ale víš moc dobře, že každá holka ve vesnici by tě chtěla. To se jsi tak stydlivý?“ Šeptala a pak sjela dlaní k lemu jeho kalhot. Přisunula rty k jeho. „Jestli si nejsi jistý, ráda tě to naučím…“ řekla a v okamžiku, kdy se na něj chtěla přisát, dlaní sevřela jeho mužství. To už nevydržel a doslova ji od sebe odstrčil.
Mladík se doposud držel, nechtěl být nezdvořilý, tak se pokusil počkat, jak se situace vyvine. Ale tohle už bylo moc. To co dělala mu bylo přinejmenším nepříjemné a její svody s ním nic nedělaly.
„Ralo, prosím, nech toho,“ řekl a stočil pohled k zemi. Dívka stála a překvapeně na něj hleděla. Tohle nečekala, předpokládala, že je opravdu jen stydlivý a že když budou sami, dostane to co chce. Ve své pýše si ani nepomyslela, že by opravdu neměl zájem. Pak se zamračila a rozzlobila.
„Co je to s tebou!?“ Zakřičela na něj uraženě. Měla vztek, tohle bylo snad poprvé, co ji někdo takto odmítl a bylo to tak nečekané a nové, že stud maskovala hněvem.
„Jak se opovažuješ? Jsem nejlepší holka široko daleko, to ví všichni!“ Pak se zarazila. „Nebo se ti snad nepostaví? Máš nějaký problém? Nebo by jsi snad chtěl, abych byla muž?“ Rýpala a posmívala se. Chtěla ho urazit, aby se cítil jako ona, to bylo zřejmé. Jenže Seppa tyhle věci vůbec nezajímaly, bylo mu i jedno, že bude po vesnici vykládat drby, aby se pomstila, to bylo jasné. Líbit si to ale nenechal a pohlédl jí do brunátné tváře.
„Prostě nemám zájem. Působíš lacině a jseš si moc jistá sama sebou. To nemám rád,“ řekl klidně s kamennou tváří. Věděl, že to nemusel říkat, že mohl celou situaci přejít aniž by ji urazil. Jen kdyby se s tím popasovala trochu důstojněji, což se nestalo. A pak si pomyslel, že by jí malá lekce neuškodila.
Dívka na něj zírala a pak začala prskat nadávky. Bylo mu to jedno a byl rád, že se konečně obrací a vztekle pochoduje pryč. Naposledy se otočila a vykřikla:
„Aby tě ty vrány uklovaly k smrti!“ Proklínala ho a pak odešla.
Sepp si povzdychl. Podíval se na psího přítele a pokrčil rameny. „Co já vím. Třeba se jí to splní,“ řekl Salanovi jakoby nic ale zmínka o vranách jej přeci jen nakonec trochu rozrušila. A jelikož na to nechtěl zase myslet, opět popadl sekyru a dal se do práce.
Černého opeřence, který seděl celou dobu vysoko na větvi dubu, si ani nevšiml. Pták pak roztáhl křídla, vznesl se do vzduchu a letěl směrem k vesnici. Přeletěl domy a potulující se obyvatele, zamířil do lesa na druhé straně a klesl mezi stromy. Přistál u svého pána.
Ležel na jehličí a mechu, obrovské černé perutě kolem sebe, jako lesklou kopuli, která se pootevřela, když vrána přistála. Zpod temného peří vykoukla dlaň a pohladila ji. Chvilku se zdálo, že se nic neděje, kolem bylo ticho. Ve skutečnosti si oba tvorové povídali řečí, která pro lidský druh neexistovala. Nakonec se bílá ruka opět stáhla.
„Dobře. Sleduj ho dál…“ ozvalo se pod křídly a opeřený úkryt se znovu uzavřel. Na to vrána vzlétla a zmizela v dálce.