Seppovi přišlo skoro neuvěřitelné, že ve vsi nevzbudil podezření. Varis u něj byl už třetí den a bylo jasné, že sousedy by hned nenapadlo, že má v domě vraního pána, to bylo až moc absurdní. Rozhodně se ale choval trochu neobvykle. Celé tři dny zůstal doma, neodešel pracovat, nanejvýš se šel na okamžik projít se Salanem, aby se pes vyvenčil a vyvětral. Schválně chodili za soumraku, aby je nikdo neviděl a když už někoho potkali, vymlouval se na nachlazení a trpělivě přijímal přání brzkého uzdravení. Mezitím trnul, aby Varise v jeho nepřítomnosti někdo neodhalil.
Byla to hloupost. Pod tíhou tajemství začínal být paranoidní, přestože vesničané neměli sebemenší důvod ho z něčeho podezírat. Ale něco tajil a byl z toho nervozní, možná se dokonce bál. Riziko bylo pro něj i Varise vysoké.
Uklidňoval se myšlenkami na Varisův odchod. Až zmizí Varis, zmizí i tajemství a všechno bude jako dřív. Ne snad, že by ho vyháněl. On sám mu řekl, že se cítí lépe a noha už tolik nebolí, takže bude schopen se o sebe postarat a opustit ho. To Seppa na jednu stranu potěšilo. Byl rád, že se zbaví toho břemene tajností a strachu. A také, že Varisovi už je lépe.
Na druhou stranu...Bylo příjemné nebýt tak sám. To si uvědomil teď, když o to má přijít. Došlo mu, jak dlouho byl vlastně osamělý a přestože to byli jen tři dny, oba je trávili celé spolu, když byli zavření doma. Hodně si povídali. Seppovi se zprvu moc mluvit nechtělo, ale pak to začalo být snažší a nakonec úplně přirozené a příjemné. Poznávali se, Varis měl docela smysl pro humor a zajímal se o mladíka. Na jeho popud mu dřevorubec vyprávěl o svém životě, rodině, o Salanovi…
„A co ty? Co tvůj život, minulost?“ Optal se tehdy Sepp, když seděli v domě. Už bylo pozdě večer, venku byla tma a oba seděli na podlaze. Mezi nimi malá svíčka vrhala teplé slabé světlo, které se odráželo od lesklého peří Varisových perutí.
„To není hezké vyprávění,“ řekl po chvilce okřídlený.
Sepp mu pohlédl do tváře. Všiml si jeho zvláštního výrazu. „Bylo by to fér, nemyslíš? Já ti toho o sobě řekl spoustu. Vlastně,“ natáhl levou nohu, pravou pokrčil a ležérně o ni opřel ruku, „tolik jsem toho nenamluvil za posledních několik let.“
„Myslel jsem si to,“ zasmál se Varis a mladík se také usmál. Bylo mu teď příjemně, jak jen tak seděli a povídali si, Salan schoulený vedle něj a pochrupující.
„No tak, povídej,“ pobídl ho znovu. Varis si povzdechl a roztáhl křídla, aby je protáhl. Nebyl zvyklý na omezený prostor domu. Seppa ten pohled fascinoval.
„Celá tahle situace mi přijde, jak to říct, paradoxní?“ Řekl a pousmál se. Byl to ovšem jiný úsměv, jaksi posmutnělý a nepatřičný. „S lidmi v zásadě nemám dobré zkušenosti.
Když jsem jim byl naposledy takhle blízko, skončilo to přinejmenším dost nešťastně. Ale o tom už jsi jistě slyšel.“
Sepp pokrčil rameny. „Slyšel jsem jen povídačky. O střetu vraního pána s vesnicí, ale to bylo prý před pěti sty lety.“
„Přesněji řečeno, je to pět set a dva roky. Ale pořád to mám před očima jako by to bylo včera.“ Dotkl se zamyšleně jizvy na rameni. Sepp sebou cuknul a pak se pousmál.
„Nechceš mi snad tvrdit, že jsi to byl ty. Přímo ty. To je hloupost. To by znamenalo, že ti musí být-“
„Šest set třicet osm.“ Dokončil za něj Varis. Mladík se zarazil a spatřil jeho vážný kamenný obličej.
„To není možné,“ zašeptal nevěřícně, když mu došlo, že to bytost naproti němu myslí vážně. Nasucho polkl. „Takhle dlouho nic nežije…“
Varis zvedl hlavu od plamene svíčky a pokrčil rameny. „No, já asi jo,“ řekl jako by nic. Pak bylo chvíli ticho, Sepp potřeboval tuhle informaci vstřebat. Neměl problém tomu věřit, přeci jen, v jeho domě sedí stvoření s obrovskými křídly, které se sem sotva vejdou a které mluví s vránami. Jen mu to přišlo neuvěřitelné.
„A...ehm...co se tedy tehdy vlastně stalo?“ Zeptal se konečně opatrně, když se Varis sám nerozpovídal. Ten si opět povzdechl a pak začal vyprávět. Hlas měl tichý a pohled upřený na svíci.
„Nebylo to vždy takhle. Nebyla mezi námi vždy taková nenávist, dlouhá léta jsem s lidmi a vránami žil v souladu. Věděli o mě, nemusel jsem se skrývat, jako dnes. Oni si žili spokojeně ve vesnicích a já v lesích, divočině a nikdy jsme si nelezli do cesty. Brali mě postě jako součást světa ve kterém žijí.
Pak přišel špatný rok. Bylo strašlivé sucho, opravdu nejhorší co jsme kdy zažili, já i oni. Nedovedeš si představit, jak zlé to bylo. Všechno usychalo, chřadlo, umíralo. Zvířata v lese jsem nacházel mrtvá, protože se neměla čím napást, vznikaly rozlehlé požáry. Všichni začínali být zoufalí, hlavně lidé. Všichni měli hlad. I mé vrány.
Úroda byla mizerná. Nevyrostlo prakticky nic a už nebylo kde brát. A tak vrány začaly napadat i jen to málo, co se lidem podařilo vypěstovat. Nezakázal jsem jim to.“ Pohlédl na Seppa a pak zpátky na plamínek svíčky.
„Než mě, nebo vrány začneš odsuzovat, zamysli se. Nedokážeš si představit, jak zoufalá doba to byla. Kdybych jim to zakázal, bylo by to, jako kdybych je odsoudil k smrti. A jsou to jen zvířata, byl to instinkt, který jim prostě jen velel přežít. Všichni jsme chtěli jen přežít, nic víc.
Jenže to dobou už byli lidé zoufalí a naštvaní. Zprvu začali být k vranám nesnášenliví a pokusili se je odhánět. Když se to nedařilo, stal se z toho přímo hon. Už nemysleli na nic jiného, vybíjeli si na nich bezmoc a vztek, v hlavách měli jen to, jak je zabít. Když se jim to podařilo, tak je snědli.“
Sepp si pomyslel, jaké by to bylo, kdyby něco takového udělali Salanovi a přeběhl mu mráz po zádech. Nic neřekl a poslouchal dál.
„Najednou byli přesvědčeni, že za to mohu já. Že jsem vranám nakázal, aby útočily a napadaly úrodu. Nic takového jsem nikdy neudělal, jen jsem je nechal, aby si hledaly potravu a bojovaly o přežití podle sebe. Jenže vesničané se na to tak upnuli, že neviděli jiné východisko, než mě zničit. Jednoho večera mne nalákali do vesnice, abychom celou situaci probrali, promluvili si. Byl jsem rád, že to chtějí řešit v poklidu a tak jsem neváhal a přistál na návsi. Už byli nastoupení, skoro všichni, krom dětí, najednou stáli kolem mě, vybavení vidlemi, sekyrami, pochodněmi. Rozhlédl jsem se a spatřil jejich tváře plné vzteku, zlosti a vyčerpání. V ten okamžik, jsem pochopil, že mluvit nebudeme.“
Na chvilku se odmlčel, jako by sbíral síly mluvit dál.
„Než jsem vůbec stihl roztáhnout křídla a uletět, hodili na mě síť a já se do ní v panice zamotal. Bylo jich moc, všichni se na mě vrhli a spoutali mě. Snažil jsem se bránit, prosit, domlouvat, ale byli jako šílení. Chtěli mě prostě zabít, ale ne hned. Chtěli, abych trpěl, za to všechno, co se jim děje i když za spoustu věcí jsem nemohl. Měli to jako obřad, zvrácený a krutý, jako pomstu nebo obětování.
Vystavili mě uprostřed návsi a začali lynčovat, jako bych mohl za sucho, které celý kraj sužovalo. Bili mě, kamenovali, bičovali, cokoliv kdo chtěl. Já dokázal jen křičet.
A to mé věrné prostě nedokázaly snést. V bolesti a strachu jsem jim vydal příkaz, aby zaútočily. Neváhaly, jsem přesvědčený, že by mě začaly bránit i bez rozkazu. I ony měly vztek, za to, co mi lidé udělaly a pak už se to celé zvrtlo.
Na ves se vrhlo tisíce ptáků, takové hejno nikdo na světě ještě neviděl. Vrhli se na vesničany, klovaly a drápaly. Napadaly oči a další citlivá místa na těle, dokud dotyčný nepadl k zemi, pak už to měly jednoduché. Do pařátů braly hořící pochodně a shazovaly je na stodoly a seníky. Ne však na domy – tam byly děti a staří lidé a to bych nikdy nedovolil. Útočily jen na ty, kteří zaútočili na mě a to už nešlo zastavit. Bylo to strašlivé. Jako peklo.
Všude hořel oheň, ozýval se křik a krákání, malé skupinky vran létaly sem a tam, hledajíc oběť a byly jako temný stín. Ztráty a smrt byla na obou stranách, vesničanům se podařilo zabít více jak polovinu ptáků. Všude ležela mrtvá těla, lidí i vran.
Malému hejnu se nakonec podařilo dostat mě z pout. Byl jsem hodně zraněný a vyčerpaný, ale když jsem se konečně vyškrábal na nohy, rozhlédl jsem se. Viděl jsem tu spoušť, ta jatka a řekl jsem si, že toho bylo dost. Zavelel jsem a vrány se daly na ústup, některé hodně neochotně. Zvedly se ze země a od ležících těl jako černý oblak a zmizely v temnotě noci. Ještě jednou jsem se rozhlédl po návsi a obětech, jak ptačích a lidských. Pak jsem sebral zbytek sil a také odletěl.
Zvládl jsem doletět jen asi tři kilometry, pak už jsem nemohl a na zem jsem prakticky dopadl. Byl jsem na nějakém poli, poslední, co si pamatuji, byly vyschlé klasy kukuřice kolem mě. Ztratil jsem vědomí a to bylo naposledy, co jsem se setkal s lidmi. Až doteď.“
Sklonil hlavu, Sepp mu neviděl do tváře.
Mladík netušil, co by měl říct. Bylo to strašné, strašlivý příběh. A přestože byl člověk, nějak nedokázal Varise odsoudit. Stalo se hodně špatných věcí, ale to co mu vyprávěl nebylo tak černobílé. Měl pocit, že obětmi tehdy byli asi všichni. Jak říkal Varis, všichni se snažili jen přežít, byli zoufalí a bezmoc v nich vyvolávala vztek a nenávist.
Z myšlenek jej vytrhl neobvyklý zvuk. Zvedl hlavu a naklonil se, aby pohlédl Varisovi do tváře. Překvapeně si uvědomil, že pláče. Po bílých lících mu stékaly slzy, v očích se odráželo světlo svíčky.
„Varisi,“ zašeptal Sepp a přiklekl si k němu. Bylo mu ho najednou líto a chtěl ho utěšit. Nechtěl aby plakal, když ho tak viděl, přišlo mu to strašně smutné.
Varisovi se ve tváři objevila bolestná grimasa žalu a sklopil hlavu. Hlasitě vzlykl. Mladík mu položil ruku na rameno a jemně jej pohladil, ve snaze ho ukonejšit.
„Ne...neplač…“ šeptal mu. „Neplač, prosím,“ přiblížil se k němu ještě o něco víc a stále šeptal ta slova. Byl teď nejspíš blíže, než bylo obvyklé, ale v ten okamžik mu to tak nepřipadalo. Zvedl ruku a položil ji na Varisovu tvář. Otočil k sobě uslzené oči, to už měl svůj vlastní obličej tak blízko, že cítil jeho teplý dech. „Neplač,“ zašeptal naposledy a aniž by sám sebe chápal, přitiskl letmo své rty na jeho. Když se nedostavil žádný odpor, pootevřel ústa a začal jej líbat. Nejprve opatrně, jako kdyby jej měl vyplašit, pak už o něco jistěji a náruživěji.
Varis nic nedělal, nejspíše překvapením. Okamžik se nechal ochutnávat, snad přemýšlel, jestli se mu to líbí. Seppovi rty mu přišly sladké a teplé. Začal mu polibek oplácet a tělem mu projela zvláštní vlna energie. Usídlila se mu v břiše a bylo to příjemné a podivné zároveň. Doposud nic podobného nepocítil, jak ale pokračovali v polibku, energie sílila až se musel od mladíka odtáhnout a popadnout dech.
Opustil Seppovi rty a ten otevřel dosud zavřené oči. Pohlédl do těch černých naproti, do očí Vraního pána a najednou, jako kdyby se probudil ze snění, kousek si odsedl a rozpačitě se zadíval jinam.
„Promiň. Nevím, co to do mě vjelo,“ zašeptal nervozně a poposedl si. Zoufale se snažil skrýt své vzrušení, které se během té chvilky dostavilo. Cítil se trapně, styděl se, zároveň byl ale tak nějak zvláštně uspokojený a byl rád, že to udělal. Bylo to moc příjemné.
Varis pozoroval jeho smíšené pocity a bylo mu jasné, že Sepp cítí to samé co právě teď on. Oba jsou stejně zmatení a z ticha, které právě nastalo měli pocit, že zešílí. Navzájem jeden druhého v duchu prosili, aby padlo alespoň jedno slovo, čekali, zda se ten druhý neozve.
Ten komunikační šum konečně přerušil Varis, který si Seppovo mlčení vyložil po svém. Nabyl dojmu, že se mladík nejspíš unáhlil a teď toho lituje. To ho zamrzelo.
„Půjdu,“ řekl zklamaně, když vstal a došel ke dveřím. Sepp překvapeně zvedl hlavu a než stačil vyslovit jediné slůvko, Varis dveře otevřel, rychle se rozhlédl a mladík pak jen viděl, jak se jedním mohutným máchnutím křídel zvedl do vzduchu. Vyběhl ven aby ho zastavil, ale Varis byl už příliš vysoko a daleko. Zmizel na noční obloze a ztratil se tak Seppovi z dohledu. Mladík se jej snažil ještě alespoň jednou spatřit, ale temná silueta se ve tmě nadobro ztratila. Zklamaně si povzdychl, svěsil ramena a vrátil se do domu.

***

Další dva dny o Varisovi nevěděl. Prostě zmizel, aniž by dal nějak najevo svou přítomnost, nebo že je někde poblíž. I vrány nebyly vidět, ani ve vesnici, ani poblíž v lese.
Sepp na něj myslel. Možná víc, než by původně chtěl. Ale z jeho náhlého odchodu byl mrzutý, skleslý a také se o něj bál. Doufal, že už je natolik v pořádku a noha dostatečně zahojená, aby se o sebe postaral. Cítil se teď zvláštně osaměle. Salan, jako kdyby to vycítil, se lísal a snažil mnohem víc, ale přestože čtyřnohého kamaráda miloval, už to nějak nestačilo. Byli to jen tři dny, a jemu se stejně začalo stýskat po jejich povídání a společně stráveném čase. A pak ten polibek...Mnohem lepší než ten první, snový. Zakroutil hlavou a napomenul se pokaždé, když si na políbení vzpomněl.
Nicméně, přestože se nacházel v takovém rozpoložení, musel se pořád soustředit na okolí. Hned ráno, po Varisově odchodu se tedy odebral do lesa, jak měl ve zvyku a začal zase pracovat. Kolemjdoucí vesničany, které potkal ubezpečil, že už se cítí lépe a je zdráv, když se ho ptali, jak mu je. A práce mu alespoň pomáhala odvést myšlenky na chvilku jiným směrem. Přesto to teď bylo trochu jiné. Když přišel poprvé na mýtinu, vydal se nejdříve na místo, kde se setkali, kdyby tam náhodou Varis byl. Moc si od toho nesliboval ale stejně jím projela vlna zklamání, když ho nikde nespatřil. Vrátil se tedy a pustil se do práce, Salan jako obvykle prozkoumal okolí a pak si lehl do stínu jednoho ze stromů. Dřevorubec se chtěl plně soustředit na práci a celkem se mu to i dařilo. I tak ale, při jakémkoliv zašustění keře, nebo přeběhnutí veverky zvedl hlavu, doufajíc, že snad Varis neodešel nadobro. On se však neukázal.
Musíš se s tím smířit. Prostě na něj zapomeň. Vždyť o nic nejde...Říkal si v duchu a snažil se těch myšlenek opravdu držet. Třetí den, už se mu to dařilo mnohem lépe, protože naděje, že by se ještě viděli se vytrácela každou minutou, co byl bez něj. Za týden, možná dva si už ani nevzpomene a všechno se vrátí do starých kolejí…K sakru.
Čtvrtý den od Varisova odletu bylo opravdu horko. Léto, teď v plné síle, o sobě dávalo vědět v největší míře a Sepp skončil s prací už brzy odpoledne, protože v takovém parnu se sekerou ohánělo těžko. Zítra vstane dřív, a bude pracovat déle, ráno bude daleko příjemněji. Sebral náčiní, povzbudil Salana k odchodu, který se neochotně zvedl. Horko podněcovalo jeho neochotu se v takovém počasí vůbec pohybovat a Sepp se jeho línému protahování musel pousmát.
Než došli do vesnice, mladík přemýšlel, co s volným odpolednem. Dnes je příhodné počasí na to, smočit se v jezeře a byl si jistý, že Salan bude souhlasit. A pak by si také po dlouhé době mohl dojít do krčmy na něco pořádného k snědku a trochu piva. Nebyl tam už dlouho a s Ralou se od posledního setkání neviděl. Ale i kdyby byla pořád naštvaná, k čertu s tím. On se snažil, udělal první krok, přestože nemusel, tak je to teď na ní. Jestli bude dál uražená, bude to už čistě jen její problém.
Neztráceli čas a jakmile si doma odložil, vyrazili k jezeru. Voda byla úžasná. Zprvu se zdála být až příliš studená, jak byl rozpálený z práce a horka. Po chvilce ale poskytla příjemnou úlevu jak jeho svalům, tak mysli, protože vznášet se jen tak na hladině ho uklidňovalo.
V hostinci ho pak mile překvapilo, že Rala k němu sice nebyla tak žoviální, jako k ostatním hostům, ale působila slušně a dokonce neházela žádné vražedné pohledy. Když jí pak děkoval za donesené jídlo, dokonce se mírně usmála a obdařila Salana pěknou velikou kostí.
Jinak bylo vše jako předtím. Štamgasti mluvili o všem možném a bezvýznamném. Klasické blábolení u piva a Sepp byl rád, že znovu nepřišla řeč na vraní prokletí a povídačky. Nebyl si úplně jistý, jestli by se udržel a přešel nesprávně vykládanou legendu bez mlčení a rozhodně se nechtěl pouštět do sporu s ostatními, hlavně s Tirolem. Ne, že by v takovém případě ihned obhajoval, nebo vysvětloval, nebyl hloupý, tím by si pod sebou podřezal větev a vzbudil moc pozornosti a otázek. Ale už jen to, že by nadhodil názor, že to možná nebylo přesně tak, jak se vypráví, by vyvolalo nevoli. Tihle muži nebyli schopni diskuze. Byli to hodí lidé, ale přijímat argumenty proti jejich přesvědčení neřešili zamyšlením nebo názory, ale nadávkami a při větší míře alkoholu v krvi i pěstmi. Vychutnal si tedy teplé jídlo a dobré pivo v podstatě mlčky, jak u něj byli zvyklí, prohodil jen pár frází. Pak zaplatil, rozloučil se a odešel domů.
Cestou si pomyslel, že to byl celkem příjemný den a měl i docela dobrou náladu. Došel ke svému příbytku, otevřel a vešel. Když se za ním dveře zavřely, dopadlo to na něj. Ta tmavá prázdnota místnosti, prázdný kavalec bez odlesků černého peří, to ticho.
Myslel, že už to alespoň trochu přešel, ale teď to na něj dolehlo snad ještě víc. Povzdechl si, zatímco zíral do prázdné světnice, ponořené ve tmě. Přistoupil ke stolu a zapálil svíčku, která místnost ozářila slabým teplým světlem. Pak si bezradně sedl na pryčnu a hleděl do prázdna, ruce složené v klíně. Jako by měl prázdno i v srdci. Salan, který snad vycítil jeho rozpoložení si k němu sedl a hlavu mu položil na stehno. Sepp mu věnoval smutný úsměv a pohladil ho, děkoval čtyřnohému příteli za jeho snahu o rozptýlení.
Nakonec si řekl, že to nemá smysl. Svlékl si jednoduchou košili a chtěl sfouknout plamínek svíčky, že se radši uloží ke spánku. Už se nadechoval, když se ozvalo zaťukání na okno. Zvedl hlavu a strnul, když spatřil černou vránu jak zobákem tluče do silného skla. Málem zakopl o lavici, jak se rychle k oknu vrhnul a otevřel ho.
„Co se děje? Je v pořádku?“ Skoro na ptáka vykřikl. Vrána vletěla dovnitř a přistála na podlaze. Párkrát zakrákala a když ji Sepp nehnutě a zmateně sledoval, přihopsala k němu. Salan ji přišel prozkoumat. Opatrně ji očichal a pak se nevzrušeně vrátil na své místo, kde si lehl a začal podřimovat. Nejspíš to byla jejich stará známá, co pobývala u Varise na lůžku a která odletěla během jeho pobytu v mladíkově domě.
Pták znovu zakrákal a když Sepp stále spočíval na místě, netrpělivě jej klovla do holeně, za což si vysloužila nadávku. Když jej ale zobákem popadla za lem krátkých kalhot a táhla jej ke dveřím, konečně se dal do pohybu a pochopil.
„Do lesa? Na mýtinu?“ Ptal se a odpovědí mu byl další vraní výkřik. Ve strachu, že se snad Varisovi něco stalo, rychle se znovu oblékl a jako posledně, když se chystal jej zachránit, popadl lucernu, vložil do ní svíčku a pak vyběhl z domu. Vrána, která ho následovala ven se opravdu rozletěla směrem k mýtině, kde pracoval a on už neměl sebemenší pochybnosti, kudy se vydat. Rozeběhl se po cestě a strašně si přál, aby byl Varis v pořádku, nebo aby se k němu dostal co nejdříve. Byl tak rozrušený, že si překážky naproti všiml až na poslední chvíli a už nemohl zastavit jinak, než do ní vrazit.
„Hej! Čum na cestu!“ Ozvalo se a Sepp si posvítil lucernou. Tirol seděl na zadku a potácivě se snažil zvednout na nohy, zatímco pořád nadával. Mladík mu rychle pomohl postavit se a muž si uvědomil, kdo ho srazil k zemi.
„K sakru, Seppe! Kam se tak ženeš?“ Zeptal se překvapeně.
Dřevorubec prostě nemohl narychlo vymyslet žádnou výmluvu, v hlavě měl jen strach o Varise. Nakonec ze sebe jen vypustil omluvu a znovu se rozeběhl k lesu. Zmateného muže, který jej překvapeně sledoval, dokud nezmizel mezi stromy, nechal bezmyšlenkovitě za sebou.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.