Mladík si nasadil kapuci, pod kterou skryl své ebenově černé vlasy a ruce vrazil hluboko do kapes. Nadechl se chladného večerního vzduchu a zahnul do rušné ulice. Skrz ofinu pozoroval cizince, kteří se kochali večerním osvětlením ulic. Sám se v duchu těšil, jak si zítra s partou přátel užijí zábavu, kterou naplánovali už před dobou. Úsměv ho však přešel, hned potom co si vzpomněl, proč a kam má dnes večer vlastně namířeno.

U malé kavárny na křižovatce zahnul do malé tmavé uličky a u oprýskaných zelených dveří se zastavil. Naposledy se nadechl studeného jarního večera a řekl si, jaký je idiot a třikrát zaklepal na dveře. Ty se pootevřely a skrz tlusté brýle si ho změřil postarší muž.

„Přejete si?“ zeptal se.

„Jsem tu v jisté záležitosti,“ nervózně vykoktal mladík.

„Vaše jméno?“ muž byl odměřený a podle toho jak protočil oči, mu scházela i kapka trpělivosti.

„Adrian Moon,“ odpověděl mladík.

Muž se podíval do desek, které držel v opuchlé ruce. „Jistě, jistě.“ Dveře se otevřely víc a Adrian vklouznul dovnitř. „Pojďte prosím za mnou,“ navigoval ho muž, a jeho tón byl stále odměřený. Zpětně se na něj otočil a změřil si ho od hlavy až k patě. Pak se jen ušklíbl.

Adrian si ho také prohlédl, byl z něho nesvůj. Díval se na něj, středně vysokého chlapa s prošedivělými vlasy, obtloustlé tělo narvané v levném obleku a navíc z něj táhl alkohol. Otřásl se.

„Zde je vaše šatna, je tam vše připravené. Nabídněte si co je libo. Samo sebou můžete použít i sprchu. Až budete připraven, zmáčkněte tlačítko na stole a někdo si pro vás přijde.“

Adrian kývnul na souhlas a obtloustlý s tlustými brýlemi se ztratil kdesi v chodbě.

Adrian začal těžce dýchat. „Proč tohle musím podstupovat?“ povzdechl si. Vzal za kliku a vkročil do prostorné šatny.

*

 

„Chrisi, ty někam jdeš?“ tázal se chlapec s vlasy obarvenými na modro. S tázaným to ani nehnulo a dál si upravoval své světle hnědé vlasy. „Chrisi, ty máš rande?“ tázal se přidrzle modrovlasý znovu. Prohlížel si svého spolubydlícího a snažil se ho popichovat, protože si svůj nejdražší oblek bral málokdy.

Chlapec u zrcadla se na sebe zakřenil a zašel k sobě do pokoje, kde si z tajného šuplíku vzal sametový černý balíček. Rychle ho strčil do vnitřní kapsy saka a vydal se ke dveřím z bytu.

„Nečekej na mě, Dane!“ křikl na spolubydlícího, který do sebe ládoval popcorn a už se plně věnoval pořadu v televizi. Chris za sebou zabouchl dveře.

Pro dnešek plánoval něco speciálního. Potřeboval ze sebe vybít frustraci a pořádně se uvolnit a vyčistit si hlavu. Zítra má totiž s partou vymést všechny kluby, co jen půjde a rozhodně nechtěl být protivný.

Prošel kolem kavárny, kde zamával servírce a ta se na něho hezky usmála a kývnutím hlavy odpověděla na pozdrav. Chris pokračoval dál a pomalu zaháněl myšlenky, které by ho zbytečně rozptylovaly. Zastavil se až u hotelu na konci ulice. Poslední nádech chladného vzduchu.

 

„Dobrý večer, přejete si?“ zvedl oči recepční. Byl to mladý vysoký muž s úzkými brýlemi, v levém uchu se mu houpala náušnice s malým křížkem a na pravém prostředníčku měl úzký prsten.

Chris si pomyslel, že tu musí být nový, protože ho tu nikdy dřív nepotkal. Přišel mu velice hezký, působil klidně a poddajně, ale v očích měl divokost. Sjel ho pohledem a napadlo ho hned několik věcí, které by s ním dokázal udělat. Nakonec jen vyndal z kapsy obálku a podal mu ji.

„Ano?“ recepční si jej nevěřícně projel očima. Nejspíš by to do něj neřekl, ale o to víc mu zasvítilo v očích. Chris jen kývnul.

„Tu věc máte?“ tázal se s potutelným úsměvem na jedinou podmínku ke vstupu na toto tajné místo.

Chris vytáhl onen černý saténový balíček z vnitřní kapsy saka. Povolil uzlík na jemné látce a na světle se objevila černá třpytivá škraboška.

„Och ano,“ recepčnímu zaplály oči vzrušením. „Prosím, touto chodbou a před červeným závěsem si ji nasaďte, poté můžete vstoupit. Tam už se o vás postarají,“ uvedl Chrise do chodby a pak se vrátil ke své práci.

„Děkuji,“ prohrábl si vlasy Chris a věnoval mu jeden ze svých krásných úsměvů, aby ocenil jeho uznání. Vydal se temnou chodbou vpřed.

Od té doby, co tu byl naposled, se to tu hodně změnilo. Stěny byly potažené červeným sametem, ne modrým a ve stropě svítily bludičky, které sotva vydaly světlo potřebné k určení, kudy se chodba ubírá.

Chris se nadechl a ucítil známou vůni. Vůně ibiškového oleje se linula stále nekončící chodbou. Ta jediná se nezměnila. Najednou se před ním objevily dlouhé krvavě rudé závěsy, které z nedostatku světla byly spíše černé. Nadechl se, svou tvář skryl škraboškou a vkročil za ně.

*

 

S maskou přes obličej se prohlížel ve velkém zrcadle. Přiléhavý kus černého jemného materiálu mu seděl přesně na tělo a halil jeho klín a ona bílá maska mu zakrývala půl tváře. Dopil skleničku nalitého koňaku na povzbuzení a s bušícím srdcem stiskl knoflík na stole. Ozvalo se tiché zabzučení a zrcadlo se otevřelo jako dveře.

„Dobrý večer,“ usmála se na něj malá zrzavá žena. „Jsem Lola a teď vám řeknu co a jak,“ zvědavě si prohlížela mladíka. „Pojďte za mnou, půjdeme do maskérny a udělat fotky,“ vzala napnutého Adriana za zápěstí a vedla ho do chodby za zrcadlem. „Děláte něco takového poprvé, že?“ tázala se.

„A… ano.“ odpověděl nervózně a zatnul zuby. Dělal to kvůli otci, ne z vlastního rozmaru.

„Nebojte,“ uchechtla se, „většina našich zákazníků je velice seriózních. Peníze dostanete na ruku, až budete odcházet. Nikdo se na nic nebude ptát. Teď už jen zamaskujeme to tetování. Bylo mi řečeno, že nechcete, aby bylo vidět.“

Došli do malé maskérny, kde Lola usadila chlapce na židli a chvíli se hrabala v regále u zdi, kde bylo spoustu lahviček s vonnými oleji, šampony, make-upem a spoustou dalších věcí.

„Tady je to!“ vytáhla vítězoslavně ruku s lahvičkou z regálu a protáhla se. „Je to olej, který by to měl na 8 hodiny zakrýt. Nevadí tomu pot ani doteky a smyje se to až mýdlovou vodou,“ přistoupila k mladíkovi a postříkala mu tetování na hrudi. Zašimralo to a zastudilo. Po chvíli bylo tetování pryč.

„Páni. Jako by tam niky nic nebylo,“ pronesl Adrian plný údivu.

„Paráda, tak teď půjdeme vedle, kde kolegyně udělá pár fotek a pak je hned půjde vytisknout, aby zákazníci nemuseli moc dlouho čekat,“ mrkla na něj zrzka a vedla ho další chodbou. „Nebojte se, vše vám řekne, jak se posadit, postavit, naklonit, tvářit. Z ní nemusíte být nervózní, bude to hračka a pak už jen budete čekat,“ otevřela dveře a oba se ocitli v místnosti, která spíš připomínala skladiště než fotografický ateliér.

Zrzka zapískla. Zpoza bílého plátna se vynořila vysoká černovláska s hůlkami zapíchnutými v drdolu. Usmála se.

„Ahoj, jsem JJ, fotografka,“ prohlídla si mladíka a podala mu ruku. Adrian přijal. „Nooo, dneska tu máme samé pěkné kousky,“ zasmála se zcela upřímně. „Tak jdeme na to, ne?“ a zmizela za bílým plátnem, odkud vyšla.

Lola postrčila Adrina směrem za ní. Ten se uvnitř sebe klepal a proklínal vše, co mu přišlo na rozum. Nevěděl, co všechno má čekat.

„Tady si sedni,“ postavila před bílé plátno vysokou barovou stoličku. Adrian k ní přistoupil a vyhoupl se na ní. JJ zatím nastavovala parametry na své zrcadlovce a přemýšlela, při jaké póze by jeho tělo vyniklo nejlépe. Byl vysoký, měl karamelovou pleť a naprosto neodolatelný zadek, viditelně vypracované svaly na břiše a ebenově černé vlasy. K tomu navíc podmanivé černé oči a plné rty.

Během chvíle nafotili spoustu záběrů. Adrian se snažil spolupracovat, jak nejlépe mohl a trochu jej to odreagovalo. Fotografka byla sympatická, komunikativní a zábavná, docela ho to s ní bavilo. I když ho momentálně halily jen černé trenýrky, vůbec se nestyděl. Vlastně byl zvyklý lítat polonahý po fotbalovém hřišti, tak proč by to teď mělo být jiné, že? A navíc měl obličej skrytý bílou škraboškou, díky které ho nemá nikdo poznat.

Z myšlenek ho vytrhla až zrzka, která se vyřítila z poza rohu. „Ještě dlouho JJ?“ tázala se a okusovala jablko.

„Právě jsme skončili, jdu to vytisknout.“ A JJ zmizela na druhé straně ateliéru.

„Nebylo by něco k pití?“ ozval se Adrian, který byl úplně vyprahlý, a jeho nervozita se opět vracela v plné síle.

„Oh, jistě, jsem káča. Hned jsem zpět.“ zrzka se plácla do čela a odběhla.

Za chvíli se obě vrátily. Zrzka nesla tác plný nápojů a dívka s hůlkami ve vlasech štos fotografií.

„Hotovo!“ usmála se. „Některé jsou opravdu povedené, ale do složky jich musíme vybrat pouze pět. Můžeš vybírat.“ Všichni tři se postavili ke stolu a začali vedle sebe rovnat fotografie.

Adrian se nepoznával. Na jedné fotce skousnuté rty, jinde přimhouřené oči, ty výrazy tváře, připadal si, jako když se dívá na někoho úplně jiného, ne na sebe. Zatočila se mu hlava nad tím, jak vypadal k nakousnutí.

Po chvíli vybrali všech pět fotografií. Lola ještě připomněla, že by měli určit, která bude úvodní a pak už to bude úplně hotové.

Adrian se rozhodl oslovit JJ: „Mohla bys ji vybrat ty?“

„Cože?“ naklonila hlavu na jeho stranu a převalila v puse lízátko. Nejspíš mu nerozuměla.

„Mohla bys ji vybrat ty?“ letmo mu přeběhl úsměv po rtech a na výrazu slečny s drdolem bylo vidět, že je nadšená.

„Jasně! Ráda,“ prohlížela si vybrané fotografie. „Stává se málo, že mě někdo nechá přímo vybrat.“ Lišácky na něj mrkla. „Tuhle!“ vzala do ruky první fotku, kterou vyfotila. „To je úplně první a je dost povedená, máš super výraz, tvoje oči úplně žhnou a ty skousnutý rty. Vidět tuhle fotku, jdu do tebe,“ zazubila se a koukla mu do očí. „Škoda, že nemůžu vidět víc,“ povzdechla se a rukou mu zatahala za lem trenýrek.

„JJ, nech toho!“ okřikla ji Lola, které cukaly koutky. Adrian se začínal stydě, ale nakonec se jen usmál.

JJ se s nimi rozloučila a odešla dělat další práci. Zrzka s Adrianem se vydali zase jinou chodbou. Nakonec ho usadila do bíle vymalovaného pokoje s pověšenými řetízkovými závěsy všude po stěnách. Na stropě svítila malá bodová světla a nacházely se zde dvě pohovky, čtyři křesla, malý konferenční stolek a skromný bar.

Nechala ho tam se slovy, že si má cokoliv nabídnout a že pro něj přijde, když si ho někdo vybere, pak zmizela i s deskami.

Adrian začínal být bez sebe. Zatínal a zase povoloval svaly na rukou. Snažil se tu nervozitu ze sebe dostat, ale nešlo mu to. Bylo mu nevolno a celý se třásl. Věděl, že tohle všechno nemůže dopadnout dobře, že ponese následky, ale vlastně to, co měl dneska podstoupit, už následky byly.

*

 

Vstoupil za závěsy a ona omamná vůně ještě zesílila. Začala se mu trošku motat hlava a cítil se, jako kdyby byl opilý. Ocitl se v pokoji, do kterého vedlo mnoho cest. Nespočet dlouhých rudých závěsů halilo stěny prostorného salónu.

„Dobrý večer,“ pronesla postarší dáma v dlouhých staromódně vyhlížejících šatech a se škraboškou přes tvář. „Vítejte, pojďte se posadit, hned vám přinesu dnešní nabídku.“ Zašla za závěs zelené barvy, který se nacházel proti místu, odkud přišel.

Chris se usadil do svého obvyklého křesla a zhluboka se nadechl. „Zase jsem tu,“ vydechl a na chvíli zavřel oči. Opět je otevřel, když se ona, postarší dáma v dlouhých šatech, znovu objevila.

„Toto je nabídka dnešních kousků. Očekáváme ještě jedny fotografie, když chviličku vydržíte, určitě tu brzy budou.“ Jen co domluvila, zazvonil telefon za pultíkem, před kterým stála, když se Chris objevil. Zvedla sluchátko.

Chris se rozhodl mezitím prolistovat nabízené složky. Otevřel první. Na fotkách byl blonďák s černou maskou na obličeji, měl kaštanově hnědé oči a jemně vyrýsované svaly na bříšku. Moc se mu nelíbil, vlastně blond ho nikdy nelákali. Listoval další složkou. Kaštanové vlasy a pohled modrých očí mu způsobil husí kůži. Zvláštní kombinace. Pomyslel si. Vzal další. Světle hnědé dlouhé vlasy sepnuté do volného drdolu a pár pramínků lemující světlou tvář se škraboškou, ten chlapec ho okouzlil. Mandlové oči a skousnutý ret jej omámil, tak že si musel oblíznout rty. Chlapec byl štíhlý, ale vypadal velice sexy. Přeběhl mu úsměv na rtech. „Sladký,“ zašeptal si pro sebe. Pohledem klouzal po jeho štíhlém těle a už přesně věděl, co všechno by s ním byl ochotný provést. Z myšlenek ho vytrhl hlas ženy.

„Promiňte, ony očekávané fotografie jsou zde.“ Natáhla k němu ruku s deskami v černém sametu. Chris si je vzal. Přejel po hebkém materiálu prsty a otevřel je. Překvapením otevřel ústa a zalapal po dechu.

To nečekal. „To přece není možné!“ proběhlo mu hlavou. Přejížděl pohledem od hlavy až k patě po chlapci s ebenově černými vlasy a karamelovou barvou kůže. Zpoza bílé škrabošky ho vybízely dvě černé perly. Ty oči moc dobře znal.

V hlavě se mu udělalo prázdno. Nemohl odtrhnout oči. „Co mi o něm můžete říct?“ obrátil se čelem k ženě.

„Omlouvám se, ale informace neposkytujeme,“ žena přešla k Chrisovi, „víte moc dobře, jak to tu chodí,“ usmála se.

„Dobře, chci toho, co jste právě donesla.“

Žena zvedla udiveně oči, ale přesto jí zasvítily jiskrami vzrušení.

„Číslo pokoje?“ Zamířil si to k řetízkovému závěsu, který vedl do další chodby.

„Jako obvykle, pokoj číslo šest,“ odpověděla.

Chris vstoupil do chodby. Rychlým krokem zamířil k pokoji s číslem, který pro něj byl symbolem jeho tajného života. Po celém těle se mu ježily chloupky a v hlavě mu přebíhaly různé myšlenky. Ještě nevěděl, co přesně se dnes stane, ale cítil, že mu to zanechá stopy nejen na kůži.

*

 

Adrian chodil po pokoji sem a tam. Když se ve dveřích znovu objevila zrzka, trhl sebou a nasadil vyděšený výraz.

„Máte štěstí, zrovna mi volala Madame, že si vás jeden klient vybral. Pojďte.“

Ebenové vlasy se zatřásly a Adrianovi přejel mráz po zádech, ale zrzku přesto následoval. Když se před ním objevily dveře s číslem šest, zpanikařil. Srdce mu tlouklo tak rychle, jako kdyby ten zvuk vycházel ze stěn úzké chodby. Přišlo mu to jako zemětřesení. „Vstoupit můžete, až bude svítit ten nápis nad dveřmi zeleně. Hodně štěstí,“ stiskla mu přátelsky rameno, nejspíš mu to mělo dodat odvahu, ale spíš ho to rozhodilo o to víc. Jako kdyby šel na popravu. Pak se otočila na patě a zmizela v chodbě.

„Já idiot!“ vydechl. Nechtěl ani pomyslet, co ho za těmi dveřmi čeká. Co všechno bude nucen udělat, co všechno bude nucen snést a na to jaké ponese následky, už vůbec nechtěl myslet.

Světlo nad dveřmi se rozsvítilo zeleně. V tu chvíli se mu rozbušilo srdce tak zběsile, že si myslel, že další krok neudělá. Zavřel oči. Nadechl se. Zatnul v pěst obě ruce. Vydechl. Stiskl kliku…