Od chvíle, co odešel od toho uzlíčku nervů, nepřestával mít pocit, že to všechno totálně podělal. Měl by se vrátit, obejmout ho, naslibovat mu modré z nebe a klidně se k němu přivázat na zbytek života. Naneštěstí se nemohl zbavit pocitu, že kdyby se k němu připoutal ještě víc, tak by ho měl do konce života přivázaného na vodítku a nespustil by ho z očí.

Proto se rozhodl odjet. Dát prostor jemu i sobě.

To jediné v, co doufal, bylo, že se nevrátí pozdě.

 

Když se začala dostavovat únava, zkontroloval čas. Už to bylo bezmála tři hodiny, co projížděl prázdné silnice města, kde bydleli jeho rodiče. Proto se rozhodl utnout očistu svých myšlenek, která mu ve finále stejně nepomáhala, spíš jen podněcovala zoufalou potřebu vrátit se zpět a vyhledat Adriana, který nejspíš provádí další velkou chybu.

Projel ještě jednou celý blok. Musel se uklidnit natolik, aby si jeho všímavá matka hned ve dveřích nezačala dělat starosti.

Otevřel bránu a projel štěrkovou cestou k domu. Když utnul hučení motoru, zamířil loudavým krokem k domu. Nad vchodovými dveřmi svítilo světlo.

Matka jej přivítala hned ve dveřích, nejspíš ho vyhlížela z obývacího pokoje, z jehož okna bylo krásně vidět na cestu. Objala jej a políbila na tvář. Už to byla doba, co neviděla svého syna. Pak společně zamířili do pracovny, kde se uvítal i s otcem. Nakonec otevřeli víno a usadili se před krb, ve kterém plápolal oheň.

Pár hodin si povídali a navzájem se seznámili s událostmi posledních týdnů. Chris si dovolil alespoň na chvíli odpočinout od myšlenek na Adriana. Oběma slíbil, že tu s nimi vydrží čtrnáct dní, pak popřál dobrou noc a odešel spát.

 

Druhý den se vzbudil brzy. Osprchoval se, oblékl a sešel dolů do kuchyně. Kolem plotny se už točila usměvavá matka a mezi nohama jí probíhali dva malí psi.

Společně se nasnídali a Chris pak vytáhl malé chlupáče na toulku po kopcích. Vrátil se až na oběd a po něm nasedl do auta a vydal se na další z jeho hlavu pročisťujících výpravy, kdy mu společnost dělalo jen spokojené předení motoru.

Mobil zkontroloval až pozdě večer, když uléhal unavený do postele. Žádné zprávy. Odolal nutkání vytočit Adriho číslo a provést nenápadnou kontrolu, i přesto, že měl celý den ten vtíravý pocit, že je potřeba to udělat.

*

 

 

Jen co se za ním zavřely dveře bytu, tiše proklouzl do koupelny. Serval ze sebe oblečení a pustil na sebe proud horké vody. Doufal, že odplaví to znechucení, které cítil.

Stál tam dobu. Nechal horké pramínky stékat po svém těle a čekal na vytoužený účinek. Neodstavil se. Místo toho jej začala obklopovat temnota, pocit prázdnoty, samoty a strachu.

Svezl se na kolena a rukama se zapřel o kachličky na dně sprchového koutu. Už dávno nestudily. Nesnažil se ani zastavit proud slz, který se mu hrnul z očí. K čemu taky. Choulil se do klubíčka a nechal ten emocionální uragán, ať jej strhne. Toužil po tom, aby jej zdevastoval natolik, že až padne na postel, tak jen zavře oči a upadne do bezvědomí.

Ze sebelítosti jej vytrhlo zaklepání na dveře.

„Adri, jsi v pořádku? Už tam jsi dlouho,“ rozespalý hlas matky tlumily dveře a tekoucí voda.

Adrian vypnul vodu. Cítil se provinile, že jí vzbudil, ale stalo se. Zabalil se do osušky a posbíral své svršky. S falešným úsměvem otevřel dveře koupelny.

„Promiň mi, jestli jsem tě vzbudil. Zamyslel jsem se a ztratil jsem pojem o čase,“ omluvně přejel pohledem po matčině tváři, ale hned se odvrátil a zamířil do svého pokoje.

„Adri, děje se něco?“ chytila ho matka za ruku.

Chlapec sebou nepatrně škubl. Nechtěl, aby se o něj strachovala.

„Ne, nic se neděje mami. Nedělej si starosti,“ usmál se a vykroutil se z jejího sevření. Pak za sebou zavřel dveře.

Srdce splašené nervozitou cítil až v krku. Svezl se na postel a složil hlavu do dlaní. Tišil své tělo z nekonečné provinilosti a opět doufal, že matka pochopí a nebude se vyptávat.

Žena chvíli stála na místě a dívala se na zavřené dveře pokoje svého syna. Poslední dobou se jí vyhýbal. Navíc vypadal unaveně a to jí nutilo dělat si o něj starosti víc než kdy dřív. Doufala, že kdyby měl jakýkoliv problém, přišel by za ní. Nakonec se však vrátila do ložnice, utnula domněnky a usnula.

 

Následující den se probral s bolestí hlavy. Koupelnou a kuchyní prošel ani nevěděl jak, následující směnu v práci byl celý apatický a cestu domů ani nepostřehl. Přišlo mu, jako kdyby fungoval jen v jakémsi záložním módu. Nevnímal čas, lidi a vlastně ani sebe. Všechno se hýbalo tak nějak samo.

Když kolem osmé večer zvednul telefon a automaticky vytočil číslo, oznámil, že zítra přijde a poté zavěsil, konečně se trochu probral. Uvědomění mu navodilo pocit nevolnosti.

Co si navařil, to si musí sníst.

 

Stál přede dveřmi. Když hlásil své jméno a prošel chodbou do šatny, nahodil opět záložní mód. Nepotřeboval nic vnímat.

Odbytá příprava, dvě sklenice alkoholu a kus saténové látky, která mu přiléhala těsně k pokožce. Pak už jen bílý plast, který dokonal dílo.

 

Rukama se opíral o zeď před sebou, nohy mírně roztažené a rty vysokého štíhlého plešatého muže mu zanechávaly na kůži dost bolestivé stopy. Adrian se otřásl a víc se prohnul v zádech tak, až se zadečkem otřel o jeho klín. Muž jen zabručel. Nastavil svůj vzrušený úd proti chlapcově dírce, na jeden příraz do něj vnikl a hned si jej začal brát takovou rychlostí, že se štíhlé tělo pod ním vzmohlo jen na zalapání po dechu a pak se propadlo do temnoty.

Uvědomil si, že už je po všem, až když se štíhlý dlouhán natahoval po svém saku a odcházel ke dveřím. Adri se postavil, ale jen co se zabouchly dveře, svezl se k podlaze. Bolest byla nesnesitelná. Přesto se pak po chvíli zmátořil, oblékl si ten jediný kus látky, který jej měl halit, a odporoučel se tam, odkud přišel.

Šatna, obálka, cesta domů a sprcha. Útržky, které postřehnul, byly značně rozmazané, a když si lehl do postele, uvědomil si, že celý den nic nejedl, že je otupělý a nakonec se propadl do bezesného spánku.

 

Další den se nesl v duchu nevědomosti a horečky. Adrian prospal celé dopoledne s tím, že odpoledne byl schopný nasoukat do svého bolavě prázdného žaludku alespoň gumový rohlík. Následně se opět uložil do postele.

 

Hlasitý zvuk mobilu jej vytrhl z temnoty nevědomí. Dezorientovaně se posadil na posteli a zamžikal do šera pokoje. Nejspíš už bylo zase k večeru.

Když si uvědomil, že na celý pokoj řinčí jeho telefon, zvedl se a nejistě přeběhl ke stolu, o který se musel opřít, aby sebou nesekl na zem, jak se mu zatmělo před očima. Pak se natáhl po přístroji a než ho otočil, aby se dozvěděl, kdo opravdu volá, zadoufal, že by to mohl být Chris. Když však na mobilu zasvítil nápis „OTEC“, Adrianovi se sevřelo snad úplně všechno. Zbledl, položil mobil zpět na stůl a couvnul dva kroky. Moc dobře věděl, proč volá a že to musí zvednout, ale nechtěl, odmítal a v duchu prosil všechna možná i nemožná božstva, aby ho toho ušetřila.

Přece jen řinčící krabičku po chvíli zvedl. Hrubý hlas muže na druhém konci spojení ho uzemnil natolik, že klesl na kolena. Strohé, hrubé a nenávistné rozkazy mu vzaly hlas. Byl schopný jen přikyvovat hlavou a nakonec jen pípnout: „Ano“.

Instrukce zněly jasně. Pátek. Ulička před hotelem. Tři obálky plné nemalého obnosu. Adrian položil telefon na zem před sebe. Sklonil se k zemi a pomalu propadal až na dno, úplné dno.

Zalitoval. Vnitřně umíral a v záchvatu zoufalosti nevinil už jen sebe. Osočoval i Chrise, který ho vlastně opustil. Který na něj tlačil, a přesto jej nechal samotného a neozval se. Adrian stisk obě dlaně v pěst, až mu zbělely klouby. Bolelo to. Tak moc jej to všechno začalo zevnitř sápat na kousky. Vyčerpáním usnul schoulený na zemi.

 

Nepamatoval si nic. Jak se vzbudil, co dělal ráno, ani odpoledne. Jak se ocitl znovu v hotelu, jak si ho zákazník prohlížel těma prasečíma očkama a slizce se u toho oblizoval. Nepamatoval si ani, jak pil ze sklenice nějaké pití, které chutnalo jako moč, a páchlo snad ještě hůř. Ani si nepamatoval, jak jej zákazník uhodil do obličeje, když odmítl narvat si jeho nechutně zapáchající penis do krku. Jediné, co věděl, že teď zvracel před hotelem mezi odpadkovými pytli a něčím, co vypadalo jako hodně stará mršina vypelichané kočky.

Když se jeho žaludek dostatečně uklidnil, zvedl se a zamířil zpět domů. Bylo mu tak mizerně, že se chtěl stát jedním z těch smradlavých pytlů plných odpadků. Navíc věděl, že jeho zadek není úplně ve formě a nejspíš má pár dost nepěkných modřin nejen na obličeji.

Všechno mu však bylo jedno. Cestu domů sice probděl, ale chladný vzduch ho otupil natolik, že jakmile vstoupil do bytu, byl opět jako loutka, která dělá vše automaticky. Sprcha, postel a černočerná tma.

 

Za další dva dny zase ležel na posteli ve spoře osvíceném pokoji a cítil, jak je s jeho tělem smýkáno jako s hadrovou panenkou v ruce dvouletého dítěte. Necítil nic. Boky, zadek, záda ani ruce. Jeho hlava byla prázdná a i přesto, že se z jeho úst dralo hekání a občasný bolestivý sten, připadal si, jako kdyby ten hlas patřil někomu jinému.

Když ho však zákazník obrátil na záda a znovu do něj prudce vnikl s tím, že své dlouhé prsty obmotal kolem jeho krku a pevně jej sevřel, tak černovlasý zalapal po dechu. Začínal cítit, jak se ho pomalu zmocňuje panika a před očima se mu dělají černé skvrny. Znovu lapal po dechu a snažil se odstrčit ruce ze svého krku, ty však svůj stisk nepovolovaly. Spíše ještě přitvrdily a mužovi přírazy ještě zhrubly.

Poslední, co Adrianovi prolétlo hlavou, než ztratil totální pojem o světě, bylo, že by chtěl naposledy vidět Chrise. Toho, který jej předtím miloval, ale opustil ho. Toho, kterého miloval i on, jen si to nechtěl přiznat.

„Odpusť, Chrisi…“ vydechl poslední slova a pak už byla jen tma.

*

 

Trhnutím se posadil na posteli a celý zpocený lapal po dechu. Tak živý sen neměl dlouho. Cítil, jak se celý třese a jak se mu přes husí kůži na zádech valí krůpěje studeného potu.

Otřel si čelo a rozdýchával nepříjemný pocit. Cože se mu to vlastně zdálo?

Adrian mu ležel v náručí. Byl vyhublý, samá modřina, na jeho tváři byla krev a jeho tělo už dávno vychladlo. Na předloktí vrytá jen slova žádající o odpuštění.

Znovu jej zamrazilo.

Zkontroloval čas. Bylo kolem šesté ráno. To ještě nikomu nemohl volat, bylo moc brzy.

Vstal, osprchoval se a sedl si ke knize, kterou stejně nečetl, jen ji položil do klína a usazený v křesle se díval z okna. Bylo mlhavé ráno a slunce bylo stále nízko nad obzorem.

 

Celý den byl jako na trní. Už to byl týden, kdy ho nechal sedět na lavičce, odkráčel si to k autu a ujel mu. Litoval toho každý den. Stále kontroloval mobil a potlačoval nutkání mu zavolat.

Ale dneska, když se totálně nesoustředil na práci v otcově firmě a nereagoval na ničí oslovení, musel něco udělat. Musí vědět, že je v pořádku, i kdyby ne přímo, ale prostě musí. Navíc po tom snu.

Vytočil číslo.

„Ahoj Chrisi. To je doba, co ses neozval,“ Ozvala se Lucy, která se očividně někde dobře bavila, protože bylo slyšet více hlasů v pozadí.

„Ahoj, nevíš něco o Adrianovi?“ vyhrkl Chris.

„Takže tě nezajímá, jak se mám já?“ uchechtla se dívka a nepředstírala pobavení, „Myslela jsem, že tokáte někde spolu, ani jeden jste totiž nebyli celý týden ve škole.“

„Cože? On nebyl ve škole?“ Chrisovi něco říkalo, že vše není tak úplně v pořádku.

„Jo, ani na tréninku a ani v práci se neukázal,“ dodala Lucy a pak se snažila umlčet někoho na své straně spojení.

„Dobře dík, kdybys ho kdekoliv zahlédla, dej mi vědět. Ihned!“ zavelel. Rozloučil se a zavěsil.

 

„Vždyť je to jen týden!“ zavrčel vztekle. Zlobil se na sebe. Ten sen byl určitě hodně špatné znamení.

Musí se vrátit, najít ho, přesvědčit se …

 

 

Seděl v kuchyni a matka mu podávala talíř s čerstvými tvarohovými buchtami.

„Chrisi, zlato, tebe něco trápí, viď,“ špitla a pohladila ho po tváři.

„Ani nevíš jak,“ povzdechl si a smutně se na ní usmál.

„Ale víš, že mi to můžeš říct,“ vlídně se usmála a pátrala po nesouhlasu ve tváři syna.

„Já vím,“ další smutný úsměv jí věnoval, „je to složité.“

„O tom nepochybuji,“ posadila se na vedlejší židli a stiskla jeho ruku ve své.

„Zamiloval jsem se, ale ne do …“ než stihl větu dokončit, matka ho přerušila.

„Není to děvče,“ usmála se.

Chris se na ni nevěřícně podíval.

„Jak to víš?“

„Ale jdi ty!“ zasmála se, „Kde je problém?“

„Dělá věci, které by dělat neměl a nenechá si pomoci,“ povzdechl si Chris.

„Tak na nic nečekej a jeď za ním. Já a otec se tu bez tebe obejdeme, navíc on tě určitě potřebuje. Víš, že by ses neměl vzdávat tak lehce,“ zvedla se od stolu a táhla syna za ruku ke vchodovým dveřím.

„Asi máš pravdu, vždy jsi mi říkala, že jsem hrozně netrpělivý,“ usmál se na ni Chris a políbil ji na tvář, „díky mami, mám tě rád.“ Vzal za kliku a zamířil k autu.

„Doufám, že nám ho přivezeš ukázat, až se to uklidní,“ volala za ním ještě žena. Pak jen pozorovala, jak se zavírá brána za autem.

 

Byl asi v půli cesty, když mu začal drnčet mobil. Jedním stiskem tlačítka na volantu hovor přijal.

„Chrisi, viděla jsem ho,“ vykřikla Lucy tak nahlas, že z toho Chrisovi málem zalehlo v uších.

„Cože? Kde? Kdy?“ chrlil ze sebe Chris.

„Byl s nějakým mužem, před hotelem, je to asi 5 minut,“ vyhrkla.

„Díky, Lucy,“ zavěsil.

Šlápl na plyn a bylo mu jedno, jestli udělá do podlahy díru, musí tam být co nejdříve. Nesmí si dovolit ztratit už ani minutu.