Jen co dorazil domů, rozleželo se mu to, co udělal.

Jak mu mohl bez hlubšího rozmyslu napsat, kdy a kde se sejdou? A hned na další den? Jak tohle zvládne? Vůbec ho nenapadlo, že by si to měl pořádně rozmyslet. Ale teď, teď už bylo pozdě cokoliv měnit nebo rušit

Bylo nad míru jasné, že je ochoten přestat Chrise mučit, ten týden ignorace bohatě stačil. Zítra si poslechne, co mu chce říct a bude.

„Bude co?“ zarazil se mezi svými úvahami. Zamyslel se. Už jen to, jak na něj zapůsobil Chrisův hlas v telefonu, jak mu tlouklo srdce a jak se mu instinktivně napnuly všechny svaly v těle. Nebyl si jistý, jak na něj zapůsobí jeho celková přítomnost a docela se toho začínal obávat.

Povzdechl si. Prostě jediné co může udělat je vyslechnout ho. Všechno ostatní se bude odvíjet od toho.

*

 

Chris se cítil, jako kdyby dostal k vánocům vytoužený dárek. Usmíval se a dobrá nálada v něm rostla.

Za ten týden si uvědomil spoustu věcí. Hlavně to, že pro něj ta jedna noc byla něco jako znásobení pocitů vůči Adrianovi. I když to nejdříve bral jako zábavu, bez jeho vědomí to nabralo úplně jiný směr. 

Přecházel po pokoji a snažil se uklidnit radostí rozbouřené srdce. Radost by totiž mohla být předčasná, i když už jen to, že Adri svolil ke schůzce, v něm vyvolalo nepopsatelné štěstí.

Pomalu z něj začala ta euforie opadávat, když začal přemýšlet, co mu řekne. Přece na něj nezačne chrlit páté přes deváté a ani nechce, aby mezi nimi nastalo trapné ticho. To by opravdu nebylo na místě.

Určitě to však nechtěl vzdát dřív, než zjistí, jak na tom Adrian vlastně je.

Začal si sumírovat, co řekne. Má se vyznat a pak omluvit? Nebo se má omluvit a pak vyznat?  Zatřásl hlavou a rozhodl se přehrát si ten večer.

Vzrušení se mu prohnalo tělem a on musel stisknout ruce v pěst, aby jej potlačil. Zhluboka se nadechl a pak dlouze vydechl. Přece nemůže myslet na TO, rozhodně ne v takové situaci.

Měl si přece projet Adrianovo chování, chtěl si uvědomit souvislosti a musí být určitě něco, čeho si doposud nevšiml.

Zbystřil. Uvnitř jeho hlavy se ozvalo to bájné „cink“ a vynořila se otázka.

„Proč tam vlastně Adrian byl?“

Viděl to jako velký červený nápis, kolem kterého proplouvá nespočet otazníků.

Sebral klíče a mikinu. Nejlepší bude, když se půjde projít. Čerstvý vzduch mu pomůže urovnat myšlenky a utvořit alespoň přibližnou osnovu zítřejšího rozhovoru.

*

 

Když ho probudila matka, aby mu řekla, že odchází do práce a že má dojít nakoupit, bylo kolem půl šesté ráno. On však jen zahučel na protest a převalil se na druhý bok.

Po bouchnutí vchodových dveří chtě nechtě rozlepil oči a zamžikal do šera pokoje. Věděl, že už neusne, což mělo jak za následek matčino probuzení, tak sen, co se mu zdál, i schůzka která ho za několik hodin čekala.

Vstal, provedl ranní hygienu a nasnídal se. Zběžně projel nákupní seznam a strčil si ho do kapsy kalhot.

Ještě bylo brzy, aby se vydal do nedalekého supermarketu, takže se rozhodl, že si uklidí pokoj. Ne, že by v něm měl bordel, uklízel tam už třikrát během toho týdne, co musel být doma. Nic lepšího ho k utřídění myšlenek ale nenapadlo.

Otřel prach z poliček, ustlal si, vyluxoval a nakonec se vrhl do přerovnávání svého stolu. Probíral se hromadou papírů a sešitů s poznámkami do školy. Vůbec mu nedošlo, že je na čase aby se začal učit, zkoušky se přece jen blížili nezkrotnou rychlostí.

Když všechno přerovnal a uklidil tak, že byl se svou prací víc než spokojený, uvědomil si, že už je jedenáct a on by přece jen měl dojít na ten nákup. Sebral pár tašek i peníze, které mu matka nechala na stole, a zkontroloval, jestli má seznam, který předtím bezpečně uložil do kapsy kalhot. Zamkl byt a vyrazil.

 

Jen co odemkl dveře bytu, oddechl si, že už je konečně doma. Ty davy lidí mu dávaly docela zabrat. Napadlo ho, že to byl nejspíše trest za něco, co provedl v minulém životě, protože tolik nepříjemných lidí ještě nepotkal. A ještě k tomu byly na kasách fronty, uřícené pokladní byly protivné a třískali se vším, co jim prošlo pod rukama, což mělo za následek, že je málem poslal až do horoucích pekel a navíc k tomu mu málem jedna pokladní rozbila plato s vejci.

Uklidil nákup a ani se neobtěžoval vzít si něco k jídlu, z toho vedra venku se mu točila hlava a zvedal žaludek. Rovnou se svezl do postele a na chvíli zavřel oči. Připadal si zbitý jako pes a toužebně se zavrtal do měkkých přikrývek. Moc dobře si uvědomoval, že si absolutně nic nepromyslel, spíš to úplně vypustil z hlavy. Před tím než se odporoučel do říše snů, se mu hlavou prohnala myšlenka, že by měl vyjít dřív. Chce tam totiž na Chrise už čekat.

 

 

Probralo jej neblahé tušení, že na něco zapomněl. Vylovil mobil zpod polštáře. Když uviděl čas na displeji, vystřelil jako čertík z krabičky. Zapadl do sprchy, spěšně se ošplouchl a hodil na sebe čisté, neupocené oblečení. Zkontroloval kousanec na krku, ze kterého zbyla jen nepatrná modřinka, už opravdu nemělo cenu ji maskovat. A s mobilem v jedné ruce a klíčema v druhé pádil ze schodů.

Měl co dělat, aby tam došel v čas, už mel zpoždění deset minut. Přistihl se, jak chvílema popobíhá, ale i přesto, že šel pozdě, tak zvolnil krok, nepotřeboval tam přijít uřícený.

Už šel podél řeky, když ucítil, jak se mu pomalu, ale jistě, stahuje žaludek, srdce mu začíná nepříjemně tlouct do hrudní kosti a knedlík v krku se zvětšuje do rozměrů menšího náklaďáku.

Nohy mu ztěžkly a on se musel zastavit.

Nepříjemný pocit nervozity se zmocňoval jeho těla a on se musel opřít o jeden ze stromů, lemující břeh. Ruku si položil na místo, kde mu tlouklo srdce, zavřel oči a pokoušel se uklidňovat. Zhluboka dýchal.

Snaha o zahnání panického záchvatu, který se snažil probudit do plné síly, byla nakonec úspěšná. Když se uklidnil natolik, aby byl schopný dojít na dohodnuté místo, už zbývalo jen pár metrů, převedl svou pozornost k nohám, které přiměl k opětovnému pohybu.

Jeden krok, druhý, třetí. Už jen kousek a on bude u splavu, vyleze z aleje a všechno vyřeší. Už zbývalo jen pár metrů.

 

Zastavil se u posledního stromu. Slunce odrážející se od vody mu na chvíli vzalo zrak, ale jen co si přivykl a udělal ještě pár kroků blíž k šepotající vodě, naskytl se mu úžasný pohled. Srdce mu poskočilo takovým způsobem, který mu byl doposud cizí.

Chris sedící na břehu a vystavující svou tvář slunci vypadal jako socha vytesaná ze zlata.

*

 

Toulal se až do noci. Když se vrátil domů, našel Dana spícího na gauči v těsném objetí až s  nezdravě hubenou brunetkou. V tu chvíli si uvědomil, jak je rád, že nepřišel dřív a nebyl svědkem něčeho velmi pobuřujícího. Ošil se a zapadl k sobě do pokoje, kde vyřídil pár mailů a šel spát.

 

Ráno si přispal a jen co rozlepil oči, zjistil, že jeho tělo okupuje jakýsi pocit nervozity. Žaludek měl jako na vodě, v hlavě úplně prázdno a celý si připadal v křeči.

Proběhl sprchou, na snídani se vykašlal a rozhodl se zavolat Lucy a jít s ní na oběd.

Kamarádka byla nadšená, že ji po dlouhé době někam vytáhl. Seděli v restauraci na střeše jedné z budov v centru města. Byl odsud krásný výhled a navíc foukal chladný vánek, což bylo v nečekaně horkém dni opravdu příjemné.

Chvíli se bavili jen o škole a běžných věcech. Pak se Chris rozhodl začít na téma Adrian, ale zcela nenápadně a opravdu jen okrajově.

„Chtěl jsem ti poděkovat za to číslo,“ zahučel mezi sousty svého roast beafu.

Lucy jen přikývla a dál přežvykovala své těstoviny. Ne, že by nebyla zvědavá, jak se to vyvíjí nebo nevyvíjí, popravdě se uvnitř sebe přímo klepala na novinky, ale slíbila si, že se do toho nebude montovat a nebude se ptát. Buď jí to Chris řekne, nebo neřekne.

„Nejdřív mě totálně ignoroval,“ koutky úst mu cukly do smutného úsměvu, „ale pak mi hovor přece jen zvedl.“ Chris se na chvíli odmlčel. Potřeboval zpracovat další sousto. „Dneska se máme sejít.“

Lucy se usmála. Sjela zkoumavým pohledem Chrisův zevnějšek.

„A já si naivně myslela, že ses tak vyparádil kvůli mně,“ neodpustila si až přehnaně ironický tón, a ušklíbla se.

Vzápětí se oba rozesmáli na celou terasu. Tohle na ní měl Chris rád. Byla samá legrace a nikdy se neurazila. Lucy naopak věděla, že když si do něj rýpne, vždy to skončí u smíchu. Byli zkrátka jako bratr a sestra, kočkovali se neustále.

„Tak sis to v hlavě všechno srovnal?“ zeptala se se zájmem a upila ze své sklenice.

Chris chvíli přemýšlel. Došlo mu toho dost, ale že by měl všechno úplně srovnané, to se říct nedalo.

„Nedá se to tak úplně říct, ale uvědomil jsem si toho dost,“ zahučel a radši si přistrčil další sousto k ústům, nerad by to začal rozvádět.

Opravdu jí chtěl jen poděkovat, moc dobře věděl, že kdyby to nepotřeboval, nepostrčila by ho. Navíc ještě nebylo nic určitého, co by jí mohl říct.

Lucy jen pokývala hlavou a převedla téma hovoru na něco jiného, za což bych Chris opravdu vděčný.

 

Po obědě, který se protáhl až do dvou odpoledne, se rozloučili a každý si šel po svých. Chris byl rád, že ho jeho přítelkyně nevyslýchala a nepídila se po podrobnostech a tak si od myšlenek, na své vyznání Adrianovi, odpočinul.

Teď se však ona hodina závratně blížila. Pomalu se ploužil městem a směřoval na místo určení. Věděl, že tam dojde o dost dřív, ale nevadilo mu to, byl ochotný čekat. Čekal by na něj klidně půl dne.

Na místo dorazil ve čtyři, u splavu nikdo nebyl. Sedl si tedy na břeh a chvíli se oddával svým myšlenkám. Ne, že by se jim neoddával celou cestu, ale nervozita v něm sílila a to, že už byl na místě, v něm vyvolávalo zvláštní pocit neschopnosti. Bál se, že zapomene.

Zkontroloval čas. Už tu seděl půl hodiny a Adrian nikde. Měl zpoždění, ale odolal nutkání zvednout telefon a vytočit jeho číslo. Vrazil mobil zpátky do kapsy, přece si řekl, že bude čekat. Musí vydržet. Určitě přijde!

Slunce, které začalo pomalu klesat, jej trochu uklidňovalo. Vystavoval svůj obličej hřejivým paprskům a se zavřenýma očima trpělivě naslouchal okolnímu světu. Nechtěl, aby mu ušel sebemenší šelest, nebo kroky, které mohly patřit právě Adrimu.

 

Byl tak zabraný do okolního světa, až si nevšiml postavy, která stála jen pár metrů od něj. Bez hnutí, s poskakujícím srdcem a s hlavou plnou obav, slabostí a otázek.

Adrian udělal pár kroků vpřed. Když ho tam tak viděl, v té zlatavé kráse, napadlo ho, že jen nepatrný dotek by ho donutil vzplanout. Ale nedovolil si couvnout.

Chris sebou trhl, když uslyšel zapraskání větvičky. Zvedl hlavu a střetl se s černým pohledem Adrianových očí. Tělem mu projel pocit vzrušení a nesmírné radosti, usmál se.

„Je tady, přišel, nerozmyslel si to,“ hlas v jeho hlavě zněl nadšeně, ale on sám se cítil, jako kdyby mu balvan u srdce ztěžkl na dvojnásobek své váhy.

„Ahoj,“ vydechl tak zaraženě, až to jeho samotného překvapilo. Zněl přiškrceně, nejspíš to bylo nervozitou.

„Ahoj,“ pípl Adrian. S veškerou svou odvahou se posadil kousek od Chrise, který z něj nespustil své hnědé oči.

„Přišel jsi,“ vyklouzlo mu šeptem úlevně.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ Adrian upřel své černé oči na třpytící se hladinu řeky, „tak mluv.“

Chris se podíval před sebe, pak na něj a pak znovu před sebe. Musí něco říct, vždyť to měl přichystané. Všechno zapomněl.

„Já…,“ vydechl. Zavřel oči a snažil se rozpomenout na všechno, co chtěl říct. Nic. V hlavě měl prázdno a byl si jistý, že i kdyby si vzpomněl, tak jakmile se na něj znova podívá, opět všechno zapomene.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nakonec. Musí přece nějak začít.

„Jo,“ šeptl Adrian.

Ticho se však vrátilo. Chris si nervózně poklepával prsty o boty a snažil se vzpomenout alespoň na něco, stačil by nepatrný kousek, záchvěv toho, že nepřišel o rozum, jakmile ho uviděl.

Adrian pomalu začínal litovat, že přišel. To ticho jej ubíjelo natolik, že místo obav v něm začal narůstat vztek. Podíval se na osobu vedle sebe. Nechápal, jak vedle něj může jen ta sedět, upírat zrak před sebe a mlčet, když mu chtěl údajně říct několik věcí.

„Jak může mlčet?!“ zařval uvnitř své hlavy. „Copak to nebyl právě on, kdo se tak moc chtěl sejít?“

Chris se trhaně nadechl, ale zaskočil ho Adrian se svými slovy.

„Byl bych rád, kdybys mi řekl to, co jsi chtěl. Bude to pro nás oba méně nepříjemné, když to odbydeme hned,“ mluvil pevným hlasem. Nechtěl mu ukázat svou slabost, i když mu srdce bušilo v hrudi až do nepříčetnosti a třes svých rukou uklidnil jen tak, že je obě stiskl pevně v pěst.

Když k němu zvedl Chris hlavu, neucuknul. Avšak přímo do očí se mu nepodíval.

„Promiň mi,“ hlesl. Totálně mu to vzalo vítr z plachet.

Prohlížel si ho. Rozcuchané vlasy, černé oči, které se vyhýbaly těm jeho hnědým, plné rty, které by s chutí znovu políbil. Pak překontroloval krk. Už jen malá modřinka byla znamením jejich prožité noci. Ta a značky na duších jich obou.

Odvrátil pohled a znovu se podíval na třpytící se hladinu. Posbíral veškerou svou odvahu a doufal, že slova, která nakonec řekne, budou ta nejvhodnější. Lepší než ta, která si připravil.

„Vím, že jsem ti ublížil. Nejspíš jsem to neměl dělat, neměl jsem si tě vybrat, neměl jsem,“ zlomil se mu hlas, na chvíli se odmlčel, „chci, abys věděl, že toho rozhodně nelituju, ale pochopím, jestli ty ano. Fakt jsem nepřemýšlel nad následky, prostě mě ovládla ta náhlá situace. Vím, není to omluva, ale když ty…ty jsi vypadal tak zatraceně …“ nedopověděl. Jen se otočil čelem k Adrianovi. Tentokrát vyhledal jeho pohled, ten však hned ucukl a sklonil hlavu k zemi.

„Adri,“ zašeptal Chris, „podívej se na mě, prosím.“ Vložil do těch slov veškerý svůj skrývaný cit.

Adrian vzdoroval. Nechtěl. Nesměl. Přišlo mu, že ztrácí dech. Ten tón hlasu, přesně tak vábivý jako v tom snu. Až hořce sladký, plný vášně a touhy, nepostrádající ani špetku něhy.

Zaúpěl, „Chrisi, co ode mě očekáváš? Co po mě vlastně žádáš?“ zvedl k němu pohled. Odolá, musí.

„Odpuštění,“ vylétlo mu z hrdla bez rozmyslu.

Když ho tam viděl sedět, tak bezbranného, zmučeného a zmateného, chtěl ho obejmout. Vtisknout do své náruče a políbit jej do ebenových pramínků trčících do všech stran. Jen sevřít jeho tělo v těsném objetí a šeptat slůvka útěchy, snad se mu i vyznat a doufat, že nebude surově odstrčen a označen za naprostého blázna.

Přisunul se blíž. Ještě o kousek. Už je dělilo jen pár centimetrů, aby se ho mohl dotknout.

Vztáhl ruku a jemně jej pohladil po tváři. Jako kdyby stíral slzy, které už nebyly vidět.

Adrian necukl. Paralyzován tak důvěrným dotekem jen zalapal po dechu.

„Já ti nechci ublížit,“ zašeptal Chris, který se musel ovládat natolik, aby jej nevzal za ruku a nestrhl na své tělo.

„Adri,“ hlesl znovu a palcem přejel přes jeho tvář až ke spodnímu rtu. Jemně se třásl. Odolal nutkání přes něj přejet, ta měkkost by jej nejspíš zabila.

Ta potřeba ochutnat jeho ústa se stupňovala do nepříčetnosti, která až bolela, ale strach z toho, že před ním černovlasý uteče, byl silnější.

Pohledem přejel po linii jeho třesoucích se rtů a vyhledal jeho černý pohled. Zarazil se. Jeho oči byly schované pod víčky a třesoucí se řasy značily napjaté očekávání.

Nemusel se ptát na souhlas. Naklonil se k němu, palcem přejel po spodním rtu a zavřel oči. Hezky pomalu a něžně se opřel o jeho rty. Nemohl si dovolit jej vyplašit.

Cítil, jak mu těžkne celé tělo a zatajil se mu dech. Tohle mu nestačilo. Uchopil Adrianovu bradu mezi palec a ukazovák a posunul se k němu ještě o něco blíž. Obkreslil jeho spodní ret jazykem, a když se dobývané rty jemně pootevřely, vklouzl mezi ně.

Adrian se třásl po celém těle. Nedokázal vzdorovat. Chrisův dotek, jemnost a něha s jakou se o něj opíraly jeho prsty, jeho hnědé oči, které hledaly jen nepatrný náznak souhlasu či odporu, aby se stáhl nebo pokračoval. Téměř se to nedalo snést. A když viděl jeho pohled zabořený do svých rtů, jeho tělo konalo instinktivně. Zavřel oči a nepatrně se vybídl. A pak to ucítil. Měkkost a něha. Točila se mu hlava a on celý začal podléhat té horkosti.

Vycházeli si vstříc. Stále trochu nejisti se dál poznávali skrz polibky.

„Chrisi,“ zaúpěl Adrian, který byl tak pohlcen situací, až zapomínal dýchat a pomalu, ale jistě upadal do mrákot.

Chris se odtáhl. Zprudka se nadechoval a hned by se nejraději vrátil k přerušené činnosti, ale Adrianova ruka, svírající jeho tričko, jeho sklopená hlava a rychle se zvedající hrudník, ho zastavily.

„V-v pořádku?“ zeptal se.

„Jo,“ špitl Adrian. „Já jen,“ zalapal po dechu a hledal potřebná slova, „co tohle znamená? Já, nerozumím tomu.“

Zmatený a zadýchaný. Bušící srdce rozhánějící třes do celého těla a touha být k němu co nejblíž. Co to znamenalo? Bál se to přiznat.

„Nejsi mi lhostejný,“ vyhrkl Chris jako první.

„Teda chci tím říct, víš, já,“ blekotal, „vždy jsem tě pozoroval, líbil ses mi a i přes to, že jsme se moc neznali, tak jsem ten večer nemohl odolat. Myslel jsem, že tě jen poškádlím, a když jsi do sebe nalil pomalu lahev koňaku a pak se nebránil a byl jsi tak neodolatelně sladký, já … Nikdy jsem tam nezůstal přes noc. Ráno jsem byl tak šťastný, když jsem tě viděl vedle sebe, když jsem cítil, jak jsi mi odhrnul ten pramen z čela a pak … Mrzí mě, že jsem tě tam nechal, ale když ty jsi mě odstrčil a já … Zpanikařil,“ sklopil pohled ke svým rukám. „V tu chvíli jsem se nenáviděl. Muselo tě to bolet a já tě tam nechal,“ dával si za vinu, že mu ublížil, i když ho měl teď před sebou.

„Ty mi promiň. Nevěděl jsem, co dělat, když jsem tě tam viděl. Nečekal jsem, že bych tam mohl potkat někoho, koho znám a když jsi seděl v tom křesle, chtěl jsem utéct. Nepřišlo mi to správné,“ Adrian se musel podívat mimo něj. Šeptal, ale cítil povinnost mu všechno říct, zasloužil si to. On mu přece taky právě všechno řekl. „A pak, nevím, co to do mě vjelo. Myslel jsem, že mě to otupí natolik, že budu schopný …“ odmlčel se, „a ráno jsem zazmatkoval. Bál jsem se. Že je to vtip, že mě pošleš do háje, že …“ zlomil se mu hlas.

Nastalo ticho. Nejspíš si oba rovnali v hlavě, co řekli a co slyšeli. Přesto Adrian nepřestával svírat Chrisovo tričko ve své dlani.

„Víš, pokud toho lituješ, chápu to,“ přerušil Chris to nesnesitelné ticho, které porušovalo jen bublání vody. „V podstatě jsem tě znásilnil,“ hlesl zlomeně. Tohle ho tížilo nejvíc.

„Cože?“ vyhrkl šokovaně černovlásek a vyděšeně se na něj podíval. Nechápal, proč to řekl. Vždyť byli v podniku, který byl luxusní verzí bordelu.

Chris k němu zvedl oči. Nevěděl, čemu se tak diví, vždyť to řekl jasně.

„Já tam byl dobrovolně,“ zavrčel Adrian. „Jak můžeš říct něco takového?“

„Ale, vždyť,“ Chris nevěděl co říct. Zaraženě na něj koukal a přemýšlel. Vlastně to byla pravda. On byl zákazník a Adrian byl klient.

„Co jsi tam vlastně dělal?“ vylétlo z něj bez toho, aby to mohl ovlivnit.

Adrian zrudl a pak začal blednout. Podíval se mimo Chrisovu tvář. Neměl by mu to říkat, přece jen čím méně lidí o tom ví tím líp.

„To je jedno,“ zahučel vzdorovitě.

„Ne Adriane, to teda není!“ tentokrát zavrčel Chris. „Nechci, abys tam chodil! Už nikdy víc do toho podniku nevkročíš!“  Najednou se cítil naštvaný. Představa, že by věděl, že tam Adrian chodí a provádí věci s jinýma.

„Co?“ vypadlo z šokovaného Adrian.

„Prostě nechci, abys ještě někde šel pro…“ zabrzdil se, odmlka mu měla pomoci sebrat odvahu na to, aby řekl, že se prodává, ale nedokázal to. Věta tedy zůstala viset ve vzduchu.

„Šel pro…, co?“ Adrian nepochopil.

„Nechci, aby ses šel prodávat jasný! Představa, že to děláš s někým jiným, musel bych toho člověka zabít! Chápeš?“ stiskl ruku, která svírala jeho tričku. Podíval se mu hluboko do očí.

„Je mi jedno, kolik jich bylo přede mnou, ale nechci, abys to ještě někdy udělal. Snažím se ti tu říct, že bych to nesnesl, vědět, že byť jen na okamžik patříš někomu jinému…“ chrlil se ze sebe rozohněný Chris.

Adrina jen zíral, je pravda, že mu chvíli trvalo, než mu došlo, o čem tu Chris mluví. On si myslel, že tohle dělá? Že se prodává? Čemu se divit, když to tam spolu … Adrian se musel usmát.

„Čemu se směješ?“ podivil se druhý.

„Tohle bylo poprvé a naposledy,“ špitl. Styděl se, ale nejspíš by nebylo od věci, aby mu to vysvětlil. „Tohle nedělám. Potřeboval jsem jen peníze.“

„Jo a kvůli penězům vlezeš do postele kde komu?“ tohle Chrise rozzuřilo snad ještě víc. Strhl ze sebe Adrianovu ruku. Chytl ho pevně za ramena a přinutil ho lehnout si. Klekl si nad něj a zabodl mu pohled do očí. Udělal to v takové rychlosti, že jen černovlásek bezbranně zíral.

„Ty to vůbec nechápeš?“ zařval na něj.

„Ne, ty to nechápeš!“ vzpamatoval se Adrian a zapřel se o jeho hruď. „Nic nevíš! Tohle byla jediná možnost, jak sehnat víc peněz najednou! Takže mě klidně odsuzuj, jak s někým chrápu za peníze, ale neříkej mi, že to nechápu!“ Vrčel. Byl vztekem bez sebe. Chtěl pryč. Nemusí mu vůbec nic vysvětlovat. Chtěl se mu vysmýknout, ale Chrisovy ruce drtící jeho ramena, nepovolovaly své sevření.

„Sakra Adriane! Jestli potřebuješ peníze, dají se sehnat jinak, než že budeš nastavovat zadek a nechávat si zato platit! Copak nechápeš, co se ti může stát? Sice je to nóbl podnik, ale někteří chlapy, co tam chodí, jsou hovada! Už to nikdy nedělej! Rozumíš mi!“ Hlavou se klonil tak blízko.

 Adrian měl zavřené oči. Nechtěl se na něj dívat. Nechtěl vidět jeho naštvaný obličej. Už jen čekal, až mu přilétne rána. Přece jen se ty následky nějak dostavit musej.

„Otevři ty oči,“ Chrisův hlas narušil jeho úvahy. Neotevřel je.

„Adri,“ zašeptal jeho jméno, „prosím podívej se na mě.“

Adrian se neudržel. Vzlykl. Tohle je na něj už příliš. Jak na něj může řvát a vzápětí ho oslovovat tak něžným hlasem.

„Nechápeš? Neměl jsem na výběr,“ zasténal.

„No tak, otevři ty oči a přestaň plakat,“ broukl Chris a začal mu otírat slzy.

Černovlásek oči pomalu otevřel. Viděl Chrisův obličej, starostivým pohledem zkoumal jeho tvář.

„Nesnesl bych, kdyby ti někdo ublížil,“ zašeptal a políbil ho na čelo.

„Proč?“ vydechl Adri, „proč ti na tom tak záleží, abych tam už nikdy nešel?“

Chris sledoval jeho tělo otřásající se pod silou vzlyků a emocí, které musel držet uvnitř sebe.

„Copak nechápeš?“ Zajel mu jednou rukou do vlasů. Tou druhou vyhledal jeho dlaň a propletl s ním prsty.

„Mám tě rád a nechci, aby se tě dotkl někdo jiný než já.“