Neschopný slova, s pohledem zabodnutým někde v úrovni Chrisovy brady, mu v hlavě zněla ozvěna posledních slov.

„C-co jsi to p-právě řekl,“ vykoktal ze sebe, aniž by se pohnul.

„Mám tě rád a nechci, aby se tě dotkl někdo jiný než já,“ zopakoval Chris bez sebemenšího zaváhání.

Zkoumal Adrianovu tvář, která byla uvězněná v překvapení a zamyšlení. Pomalu mu však docházelo sebeovládání a ticho mu začalo našeptávat v míře, že se to nedalo vydržet. Stačilo by pár slov, cokoliv.

„Adri, řekni něco,“ ozval se po chvíli přesvědčování sebe sama, že je to normální reakce.

Nic, žádná odezva. Možná jen ta, že sebou dotazovaný škubnul, když zaznělo jeho jméno.

„Prosím, řekni něco,“ pokusil se Chris znovu.

Tentokrát už sebou černovlásek neškubl, přesto mlčel.

„Adri, prosím, tohle je ubíjející,“ zasténal a postavil se. Klidně ho nechá přemýšlet, dá mu času, kolik bude potřeba. Potřeboval tu frustraci nějak vybít, nemohl jen sedět a čekat.

Začal přecházet po břehu. Pocit, že to celé byl opravdu špatný nápad, mu začal vtíravě podlézat. V tu chvíli by si nejradši nafackoval. Promnul si čelo a zkontroloval, jestli tam černovlasý stále sedí.

Seděl tam, stále ve stejné poloze bedlivě sledující, jak Chris přechází sem a tam. Nevěděl, jestli má radost, vztek, strach nebo všechno najednou. Opravdu se mu tu vyznal? Těžce si to připouštěl, ale po tom, jak naléhavě a zlomeně zněl jeho hlas, jak se naštval a málem mu rozdrtil ramena, to lecos vysvětlovalo.

Povzdechl si. Co mu na to má říct? Téměř se neznají, nemůže si být jistý, že to není jen chvilkové poblouznění nebo touha experimentovat. Táhlo ho to k němu, to ano, ale stále tu byla spousta věcí, která ho spíše odrazovala.

V kapse kalhot mu zavrněl mobil. Sáhl pro něj, přišla mu zpráva.

„Adri, drahoušku, přijď dnes brzy domů. Máma.“

Adrian vrátil telefon do kapsy. Jen doufal, že se nic nestalo, už takhle těch starostí měli až nad hlavu.

Postavil se a vylezl na pěšinu. Chris k němu stál zády a nastavoval tvář chladnoucímu slunci.

„Musím jít,“ řekl.

Chris se otočil. K jeho uším se ta věta sice donesla, ale jako kdyby ji přeslechl. Díval se, jak mu černovlasý odchází.

Na chvíli zaváhal. Co se stane, když ho nechá jít? Ozve se mu? Vždyť tu nic nevyřešili. Vyškrábal se na břeh a rozběhl se za ním. Nemůže ho nechat jít jen tak, bez slibu, bez řešení, bez šance…

Adrian odcházel s rukama vraženýma do kapes. Už dlouho mu nenapsala, aby byl brzy doma, nejspíš se něco stalo. Navíc mu to přišlo vhod. Netušil, jak reagovat na slova i pocity, nevěděl, jak ukončit tuhle schůzku nebo jak odejít.

Myšlenky mu pomalu vířily a nepatrně se oddalovaly od Chrise a směřovaly k jeho rodinným záležitostem. Měl by je začít řešit. Třeba najít otce, nebo alespoň sehnat další peníze. Rozhodně to, co dal matce před týdnem, nebylo dost. Musí se snažit víc, i kdyby to znamenalo jít tam znovu.

Z úvah a plánů, jak si vezme více směn a najde ještě jednu práci, ho vytrhly kroky. Otočil se. Chris to neubrzdil a narazil do něj. Jen tak tak, že se oba nesvalili na zem.

„Promiň, neubrzdil jsem to,“ hlesl Chris.

„Prosím, ještě nechoď,“ chytl ho za ruku, „řekni něco. Já … Vím, že jsem to neměl říkat a křičet na tebe, že na to nemám právo, cokoliv ti nařizovat, ale Adri,“ odmlčel se, „dej mi šanci.“

Adrian, zabořený pohledem do jeho očí, vydechl.

„Chrisi, já … tohle nejde,“ snažil se vykroutit svou ruku z jeho sevření.

„Proč? Copak nic necítíš?“ vyhrkl, stisk ruky zesílil a přitáhl si jej blíž.

Adrian sykl bolestí, ale ignoroval to. „Ne, že bych nic necítil, jen tohle nemůžu, nejde to, prostě ne.“

Chris se nemínil vzdát. Chtěl alespoň jasný důvod. Uchopil jeho hlavu do dlaní a zadoufal, že vyčte něco z jeho tváře.

„Proč? Je to kvůli mé pověsti? Nebo jsem ti ublížil natolik, že mě nenávidíš? Nebo proč? Adri, já ti o tom, co cítím, nelžu. Stojím o tebe, poznat tě, sdílet s tebou,“ vpíjel se mu do očí a doufal, že to pochopí. Uvidí, jak ho to užírá zevnitř, jak prahne po tom být mu blíž, jak je zlomený, když mu odpírá odpověď.

„To, že se o tobě proslýchá, že ti postelí prošlo nespočet holek, mi je jedno,“ odpověděl klidně Adrian, „ani to není o tom, že bych tě nenáviděl, tohle není tebou,“ dodal.

Chris nechápal.

„Chrisi, já netuším, co to obnáší mít vztah. Brát ohled, chovat se určitým způsobem, žít pro druhého…Teď tohle nemůžu. Je tu spousta věcí, které mi v tom brání, a věř mi, že to poslední, co bych chtěl, je, aby se to dostalo ven nebo se do toho zapletl někdo další. Odpusť mi.“ A bylo to venku. Sundal jeho ruce ze své tváře. Přistoupil k němu ještě o něco blíž a se zavřenýma očima mu věnoval polibek na rozloučenou. Pak se otočil a rozběhl se pryč.

Jako opařený, neschopen pohybu stál dobu na tom místě. Odmítl jej, a přesto ten polibek byl slibující. Proč? Copak nepochopil, že by mu mohl pomoci? Zase byl odmítnut, něžně odstrčen, a přesto to bolelo jako hluboké rány po zbičování. Zase mu proklouzl mezi prsty.

*

 

Cesta domů pro něj byla jako procházet tunelem, který má na konci světlo, ale to se stále vzdaluje. Jeho vlastní slova mu v hlavě zněla ozvěnou, která se ztrácela a zase sílila, stále dokola, v  nekonečné smyčce působící mu utrpení.

Opět ho odmítl. Mohl snad jinak? I přesto, že mu věřil, že byl ochoten mu dát tu šanci. Ne, jim dát tu šanci, tak se toho vzdal, a proč? Pro jeho dobro? Pro Chrisovo pohodlí, které mu nechtěl vzít? Nebo ze strachu? Nevěděl.

 

Když dorazil domů, našel matku plačící v kuchyni. Jen, co ho spatřila, začala si otírat slzy a nasadila svůj úsměv: „Drahoušku, vylekal jsi mě“.

Adrian k ní přistoupil. Chytil ji za ramena a i přesto, že nechtěl použít svůj pohled plný výčitek, že mu opět něco tají, tak se neovládl.

Matka uhnula pohledem a trhaně se nadechla.

„Co se děje, mami,“ nesnášel, když z ní musel takhle tahat věci. Nikdy nemohl pochopit, proč mu to prostě neřekne narovinu, už byl dospělý a měl právo vědět, co se děje.

„Nic,“ špitla a snažila se vyprostit ze synova sevření.

„Vždyť to vidím, řekni mi, co se děje!“ vyštěkl na ni.

„Už nejsem dítě, abys mi to musela tajit!“ zařval a trochu s ní zatřásl. Vzápětí svého tónu litoval, nechtěl na ni být hrubý.

„Tak si sedneme,“ zahučela a on ji pustil.

Posadili se naproti sobě ke stolu. Matka začala.

„Ozval se otec. Volal mi jen krátce, ale chtěl peníze, že prý na tom závisí jeho život,“ odmlčela se, „že mu mám poslat padesát tisíc.“ Opřela se čelem o sepnuté ruce.

Adrian viděl, jak je zmučená, unavená a dochází jí síly na všechno.

„Doufám, že jsi mu ty peníze neposlala,“ řekl. Chování jeho otce mu začínalo lézt na nervy. Nechal je zavalené dluhy a vypařil se. A teď ještě ke všemu žádal peníze?

„Ne, neposlala. Nemám tolik peněz,“ vydechla ztrápeně.

„Mami, nic mu neposílej. Už není naše starost. To, co musíme splatit, splatíme, nic víc!“ Adrian mluvil pevným hlasem.

„Najdu si ještě jednu práci a brzy na tom budeme zase o něco lépe,“ chytil matčinu ruku, „slibuju.“

Matka se rozbrečela. Vidět svého syna s tak dospělou tváří, kterou měl právě teď, když jí sliboval a utěšoval, jí trhalo srdce. Sotva dospěl, už musel čelit takovým věcem.

„Odpočiň si, ano,“ broukl a odvedl ji do ložnice, „kde je maličká?“ zeptal se a hledal očima sestřičku.

„U prarodičů, aspoň můžu být v práci déle a brát směny navíc,“ lehla si na postel. Adrian si k ní sedl a držel ji za ruku, dokud neusnula. Pak se potichu vytratil z její ložnice.

Věděl, co musí udělat, i přes to, že řekl, že to bylo poprvé a naposledy.

Vytáhl mobil z kapsy a našel potřebné telefonní číslo. Vytočil jej. Chvíli trvalo, než se hovor spojil, ale nakonec se ozval ženský hlas. Adrian se představil a domluvil termín. Žena vše odsouhlasila a se strohým rozloučením zavěsila.

Chlapec se svezl na postel. Zavřel oči. Všechno se zase začalo komplikovat. Rozbolela jej hlava. Zavřel oči, na chvíli si dovolil zapomenout. Na pocity vůči Chrisovi, na otce, kterého nenáviděl do morku kostí, na utrápenou matku spící ve vedlejším pokoji.

*

 

Neobtěžoval se zajít ani domů. Prostě rovnou zamířil do baru, kde do sebe klopil jednoho panáka za druhým. Na obsluhu pokaždé zavrčel a odmítal zapříst rozhovor s kýmkoliv, kdo se o to pokusil.

Možná, že to bylo zklamáním, nebo neschopností dokonale pochopit Adrianova slova, ale přišlo mu, že takhle vzteklý nebyl dlouho.

Co teď bude dělat? Má se znovu pokusit o něj bojovat? Má se pokusit s ním navázat alespoň hlubší přátelství? Co má dělat?

Tolik otázek. S každým dalším panákem jich přibývalo a on přestával vnímat reálný svět.

Když už byl vážně ve stavu, kdy se mu točil svět a on se málem neudržel na nohách, zaplatil a zavolal si taxi. Řidiči nadiktoval adresu, a když vystoupil před svým domem, téměř vypadl ze dveří auta hlavou napřed. Nakonec se přece jen vyškrábal na nohy a potácivým krokem si to zamířil do domu. Zavolal si výtah, usoudil, že jít po schodech v tomto stavu by mohlo být značně nebezpečné.

Až na potřetí se strefil klíčem do zámku a začal se smát, protože mu přišlo vtipné, jak se otáčí klíčem v zámku.

Nakonec vpadl do bytu a s třísknutím za sebou zavřel dveře. Ujelo mu jen opilé vysmáté „Ups“.

Dopotácel se do kuchyně. Vytáhl lahev s vodou a pak se přesunul do pokoje. Hltavě se napil.

Skočil na postel. Bylo mu jedno, jestli vzbudí Dana, nebo jestli má stále boty, prostě si chtěl lehnout. Navíc se nepřestával smát. Všechno mu přišlo vtipné. To, jak se jeho postel zhoupne, když na ní poskočí, jak zní jeho opilý hlas i to, jaké stíny hází lampy z ulice na jeho podlahu.

Nakonec usnul.

 

Ráno jej probudila ostrá bolest hlavy. Nechtě rozlepil oči a vzápětí zalitoval. Málem oslepl z té přemíry světla.

Vstal, zul si boty a svlékl tričko. Otevřel dveře z pokoje a s rukou na hlavě došel do kuchyně.

„To musela být veselá noc,“ ozval se škodolibý hlas z kouta kuchyně.

Chris střelil vražedným pohledem po spolubydlícím, ke kterému se tiskla oplácaná blondýnka s hezkou tváří. Pak se otočil zpět a hledal v poličce aspirin. Musel se z toho stavu dostat, přišlo mu, že se mu každou chvíli rozletí hlava na milion malých kousíčků.

„Ale no tak Chrisi, v noci jsi takhle podrážděnej nebyl,“ zasmál se znovu Daniel.

„Drž hubu,“ zahučel Chris.

„Pokud se ti něco nelíbí, sbal si svých pět švestek a vypadni,“ přestával se ovládat. Ten sotva plnoletej smrad mu už pil krev dostatečně dlouho, na to, aby se ho zdráhal vyhodit na ulici.

„Už mlčím,“ zahučel a odebral se i s blondýnkou k sobě do pokoje.

Chris mezitím postavil vodu na kafe a zalezl do koupelny. Potřeboval dlouhou sprchu, smrděl putikou a navíc měl v puse prazvláštní pachuť, bůh ví, co do sebe včera všechno nalil.

 

Když se dal do kupy a něco snědl, rozhodl se, že přece jen bude ještě bojovat. Zkusí to. Zkusí dobývat jeho srdce pomalu.

Vyřídil pár mailů, odepsal Lucy, že se uvidí v pondělí na přednášce a zeptal se jí, jestli náhodou netuší, kde Adrian bydlí. Ta mu bez sebemenšího vyzvídání poslala jeho adresu.

„Ona ví zkrátka všechno,“ usmál se Chris poprvé za celý den.

 

Bylo něco kolem půl šesté, když se dostavil na adresu, kterou mu poslala Lucy. Na zvoncích našel příjmení „Moon“. Zazvonil. Ozvalo se tůtání typické pro panelákové zvonky. Po chvíli se ozval ženský hlas: „Ano?“

„Dobrý den, jsem Chris, Adrianův kamarád. Je doma?“ vychrlil ze sebe. Přišlo mu to zvláštní, takové dětské, jako když byl malý.

„Adrian před chvilkou odešel, mám mu něco vyřídit?“ ozval se ženský hlas znovu a Chris usoudil, že je to jeho matka. V jejím hlase bylo cosi, co mu připomínalo Adriho.

„A nevíte, kam šel?“ cítil, jak mu napětím pulzuje krev v krční tepně. Kam mohl v tuhle dobu jít?

„To bohužel nevím. Mám mu tedy něco vyřídit?“

„Ne, děkuji moc. Na shledanou,“ Chris se rozloučil a odešel.

„Sakra Adri, kam jsi jen šel?“ zahučel si sám pro sebe.

Přemýšlel. Do práce? Ale to by jeho matka určitě věděla. S přáteli? To pochyboval, tak kam jen mohl jít?

„A sakra!“ sykl Chris. Rozběhl se zpět do centra města.