Chris seděl za stolem a snažil se nemyslet na to, co před pár hodinami provedl.

Pročítal emaily, materiály do školy a nejnovější zprávy, avšak nemohl se zbavit pocitu, že to celé byl špatný nápad. Měl v tom Adriana nechat, nesnažit se ho zachránit od chtivých pracek ostatních mužů, třeba by jej ta jedna odporná zkušenost mohla dohnat k procitnutí, že to přece jen není tak jednoduchý způsob sehnání peněz a že leč má dobré úmysly, může na to krutě doplatit. Bohužel mu natolik propadl, že by byl ochotný kupovat si ho do nekonečna, hlavně pokud by zůstal jen jeho.

Nakonec se od svých úvah odebral do postele a kolem jedné upadl mělkému spánku.

 

V noci toho moc nenapsal. Převaloval se a v myšlenkách utíkal stále k černovlasému, a teď, když do sebe lil pátý hrnek kávy, přišel si malátný, totálně znavený a znechucený celou tou věcí.

Nakonec se ponořil do restů, které se mu za ten týden nashromáždily. Dodělal projekt, kterým získá kredity za jeden předmět téměř zadarmo a napsal otci mail, ve kterém nasliboval, že se za týden přijede podívat domů. Přece jen by tam měl začít jezdit pravidelně. Pak zaklapl notebook, hodil na sebe mikinu a vydal se ven.

Foukal silný vítr, a jako kdyby počasí chtělo podtrhnout jeho náladu, rozpršelo se. Přehodil si kapuci přes hlavu a ruce vrazil hluboko do kapes. Bylo mu jedno, že promokne, potřeboval si srovnat myšlenky a ujasnit si, jak to celé vlastně udělá, aby mu nakonec Adrian padl do náruče. Nebo se stal alespoň přístupný a nechal si pomoci. A v tom mu ani déšť nemohl zabránit.

Zamířil ke splavu. Doufal, že přijde na důvod, proč se nechtít s Adrianem znovu sejít. Tušil, že to jediné, co potřebují, je komunikace, ale nebyl si jistý, jestli by na takovou věc Adrian přistoupil, hlavně po tom, co ho odmítl.

Opřený o strom, který mu poskytoval alespoň nepatrný úkryt před padající vodou, pozoroval místo, kde včera seděli. Vybavoval si polibek, černovláskovu sevřenou pěst v místě, kde mu tlouklo srdce, pocit beznaděje, když jen mlčel a odmítal jakkoliv reagovat na jeho vyznání. Také mu to připomnělo vztek, který pociťoval, slova plná omezeného myšlení i touhu vědět víc, chtít víc.

Sáhl do kapsy a vytáhl svůj mobil. Otevřel zprávy a rozhodl se mu napsat. Plánoval na to jít obdobně, jako poprvé, pěkně pomalu. Každý den jedna zpráva, nebude žadonit, aby se ozval, jen mu vždy napíše pár neutrálních slov, zeptá se jak se má a podepíše se. Pomalu ho zpracuje a uvidí, jak to celé bude probíhat, pak se rozhodne, jak s celou věcí naložit.

*

 

Pár minut po půlnoci otevřel dveře bytu a chvíli naslouchal. Matka už nejspíš spala, což bylo dobré znamení, nebude vystaven žádným otázkám. Přešel do pokoje. Schoval obálku s penězi, byl by problém, kdyby je matka vyhmátla. Odešel do koupelny. Svlékl ze sebe oblečení a vlezl do sprchy. Stále cítil zápach provinilosti, který už nejspíš nesmyje tenhle ani jiný proud vody.

Když se svalil do postele, přišlo mu, že se spánku vzdaluje víc a víc. Myšlenky kroužily kolem Chrise, peněz a věcí, které musí udělat, i těch, kterých se jen před nepatrnou chvíli dopustil.

Uvědomění si, že po celou tu dobu myslel na Chrise, že každou sekundu bytostně toužil, aby ruce, které bloudily po jeho kůži a pevně mu svíraly boky, patřily právě jemu, ho nutilo cítit se pod psa ještě víc. Věděl, že by z něj mladík s čokoládovýma očima byl zklamaný, možná i znechucený. Proto se to nesmí nikdy dozvědět, sám by se propadl hanbou a nedokázal by se mu podívat do očí, navíc by jím Chris určitě opovrhoval.

Nakonec se jeho myšlenky přesunuly k penězům, matce, otci a škole. Spánek si ho po chvíli přece jen našel a na okamžik mu dovolil zapomenout.

 

Naprosto na nic se nesoustředil. Všechno mu padalo z rukou a hlava nepřestávala třeštit. Usoudil, že dneska je absolutně neschopný. Jediné, co zvládl, bylo projet inzeráty s prací, ale nic se mu nehodilo do krámu, tak to vzdal. Praštil sebou do postele a zadíval se z okna.

Pršelo. Jako kdyby počasí vědělo, jak se cítí a chtělo z něj smýt ten odporný pocit provinilosti, který mu pomalu nahlodával svědomí a ničil poslední zbytky jeho zdravého rozumu. Toužil se toho zbavit, ale i přesto, že ho k takovým činům vedl dobrý úmysl, nedokázal potlačit znechucení, které ze sebe začínal mít.

Když se ozvalo zaklepání na jeho dveře, vystřelil do sedu.

„Dále,“ zahučel v rychlosti. Dveře se otevřely.

„Adri, zlato, zapomněla jsem ti říct, že tě tu včera sháněl nějaký kamarád,“ matka se zástěrou kolem pasu se opřela o futra.

„Kdo?“ vypadlo z něj šokovaně. V hlavě mu znělo jen: „Ne prosím, ať neřekne jeho jméno, prosím“

„Myslím, že říkal, že se jmenuje Chris a zněl docela naléhavě,“ odpověděla a prohlédla jsi Adriana, který jen zmučeně zasténal.

„A je to v pičli, “ zaznělo mu v hlavě.

„Měl by ses mu ozvat, určitě s tebou potřeboval mluvit,“ usmála se na něj a potlačovala chuť zeptat se, kdo ten Chris vlastně je.

„Ptal se na něco?“ hles Adrian. Něco mu říkalo, že za včerejší noc neujde jistému trestu.

„Jen, že tě o pár minut minul, ale že nevím, kam jsi šel. Pak se v rychlosti rozloučil a odešel,“ vzpomínala.

„Dobře díky, mami,“ zahučel Adrian, který se položil na postel a promnul si čelo.

Nikdy by ho nenapadlo, že si Chris zjistí, kde bydlí, navíc, aby přišel rovnou k nim domů, mu přišlo už tuplem nereálné, ale jak bylo vidět, spletl se. Co když si domyslí, kam Adrian odešel? I když existovala jen malá šance, že by ho napadlo, že zamířil zrovna do Hotelu, přesto tu byla. Žaludek se mu sevřel a v krku se mu udělal knedlík.

„Tohle nedopadne dobře,“ zašeptal.

 

 

Už to bylo pár hodin, co pozoroval kapky stékající po okně, díky kterým na nic nemyslel. Z vytouženého stavu ho vytrhlo zahvízdání. Natáhl se pro telefon válející se na nočním stolku.

Otevřel přijaté zprávy a přečetl si tu příchozí.

Pozdrav, pár slov o počasí, tři tečky a přání, že se má dobře. Podpis.

Adrian položil mobil zpátky. Nějak nemohl přijít na to, co to znamená, ale nutkání odepsat v něm rostlo.  Naneštěstí stud, který způsobil nepříjemný hukot v jeho hlavě, ho zarazil.

„Takže si Chris nedomyslel, kam jsem šel? Nebo dělá, že nic neví?“ mumlal si pro sebe. Snažil se pochopit, co to všechno znamená a jestli bude problém, když mu odepíše, nebo naopak neodepíše. Ale po tom, co mu řekl, když odešel od splavu, by byla hloupost odpovědět, no ne? Neznamenalo by to, že o něj přece jen stojí? Navíc si moc dobře uvědomoval, co ten polibek na rozloučenou znamenal. Byl nenaplněnou touhou. Být mu blíž si prostě nemohl dovolit, prozatím jej musí ignorovat.

 

Následující den se Adrian odporoučel na přednášku. Snažil se dávat pozor, ale ve finále jen zíral před sebe a poklepával prsty o tvrdou desku lavice, aniž by si byl schopen uvědomit, co je tématem dlouhého nudného monologu inženýra přecházejícího před tabulí. Nakonec přetrpěl i zbytek vyučování a kolem půl druhé se dostavil do práce. Pracoval ve sportovních potřebách.

Směna mu končila v osm, a když se za ním konečně zavřely prosklené dveře a on se vydal směrem domů, oddechl si. Byl zmožený a momentálně netoužil po ničem jiném, než svalit se do postele a upadnout do bezvědomí.

Když otvíral dveře bytu, ozvalo se ono zahvízdání označující příchozí zprávu. Na chvíli zaváhal, jestli se má podívat rovnou, nebo odložit přečtení až na později. Moc dobře věděl, kdo mu píše a vnitřně se káral za to, že mu to přináší určitý druh radosti.

Nakonec pozdravil matku, snědl večeři a po sprše se spokojeně zavrtal do peřin. Také si konečně přečetl těch pár řádků, které mu Chris psal. Opět nit určitého. Přání, že se má dobře a podpis. Samozřejmě znovu odolal odepsat.

 

Další den probíhal v obdobném tempu, až na to, že se Adrian musel dostavit na trénink a neměl směnu v práci. Lítat za míčem ho bavilo a pohyb mu po takové době opravdu bodl, navíc zapomněl na všechno, co jej tížilo. Tedy alespoň do chvíle, než vzal do ruky telefon. Opět neodepsal.

A ten další den se opakovalo to samé, když unavený padl do postele, svítila mu na displeji zpráva. Až ve čtvrtek se to změnilo. Pod obálkou svítila dvojka. 

První zpráva byla stejná jako ta včerejší a ze dne před tím. Ta druhá však obsahovala žádost, na kterou by měl nejspíš odpovědět. Chris jej prosil o schůzku, jen odpolední kávu nebo procházku, to by prý bylo dostačující, jak zdůraznil.

Adrian váhal. Když jej odmítne, mohlo by to znamenat, že už mu nikdy nenapíše, což by jej mrzelo. Nechtěl to přiznat, ale pokaždé, když uviděl obálku, poskočilo mu srdce a uvnitř sebe se tetelil blahem. Naopak, když přijme, dá mu tím naději. Nebo hůř, dá naději sobě a vzdorovat mu bude pro něj dvakrát, ne třikrát těžší. Navíc by se znásobil pocit viny a nebyl si tak úplně jistý, jestli je schopný to podstoupit a hlavně ustát.

Musí si to pořádně promyslet.

Než usnul, vzal do ruky mobil a naťukal odpověď: „Procházka by byla fajn.“ Váhal s odesláním.

„Ale když ne teď, tak kdy?“ zeptal se sám sebe.

Přece jen ji odeslal.

*

 

Rozsvítil se mu displej, na kterém se objevila obálka. Sáhl po telefonu. Odpověď. Byla tam. S napnutím všech svalů v těle, bušícím srdcem a nervózním poklepáváním nohy ji otevřel. V rychlosti přečetl pár písmen.

Bylo jasné, zítra se půjdou projít.

*

 

V šest odpoledne stál na mostě a prohlížel si kameny na dně řeky. Co by se stalo, kdyby skočil dolů? Rozrazil by klidně tekoucí hladinu, ponořil by se do věčného spánku a už nikdy by nic necítil? Nebo by jej voda pustila ze svého sevření, dovolila mu nadechnout se a jediné, co by cítil, by byl chlad pronikající do hlubin jeho těla a proud odnášející promočené bytí dál?

Z úvah o tom, jaké by to bylo skočit, ho vytrhl pozdrav.

Polekaně se otočil a nejistě na pozdrav odpověděl. Chris ho pobídl a zamířili směrem k parku.

Opět je zahalilo ticho, jako kdyby to bylo nevyslovenou podmínkou každého jejich shledání. Nakonec ho prolomil Chris.

„Jsem rád, že jsi souhlasil,“ vyslovil tiše, nechtěl Adriana vyplašit. Tentokrát věděl, že konverzaci musí vést opatrně. Pečlivě volit každé slovo, krotit tón svého hlasu a snažil se začít něčím lehčím, než se dobere k věci, díky které teď viděl černovlasého chlapce jako hromádku neštěstí.

„Jo,“ hlesl Adrian a snažil se potlačit třes rukou.

„Jak to jde v práci?“ pokračoval bez zaváhání Chris. Adrian odpověděl, že dobře a zanedlouho se bavili o úplně obyčejných věcech, jako o škole, brigádách a sportu.

V odlehlé části parku se posadili na lavičku a dál nepolevovali v rozhovoru, který se zadrhl až ve chvíli, kdy Chrisova náhlá otázka narážela na sobotní večer.

Adrian ztuhl na místě a jediné, co byl schopen udělat, bylo sklopit pohled k zemi. Copak mu mohl říct pravdu? To rozhodně nemohl. Nakonec jen hlesl, že si byl zaběhat.

Následné ticho mu napovědělo, že to Chris zpracovává. Pak se ozvalo vydechnutí naznačující, že je něco špatně. Pomalu a nejistě se na něj podíval.

Jejich pohledy se střetly. Adrian hned cukl očima jinam.

„Lžeš, že?“ zašeptal Chris.

Ticho.

„Vím, že nemám právo ti do toho mluvit, ale měl bys to přestat dělat,“ odpověděl suše.

„Nic o tom nevíš,“ zašeptal černovlasý. Opět byli tam, kde naposledy. Mučilo jej to, na ramenou cítil tu tíhu vlastního počínání a Chrisův pohled ho pálil na těle.

„Tak mi to zkus objasnit, třeba bych ti mohl pomoci,“ snažil se o klidný tón, ale ovládnout vztek, který v něm narůstal, bylo stále těžší a těžší. Přitom si slíbil, že všechno projde v klidu, nesmí po něm vyjet.

 „Nemůžu,“ zlomil se Adrianův hlas. Schoval si obličej do dlaní, už zase měl slzy na krajíčku.

„Proč?“ ozvalo se na to.

„Já vím, že je to špatné, ale…“ vzlykl, „jak mám narychlo sehnat tolik peněz?“ Už to nevydržel. Všechno udušené hluboko v něm šlo na povrch. Obavy, zlost i zlomená stránka jeho duše otevřely stavidla a vlna plná hořkých emocí se mu pomalu šířila tělem a on plakal a šeptal nesrozumitelné věty o problémech, do kterých se dostal.

„Adri,“ zašeptal Chris a přisunul se k němu blíž. Vůbec jeho slovům nerozuměl, ale byl si jistý, že jsou o tom všem, co potřeboval vědět.

Konejšivě ho pohladil po zádech. Adrian se ale mírně zatřásl a odsunul se dál od jeho ruky.

„Prosím, na tohle nemám právo,“ špitl. Horký vřelý dotek, který by mu poskytly Chrisovy dlaně, v něm vyvolal výčitky. Znovu se cítil upocený, špinavý a povědomě jej píchlo v bocích.

Bylo mu tak mizerně, jak viděl to zlomené tělo otřásat se návalem emocí. Cítil se za to částečně zodpovědný, ale také jej mrzelo, že se od něj snaží utéct, že není ochotný přijmou pomocnou ruku, kterou mu nabízí.

Vidět ho trpět mu trhalo srdce na kusy, a přesto musel udělat to, co musel a to zmizet z jeho dosahu. Chris vstal a udělal dva kroky vpřed, pak si naposled změřil černovlasé nic, krčící se na kraji dřevěné lavičky a vzlykající do rukávů černé mikiny.

„Sbohem,“ otočil se na patě a odešel.

 

Nemohl jinak. I přesto, že se rozhodl jej milovat, v tuto chvíli bylo nejvhodnější opustit ho. Třeba když mu poskytne dostatečný čas, změní názor. Nebo se zlomí ještě víc a pak jej přiměje mu pomoci. Nevěděl, co to vlastně způsobí.

Chris došel k autu zaparkovanému nedaleko. Nasedl, nastartoval a odjel z města. Teď musí být minimálně čtrnáct dní mimo jeho dosah. Musí vydržet a nechat ho. Sám se musí poprat s pocity vůči němu.