Yuta Susumu:

>> Když víte, že jste odsuzován všemi okolo vás, je zbytečné se bránit… akorát vás to vyčerpá a vy padnete. Poradím vám, změňte svou obranu v protiútok… ihned… na nic nečekejte. <<

Takhle to nemůže být! Je to dost divný začátek! Sakra… Vytáhnu papír z psacího stroje a ještě jednou ho přejedu očima. Zakroutím hlavou. Není na co čekat, skrčím ho v dlaních a odhodím kousek od sebe. Když se k němu otočím, svěsím hlavu. Na zemi se to hemží mnoha druhy různých začátků, které jsou schovány pod vrstvou dalších. Brzy to asi vzdám… Vezmu další papír, vložím jej a posunu na začátek.

>> Nevím, jak mám začít psát příběh… zdá se, že je to jednoduché, ale není! Není to jednoduché, když… chcete napsat svůj příběh. Přiblížit cizím to, co vás provádělo životem… Chcete začít perfektně, když je to o vás, ale někdy se nezdaří ani to.

 Po několika neúspěšných pokusech, jsem to vzdal. Pokud mám něco napsat, budou to prostě slova v různých pořadích, ke kterým mě táhne srdce… <<

No… co se dá dělat. Tmavou místností se šíří světlo svíčky, která je položena na stole vedle mě. Její letmá zář hladí můj obličej. Snad doufá, že mě to uklidní. Posunu si brýle, které mi začaly klouzat po špičce nosu, výše a rozhlédnu se. Musím… v rohu místnosti se začal ozývat smích.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu… přestane to. Ostatně jako vždy. Otočím se zpět k psacímu stroji. Položím prsty na určitá písmena a začnu.

>> Nemám důvod to nějak prodlužovat… nevím, kdy mé hodiny života přestanou tikat. Stále je slyším a… zpomalují se.

Začnu tedy teď!

Když jsem se narodil, jako dítě jsem nemyslel. Nebyl jsem schopný ničeho… to mě zachránilo před smrtí. Nevím, jak to bylo, všechno znám jenom z vyprávění mé babičky. Ta hrála v mém životě důležitou roli. Povídala mi příběhy mého dětství, které jsem si nepamatoval. Když mi je vyprávěla, vryly se mi do paměti natolik, že se staly naprostou součástí… A tak s nimi začnu…

“Dodnes se traduje, že děti narozené v srpnovém úplňku nejsou lidé a to proto, že dokáží mluvit, či chodit po pár dnech na tomto světě. Jsou ihned odsouzení a posláni na smrt.  Jedním takovým jsi i ty! Dostavil ses na svět patnáctého srpna, ale byl jsi jiný, než ostatní děti tohoto období… neměl si žádné “výjimečné“ schopnosti. Jenže… rodiče s tebe měli strach… z tvých rudých očí. V rodině to značilo brzkou smrt. I přesto tě bránili, když na tebe byli vysláni vrahové… Jejich život skončil dříve, než se mělo stát, ale od té doby, když jsem tě nezvládala ochraňovat já, byl tu někdo jiný… Tvá barva vlasů se začala vytrácet, až nakonec zůstaly bílé jako duch…“ <<

Vrznou dveře. Prudce se k nim otočím a nemotorně zavadím o psací stroj. Trochu se poposune a když se jej snažím zachytit, dlaní sevřu pouze papír… Zvuk trhání mi drásá uši. V ruce mi zůstane pouze půlka mého textu… Sakra! Zvyšující se puls a nervy deroucí se na povrch…bolest u srdce. Volnou rukou popadnu svou hruď. Opět zhluboka dýchám. Nepomáhá to. Vstanu a zamířím k zrcadlu na chodbě. S trochu shrbenými zády se sunu kupředu.

Svíčkou v ruce jen lehce osvítím dlouhou chodbu domu. Mým směrem se ze zrcadla odrazí lesk. Přiblížím se k němu. Stojíc před ním se narovnávám. Popadnu lem trička a vyhrnu nahoru. Zadívám se na jizvu táhnoucí se přes mou hruď až k srdci… je červená…

Itachi Kaage:

Často vzpomínám na svou sestru. Zemřela, když mi bylo deset.

>„Až jednou vyrostu, budu lidi zbavovat pověr za pomoci odhalení jejich tajemství…“

„Suzuki-chan! To je neslušné.“ okřikl jsem ji.

„Já-já myslela, že mi pomůžeš.“ Zkoukla mě smutným pohledem. Na chvíli jsem se odvrátil.

„Budu ti pomáhat! Slibuji!“ Na tváři se jí objevil úsměv. <

Uběhlo osm let a já se rozhodl, že splním naše přání.

„Itachi-san, pojď domů! Už je pozdě.“ Vstanu a rozběhnu se do otevřených dveří.

„Zase si myslel na Suzuki?“ Přikývnu. „Nedělá ti to vůbec dobře! Dívej se, jak si bledý!“  Vezme do dlaní můj obličej a začne si ho dopodrobna prohlížet.

„Mami, nech toho!“ Vytrhnu se jí. „Kde je Chiako?“

„U tebe.“ odpoví mi. Rozejdu se tedy do svého pokoje, a když otevřu dveře, Chiako leží na posteli schoulená v klubíčku a přede. Dojdu si pro ni a zvednu svou malou kočičku vzhůru. „Ahojky! Jakpak si se měla?“ Začne drápky mávat kolem sebe. Nesnáší, když ji někdo vzbudí. Začnu se smát. Najednou z kuchyně zaslechnu rozhovor.

„Slyšela si o Susumu?“ začal otec

„Už dlouho ne, stalo se něco?“ Zarazí se matka.

„Prý v jeho okolí někdo zmizel! A dokonce jsem slyšel, že se to stává častějším.“

„To se vůbec nedivím… blíží se srpnový úplněk.“

Přestanu je poslouchat. Všichni na to stále věří? Vždyť ta doba už je dávno pryč! Ale když se nad tím zamyslím… mohl by být první, jehož tajemství odhalím… první, kterého zbavím těchto pomluv!

Vstanu a zamířím ke skříni. Vytáhnu z ní menší batoh a začnu do něj dávat všechno potřebné. Měsíc se přehoupne k mému oknu a začne svítit dovnitř, aby ke mně mohla doléhat jeho síla.

„Někam se chystáš?“ Překvapí mě otcův hlas ze dveří. Lehce povyskočím.

„Ano… Jdu odhalit Susumova tajemství!“ řeknu hrdě.

„Jsi blázen? Nikam nepůjdeš!“

„Ale tati!“ Oči mi začínají rudnout.

Když vkročí dovnitř, zabouchne za sebou dveře. Jeho hlas se trochu ztiší, ale nátlak mě donutí dopadnout na postel. Chiako zasyčí a vyskočí vzhůru. Málem jsem ji slisoval.

„Co ti tak najednou hráblo? Může za to Suzuki, že? Pořád na ni myslíš! Kdo ví, co jste si řekli. Ať to bylo cokoliv, byla to jen slova, které vyprchaly s její smrtí. Zapomeň na ni!“ Jak jen můžeš? „Zůstaneš doma!“ zařval a rozešel se pryč z pokoje. Další rána po silném zabouchnutí dveří. Po chvíli slyším cvaknutí zámku… jsem donucen zůstat v pokoji.

Otočím se k oknu. Zadívám se do tmy, které překáží jasný svit měsíce. Chci zjistit jak to je! Prudce vstanu z postele. Dojdu ke stolu a trhavým pohybem otevřu šuplík. Usměju se na kameru, která se mi zjeví. Popadnu ji do ruky, abych ji mohl strčit do batohu. Když toto potřebné sbalím, popadnu prostěradlo. Přivázat k něčemu… Vezmu povlečení a svážu je dohromady. Prodloužení mého únikového lana mi pomůže k tomu, abych ho bez problému přivázal k posteli a ještě dostatek visel ven z okna. Chytnu se jej a jako horolezec se začnu spouštět dolů.

Po tváři mi začíná stékat pot. Třesu se… bojím se. K zemi to ještě není nejblíže. Sklouznou mi ruce a já letím prudce dolů. Dopadnu na záda. Zavírám oči a čekám, až se vše vrátí do normálu. Svět se přestává točit a já opět dobře vidím. Dýchat už můžu taky klidně, a tak se zvedám ze země. Před odchodem se podívám do okna pokoje. Na parapetu sedí Chiako a sleduje mě.

„Vrátím se.“ vzkážu jí a pošlu vzdušnou pusu. Ihned si začne olizovat tlapku. Usměju se, otočím a rozběhnu pryč.

Svůj běh mám namířen k Susumu. Od svého domu se však snažím být co nejrychleji pryč. Začne se zrychlovat dech, přestávám cítit nohy… přesto běžím dál. Chci tam být co nejdříve. Čím blíže jsem k jeho domu, tím víc mě ozařuje svit měsíce… modrá?

Trvá to skoro hodinu. V dálce slyším zvony, poukazující na půlnoc. Nezajímá mě to, jsem na místě. Dům je obklopen stromy… ze všech stran. Naprosto odříznut od společnosti. Když vyjdu zpoza nich, překvapí mě…

„Tyjo! To snad…“ Otevřu ústa dokořán.  Přede mnou se rozprostře velkolepé sídlo. Před hlavními dveřmi jsou kamenní psi. Z každé strany následují tři sloupy. Na pěti z nich jsou vytesány bysty. Jsou, ale výjimečné tím, že nejsou posazeny na podstavci, ale uprostřed sloupu. Celé toto sídlo jasně ozařuje noční měsíc.

Obcházím ho. Blížíc se dozadu začíná mé tělo pokrývat špatný pocit. Všimnu si postavy nedaleko, a tak uskočím do nejbližšího keře. – Se svými špionskými schopnostmi teprve začínám. –

Vykouknu ven a podívám se na něj. Stojí uprostřed zahrady a od jeho úst odchází slabý dým. Začnu hrabat v batohu, abych jej mohl natočit. Trochu posunu nohu dozadu a zavadím tak o jednu z mnoha větví. Snad to neslyšel. Uklidním se. Zvednu hlavu vzhůru. Nestojí nade mnou je to dobrý. Pokračuji ve své činnosti… asi příliš dlouho. Povytáhnu ruku s kamerou nad keř, za kterým jsem schovaný. S takovým úmyslem, že jej budu sledovat pouze přes displej.

„Aaaaa!“ vykřiknu a leknutím dopadnu na zadek. Stál přímo před objektivem kamery a s cigaretou v koutku se usmíval.

„Co tu chceš?!“ vyjede po mně. Neodpovím mu… vystrašil mě natolik, že jsem všechna slova spolknul. Zakroutí hlavou a otočí se. „Seber si své saky paky a vypadni!“ Rozejde se směrem k domu.

„P-p-počkej!“ Prudce vstanu a rozběhnu se za ním. Natáhnu ruku a zachytnu jeho sako.

„Co je?“ řekne opovržlivě.

„Já-“ Nečeká, odrazí mou ruku a pokračuje dále v chůzi.

„Nezajímá mě nic, co máš na srdci!“ Najednou se chytne za hruď a prudce se předkloní. „Ksss!“ vypadne mu cigareta z úst.

„Děje se něco?“ zeptám se. Co se to s ním děje? Je v pořádku?

„Vypadni!“ vykřikne. Ne! „Dělej!“

„Nikam nejdu!“

Přestal odpovídat. Zůstáváme stát na místě. Po chvíli se narovná a zhluboka nadechne. Zničehonic přišlápne nedopalek cigarety, který mu předtím odpadl. Nechá ho ležet a kráčí do domu.