Itachi Kaage:

Obětování se pro někoho, jehož vůbec neznám… tak se cítím. Neuznávám to za výhodný obchod, přesto tuším, že se stane, co se má stát a ne to, co si oni myslí. Místností se víří láska.

Ostří nože se dotýká kůže na hrdle. Jeden pohyb a bylo by to, vykrvácel bych a umřel. Ale vždyť nejsem živou bytostí. Nevím však, co si jako tato hmota mohu dovolit. Chytám jeho ruku a pevně svírám. Doufám, že nakonec poslechne Susumu a nechá mě jít. Nechá mě jít za mužem na druhé straně místnosti. Vnímám I jen lehký pohyb za mnou, lehce se odsouvá. Nůž klouže dolů, nezařezává se. Studený pot smíchaný s adrenalinem nutí využít situaci. Stačí okamžik. Rozbíhám se ke stolu a popadám muže za ruku. Nechápu jak se mohlo stát tolik věcí, za tak málo času. Byl jsem v jiném prostoru, čase, mluvil s nemocemi a nechal se líbat od muže, který vlastně neexistoval, jenom proto, že jsem tomu nedokázal zabránit. Jenže nedokáži rozpoznat jestli z vlastní vůle, nebo jsem byl přinucen.

Teplý dotek jeho ruky mi opět dodává sílu, možná I jiskru do očí. Vnímat tu chvíli mi způsobilo jakousi nepříjemnou radost, smíchánou s pocity očekávání. Pociťuji k němu velkou přízeň. "Postarám se o to, aby ti neublížil," řekne Susumu. Vzhlédnu k němu, operuje mě svým pohledem a vyhodnocuje situaci. Usmívá se. Když se znovu kouknu na dveře, zůstávají prázdné.

Do pokoje proletí jen slabé parpsky slunce a jejich hranice schová celou mou osobnost. Jejich dotek přímo hoří, prochází mnou jako ostří. Neuhnu, sleduju volnou dlaň, otáčím ji hřebetem vzhůru a obracím zase zptáky. Pořád dokola. Nic neočekávám, dodává mi to jen zrnko naděje. "Zůstaň tady," řekne a pouští mě. V momentě jsem jako  osamělý…

Yuta Susumu:

Nedokáži takhle odejít. Thrnu hlavou a prudce jej obejmu. Políbím na tvář a až následně odcházím. Katsu, co si zač? Jsi vůbec můj bratr? V hlavě mám zmatek, pomíchané střípky tvořily až do dnešního dne tupou přítomnost. Kráčím chodbou k ložnici. Nevím jestli něco najdu, ale někde začít musím. Znovu jsem nabral síly, díky němu… pro něho. Když vešel do pokoje vzbouřil se ve mne zvláštní pocit, za svou dobu na této zemi jsem jej ještě nepoznal. Tehdy mě zabodl do srdce a nyní jsem rozhodnut. Chci umřít, ale nesmí to být dříve, než jej dostanu do bezpečí. Je mladý, život má ještě před sebou. Zachráním ho! Najde si někoho, kdo jej bude až do konce života ochraňovat. Do očí se mi při téhle myšlence hrnou slzy. Slabost. Dopadám na kolena, tvář schovávám do dlaní. Lesknoucí se vodopády dopadají na podlahu. Proklínám se. "Co jsem zač?!" křičím. Jsem sám, nikoho nemám, čas neúprosně utíká. Pouštím ruce, padají k zemi. Stále pláču, přesto se začínám usmívat. Hysterie…

Propadám panice, všechno se ve mě bije. Nakonec přece jenom vstávám a vycházím do boje. S pocitem zbraně v ruce otvírám dveře do ložníce. Snad instinkt? "Ukaž se! Vím, že tu jsi!" V hloubi srdce doufám, že nepřijde Itachi, že zůstane v bezpečí, že mě poslechne. Obličej otírám do rukávu. Zhluboka dýchám. "Bojíš se?!" Svíram pěsti.  Prohlédnu si pokoj. Blesk zapříčiní další vzpomínku. Neváhám, poslechnu ji a mířím ke zdi. Otevírám zakryté dveře a vstupuju dovnitř. Tentokrát dýchám mělce a potichu. Jsem nervózní, světlo z vrchu přestává na schody dosahovat. Doba života v temnotě se však projevuje. A tak ve větším poklidu přícházím k velkým dveřím. Oblévá mě studený pot. Mrtvoly, mrtvoly, mrtvoly.  Přes svou nevolnost vstupuju dovnitř a pohlížím k oltáři. Ozve se vrzání, točím se za ním, dveře se zavírají. Rozbíhám se k nim ale s obrovským zaduněním zůstávám pohřben s umrlcemi okolo sebe. Místnost se schovává ve tmě.

Pěstmi tluču do dveří. "Co to děláš?" Ruce nechávám opřeny o dveře a otáčím se. Ze tmy se přibližuje obličej a opět rychle mizí. Svíce na oltáři se jedná po druhé zapalují. Zády se natlačím na dveře. Snažím se nimi protlačit, nejde to. Postava na opačné straně místnosti se chechotá. Paže natáhle, dlaně sevřené křečích.

Itachi Kaage:

Odešel. Váhavě přejíždím prsty po stole. Přemýšlím, jestli to je všechno. Jestli se jeho odchodem všechno vyřeší, jestli všechno skončí. Když tu se mi k mozku dostávají slova.

"Ten tě nezachrání." Napřímím se, na nci víc nemám odvahu. Přesto vyřknu v rozhovor.

"Zabiješ mě?"

"Mám?" Vyhublá paže se objevuje po mé levici. Prsty narovnává, kloby tyčí ven. Ostré dlouhé nehty, kterým je věnována péče, mě rozptylují. Zase se vzdálí, poslouchám, co mohu slyšet. Zvedá židli, přisouvá ji. "Posaď se," říká. Neposlechnu, stále se neotáčím. Pomalu zavírám oči. Víčka držím pevně u sebe. V hlavě si promítám. Nejedná se o osobu, která mne před chvíli držela ve dveřích. O osobu, která držela v rukou můj život.

Před chvíli mi bylo odpuštěno poprvé, tentokrát to nevyjde. Jsem si skoro jist. Lehký vánek točí s mým tělem. Víčka se samovolně otevírají.

"Ahoj."  Na židli sedí muž a mává. Dlouhé blond vlasy splývají na ramenou. Do čela zasahuje čený klobouk. Oči rudé, jizva na plných rtech. Hubený. "Já jsem Takeru Miyo, těší me." Povoleně natahuje ruku před sebe. Nečeká, že mu s ní potřesu. Přeje si pravý opak. Tělo, možná instinktivně, možná z donucení, se přisouvá blíže. Prsty lehce chytají prsty a přisouvají si dlaň k ústům. Usměje se, ucukne. "To stačí." Poupraví se. Přetře černé gatě. "Víš, jak dlouho jsem čekal na tenhle den?" Zakroutím hlavou. "No nic, nevadí." Ohlíží si nehty. "Mimochodem, tvůj přítel brzy umře." začne si spokojeně pobrukovat melodii. Hodím po něm vážný pohled, ignoruje mě.

"Kde je?!" Popadám osobu přede mnou za ramena. Třesu s ní. "To nemůžeš! Řekni mi kde je!" Zustává klidný. Pouštím ho. "Prosím." Necítím strach. Cítím lásku vůči osobě, která má zemřít.

"První mě poslouchej." Položí paže na opěradla. "Víš, že to co se s tebou děje… za všechno můžu já?" Spokojen se svým výsedkem pokyvuje hlavou. Rozcházím se ke dveřím. Nedělám to já. "Zabiju tě, ale ještě není vhodná chvíle." Odcházím z místnosti. Nevím kam jdu, neovládám to, kvůli němu. Ocitám se skoro na konci chodby. Když tu najednou upadám na kolena. Ne, už nechci, prosím. Všímám si mokré skvrny pode mnou. V hlavě směsici hlasů. Jeden z nich však poznávám. Je to ona! Nechápu jak je to možné, vždyť umřela, přesto promlouvá. Propouštím ji. Míchá se to ve mě. Dlaně položím na tváře.

Přicházi boj, válka. Stojím upřostřed menšího náměstí. Ze všech stran je obklopeno domy. Točím se dokola, ztracen, hledám záchranu. Všímám si postavy, přicházi z dálky. Ještě je rozmlžená, jdu ji vstříc. "Stůj!" Křičí na mě. Ten pronikavý hlas mě nutí poslechnout. Po chvíli se přiblíží dostatečně. "Yuuko!" Nevím jestli začínám slzet radostí, že ji vidím, nebo bolestí. "Co tu děláš? Kde to jsem?"

"Jdu tě zachránit." Mrkne po mě. S otazníky ji sleduji. Má na sobě jakési brnění. Tasí meč a rozbíhá se. Otáčím se za ní. Jeden z domů se ztrácí v plamenech, citím jakoby mizela důležitá část z mého života. Bolí mě u srdce, když vidím hořet další dům. Ty budovy! Co když patří ke mě? Co když jsou nečím, co se ve mě ukrývá? Pomalu se posouvám vpřed. Zrychluji tempo, rozbíhám se. Slyším třískot mečů. Dobíhám k uličce. Vidím ji, bojuje s několika dalšíma lidma. Není však sama. Je tam I její bratr. Někdo z opačné strany napřahuje tětivu luku. Pouští. Šíp letí na další dům. Město se začíná schovávat do plamenů. Jsem čím dál slabší. Blížím se k němu, skáču po něm, když tu najednou prázdnota. Tma.

Zmateně se rozhlížím po chodbě. Co to bylo? Slyším řev osoby, která mě donutila odejít. Cítím jak se mnou bojuje, ničí mě zevnitř. Chce mě zadržet, přesto vstávám. Rozcházím se proti silnému tlaku, jež mě táhne zpátky k zemi. Bojuji s ním alespoň navenek. "Pokračuj, nevzdávej se, jdi tam." Táhne se ke mě jako sliz. Hlasy patří jim ,těm, kteří bojujou za mě. Mířím do ložnice. Snad už mě tam táhne instinkt. Všímám si tajných dveří, jsou otevřeny. Nad domem se opět táhnou mraky. Přichází tma. Popadám hořící svícen opodál a vsutupuju dovnitř. Nezaobírám se důvodem jeho hoření. Vnímám teplo, kterým mě zahřívá. Scházím schody. Leknutím poskočím, kolem chodidel proběhla myš. V těle se to bouří, bojiště je v plamenech.

Ještě pár schodů a ocitám se před mohutnými dveřmi. Všímám si vlčí hlavy, měsíce. Stříbrný nápis zesvětluje tmavou barvu dřevěných dveří. Sáhnu po klice. Zasyčí pálení. S výkřikem pouštím. Jako odpověď se ze vnitř ozve zasténání. "Susumu?!" Tentokrá je to přímo řev. Tělem proudí adrenalin a strach. Znovu se pokouším chytit kliku. Opět ten žár. Vyčerpán předčítám slova na dveřích. Ozývá se cvaknutí. Pokouším se znova. Nic, a tak zatlačím.

Zjevuje se mi menší místnost. Vystrašeně pouštím svícen k zemi. Vosk se rozletí po okolí, svícen zhasíná. Krvavé nápisy po celých zdech. Vellý oltář, pod nímž leži spousty mrtvých těl. Některé vcelku, jiné roztrhané. Třesoucí ruku přikládám k ústům. Zakrývám i nos, abych zatarasil mrtvolnému puchu vstup. A nakonec si všímám muže. Je svalen v rohu místnosti. Nahé tělo je pokryté krví. Pláče. Rozbíhám se k němu. "Susumu!" Poklekám před něj, pokládám své ruce na paži. "Nešahej na mě!" Kříčí v bolestech. Nohy přisouvá blíže k tělu.