Yuta Susumu:

Je to hrozné. Neuvěřitelně svíravý pocit se ke mě dostává ze všech stran. Osoba se mění, několikrát se proměňuje. Útočí na mě svými drápy, kouše do rukou, ale hladí ve vlasech. Snažím se vzdorovat, jenže krvcející rány mě oslabují. Padám. Chytá mě do svého objetí a táhne do rohu. Nohy se sunou po zemi. Dlouhým zahnutým drápem jezdí po předloktí. Zarývá se do kůže. Přestávám vnímát, když několika tahy trhá oblečení a sundává jej ze mě. Choulím se do klubíčka. Křičím pod tou bolestí. Dlaň položená na pozadí se zarývá.

Někdo se dostává do místnosti. Slyším své jméno, musí to být Itachi. Nakonec musí zachránit on mě… Stahuje mě smutek. Chytá do svých provazových kleští a nepouští. Nic jsem nedokázal. Tajemná postava na mě pořád šahá, ubližuje mi, Itachi , proč s tím nic neděláš? Pokládá mi ruce na paži ve stejném okamžiku, kdy mnou projíždí ostrá bolest na hrudi. Zase mě drápe. "Nešahej na mě!" křičím. Sevřu se hlouběji do sebe. A doufám, že mi mladý kluk pomůže. "Prosím."

Škvírou mezi pažemi ho sleduju. Kolena se nadzvedají. Vstává. Zalýkám se v slzách. Musíš mi pomoc! Zaraž ho! Nebojácně vysouvám ruku a snažím se jej zastavit. Prsty sjíždí po lýtkách. "Prosím… Neodcházej." Přesto všechno bojuji!

"Neboj, nikam nejdu." Vrací se?

Tma.

Itachi Kaage:

Kopnutím zabouchávám dveře. Stále věřím v dobrý konec. Pokládám Susumu na postel. Zakrývám ho péřovou přikrývkou. "Počkej tady." hlesnu. Nevím, co mám udělat. Zmateně se rozhlížím po pokoji. Vidím svícen. Běžím k němu, neváhám, ztrhávám z něj svíce s rozhodnutím že stojan využiju na útok. Prstem přejedu po ostrých hranách. Zkřivený obličej sleduje kapku krve stékající po konečku ukazováčku. S uspokojením se usmívám a stavím před tajné dveře, jenže nic se neozývá. Zvědavě pootevřu dveře a koukám do tmy. Nikdo tam není. Zbláznil jsem se, že Yuuko?

Nic mi nebrání zachránit ho. Sundávám ze sebe triko a přehazuji ho přes nahého muže. Je lehký jako pírko, a tak mi nedělá problém rychle zmizet z místnosti. Sotva vkročím na první schod slyším zvuky... zvuky nesoucí mrtvolnou pachuť. Jen letmo otáčím hlavu, abych zjistil, že se za námi posouvají potrhaná lidksá těla. Zrychluji kroky, snažím se brát schody po dvou. Hudba napětí a pokory probodává mozek. Přesto bojuji.

"Kde jsi Itachi?" Ozývá se slabý hlas od postele. Pouštím svícen a rozbíhám se za ním. Pokleklám ke kraji postele a chytám jej za ruku. "Jsem tady, jsem u tebe." Pláče.

"Vzdáváš se?" Prudce otočím hlavu ke dveřím. Stojí tam onen můž.

"Bojíš se?" Hlavu stáčím zpět k posteli a pouštím ruce. Vystrašen se zvedám. Odsouvám se pouze do bezpečné vzdálenosti.

"Přeješ si umřít sám nebo s ním?" Hlasy se spojují v jeden. Susumu si sedá. Peřina sjíždí podél spoceného těla. Tričko je nasákle krví. Promiň! Projede mi rychle hlavou. Nepostaral jsem se o tebe dostatečně! Ale nenechám tě umřit! Ne v jeho moci! Slibuji.

Sledují mě dva páry krvavých očí. Zůstávám napřímen, připraven v bojové pozici. "Ach jaký jsi blázen. Blázen, který nemá vůbec žádnou šanci. Prostě nic, a přesto je tvá cena… tak vysoká." Smějí se. Pomalými kroky ke mě kráčí, zatímco Susumu upadá zpátky na postel. Kmitám z jedonoho na druhého, nakonec se plně obracím na příchozího muže.

"Co chcete?!"

"Tebe. Jen díky tobě budu všemocný!" Zase ta síla. Znovu mě ovládá. Nemůžu se hnout. "Bojuješ sám proti sobě. Když se mi vzdáš, bude to pro všechny mnohem snazší. Nepokoušej se o vzdor, přece nechceš, abych mu," Kývl hlavou na spícího muže, "Abych mu musel poručit, zabít tě. Je to přece tvůj milovaný Susumu."

Hlavou mi proletí záře polibku. Objevuje se žárovička. Překvapen svým myšlením lehce ovládnu své tělo a škobrtnu. "To proto! Chtěl si ať se líbáme, přepsal si informace, tak, jak jsi to potřeboval. Tak ať ho miluju!" Pokojně přikivuje. "Jak si na to přišel? Nic tak závratného jsem nedal najevo." To já na to asi nepřišel…

>Sedím na jeho židli. Jsme u něj pracovně. Usmívám se, kráčí ke mě. "A jakto, že nás ovládal?"

"Kdo? Katsu?" Přikyvuji. "Nevím. Nemluvme o tom, vždyť ani netušíme, co nás čeká."<

Je blízko, natahuje ruku, odstrčím ji. "Nech mě!" Zase se začínám ovládat. Krev proudí I tou nejmenší skulinkou v těle. Využívá momentu překvapení, popadá mě za rameno, mizíme... Za sebou ještě zaslechnu slabé zasténání. Vrátím se!

Ocitám se opět na náměstí. Muž je kousek ode mě, nikdo jiný tu není. Jsme sami. V dálce se ozývají výstřely. "Až mávne rukou, započneme." Mezi námi se zjevuje postava. Třeštím oči. "Sestro?!" Bezmyšlenkovitě jdu k ní.

"Nejsem tvoje sestra!" Objímám ji, prduce mě bouchá pěstí a odstrkuje. "Jsem tím, koho sám chceš vidět."

"Pořád jsi to ty."

"Mlč!" doletí na mě kapičky slin. Jak se dostal tak blízko? Otírám si tvář.

"Budem bojovat jeden na jednoho." Zabodává meč do země přede mnou. "Kdo bude probodnut první… prohrál." Sestra zvedá ruku.

"To nepůjde." prohlásím s klidem, věříc, že mě poslechne.

Žena zvedá ruku a připravuje se k mávnutí. Jedním pohybem uskutečňuje zahájení souboje. Muž se rozbíhá. Prvnímu nápřahu se nemotorně vyhýbám. "Snaž se, nebo to nebude žádná zábava." Nechci tady zemřít, nechci ani bojovat, ale nakonec chytám rukojeť a vytahuju zabodnutý meč.

"Pojď do mě!" křičí. Bezmyšlenkovitě se vrhám do boje. Kroutím se zbraní z jedné strany na druhou. Držím ho pevně v sevření obou dlaní. Brání se uskakuje. Napřahuji se a chystám se k nečekané ráně, když se vytasí s mečem a míří s ním k srdci…

Yuta Susumu:

Probouzím se. Zjištění, že ležím na posteli mě překvapuje. Snadno tak věřím tomu, že to všechno byl jenom zlý sen. Srdce však touží zachránit mladého kluka. Tělo si jej přeje obejmout. Do pokoje prosakují poslední paprsky slunce. Ostrá bolest seká tělo na kousky. Odhrnuju peřinu. Povlečení je nasákle krví. Jsou tam! Mali mužíčci, škrábou a koušou. Pomalu mě zabijejí. Jejich hlas splývá v jeden. "Ty idiote! Nemám na tebe čas!" Rozpoznávám ho. Je to hlas mého bratra. "Katsu?" Rozhlížím se po pokoji, I když vím, že mě otravují jiné bytosti, které v dalším okamžiku nevidím. Nikde nikoho nevidím.

Ozývá se rána, dveře do ložnice se rozevřely a v nich sedí ztuhlí kamenní psi, štěkají. Schovávám se pod peřinu. Snažím se přemluvit, že všechno jsou to jenom halucinace, že všechno je zlý sen. Už se mi to ale nedaří. Něco stáhne peřinu dolů. Dříve než stihnu schovat tvář do dlaní, plíží se ke mě chlad. Už to skončí?

Studené prsty mi sevřou zápěstí. Zima se probodává do těla. "Katsu?" Slzy v očích kloužou po lících dolů, potahuju. Usmívá se na mě, po chvilce kroutí hlavou.

"Hlupáku." mění se. Mění se v muže, který na nás zaútočil. Drží v ruce meč, napřahuje se. Poté se zjevuje mlhavý opar, který se rozplyne po místnosti.

Najednou se psi příblíží k posteli. Už se jich nebojím. Vrtí ocasem a čeakjí co udělám. Když se k ničemu nemám, vstávají a rozbíhají se pryč. Seskočím s postele. Všímám si spodního prádla, které drží veškerou intimnost v pevném sevření. Však se nezdržuju a mířím za nima. Ve spěchu vybíhám z domu. Běžíme k bráně. Je otveřená a tak je snadný přístup dostat se z mého územi. V břiše se objeví svíravé pocity. Už je to dlouho, co jsem byl venku. Na okamžik se proráží dopředu touha vrátit se do bezpečí. Ihned ja háži do koše, doma už není bezpečno. Ne teď. I přesto, že jsem zastavil, psi na mě čekají. Znova se rozbíhají, pomalu se však ztrácí, neboť zde už není jejich místo. Už následuju pouze instinkt.

Lapu po dechu, necítím nohy, přesto vím, že nesmím přestat. Nutím nohy k běhu. Blížím se k obrovské budově… blížím se k nemocnici. Zastavím až úplně před dveřmi. Otvírají se, lidé se na mě s údivem dívají. Již pomalu a pokojně vstupuju dovnitř. Snažím se, aby nikdo nic nepoznal, ale moc nevěřím tomu, že muž v triku s krvavými skvrnami, ve spodním prádle a s červenýma očima, nevyvolá rozruch. Sestřičky jsou všude kolem. Lidé se pomalu schovávaji zasouvají do židlí a snaží se dělat, že tu nejsou.

"Pane?" promluví někdo. Otáčím se onim směrem. Mílá usmívající se dívka. "Můžu nějak pomoci?"

"Ano, hledám jednoho kluka." Matně ho vidím v hlavě. Překvapeně se na mě podívá.

"A proč? Co s ním máte v plánu udělat?"

"Zachránit ho. Na světě je někdo, kdo mu jde po krku." K zemi vedle mého těl dopadá nůž.

"Co to je?" žena vyvolává paniku. Jsem zmaten, nechápu, jak se tu onen nůž mohl ocitnout. Beží ke mě ochranka. Pomalu padám k zemi. Cítím rozevřenou ránu na hrudi. Opět krvácí… Sestřička se nade mě nakloní. Na obličeji ji vyskočí vrásky. Zlomyslný pohled, obličej vraha. "Neboj se nebude to bolet. Jo a… udělám to rychle."

Přivírám víčka. Kroutím hlavou, všechno se mi motá. Všímám si hloučku lidí, dávají mě na nosítka… Poté vidím světla, kmitají tak rychle, jako mě odnášejí hlouběji do budovy.