Yuta Susumu:

Vnímám realitu, ale nemohu se hýbat… nemohu mluvit. Oči jen lehce pootevřené koukají do stropu. Celý trup obklopuje neuvěřitelná bolest. Má bezmocnost mi ubližuje.

„Pane?!“ ozve se vysoko nade mnou. Ten hlas! Znám ho! Nedokáži přijít na to, kdo ho vlastní. V zorném poli se po chvíli objevuje Katsu. Uleví se mi. „Jste v pořádku?“ zeptá se váhavě. Odpovědi z mé strany se nedočká. Sklání se nade mnou a přemýšlí. Pomoz mi prosím! Ovládá mě pocit úzkostí a strachu. Jeho váhání mě sráží čím dál níž.

Rozhodl se. Pažemi sevře mou hruď a zvedne vzhůru. Ruce se lehce zatřesou. Těžkými kroky se otáčí a vynáší mě do schodů. „Bude to v pohodě?“ zeptá se nuceně. Tmavé schody osvítí letmá záře slunce z povrchu.  Blížíme se k východu. Co se to děje? Zapomenut na strach z bratra se šířím myšlenkami mysli. Trapné ticho přehlušuje až vrznutí menších “cihlových“ dveří, do kterých Katsu kopnul, aby se otevřely. Dalším posunutím je zavírá.

Teď, již slabý, mě pokládá na postel. Cesta od chodby k lůžku zabrala asi deset větších kroků, jež se však neuvěřitelně táhly. Nedokáži rozpoznat slova, která se derou z jeho úst. Nemají mi patřit. Něco dokola opakuje a poté se na mě ze široka usměje. Zamrazí mě. Bolest se tak ponoří do neuvěřitelných stupňů pod nulou a já ji přestávám cítit.

Ubíhající nekonečné minuty rozeznívají v pokoji šepot vzduchu. Ležím v posteli až po krk přikrytý dekou a snažím se vzpamatovat. Rozpomenout, co se stalo… V tom mlžném oparu uvnitř mé hlavy, však nemůžu na nic přijít. Sem tam se zjeví jiskra, ale nijak navazující na chvíli poté, kdy stojíce u okna hovořím s Katsuem a přitom sleduju okolní přírodu.

Poslední na co si vzpomínám je přesně onen okamžik.  Stál jsem u okna… začala se mi točit hlava. Celé tělo propadlo do obrovských plamenů a najednou ticho… chlad. Uvězněn v malé celé, čekám, až mě pustí na povrch… Jak tomu bývá už skoro pět let.

Z přemýšlení mě přeruší otevření dveří. Pokojem se prožene průvan. „Pane?!“ vykřikne osoba stojící v nich. Nehne se, vyčkává na můj povel.

„Vstup Katsu.“ Prohlásím lehce chraplavým hlasem. Jeho tělo se posune o pár kroků dopředu. V očích vidím váhání. „Co potřebuješ?“ přikrčím obočí.

„Žene se bouře.“ Pokusí se odpovědět klidně.

„Ach tak.“ Mávnu k němu znuděně rukou a zavřu oči. „To se mnou nemá nic společného.“

„Já si myslím pravý opak!“ Vykřikne na mě. Ihned schová ocas mezi nohy a utíká z pokoje. Nechápavě sleduju jeho běh. Proč to? Napadá mě. Nadzvednu se na loktech a obrátím tvář k velké skleněné tabuli po mé pravici. Obloha je poseta milióny malými tmavými máčky, které nesou špatnou předzvěst. Vítr vyvolává ve stromech neuvěřitelné pohyby. Spousta části odpadá…

Vyděšeně vyskočím na nohy. Deka padá na zem. Nevnímám to. Vyletím z pokoje… „KATSU! KATSU!“ Volám opakovaně. Nikdo neodpovídá. Ztracen běhám po domě a sháním ho. Hledání končí v pracovně. Tvrdě dopadám na dřevěnou židli a snažím se s výdechem ze sebe dostat všechny pocity, jež by mě mohly ovlivňovat. Uklidni se! Musíš se hlavně uklidnit. Je to jenom bouřka, co blbneš? Ne! Není to ledajaká bouřka… ten pocit, který mě svírá… nemůže to být ledajaká bouřka. Okno naproti mně se rozrazí. Pokojem začne proudit silný vítr. Pohrává si s papíry na stole. Pouze se zabořím hlouběji do židle a čekám, co se bude dít. Nechávám všechny své spisy létat po pokoji… některým se podaří vyletět vstříc překážkám světa.

Katsu měl pravdu! V tu chvíli… „Nejsem ve své kůži!“ rozkřiknu se. Vítr začne roznášet melodii.

„Já… ty… blíží se to…“ ozývá se v ní. Zavřu oči… vnímám každé “slovo“.

Itachi Kaage:

Prudce se posadím. Co to bylo? Polekaně kroutím hlavou ze strany na stranu. Začínám si uvědomovat, kde se nacházím. Vracím se do reality, která mě drží ve svých spárech a nehodlá pustit…

Je tu ticho… na pokoji jsem sám. V hlavě formuji útěk, nemůžu tu zůstat. Cítím se poblázněné. Ovládají mě různé pocity… Nedokážu pochopit proč, ale prostě musím.

Zvedám se z postele. Bosýma nohama došlápnu na chladné kachličky. Lehce se zatřesu, ale postupuji dále ke dveřím. První možná cesta k útěku. Zmáčknu kliku a potlačím. Nikdo.

Co to? Zaraženě se dívám po dlouhé úzké chodbě, na které jsou jedinými přítomnými blikající světla. I přesto všechno cítím pach smrti… pach nervozity… Postoupím dále, čím déle budu čekat, tím to bude jen horší. Kolem mě se začnou objevovat lidé. Nevšímám si jich, oni mě.

Blížím se ke vchodovým dveřím a čekám, teď mě určitě někdo zarazí. Nic se nestane. Rozhlédnu se po velké recepci. Sestřičky si spolu v klidu povídají. Mnoho usměvavých párů přechází z jedné strany na druhou. Někteří smutní, schoulení na svých bedrech a se slzami v očích, spočívají na sedadlech.

Stojím u dveří a čekám, až se otevřou, ale ony nic. Přikrčím obočí, rozhlédnu se, a když mě nikdo nesleduje, několikrát poskočím, jako skákací panák. Stále se nepohnuly. Pomalu a váhavě k nim natáhnu ruku a konečky prstů se dotknu skla, je chladné. Doložím i dlaň a trošičku potlačím. V tu chvíli projde má ruka skrz. „Co?!“ zakřičím nahlas. Nikdo mě nezaslechl.

Opatrně tedy pohnu pravou nohou vpřed. Netrvá dlouho a začne na ni působit lehký tlak skla dveří, i přesto pokračuji dále.

Jsem vyděšený, nevím, co se bude dít, nevím, co dělám, nevím, proč jdu… k němu. Provaz omotaný kolem mého hrudníku mě tam přímo táhne. Cesta kolem mě tak rychle mizí. Po celou dobu mě doprovází něco tajemného… Zastavím se před vraty pozemku. Nejsem sám, kdo přišel, se mnou zde zavítala také silná bouřka neuvěřitelné energie.…

Kráčím po dlouhé příjezdové cestě k domu. Stromy patřící tomuto pozemku se pohybuji v silném větru, jenž mě následuje. Obloha se zatáhla tmavými mraky, které se perou jako stádo rozzuřených býků, jež bojují o prvenství. Jsem tady, pomyslím si a stanu před velkým domem. Bysty na sloupech ke mně sklopily zrak. Sledují mě, probodávají mé tělo… touží po mé duši. Lehce znervózním. Uvědomuji se ale, že je na mé straně něco mnohem mocnějšího.

Vykročím. Po dvou menších schodech se však zarazím. Bysty se stočily ke mně. Hluboce dýchám… Je to jako v těch fantasy příbězích, usměju se, a tam dobro vždycky zvítězí. Mé myšlenky se nelíbí mému druhému já uvnitř. „Nejsi v pohádkách.“  Ten hlas! On -  váhám a polemizuji, nejsou to mé myšlenky…

Vedle mě se najednou zjeví Yuuko…

„Jak ses tu dostala?“ otážu se překvapen. Mlčí. Otočí se na patě.

„Běž!“ zakřičí z ničeho nic. Strhnu hlavu doleva. Něco se ke mně blíží. Zůstanu strnule stát. Ucítím ránu… letím k zemi. Se zavřenýma očima vnímám bolest, rychle se ode mě vzdalující, jako vzduch. Ruce sevřu v pěst. Otevřu bránu, kterou mé víčka vytvořila a zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Věc, která mířila na mou osobu, leží kousek ode mě. Všimnul jsem si, že se pod ní vzpírá Yuuko v neuvěřitelných stazích. Neváhám a rozběhnu se k ní. Musela mě odhodit!

Stojím nad ní a rukama se přiblížím k oné obrovské věci nerozpoznatelných tvarů. „Nešahej na to!“ vykřikne. Ucuknu.

„Proč?“ Z očí mi začínají stékat slzy.

„Zabije tě to!“ Podlamují se mi nohy, padám k zemi.

„A – jak – to?“ ptám se mezi nerovnoměrným vzlykáním. S mokrýma očima sleduju Yuuko… její tělo, které se svírá pod velkou bolestí… a já s tím nemůžu nic udělat.

„J-“ začne, ale zakašle se.

„Nemluv.“ Zarazím ji. Opět k ní vztáhnu ruku.

„NE!“ zařve z posledních sil. Zavírá oči.

„Otevři je!“ volám na ni. „Yuuko! Poslouchej mě!“

„Neboj se…“ pronese tichým vyčerpaným hlasem po boji o život. Hlava vytočená mým směrem lehce pootevře ústa a naposledy vydechne. Okamžitě si dlaněmi přikryji tvář… vzlykám. Když mě najednou napadne, jak to, že všechno cítím? Nejsem mrtvý? Co to se mnou tedy je? Co se děje?!