Yuta Susumu:

Hlas šířící se celou místností, jako by najednou vycházel ze mě. Cítím, jak se ústa lehce otevírají a zase zavírají, ale neovládám je. Bojím se. Co mám dělat? Katsu zmizel a já tu zůstal sám… sám s tím hlasem?

Netrvá to dlouho a na okna začnou dobíjet obrovské kapky deště. Hřmění v dálce vnímám pouze okrajově. Chci se zvednout, i když vím, že tomu nemůžu utéct. Pokouším se zvednout ze židle, ale něco mě připoutalo, však ty pouta nevidím. Přikládám obrovský tlak na každou část těla, pořád doufám, že se nakonec pohnu. Nepodařilo se.

Itachi Kaage:

Prudce se postavím a se slzami v očích se obrátím na dům. Pěsti sevřené, paže spuštěné podél těla. Do čeho jsem se to zamotal? Bysty mě neustále sledují, čekám na oheň, který chtějí vychrlit, ale každým krokem se dostávám blíže k domu, aniž bych schytal nějakou ránu.

Spočinu stát před dveřmi, překvapen, že vše šlo tak hladce. „Pojďme odhalit tvá tajemství Susumu,“ řeknu tak, jako bych to říkal těm bystám.

Hlavou však najednou udeří vzpomínka. Překvapeně se rozhlížím kolem a přemýšlím, jestli byla pravdivá. Dochází mi skutečnost. Chybí tu kamenní psi! Znervózním a začnu přešlapovat z jedné nohy na druhou a opět rozjímám nad útěkem. Nad rychlou záchranou jakožto už několikrát. Na přístřešek dopadají obrovské kapky deště a hrají tajemnou melodii, do níž se však neomaleně pohupuji. V mžiku to přeruší silný vítr, který rozrazí vchodové dveře. Veškeré sklo, kterým oplývaly, se vysklí. Střepy letí vzduchem, skrze můj hrudník dopadají na zem za mnou. Obrovský průvan se koulí dále, na mne však nepůsobí.

Přivírám víčka a nechávám okamžik překvapení tmě. Mírně se posunu vpřed. Do nosu mě udeří závan zatuchliny. Chvíli se odhodlávám a poté vzhlédnu před sebe. Rozhlížím se po domě. Vstoupil jsem do obrovské třpytivé haly. Schody přede mnou ukazují na cestu do druhého patra, cesta k nim je však zatarasena. Po pravé straně si všímám poházených věcí, které zakrývají další otvor. Jen z dálky se přes škvíru snažím rozpoznat, o jaký pokoj by mohlo jít. „Uvítací místnost?“

Všímám si také malé a úzké chodbičky vedle schodů, a tak tedy rozhodnut jít oním směrem rozpohybuji nohy. Dunivý zvuk nesoucí se z mezipatra mě překvapí a tichu zůstává navždy proříznuto. Objevuje se postava. Mlhavý opar kolem ní mi dovoluje vidět pouze siluetu, u jejíž nohou sedí, možná i hladoví, psi z venku. Chvíli mne jenom tak pozorují, a potom všichni tři odcházejí.

Nepřemýšlím, rozbíhám se za nimi, vrhám se přes překážku, skáču, rychle se zadýchávám. Vím, že je to nebezpečné, ale nehodlám ničemu dovolit zastavit mě. Hodlám využít jakoukoliv situaci, která mi může pomoci.

Vybíhám do mezipatra, k zemi mě začíná táhnout jakýsi magnet. Těžknu, až nakonec pár schodů před druhým patrem upadám k zemi.

Yuta Susumu:

Přestávám vzdorovat, když v tom okamžiku všechno povolí a já jsem zase svobodný. Zmateně kroutím hlavou nad tou silou, ale nešetřím ani sekundu a běžím ke klice. Hrudník se svírá v křečích a ostrém ohni. Lomcuji se dveřmi, marně. Proč? První u židle, teď tohle. Kdo to? Co to? S červenýma očima se podívám na trup. Krvavý… Tělem se šíří nevolnost, až nakonec upadám do mdlob.

>Vidím ho sedět na mé židli, usmívá se na mě, hází psí očka a doufá, že k němu přijdu. „Itachi, nedělej,“ řeknu.

„Co bys mi udělal?“ Provokuje. <

Věnoval jsem mu jen jeden pohled a kvůli němu tohle všechno zažívám? Vyrojí se vzpomínky na život. Začínají se rozpadat na milióny části dokonce několika skládaček. Objevují se nové postavy a já upadám do zapomnění.

Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Nejsem to já, nikdy jsem to nebyl já! Sakra, kdo, co se mnou dělal? Kdo žil můj život? Nemotorně se stavím na nohy a opatrně kulhám k židli. Ohýnek v mém srdci dohořívá. Když k ni dorazím, přímo se na ni zhroutím. Volně položím ruce na stůl. Čekám.

Tělo, z kterého se najednou vytratila duše, mrtvě kouká vpřed. Dokáže ještě něco zapálit touhu po životě? Nebo mne pohltí temnota? Má vlastní temnota. Přijímám svůj úděl. Zakláním hlavu, opírám se o opěradlo a zaposlouchám se do opadajícího větru. Slova v něm proudící opět dostávají tvar. „Čistá pravda… ústřižky života… tajemství… tma… smrt…“ Něco mě střelí do hrudi. Chci zakřičet, ale z otevřených úst vyjde pouhé zasténání… „ghhh.“ Chytám se na bolestném místě, prsty sevřené v pěst pevně svírají triko. Unaven svěsím hlavu. Opět ty záblesky. Bráním se jim, nechci znát pravdu, ne takovou!

Vzpírám se myšlenkám, ale nedokážu zabránit, aby úplně neprošly do mého srdce a nezapíchly do něj kudlu. Celou dobu, co jsem na tomto světě. Všechno v čem jsem žil, má snaha… všechno je lež! Sežerte si mě… Plamínku dochází kyslík, ještě naposledy se zakmitá a naděje zmizí. Touha po životě… ztrácím všechno, neznám pravdu.

Potok krve na triku zobrazil nevídaný obraz, jen letmo jej odhrnu, abych zjistil, že jizva je uzavřená a nikde žádná krev. Jako obvykle.

„Neumřel, žije.“ Zmrznu. Chlupy po těle se staví do pozoru. Chlad mě schovává do svého pláště. Je to tu, umírám. Přeje si, ať se otočím, ať se na ni podívám. Ještě před smrtí zachránit svou čest, nebýt zbabělec, sundat masku hanby a postavit se kose tváří v tvář.

Plně rozhodnut stáčím celou svou vrchní část těla vpravo. Ucuknu, když ji doopravdy vidím stát před sebou. Culí se na mě, napřahuje.

Itachi Kaage:

Probouzím se. Pomalu zvedám víčka. V místnosti je šero, i přesto že přímo nade mnou visí mohutný lustr. Jsem ještě slabý, a tak nepatrně otočím tvář na jednu stranu. Na stěně se objevuje stín nějaké skříně.

Vrátím hlavu zpět, chystám se zvednout, jsem však zaražen. Okolo paží mám připevněny kožené pásky, jež mě poutají k lehátku. Podél celé paže mám zapíchané jakési jehly, okolo niž protéká bílá tekutina. Z toho obrazu se mi motá hlava. Teď už snad musím být mrtvý.

Doléhá ke mně hlas: „Čistá pravda… ústřižky života… tajemství… tma… smrt…“ Zůstává se mě snad prázdná schránka? Slyším otevření dveří a klepot podpatku o podlahu. Chodí po místnosti, ještě se ke mně nepřiblížil. Nakonec se přisouvá, a když se plně zjeví, s úlekem tlačím hlavu do lehátka.  Před sebou mám pohled na bílou roušku s krvavě rudýma očima.

„Neboj se, nic ti neudělám,“ promlouvá, zatím co vytahuje jehly. Necítím odpor, ani bolest. Když skončí, sundává si roušku. Už jsem ho tu jednou viděl! Položí mi ruku na čelo a přejede s ní po celé tváři. Zkřivím ústa, zavřu oči. Když je znovu otevírám, muže nikde nevidím a pásek na jedné ruce je plně odpoután.

Neváhám, oddělávám zbytek a nemotorně se sesouvám z lehátka. Nohy mám trochu rozbolavělé a ochablé, ale snažím se co nejrychleji doběhnout ke dveřím a zmizet z místnosti. Jedním tahem je rozevírám. Susumu? „Susumu?“ zopakuji k němu nahlas. Jeho tvář se ke mně natočí, zůstává lehce nahnuta vlevo. Ústa dokořán, víčka přivřená skrývají stejně rudé oči, jako měl muž před chvílí.

Objevuje se za ním mlha. Formuje se z ní postava. Jsou dva. Vzniká jeho druhá část. Necouvnu, vím, že se ho nemusím bát. Pomluvy, které se o něm šíří nejsou pravdivé. Zůstávám stát na místě a sleduji, jak se jedna jeho část přibližuje ke mně, zatímco druhá sedí zasunutá za stolem a konečky prstů poťukává o hranu stolu.

Do stěn žil naráží cizí částečky, ovládají mne, vím, že právě ony mě nutí k věcem, jenž bych nikdy nedopustil. Před kterými bych se schoval, či utekl. Teď není čas přemýšlet. Kroutím hlavou, abych je všechny vymetal z hlavy. Chci to mít za sebou a zrovna myšlení mi moc nepomůže. Dívám se jedné z jeho části zpříma do očí. Na druhou však ještě nezapomínám, otravná melodie, která mi doléhá k uším, mě kupodivu uklidňuje. Stále se přibližuje, natahuju paži, dlaní kolmo k zemi. Vyčkávám až mi na ni jeho hruď narazí. Možná jsem ho chtěl zastavit, ale nakonec stejně povoluji. Tekutina, částečky, jež ochlazují mé tělo, zamrzají.

Jeho rty se dotýkají mých.

Yuta Susumu:

Pohltím jej, zakousnu se do jeho rtů, bude můj. První a poslední okamžik splanutí. Znovu ten oheň, znovu ucítím tu touhu. Zažít to jenom s ním, protože je ten jediný. Nevím proč, ale taková je pravda. Taková je skutečnost. Víčka dokořán, které sledují jeho zpocenou a dokonalou tvář však nejsou má. Ne toho já, které s tím nemůže nic udělat, toho já, jež se nemůže hnout. Sedím za stolem, vyťukávám rytmus. Leze mi na nervy, ale neovládám ho a tudíž jej nemůžu ani zastavit. Vzdálen od těla, přítomen jen myslí, nevím, jestli ten hlas, který promlouvá je vlastně můj. Ztratil jsem všechno, během několika krátkých hodin. Vina patří mu! Musí, jiná možnost není. Kdyby sem nepřišel, přežíval bych dál, ale teď? Bojují ve mně city lásky, odporu. Chci smrt, ale zároveň potřebují žít.

„Itachi Kaage!“ dostávám rozlámaně z úst. Nevnímá mne.

Ústa, jež líbá, mi nepatří, přesto je vlastním. Proč? Proč je nemůžu cítit na svých? Sledování jejich intimností mě přivádí do záhuby. Topím se v plamenech bolesti. Pokouším se zakřičet ještě jednou, už to však nedokáží. Ozve se jen jakýsi nejasný skřek. Nakonec musím přihlížet k aktu přede mnou.

Už nic neschovávám, vášnivě jej líbám na krk. Zaklání hlavu, užívá si to. Vzrušuje ho to. Vzdychá. Ruce nenápadně sjíždí k pozadí, které pevně svírá a nechává se unášet. Na mladého kluka se nezdá a jde na to rychle. S uspokojením vyplazuju jazyk a lížu. Vlhkou cestičku stavím okolo malé brady a končím u krku. Prohrabává mi vlasy, mezitím kloužu pod tričko a nehty dráždím jeho kůži. Chci ho celého jenom pro sebe. Nedat z něho ani kousek někomu jinému.

"Ehm." ozve se za ním další hlas. Všechno jako by prořízl a mé druhé já mizí. Vypařuje se. Mlhavý oblak zanechává táhnoucí se stoupu až ke stolu. Procitám v plném vědomí a s hlubokým nádechem.

„Katsu!“ zakřičím téměř okamžitě. S rychlým postavením shazuji židli. Atmosféra houstne, zatímco mraky řídnou. V objetí svírá mladého klučinu, levou ruku držíc pod krkem. Všímám si záblesku nože. Natahuju ruku. „Nedělej to! Pust ho! Ihned!“ řvu neurvale. Zvyšuju intenzitu doléhání, Katsu se však pouze usmívá. Nesmíš ho zabít! Nemůžeš ho zabít! Stále na mě cení zuby, ale neposlouchá mě.

„Nejsi můj pán.“ Procedí s úšklebkem mezi nažloutlými zuby. Opravdu nevím, co dělat. Okolo nosu stékají kapky vody.

„Katsu, prosím!“ Jsem opravdu zoufalý, nevím, jak mu mohu pomoci.

„Nikdy si ani nebyl mým pánem, víš? Hrál jsem to! Hrál!“ Nechci znát tuhle pravdu! Nechci znát žádnou pravdu! Nic není pravda. Šílím. „Nejsi můj pán.“ Začne opakovat. Zrychluje výslovnost, až mě nakonec podráží. „Nemáš na to, jsi nicka! Nicka, kterou jsem celé ty roky jenom využíval!“ Má pravdu...

Naposledy se podívám na Itachiho a všimnu si beznaděje v jeho očích. Pomalu pouštím ruku, ještě chvíli se houpe vedle těla. Poté ji hlavou lehce následuji. Zadívám se do země.

„Udělej to rychle.“ Pronáším s odporem a nechutí k němu.