Yuta Susumu:

Katsu stojí před dveřmi a neurvale lomcuje s klikou. „Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičí neustále dokola.

„Teď nemůžeš odejít!“ vyjedu po něm. Trhnu hlavou dozadu a prudce otevřu oči. Se zapřením o stehno se zvednu vzhůru. Po hrudi mi stéká teplá tekutina, která barví tričko do ruda. Otočím se na Katsua. Dívá se na mě.

„Krev! Máš na sobě krev!“ volá namáčknutý na dveřích.

Ignoruju ho. „Join us, puteus 'auxilium!“ O krok se k němu přiblížím. „Připoj se k nám, my ti pomůžeme!“ překládám.

„Nechci!“

„Ale ano, jen o tom nevíš.“ pronesu vtipně.

„Vím, co chci!“ Třepe se mu hlas… přehazuje tóniny. Můj pokus o uvolnění atmosféry se nepovedl. Otočím se zpět k oltáři a rozejdu se k němu. Zkusím to jinak.

„Chtěl si vědět, kdo je Takeru Miyo… Ale teď to vypadá, že už to nepotřebuješ.“

„Ale –“

„Ano?“ Dojdu ke kamennému oltáři. „Ecce ego ad te“ pronesu ke svému uctívanému místu. „Jsem tu pro tebe.“ zopakuji.

Itachi Kaage:

Když jsem se jí zeptal, co znamená chovat se jako oni… nedokázala mi to vysvětlit. Vzala mě za ruku a táhla od ostatních pryč.

„Kam jdeme?“

„Někam, kde ti vše dopovím.“ Už jsem se jí nebál…

Ohořelé stromy kolem nás se mihaly jeden za druhým. Její druh opět mizel… už to nebyli pevné hmoty, ale pouze vzduch vznášející se okolo… tedy pro mě.

„Jsme tady.“ říká, když se zastavujeme u malého kamenného zdevastovaného domku.

„Kde – “ zacpe mi ústa uprostřed věty.

„Mlč nebo ti nic neřeknu!“ Zakřičí na mě. Přikývnu.

Posadí se na lehce spálený trávník a podívá se vzhůru k nebi. Okopíruji její pohyb… skončím na zemi. Sedím vedle ní s ústy do lehkého úsměvu a sleduji její krásnou tvář. Uvědomuji si, že je to mezi námi jiné… když se mi začala svěřovat se svým dosavadním životem, něco se mezi námi stalo. Jak to říct? Jako by se stávala mou součástí?

„Jsem připraven.“ pronesu zvesela.

„Vidím.“ Natočím k ní svůj obličej. Sledovala mě?

„Hej! Nenavážej se do mě pořád. A jestli něco, tak já tě mám přijmout ne? Měla bys na mě být hodná nebo mě podplácet, ať máš šanci dokončit svou práci!“ Jemně ji udeřím do ramene.

„No jo pořád!“ Začínáme se smát. Ubíhá krátká chvíle a její hlava přistává na mém rameni. „Můžu pokračovat?“ zeptá se.

„Jasně, promiň.“ Pohladím ji po vlasech.

„Kde jsem vlastně skončila?“

„Joooo -  to já nevím…“ odpovím ji.

Prudce se narovná. „Já už vím!“ Usměju se na ni. Ucuknutí koutků na její straně mě potěší. „Počkej, trochu navážu prostředí.“ Postaví se. Zavírá oči. Kolem nás se šíří mlha, s kterou si pohrává silný vítr. Vzpaží ruce… obláčky na nebi vystřídají jasně zářivé hvězdy, mezi kterými poletují rudé meteority. „Můžeme začít.“ Otočí se ke mně. „Ptal ses mě, co vlastně jsme…“ Cítím chladný pohled na zádech. Otočím se. Za domem se něco mihne. S přikrčeným obočím se obracím zpět k ženě. Její tvář ovládají rozpaky.

„Nu dobrá. Ale nejprve… nevyskytujeme se zde pouze my. Mezi námi se objevují také ti, kteří jsou výjimeční… bohužel je to velké břemeno, které si sebou musí nést. Jsou ostatními dost odsuzování a jejich rodiny také, proto se ze všech sil snaží, aby nikdo nic nepoznal. Jenže je to těžké… jejich postup “dospívání“ se liší. Nezaznamenají na svém těle rány, u nich se totiž jedná o psychické… postupem času i pouhou nemoc ovládneme my a oni zešílí. Fyzické rozpoložení je neustále stejné. Jinak řečeno… jejich tělesný vývoj se zastaví mezi desátým a patnáctým rokem. Síla, působení a šíření závisí však na něčem, o čem my nemáme ani páru.“

„O koho se jedná?“ zeptám se ženy, jež stále stojí přede mnou a tiká očima ze mě na dům a zpátky.

„NEMOCI.“

„Cože?“

„Jsou to ti, kteří narušují nebo mění funkci orgánů lidí. Musím ti, ale vysvětlit ještě jednu věc.“

„Ano?“ Koukám na ni a netrpělivě vyčkávám na odpověď. Její oči se začínají lesknout. Nechápu jak je to možné.

„Narodili se tak… nemůžou za to. Jsou hodní, jenže při veškerém posměchu a držením v naši Zemi, je dokonale ovládne jejich druhá část. Utíkají z našeho světa za vámi a šíří se, jak jen to jde.“

„Aha.“ Jsem zaražen, nevím, co mám říci. Po tváři mi stéká studený pot. Utírá si slzy a zhluboka oddychuje.

„Yuuko!“ Prudce strhávám hlavu za hlasem. Zpoza domu vybíhá malý kluk. Černé delší vlasy lemují bílou tvář. Oči, zlaté barvy, se dívají mým směrem. Netrvá dlouho a dobíhá na místo. Vbíhá s nataženýma rukama do objetí.

„Marise?! Máš být doma!“ pokusí se ho přísným tónem zmást.

„Já – viděl jsem tě plakat.“ Kouká smutnýma očima. Nehybně sedím a naslouchám jejich rozhovoru. Najednou se k němu skloní a něco mu začne šeptat do ucha. Po chvíli se postaví. Yuuko drží kluka svěšenou rukou kolem ramene.

„Ti ostatní na naši zemi jsou VLASTNOSTI.“

Yuta Susumu:

Rukou si zajedu pod tričko a přejedu po jizvě, nyní vzývající teplou rudou tekutinou. Když tak učiním, přiložím tu samou dlaň na oltář a obdařím jej další várkou krve. „Budiž k nám přijat!“ zakřičím. Místnost se začne třást. Stojím z nohama rozkročenýma na šíři ramen a čekám, až to přejde. Katsu se drží kliky a kňučí.

„Chce přijít mezi nás.“ prohlásím klidně. „Celá pečeť mého života, začíná být rozluštěna!“ Rozzáří se mi oči.

„Chci pryč.“ Zašeptá Katsu.

„Pozdě.“ Sleduji oltář potřísněn silnou vrstvou krve. Třes ustává. Nakloním se ke kusům těl na zemi. Ještě některá rozpoznávám. Jiné už naopak plamen obdařil svým dlouhodobým účinkem. Provaz napuštěný látkou, příjemně hořící, je svírá až do masa. Na některých místech ještě stihl zarůst tenkou vrstvou kůže, při posledním zápase o přežití.

Nakloním se doprava od oltáře. Jediné tělo, které zůstalo v kuse. Hlava zkroucená v ostrém úhlu. Pošpiněná hlínou a vlastní hustou tekutinou. Oči vykulené svírající strach… Usmívám se

„Takeru Miyo.“ povím a natočím profil obličeje ke dveřím. Katsu usedá a drbe se ve vlasech. Se zavřenýma očima odpovídá. „Mluv.“

Usměju se. „Dobře.“

„Ale neoddaluj to, když víš, jak se tady cítím!“ zvýší na mě hlas.

„Co si to říkal?“ Ovládne mě silná touha přihodit ho k těm u oltáře, ale nemohu…

„Nic – nic. Omlouvám se.“

„Tak je hodný… a teď když dovolíš, začnu.“

Místností se znovu rozšířila tajemná melodie temna, která jakoby chtěla stáhnout všechny sebou do té propasti hluboko pod námi. Katsu se neodvážil otevřít oči. Třepal se strachem. Užíval jsem si to. Lehký vánek rozprostřel po místnosti tmu. Svícny utichly. Potichu se k nim přesouvám.

„Když jsem byl malý, nevěděl jsem, že tě potkám, bratře… a když jsem zjistil, jaký jsi, něco mi říkalo… „To mi mohli přinést domů rovnou psa.“ … Netušíc za jakým účel jsi přišel, jsem se snažil přenést tě svým životem jako těžké břemeno. A pak, v těch nejhorších chvílích… kdy nám zemřeli rodiče a následně i babička… si mě zachránil a udělal všechno proto, abych mohl žít tak, jak bych si přál. Z mé strany se šířila lehká žárlivost. Že zrovna na tebe by byli rodiče pyšní… A tak jsem prohledal všechny otcovy věci, až jsem našel ten dopis. Dopis, který mi po patnácti letech všechno objasnil.“

Vnímám tmu okolo nás jako jeho přání…

„Došlo mi, že otcovy slova o záhadném vlčím muži nebyly pouhou iluzí vyprávění. Žil mezi námi… nestihl jsem jej potkat, zemřel dřív, než jsem se narodil… přesně o celé století dříve. Byl to klučina s vysokou inteligencí. Po několika hodinách svého život dokázal nemožné… lidé ho odsoudili. Od té doby, se v tomto měsíci, vždy při úplňku, rodily děti rychlejšího vývoje. Lidé z nich měli strach a tak je ihned posílaly na smrt, stejně jako jeho – Takeru Miya, jenže byl jediný, který se jim nepovedl chytit. Pronásledovali ho dlouho… Nikdy ho nenašli… prostě a jednoduše zmizel.“ Zkouknu Katsua a rozostřeně rozpoznávám, co dělá… zaujatě mě sleduje, strach zmizel. Nebo jej dokonale schoval.

„Z generace na generaci se posílají informace o něm, ne protože byl jiný, ale protože byl členem naší rodiny.“

„Co – cože?“ zakoktá se.

Ignorujíc ho, pokračuji. „Dokázal ovládat vlky. Byl do nich tak strašně moc zblázněn, že je představoval, kde se dalo. Nechal je vytesat do různých předmětů, a dokonce se jako oni postupně začal chovat. Jeho nadřízenost nad bratrem, který se od mládí choval jako vlk, se začínala vytrácet. Když jsem se dostal do této místnosti, zjistil jsem, že zde můžou pouze takoví, kteří mají napůl lidského napůl zvířecího mazlíčka. Ano o tobě mluvím Katsu. Pomáháš mi přiblížit se blíže k naší rodině. Přesto jsi pouhá hračka, kterou lehce ovládnu. Žádný pes neopustí svého pána.“ Postoupím do středu místnosti a otočím se k oltáři. Usedám do tureckého sedu. Místností se rozšíří silná záře a poté jen lehké plamínky, před chvíli zhaslých svícnů.

„Mrtvoly, které zde přinášíš, slouží k obnově našeho pána.“

„A – ale, mrtví nemohou nabýt života!“ obhajuje.

„To si jenom myslíš!“ zakřičím. Zaschlá krev na oltáři začne stékat dolů. Dveře se silným bouchnutím rozevřou. Katsu neváhá a vybíhá ven. Velká síla nadzvedává mé tělo a trhnutím vytahuje z místnosti. Tvrdě dopadám na několik schodů. Nehnutě zůstávám ležet.

Itachi Kaage:

„Vlastnosti? Nemoci?“ zeptám se zaraženě. Přitaká. „A – a – ty – vy – jste, které?“ Zarazí se a přemýšlí. Docela mě to znepokojuje, nad tímto by neměla vůbec přemýšlet.

„Já jsem šílenství.“ řekne mi po chvíli.

„Cože?“

„Vím, jsem něco, co je těžko přijatelné, ale nejsem taková, jaká se zdám.“

„To ne… já fakt neslyšel, co jsi před tím říkala.“ Zrudne stejně rychle jako já.

„Ehm – no.“ Poškrábe se na zátylku. „Já jsem šílenství.“ Zopakuje. „Nechám tě všechno to pobrat. Budu v domě.“

„To je tvůj dům?“

„No, ano.“ Zlehka se na sebe usmějeme. Ano je sice šílenství, ale je dost možné, že právě díky ní, se posunu životem o kousek dále. „Zatím.“ ohlásí mi a chytne malého kluka za ruku. „Jdeme.“

„Ale…“ zaprotestuje.

Co si ty? Napadne mě.

Netrvá dlouho a mizí mi z dohledu. Postavím se a zatočím dokolečka. Čekám na odpověď. Když nepřichází, začnu si povídat sám se sebou. „Co mám dělat? Když ji nepřijmu, budu tu žít s nimi. Ale neznám je a… nikdy bychom nemohli být spolu…“

„Máš rád moji sestru?“ vyleká mě něčí hlas. Poskočím. Asi dva metry ode mě stojí ten malý klučina.

„Ne – ne – nemám.“ Zakoktám se ještě stále vyděšený. Jak mu to vysvětlit? Ani bych neměl… přitahuje mě stejné pohlaví…

„Ha, ale máš!“ začne se zvesela usmívat. Radši ho tak nechám. Roztáhnu koutky od sebe co nejdál a zlehka ukáži zuby.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyjde z mých úst po chvíli.

„Ano?“

„Můžeš mi říct, něco o tvé sestře… ee. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Marise. A o sestřičce? No tak… je úžasná. Patří mezi ty, které nemá nikdo rád. Víš, jak to myslím ne? No, i přesto je jiná než někteří. Obdivuju ji! Ona se nenechala strhnout druhou polovinou svého já. I přesto, co je, bojuje za ty lidi, ke kterým přilnula a snaží se jim pomáhat. Ano, přece jen je to šílenství, takže lidé mají takové následky, ale snaží se, aby mohli spokojeně žít dlouhou dobu, není jako ostatní, kteří přijdou, zničí člověka a odejdou, aby mohli povýšit. Nechce být taková, i když se na první pohled zdá, či se tak chová. Já s ní vyrůstal, můžeš mi věřit.“ O krok se přiblíží.

„Díky.“ řeknu mu klidným hlasem. Zopakuje svůj pohyb nohama. Doslova se po něm opičím. Vzdálenost mezi námi se zmenšuje.

„A co jsi ty?“ zeptám se.

„Jsem někdo, kdo se jako sestra nechová!“ vyjede. Skočí po mně a chytne v dlouhém objetí. Nedokáži ho odtrhnout. Z jeho úst vychází nesrozumitelná slova. Najednou odskočí.

„Chovám se přesně, jako ostatní nemoci!“

„Počkat, cože?“ začíná mě ovládat slabost… strach. Kluk přede mnou se začíná ztrácet. „Co jsi zač?“

„Hemofilie zlatíčko.“ Pošle ke mně vzdušnou pusu. Poté se rozptýlí ve vzduchu a zmizí. Všechno zakončí jeho ostré „PÁPÁ!“ díky kterému se celá hlava roztříští.