Itachi Kaage:

Postavím se před zrcadlo a pozoruji. Zobrazuje mou osobu, ale ne v tomto období. Nedokáži říci, a to s žádnou přesností, v kterém.

„Je to tvé nynější vnitřní já. Kdybych jej neviděla už předtím, taky bych se lekla.“ Nynější??

„Pokoušíš se mě utěšit?“ zeptám se.

„Vůbec ne…“ odmlčí se. „Měl by ses stydět! Ještě tu nikdo jako ty nebyl.“

Sjedu ji ostrým pohledem. „To nebylo hezké.“

„Ty taky ne.“ Začne se smát.

„Ha, vtipné.“ řeknu ironicky. Snažím se zamaskovat strach, který mě ovládá. Mé tělo si začíná dělat, co chce. Nezabráním mu. „A proč mi to všechno ukazuješ?“ zeptám se.

„Mám to tady nalinkované.“ odpoví okamžitě a najednou se na zemi před námi objeví menší černá listina. Skloní se pro ni a začne číst.

„…podle toho… mi už chybí jenom tvé přijetí.“

„Co když nebude?“ Nenamáhá se s odpovědí a lusknutím prstů, přivolá oheň. Okolní příroda začíná hořet. Všechno v mém zorném poli zachvátily plameny. Kroutím hlavou.

„Tvůj domov zůstane už navždy zde.“

„To – to – to ne! Přestaň!“ vykřiknu.

„Pročpak?“ otáže se a otočí kolem své osy. V momentě, kdy se opět zastaví, je jiná… změnila se. Hnědé vlasy, které byly lehce spálené ohněm z minulosti, ovládla rez. Nádherná oranžová barva, jež se snažila doladit dokonalost její tváře. Jasně modré velké kukadla mě neúprosně pozorovaly a čekaly na odpověď.

Mrká… sleduje mě… vyčkává… „Odpovíš mi?“

„Já - nevím co říct.“ Utichnu.

„Takže nemáš důvod mě nepřijmout, co?“ Šířící se nevědomost svazuje celé tělo, jako ostnatý drát.

„…“

Odvrátí se. „Až budeš připraven, přijď.“

„Cože?!“ Její chůze směřuje pryč. „Proč – proč? Kde tě najdu?!“

„Hledej!“ Obklopuje ji hustá mlha dýmu, ve které se začíná ztrácet.

„Co teď? Mám ji zastavit?“ mluvím si sám pro sebe. Jsem zmaten. „Zatím, mi nic dobrého nepřinesla, ne?“ naposledy se zarazím, pak vykřiknu. „POČKEJ!“ rozběhnu se k ní. Zastavila se, ale její zrak stále směřuje dopředu. Zadýchaně se zastavím těsně za ní a položím jí ruku na rameno. „Prosím, mohla bys mi přiblížit, co mě s tebou čeká?“

„Chtěl bys?“ Plameny okolo nás mizí. Opět se velení ujímá slunce. Ohořela krajina, však neukazuje tu krásu, co před tím. Stále si sebou nese těžké břemeno, kvůli kterému jí ještě není dovoleno projevit své cíle.

„No – jo?“ otážu se váhavě.

„Život je těžký, že Itachi?“

„Jak to, že znáš mé jméno?“ ptám se nervózně. Chytá mě za ruku a zvedá vzhůru k nebi.

„Protože jsme součást!“ Zvolá a obrátí pohled stejným směrem. Vytrhávám se ze sevření a otáčím k útěku. „Bojíš se, že ano?“ zjeví se najednou opět přede mnou. Rychle přikyvuji.

„Už si přede mnou prosím tě nepohrávej se svým já… nepovede se ti zamaskovat pocity, které tě svírají. Vycítím, co se děje.“

„Takže mi budeš pomáhat?“ ptám se s nepokojem v hlase. Zamyslí se. Vůbec se mi to nelíbí.

„Dá se říct.“

„Dá se říct?!“

„Ano, přesně tak.“

„Ano, přesně tak.“ Pomalu soukám ze svých úst.

„Přestaň po mě opakovat! Jsi jak papoušek!“ zvýší hlasitost.

„Ee – cože?“ Zarážím se. Párkrát zakroutím hlavou ze strany na stranu…

„Radši nic.“ řekne a potichu dodá. „Musím rychle! Začíná se to zhoršovat.“ Nenápadně se k ní nakloním a začnu odposlouchávat rozhovor mezi ní samotnou, který se ke mně neměl dostat.

„O co tu jde? Kdo sakra jsi?!“ vyletí ze mě. Překvapeně mě sjede pohledem. „Slyšel jsem, co jsi říkala.“ Jako bych ji zahnal do kouta. Přese všechno se zdá být ztracena. Teď vítězím já!

„Dobře.“ Odpoví nakonec. „Kde bych začala? – Každý člověk na této planetě nás má.“ Nedaleko se začnou objevovat další, jí velice podobní. Někteří stále průhlední jako duch, někteří čistí jako lidé, až na pár zranění, které v průběhu svého zdlouhavého života zaznamenali na svém “těle“. Zaregistrovala mé překvapení… nenechal jsem se ale nijak rozhodit. Nemohl jsem! Ne teď, když konečné zjistím celou pravdu! „Vidím, že je máš v zorném poli -- Žijeme nekonečně dlouhou dobu a každé naše zranění znamená, že jsme překročili další etapu života. Pak se na tebe dívají jinak. A to si tady přejeme… dostat se co nejvýše.“ Všímám se starého pána pokulhávajícího o holi.

„A pokud nesplníme svůj úkol, jsme potrestáni. Je to vlastně stejné jako na lidské straně…“

„A co vlastně jste?“ Zeptám se nepřiměřeně hlasitě. Zraky ostatních se na mě ihned sklopí.

„Pšt!“ Dlaní mi zakryje ústa. „To nic, je tu nový! Teprve byl zplozen!“ volá jim odpovědí. Odvádí pozornost ke svým dosavadním činnostem. Žena se nečekaně přiblížila k mému uchu a začala šeptat. „Nemůžeš se ptát, co tady děláme nebo kdo jsme… Teď, když je vidíš, musíš být jako jeden z nás.“

„Co to znamená?“ zeptám se…

Yuta Susumu:

Došel jsem ke stolu a očekával nečekané. Trvalo mi pár minut, než jsem se ujistil, že se nic nebude dít. Mezitím jsem odložil nedopalek do prázdného popelníku. Zlehka se usměju. „Katsu? Můžeš tady?“  Bez protestu rychle přicupitá.

„Ano?“ otáže se. Najednou je jeho přístup opět stejný jako před tou nocí… pouze na chvíli…

„Doufám, že sis užil výhledu… teď přírodu chvíli neuvidíme.“ Chytnu ho za paži a táhnu ke své ložnici. Vnímám jeho překvapený výraz. Kdybys tak věděl, co se chystám udělat.

Vycházíme z pracovny, míjíme zrcadlo. Zastavím se. „Moment.“ řeknu a otočím se k velké skleněné tabuli. Cože? Cuknu hlavou. Po celé jeho délce se táhne úzká prasklina, obdařená krvavou čárou. Zavírám oči. Proč? No nic se nedá dělat… je čas.

„To ty?“ zeptám se. Tentokrát se snažím pohrdavost v hlase ovládat více než on.

„Ne?“ odpoví mi. Jeho výraz mě dostal! Nedokáži rozlišit pravdu od lži.

„No nic… pojď.“

„Vy jste zastavil.“

„Já vím! Však taky si to nevyčítám!“ vyjedu po něm. Nedokáži ovládat ten zvláštní pocit. Je ním naplněno celé mé tělo. Radši se opět rozejdu. Katsu se drží za mnou…

„Pane?“ zeptá se mě ve chvíli, kdy přiložím ruku na kliku dveří svého noclehu. Lehce se natočím a čekám, až bude pokračovat. „Co máte v plánu?“

„Nejsem zvíře, jako ty… můžeš být v klidu.“ Uklidním ho odpovědí kratšího rozsahu. Stáhnu kliku dolů, dveře cvaknou a prsty levé ruky na ně zatlačím. Otevře se nám větší místnost. Ustoupím a pobídnu Katsua, aby vstoupil. Váhá, ale nakonec poslechne. Dvěma kroky se dostává do ložnice. Následuji ho a ihned za námi zabouchnu dveře. Poleká se. „Klid.“

Začal couvat přesně v momentě, kdy jsem se k němu pomalu rozešel. Bojím se… teď možná riskuji svůj život.

Narazí na postel a nemotorně dopadá na tenkou peřinu. Usmívám se na něj. Mám tě na dosah. Skloním se k němu a pravou rukou lehce přejedu po tváři. Nic nedělá… Tahle situace se mi začíná hnusit. Katsu není zrovna příjemný na pohled… nechápu, co mě to napadlo. Chtěl jsem si z něj vystřelit, a přitom mám pocit jeho vítězství. Neměl jsem tak riskovat! Odskočím od něj. Stále ale směřuji svůj obličej k němu. I když si zakrývám oči, nechávám si malou mezírku, abych na něj viděl. Tak teď jsem si to pokazil! Musím si na něj dávat pořádné bacha. Postaví se.

„Potřebujete ještě něco?“ Chystá se odejít.

„Ano.“ Překvapeně se na mě podívá. „Dvě věci.“ Nadzvedne obočí.

„Tak?“ Kouká na mě z pohledu vyššího postavení, ale radši neprotestuju.

„Za prvé si chci ujasnit tuhle situaci, aby sis nemyslel bůhví co… byl to jenom vtip, dobře?“

„Třeba.“ Opovrhne mou odpovědí. Nijak na jeho tón hlasu nereaguji.

„A za druhé… přivedl jsem tě zde za jiným účelem.“

„Cože?“

Přiblížím se k velkému obrazu, vyznačující naši generaci, jež se s výškou táhne od země až do půlky stěny. Chytnu jeho zlatý rám a potáhnu k sobě. „Funguje jako dveře.“

„Do zdi?“ Směje se mi.

„Počkej si!“ okřiknu ho. Za obrazem se objeví “cihlová“ stěna. Vypadá přesně jako pravá, takže ji nikdo nemůže odhalit. Tedy až na mě. Byla dobře schovaná… nikoho by to nenapadlo… Proč to tedy Katsuovi ukazuji? Jsem blbec! „Trvalo mi celých patnáct let, než jsem je objevil… než jsem rozšifroval tátův vzkaz.“ Dívám se na vchod, který se chystám otevřít.

„ -- Zaměnil jsem tuto část stěny za umělou. Povedlo se mi ji udělat téměř autentickou. -- Zmiňoval se v něm.“ Pokračuji zatím, co se otáčím k bratrovi. „Jsou tu dveře.“ dořeknu a odvrátím se zpět. Sáhnu po malé klice, schované pod jednou z “cihel“. Poprvé potáhnu k sobě. Nic se nestane. Udeřím se do hlavy. „Od sebe.“ postěžuju si. Zatlačím dovnitř. „Katsu pojď sem.“ Tentokrát docela nadšeně přiběhne.

„Ano?“

„Máš ještě ten zapalovač?“ Přikývne. „Dej mi ho!“ Sáhne do kapsy a předá mi jej. „Skoč mi k nočnímu stolku pro svíčku.“ Požádám ještě. Znovu poslechne a já si to neuvěřitelně užívám. Přicupitá zpátky. Natáhne ke mně ruce. Pochopil. Škrtnutím zapálím svíčku, kterou drží a pak ji převezmu. „Následuj mě.“ řeknu a rozejdu se.

Po chvilce se širší chodba zužuje. Před námi se objeví schody. „Pozor!“ zvolám docela hlasitě, i když je hned za mnou. S letmou září svíčky se snažím, abychom oba dva dostatečně viděli na schody, které jsou vyšší a vyšší… které začíná obdařovat voda svými vřelými kapkami. Ochlazuje se. Dostáváme se hlouběji do země. Pokračujeme v tichosti.

„Už tam budeme.“ ohlásím, když napočítám třicátý schod. Najednou Katsu zakřičí.

„Co je?!“ odpovím mu křikem. Zastavím a otočím se.

„M – m –my – myš!“ vykoktá ze sebe. Podívám se na škvíru ve stěně…

„To je dobrý, to je Tatsui.“

„Kdo?“

„Myška, co si tu vybudovala cestičku… Často, když tudy procházím, tak mě přichází přivítat.“ Překvapeně se na mě zadívá.

„D –d – dobře, půjdeme?“ Doléhá na mě.  Odvrátím se zpět. Lehký plamínek svíčky rozptýlí své světýlko natolik, že se před námi letmo zalesknou dveře.

„Jsme tady.“ Měl bych se o to více starat. Rozptýlí mou pozornost myšlenka. Přes mohutné dřevěné dveře se táhne pavučina. Jedním tahem ji strhnu celou, poté k nim přiblížím svíčku.

„Jsi připraven vstoupit?“ zeptám se v momentě, kdy se na dveřích objeví vytesána vlčí hlava. Kousek nad ní se nachází kolečko s jasnými znaky měsíce. Tmavě hnědou barvu těchto dveří zesvětluje stříbro, jímž je zpestřen nápis: Toto obydlí vybudované ke tvé slávě, Ďáble, tvůj vlk ať bdí před tvými branami.

„Ano.“ odpoví mi opožděně.

„Dobrá.“ Lehce zavadím prsty o chladnou železnou kliku, až poté sevřu. Silně potlačím. Z místnosti, která se nám pomalu otevírá, vychází tajemná melodie zimy. Každého ovládá její píseň jinak. Jak nás, tak schody, s onou písní obklopuje mlha nesoucí sebou tmu a třes. Plamen svíčky se ztrácí. Abych jej alespoň trochu ochránil, schovávám ji za svou dlaň.

Natáhnu nohu před sebe. Vkročím do místnosti a zatočím vlevo. Katsu stále stojí venku. Přiblížím se k ozářenému stolíku. Ukáže se mi několik větší svící. Neváhám a sklopím k nim svou. Netrvá vůbec dlouho, než postupně všechny chytnou. Místností se rozšíří slabé světlo.

„Můžu?“ zeptá se, ale ihned si sám odpoví. Vstupuje.

„Co to?!“ vykřikne okamžitě. Pomalu se otočím od stolku. Mlčím… nechávám navázanou tajuplnou atmosféru, ani jinak nemohu. Záře svíčky hladí můj obličej. Nehnu ani jediným svalem… ani koutkem úst.

„Co to děláš?“ Sleduje mě. Nesměj se! Tady nemůžeš! Teď nemůžeš! Říkám si. Po jeho tváři stéká pot. Lehká vibrace mi dovolí pohnout se. Opatrně natáhnu levou ruku před sebe. Poté přitáhnu její dlaň k lehce pootevřeným ústům a vztyčím pouze ukazováček, který po nich přejede.

„Šššš.“ zašeptám. Povolím ruku a rozejdu se k němu. Probodává mě očima… já jeho… nevnímám periferii. Zastavím se u něj a otočím. Před námi se nachází kamenný oltář, kolem kterého leží několik částí těl, jež nedávno sloužily jako svícny. Nad tímto oltářem se na stěně zračí rudý nápis. Je jen těžko rozpoznatelné, zda z krve či barvy. Není tu však samotný. Po okolních stěnách je napsané to samé: Mane et resurrexisse dominum

„Co – co znamenají ty nápisy?“

„Zůstaň a buď vzkříšen pro svého Pána.“ odpovím klidným avšak hrubým hlasem. Najednou vrznou dveře. Katsu padá na čtyři a začíná vrčet, já si klekám na jedno koleno směrem k oltáři a zavírám oči.

„Chci pryč!“ zakřičí na mě. Dveře odpoví silným zabouchnutím. Plamen každé svíčky v místnosti zaplápolá.

Katsu se rozbíhá ke dveřím a tahá za kliku. Nejde to. „Pusťte mě!“ volá.