Itachi Kaage:

Nezbývalo mi nic jiného než celý den proležet. Taky to byla jediná možná věc, jež se dala dělat… no, možná kdybych chtěl… Postarší muž, který ležel kousek ode mě, se neustále snažil navázat kontakt… začít rozhovor. Co po mě chce? Opakuji si v duchu nestále dokola, i přesto nijak nezareaguji. Nemám náladu na nějakou konverzaci.Asi po dvou hodinách se přestává snažit…

Později se kolem rozšíří tma. Nastává noc. Poprvé po čtyřech hodinách se na něj podívám. Skrze okno se místností prožene záblesk z přicházející bouřky. Všímám si jeho tváře natočené ke mně. Jeho tvář… je povadlá a ústa jsou lehce pootevřená.

„Pa-a-ne?“ vysoukám ze sebe. Neodpovídá… Co se to děje? Zase mám halucinace? „Haló pane?!“ zeptám se ještě jednou. Stále se mi neozývá. Zapírám se na loktech a chvíli se koukám jeho směrem. Nakonec se zabalím do peřiny a nemotorně k němu kráčím.

Zastavuji se kousek od jeho postele. Zadívám se na tmavou siluetu tváře. Je velice těžko rozpoznatelný.

„Pane?“ Lehce se ho dotknu konečky prstů. V tu chvíli pouštím peřinu, která sjíždí po mém těle až k zemi. Nereaguje a mě tak začíná ovládat panika. Popadnu jeho tělo, zakryté velkou péřovou přikrývkou, a začnu s ním třást. „PANE! PANE!“ křičím opakovaně.

Pohybuju s ním z jednoho kraje postele na druhý, peřina se pohybuje s ním… ne dlouho. Popadnu ji za roh a strhnu k zemi. Stále bez odezvy… Šedé vlasy má zamotané do různých obrazců.

Najednou se rozrazí dveře a do pokoje vbíhají dvě osoby. Nevšímám si jich, pokračuju v “záchraně“.

„Ustupte od něj!“ řvou po mně. Neposlouchám je. Tu najednou do mě někdo prudce narazí a já padám k zemi. Co-co? Několikrát opakovaně zamrkám. Místností se rozlije světlo. Co se stalo? Ztrácím se v situaci… nechápajíc, proč ležím na zemi.

„Slyšíte? Běžte si lehnout!“ Přede mnou stojí mladá paní. Ztracen v realitě bezmyšlenkovitě poslechnu její příkaz. Těžkými pohyby se zvedám ze země a mířím ke své posteli.

Lehce vymrštím nohy do vzduchu a dosednu na ni. Chvíli koukám před sebe, poté natočím hlavu k akci odehrávající se nedaleko mé osoby. Doktor se snaží oživit muže, který se mnou sdílí pokoj… nepřestává. Po několika minutách však poodstoupí a zakroutí hlavou k sestřičce. Pochopím… Je mrtvý! Když zaměstnanec této nemocnice zamíří ke dveřím, tak se mi na nepatrnou chvíli objeví onen muž. Na jeho krku se zračí rudý otlak po použití násilí.

Ve chvíli kdy si toho všimnu, mě udeří ostrá bolest v rukou. Jsem vysílený… Zavírám oči a volným pádem dopadám na polštář, nezajímajíc se o nepřítomnost přikrývky.

Yuta Susumu:

>> Když jsem otevřel skříň, ihned mě pádem překvapila jakási věc. Neměl jsem šanci udržet se na nohou. Zavřel oči a tiše padal k zemi. <<

Udeřím se do zad, když dopadnu na tvrdé kachličky. Zhluboka se nadechnu, abych vrátil dech zpátky do normálu. Poté pomalu otevírám oči.

„Co to?!“ Vyskočím ze země. Ona těžká věc se svalila na podlahu. Všechno mě pobolívá. Chytám se za hlavu. „Co tu dělá?“ zeptám se překvapeně. „Tohle je úklidová místnost?!“ pokračuji nevrle. Katsu se o krok přiblíží a zakroutí hlavou.

Přede mnou leží mrtvola muže z večera. Nechápavě ji sleduju. Je upraven. Co to má znamenat? Katsu, proč si ho tu dal? Proč si udělal…? Snažím se přemýšlet logicky nad situacemi, které se za noc udály… nebylo jich moc, ale ovlivnily nás natolik, že už nic nebude stejné…

Nevím, jak mám reagovat. Mé tělo začíná ovládat divný pocit… nedokáži s určitosti říct, co znamená. Nepoznávám jej. Abych zamaskoval své rozpaky, dělám jako by se nic nestalo. Nemotorně překročím nohy ležícího muže a natáhnu se do skříně pro krabičku cigaret.

„Katsu, jsem na tebe tak hodný, proč mi to děláš?“ zeptám se ho. Vytáhnu jednu z cigaret a vložím si ji do úst. Krabičku poté vrátím a sáhnu do kapsy kabátu, který jsem nechal pověšený ve skříni na věšáku. Vytáhnu menší, stříbrný zapalovač s obrysy vlčí hlavy. Tentokrát se lehčím přeskokem dostanu ke Katsuovi. „Na.“ Řeknu a podám mu ho. Převezme jej a zadívá se na onen obrys.

„Víš, kdo to byl?“ zeptám se.

„Ne.“ Odpoví mi s hrubosti v hlase. Klid. Nakloním se k němu a chytnu cigaretu. Katsu otočí zapalovačem v ruce a škrtne. Malý oheň zaplápolá a zapálí ji. Potáhnu si a vypustím z úst dým.

„Chtěl bys to vědět?“ Podívám se mu do očí. Zlehka přikývne. Pro lepší atmosféru bych mohl… řeknu si. Otočím se k němu zády a kráčím k oknu. Párkrát si potáhnu. Držíc cigaretu mezi ukazováčkem a prsteníčkem levé ruky si pohrávám s těžkou atmosférou okolí. Svěsím ruku a zadívám se ven z okna, jež lemuje obrovský dřevěný rám. Tak klidná příroda… něco nás čeká…

„Pane?“ zeptá se. Letmo mu ukáží svůj profil.

„Neboj se. Myslím na tebe.“ Pronesu s ďábelským úsměvem. Pohled znova směřuji ven. Mé myšlenky se však točí kolem něčeho jiného, možná bych měl říct… někoho? Nevím, co očekávat, ale věřím, že to nebude lehké. Katsu je moc klidný a já jsem z toho v čím dál větších rozpacích. A co ten kluk? Je možné, že kdyby nedorazil… nic by se nedělo? A proč mu pořád všechno přisuzuji? Můžou to mít za vinu ty sny?

„Pozorně si jej prohlédni.“ řeknu mu po delší chvíli ticha. Ucítím chlad, který mě zničehonic obklopí. Okamžitě si vložím cigaretu do úst a silně potáhnu. Ovládne mě pocit uklidnění.

„No?“ opovrhne.

Ach, Katsu… „Vidíš to?“

„Co?“ dále mnou pohrdá. Nenápadně se udeřím do hlavy. Neodpovím mu. „Myslíte to jméno?“ Přiblíží se… cítím ho. „Takeru Miyo“ pokračuje přečtením jména. Přikývnu.  „Co s ním?“

„Katsu, Katsu…, “ povzdechnu si „je to hlavní muž naší generace… Ještě pochopím, že ho nepoznáš, ale nikdy nepošpiň jeho jméno tímto tónem!“ Strhnu svou linii těla k němu. Na zem odpadá kousek tabáku ze zbytku cigarety. „Chtěl jsem ti jej přiblížit, ale teď o tom silně uvažuji.“ pronesu. Zůstáváme nehybně stát… Katsu sleduje mé oči… já jeho. Je ticho…

Cigareta se dotkne koutku úst. Vezmu ji do nich a naposledy potáhnu. Poté vyfouknu dým do Katsuovy tváře. Spokojeně se přesouvám ke stolu, kde na mě čeká skleněný vlčí popelník. Nejsem však rád, že vidí má “odhalená“ záda.

Itachi Kaage:

„Pane Kaage?“ probudí mě příjemný hlas ženy. Pomalu otevřu oči. „Dobré ráno.“ Zarazím se.

„Dobré?“ odpovídám překvapeně. Pokojem proplouvá lehká melodie smuteční písničky. Závěsy na okně jsou oddělány a do místností tak přichází slabá záře vzdalujícího se slunce. Kroutím hlavou ze strany na stranu. Co se děje? Snažím se pochopit… nemá to cenu.

„No - spíše podvečer.“ Stále se usmívá. Najednou se rozrazí dveře a dovnitř vbíhá matka s otcem. Čelím jim statečně… schovávám svou tvář do polštáře. Všechno okolo utichá.

„Itachi!!“ zaslechnu, když mi je trhnutím odebrán úkryt. „Co si to prováděl?!“

„Prosím klid… musela bych vás vyvést.“

„Omlouvám se za ni.“ pronese otec k sestřičce.

„Já?“ vstoupím do rozhovoru. Všichni na mně obrátí svůj zrak a jednohlasně přitakají. „A co jsem - ?“ zarazím se v polovině věty. Nadzvednul jsem své ruce k nim… celé je obklopovaly obvazy. „Co – co – to je??“ Začnu panikařit a házet sebou na všechny strany. Někdo mi tlačí na ramena. Otevřu víčka… otec.

„To je dobrý synu.“ Pokouší se promluvit zvesela.

„Co se stalo?“ ptám se nervózně. Mlčí.

„Nepamatuješ se?“ zeptá se matka.

„Ne!“ vykřiknu po ni a prudce se posadím.

„Itachi?“ zeptá se opatrně. Nevydám ze sebe ani hlásku. Zůstanu sedíc a pozorujíc stěnu před sebou až tehdy začne mluvit. „Nevím přesně, jak to bylo, ani co tě k tomu vedlo. Po – podře – podřezal - sis ží - ly, zlatíčko.“ Pomalu se k ní otočím. Po tváří jí stékají slzy. Stojí v otcově objetí, v němž hledá oporu. Mě to však nezajímá… sklopím zrak ke svým zápěstím. Položím je do klínu dlaněmi vzhůru. Obvazy jsou zlehka nasáklé krví.

„Já?“ zeptám se. „Tohle všechno? Já?“

„Ano.“ Matka padá k zemi. Celou situaci sleduji pouze periferně. Neotočím se k nim… nechci. Co jsem to za blázna? Promluvám ke své mysli… zdá se mi, že k jediné části těla, kterou jakžtakž ovládám. Nebo ne? Po lehkém zašimrání v očích mi po obličeji stéká pár slz. Co jsem udělal? Co jsem Ti udělal?! Přivřu oči.

Přede mnou se vyskytla příroda… jsem jí zcela obklopen. Od malých mechů až po velké překrásné stromy. Hraje všemi barvami… je podzim. Točím se dokolečka s nataženýma rukama a užívám si lehkého větříku, který hladí mou kůži.

„Co tu chceš?“ promluví ke mně velice známý hlas. Zastavím se. Ta žena!

„Už mizím!“

„Zůstaň! Nechci ti ublížit.“ Nevěřícně se jí podívám do očí.

„A co chceš?“

„Tebe…“ pronese klidně.

„Proč?“ malými kroky začnu couvat. Chci se od ní vzdálit.

„Ty to nechápeš?!“ ptá se mě, zatímco postupuje blíže. Zakroutím hlavou. Doufám, že mě nechá být, nechci nic vědět… nechci se tomu přiblížit! „Bez tebe nemohu existovat!“ vyjede po mně. Hrubost šířící se okolím, mě uhodí. Tvrdě dopadnu na zem… zabolí mě v kříži. Mezitím, co se zajímám o svá zranění, se dostává až k mé osobě.

„Ooo!“ vyjeknu ze sebe první samohlásku, která mě napadne, když se podívám nahoru a spatřím ji. Zlehka se opře o stehna a nakloní se k mému obličeji. „Neboj se!“ Na chvíli se odmlčí, poté prohlásí. „Všichni mě přijali… museli.“ řekne tiše. Začne se usmívat. Obklopuje mě husí kůže… mám strach. Nevím co dělat.

Zůstávám sedět na zemi až do doby, než ke mně natáhne ruku.

„Pomůžu ti, pojď.“ Zavlní prsty pravé ruky. Čeká, až ji poslechnu. Ani nemám moc na výběr. Pohodím hlavou a poté se k ní natáhnu. Lehkým tahem mě dostane na nohy.

„Takže?“ zeptám se s hraným klidem. „Co máš v plánu?“ Otočí se a kráčí pryč.

„Pojď se mnou.“ Zarazím se, ale poslechnu. Dobíhám ji. Před námi se zjevila cesta. Je úzká… jsem donucen směřovat kroky po okolním trávníku. Hlinitá a štěrkovitá trasa se klikatí do všech stran, netrvá však dlouho a zastavujeme.

„Jsme tady.“ řekne a se stále vřelým úsměvem se ke mně otáčí. Stojíme před velkým zrcadlem olemovaným velice krásným přírodním rámem.

„Cože? Co to znamená?“ ptám se.

„Podívej se.“ Přiblížím se k oné skleněné tabuli a s úlekem uskočím.

„Co to je?“ ptám se vyděšeně.

„Ty…“

Sklopím zrak k zemi. Snažím se přemýšlet, ale nemohu přijít na to, co?… proč?… jak? Vítr si pohrává s mými vlasy, jakoby se mi vysmíval. Nemám sebemenší tušení, o co tady kráčí. Ani nevím, zda to chci pochopit…