Itachi Kaage:

Přemýšlel jsem o tom opravdu dlouho… Mám se vrátit nebo ne? Co když jsem se celou dobu mýlil a ostatní mají pravdu… počkat, nezabil by mě tedy? Přece by mě nenechal jenom tak odejít ne? No já nevím… radši bych to neměl riskovat.

Nakonec si nedám říct a předběhnu své myšlenky. Bylo mi jasné, že bych se v nich dostal ke stejnému závěru tak jako tak… nač to zdržovat?

Chybělo mi přejít ulici a byl bych doma… neudělal jsem to. Chytnu se za sloup pouliční lampy a udělám kolem ní dokonalou otočku. To že mi podklouzly nohy a já málem upadl, se nepočítá! Nikdo u toho nebyl, což znamená, že se to nikdo nedoví.

Po tomto “úchvatném“ výkonu zamířím zpátky k Susumovi. Když mě to tam tak táhne, něco za tím musí být… a nebo ne?

Zářící měsíc mi neustále dobrosrdečně svítí na cestu. Nikdy to nebylo jednoduché… a nikdy nebude. Mé kroky však směřují jinam než k němu. Nebráním se jim, chci se na to místo zajít podívat… chci vidět svou sestřičku.

Vede k ní dlouhá cesta pod alejí stromů. Jedinou nevýhodou je nyní tma. Je něco po půlnoci, slunce se sice pomalu přibližuje zpět k nám, ale ještě stále nedokáže ukázat tu krásu. Snažím se rozpomenout, jak to zde vypadalo, když jsem byl malý. Zavítal jsem tu však jenom jednou. Do očí se mi nahrnou slzy. Suzuki-chan.

Došel jsem k velké kovové bráně, která očekávala můj příchod. Silný závan větru do ní potlačil a mě se tak rozevřel celý hřbitov. Začíná se mnou šířit strach.

Mám vstoupit? Rozvažuji. Nevím, jestli je to vhodné. Zápěstí ovládne chlad. Něco mě najednou vtáhne dovnitř. Nebráním se. Jsem tu po více než osmi letech.

Na každém hrobě tančí, na smutnou melodii vzpomínky, plamen zapálené svíčky. Tedy až na jeden. Zastavím se právě před ním. Na pomníku je vyryto její jméno. Při měsíčním svitu těžko rozpoznatelné. Naší tu nebyli? Napadne mě. Po tváři mi stéká jedna slza za druhou.

Od malička mi říkají, ať tu nechodím. Že se o sestru postarají. A oni… Dopadnu na kolena a zavřu oči. Se sklopenou hlavou začnu bez přemýšlení pronášet modlitbu. Celé mé tělo se třese.

„Amen.“ dořeknu hlasitěji. Svíčka! Nemám ji jak zapálit! Dojde mi, když si všimnu malé mističky zalité voskem ze které trčí jen kousek knotu. Má mysl začala hloubat. Z přemýšlení mě ale někdo vyruší.

„Aaaa!“ uslyším kousek od sebe řev. Strhnu tím směrem zrak. Okamžitě se mi zvětší zorničky a dávám se do běhu.

Plameny obklopují její tělo. Běhá dokolečka. „Válej sudy, válej sudy!!“ křičím na ni už z dálky. Zastavila se a natočila ke mně pomalu hlavu. „Aaaaa!“ začala opět řvát, tentokrát se rozběhla mým směrem. Leknutím poskočím. Blíží se neuvěřitelně rychle, nevím, co dělat. Zůstanu stát na místě. Nebrzdí! Dojde mi. Stále neuhýbám, zůstávám čelit smrti tváři v tvář.

Prudce zastaví přede mnou. Její obličej je ohořelý. Kusy kůže se ho sotva drží. Černé oči bez bělma… jsem si jist, že mě sledují. Dech se mi zrychluje. Strachem se mi podlamují nohy. Teplo ohně sahá až ke mně.

Dívka natočila hlavu na pravou stranu. Ještě pár sekund mě pozoruje, poté rozevírá pusu… spodní čelist odpadá k zemi. Přibližuje se ke mně. Necouvnu. Zavírám oči.

Najednou se ochladí. Trhnu hlavou a vytáhnu víčka vzhůru. Nikdo tu není. Co to bylo? Zešílel jsem? Ihned mě napadá. Neudržím se na nohách a padám k zemi. Nic nevidím… upadám do temnoty.

Yuta Susumu:

Nemohl jsem usnout. V hlavě se mi pořád motá ten klučina. Proč tu vlastně šel? Nikdo tu nechodí! Jsem přece… ten špatný! Zarazím se a svěsím hlavu. Sedím ve svém oblíbeném křesle, natočen ke krbu, ve kterém plápolá malý ohýnek. Letmo si pohrávám se sklenicí v pravé ruce, jež je naplněna nejlepším červeným vínem, které znám.

Není to pravda! Nikdy jsem nikomu nic neudělal! Ovládá mě vztek. Prudce se postavím a s nápřahem zahodím sklenici do krbu. Krátce zaprotestuje a poté utichá. Místností se šíří pouze záře z malé svíčky na stolku naproti mně. Chvíli takhle zůstávám, poté vezmu svíčku do ruky a rozejdu se ke své pracovně. Když nemohu spát, alespoň to nějak využiji.

Vyruší mě letmý zvuk z druhého pokoje. Pozastavím se a čekám, zda se to bude opakovat. Nic však neslyším. Pomalu posunu levou nohu vpřed… nechci se tímto zdržovat. Katsu beztak zase blbne. Jako každý jiný jemu podobný si musí hrát, aby se zbavil své hyperaktivity a zaměstnal tak mozek na dostatečně dlouhou dobu… Ví, že to musí dělat… učil jsem ho to. Pousměju se. Není to marný případ. Vždycky jsem mu věřil.

Vedle psacího stroje odložím svíčku. Těžce přisunu dřevěnou židli a usednu. Zadívám se na roztrhané kousky papírů, kterých jsem si předtím nevšimnul. Ihned se chytám za hlavu.

„Katsu!“ zavolám. V následující tiché chvíli poklepávám nohama. Hochu… proč si tu přišel? Cítím lehké zašimrání v očích. Jedna kapka se spustila dolů. Co to? Ukazováčkem levé ruky ji zlehka a pomalu setřu. Otevřely se dveře.

„Ano?“ zeptá se. Vstanu s prudkým odsunutím židle a otočím se k němu. Sleduje mě… probodává mě svýma očima. Měl jsem pravdu. Nebude to stejné.

„Kam jsem ti nařídil uložit tu mrtvolu?“ Přikrčí obočí. Jsem v háji! Trvá mu, než odpoví. Nervozita ve mně se okamžitě zvětšila.

„Úklidová místnost, pane.“  Přikývnu.

„Dobře, můžeš jít.“ Snažím se snížit třepot hlasu. Nechápavě zakroutí hlavou. Nakonec se otočí a zamíří pryč z pokoje. Po zaklapnutí dveří usednu zpátky na židli. Opřu svou hlavu o ruce položené na stole. Lehký vítr, který se sem dostal skrze okno, sfouknul plamínek svíčky, již jen lehce plápolající.

Najednou nastává ráno. Nezvládl jsem to a zapsal v pracovně. Rychle zvednu hlavu a ihned mě zabolí v zátylku. Promnu si jej, když tu si všimnu cizího textu.  Můj zmizel a ani se po něm nezaprášilo. Rychle vstanu ze židle a vytáhnu papír z psacího stroje.

>> Cítím to… tvůj život… krátí se…

Tik tak…

Jako dítě si měl umřít, ale nestalo se… proč si se rozhodl tedy takto? <<

Ztuhnu. Lehce povolím sevření. Papír dopadne na zem. Opřu se o stůl a sklopím hlavu. Vlasy zakryjí mou tvář. Prsty sevřu tričko na hrudi. Opět to bolí. Zapojím vše, co mohu, abych tu bolest zahnal. Zatínám svaly. Nepomáhá to! Zavrávorám a padám k zemi. Jako by mou hruď někdo propíchl skrz. Do očí se mi nahrnou slzy… tak silné to nikdy nebylo.

Najednou se rozrazí dveře a v nich se objeví Katsu.

„Pane!“ zvolá a rozběhne se ke mně. „Jste v pořádku?“  Bolest ustává. Zničehonic… jako obvykle. Přikývnu. Bez jeho pomoci se zvednu a zamířím k nedaleké skříni.  Katsu nehnutě stojí… něco očekává.

V momentě, kdy jen lehce potáhnu, spadne na mě jakási těžká věc. Snažím se udržet se na nohou, ale nemohu… je opravdu těžká. Zavřu oči a čekám na tvrdý dopad.

Itachi Kaage:

Cítím teplo a pohodlí, které obklopuje celé mé tělo. Otvírám těžká víčka. Kde to jsem? Napadá mě jako první, ale na odpověď nečekám dlouho.

„Zlatíčko!“ Objeví se nade mnou obličej mamky. Ježíši! Polekám se a hlavu zatlačím do polštáře.

„Mami?“ zeptám se. Její tvář je obdařena milým úsměvem. Pokládá ruku podél mého obličeje až k vlasům. Lehce do nich zajíždí prsty.

„Jsem tak šťas-“

„Kde je? Pusťte mě za ním!“ přeruší ji otcův hlas. Okamžitě se rozrazí dveře do pokoje. „Itachi!!“ Rozběhne se ke mně a mamku tak donutí nedobrovolně se odsunout. Nevím, co si pod touto situací představovat.

„Kde to jsem?“ zeptám se po chvíli ještě stále rozespale. Ignorujíc otcovo prohlášení mým směrem.

„V nemocnici. Zkolaboval jsi na hřbitově. Našel tě tam hrobník.“ Jaká ironie. Napadne mě. Pouze přikývnu. „Měli bychom tě nechat odpočívat.“ řekne, když si všimne mého nepřítomného výrazu.

„Jo – jo – asi ano.“ odpovím zmateně. Poté je přestávám vnímat. Koukám na žlutý flek na stropě nade mnou a vzpomínám na to, co se stalo.

Ta žena! Byl to jen sen?? Byl to jen sen!! Přemlouvám se.

Trhnutím se posadím. Rozhlížím se kolem sebe. Co když přijde? Co když se zase objeví? Nedokážu se ovládat… začínám pohazovat rukama. Svůj zrak nenechám dlouho na jednom místě. Chci se odsud dostat! Mám strach.

„Co se děje?“ Promluví ke mně cizí hlas. Zarazím se… ztuhnu. Ani se nepohnu. „Jsi v pořádku?“ pokračuje. Pomalu k němu natočím hlavu. Zastavím. Bože, Bože proč? Proč, proč, proč??

Ta žena… co mám dělat? „Co po mě chceš?!“ hystericky na ni zakřičím.

„Ahoj.“ Promluví na mě laškovným hlasem. Odhrne svou peřinu. Zjeví se mi ohořelé tělo, za normálních okolností neschopno pohybu. Ona však vstane. Chytám polštář a schovávám se za něj. Už to nedokážu!

„Chlapče? Copak se děje? Jsi v pořádku? Mám zavolat sestřičku?“ promluví ke mně najednou příjemný postarší mužský hlas. Jen lehce odkryju rožek. Žena zmizela. Odkašlu si a elegantně sundám polštář z obličeje.

„To je dobrý. Omlouvám se za potíže.“

„Jsi si jistý?“

„Naprosto.“ Nevěří mi! Je mi jasné. Natočím své tělo k němu a opatrně seskočím z postele. Zadívám se na něj. Pravé oko má schované pod velikou bílou náplastí. Chvíli tak zůstávám stát i přesto, že se již otočil a zamířil k posteli. Zakroutím hlavou, abych se dostal do reality. Snad nic neříkal! Prosím.

„Co se Vám stalo?“ položím otázku jeho zádům.

„Myslíte tohle?“ Zlehka se natočí a ukáže na oko. Přikývnu. „To nic není.“ řekl a odvrátil se zpět ke své posteli. Dočista mě odpálkoval!

„A jak to je u tebe chlapče?“ otáže se. Jeho obličej vykazuje dotek stáří. Stejně tak, jako více prořídlé šedé vlasy.

„Zkolaboval jsem.“

„To už vím.“ Usměje se. Jak to? „Na hřbitově. Máš štěstí, chlapče.“ řekl sarkasticky.

Jak to – VÍ? „Jsem tady v tomhle pokoji stejně dlouho jako ty… možná o chvíli déle. Také vím, proč tu jsi… viděl jsem i tvé rodiče. Ale ty sis mě nevšimnul… ani jednou.“ Začal mi vysvětlovat v momentě, kdy jsem ho obdařil nechápavým výrazem plným otazníků.

„A-ha.“ Prohlásím zároveň s několika přikývnutími.

„Takže?“ naléhá.

„Co chcete vědět? Vlastně jste si na to odpověděl.“ Bublá ve mně vztek. Nevím jak je to možné, nic se nestalo. Jsem nevrlý.

„No, jen by mě zajímalo, proč jsi šel sám večer na hřbitov a vyváděl tam jak potrhlá slepice.“ dořekl a ukázal na své oko. Zarážím se.

Byl tam?