Yuta Susumu:

Vkročím do domu a zavřu za sebou dveře. Když se podívám skrze ně, stále tam stojí. Rozhlíží se po mé zahradě a čeká.

„Svíčka pane.“ Zastaví mé přemýšlení hlas.

„Díky Katsu. Běž místo!“ přikáži mu. Poslechne a slušně se vzdálí. Co si s ním mám počít? Obrátím se zpět k zahradě. Letmé světlo svíčky si pohrává s obrysy tváře na zdi za mnou. Zítra už tu nebude. Řeknu si a vydám se do postele. Ulehnu a přehodím přes sebe deku. Až teď položím svíčku na stolek vedle a sfouknu. Místností se rozprostřela tma, jako nikde jinde v domě. S úsměvem na obličeji zavírám oči.

Itachi Kaage:

Čekám uprostřed jeho zahrady a doufám, že se vrátí, jenže světlo, které jsem v domě zahlédl, zmizelo. Co teď? Můžu se jen tak vrátit domů? Usednu na zem a spojím nohy v tureckém sedu. Chladný vítr si začne pohrávat s mými vlasy. Přitáhnu kolena blíže a čekám, až to přejde. Teplota nečekaně klesá. Když vydechnu, od úst se mi zračí vycházející pára. Tělo začíná ovládat třes. Vrátí se pro mě… Doufám.

Polekaně vyskočím na nohy, když se mi něco otře o záda. „Chiako!“ Podívá se na mě těma svýma velkýma kulatýma očima a lehce nakloní hlavu. Podřepnu k ní a pohladím ji.

„Co tu děláš, prosím tě?“ zeptám se jí překvapeně. Čekajíc na odpověď, které se mi nemohlo dostavit, ji vezmu do náruče a začnu se s ní mazlit. „Stýskalo se ti?“ řeknu provokativně. Podívá se mi do očí. Najednou prudce strhne hlavu doprava. Z jejích úst začne vycházet syčení. Poškrábe mě, abych ji pustil. Když dopadne na zem, nahrbí se a utíká pryč. „Chiako?“ povím překvapeně točíc se za ni.

„Kdo- kdo?“ Uslyším. Prudce se obrátím zpátky. V rukou ucítím třes. Kousek ode mě stojí nějaká postava, divné, že jen těžko rozpoznatelná. Cukavým pohybem se dostává až ke mně. Zůstanu nehybně stát a zkouknu ho pohledem.

Hubená postavička s výstavními kostmi na obličeji. Zbytek těla je zahalen ve starém, roztrhaném a hodně špinavém oblečení. Dlouhé černé vlasy, nejméně měsíc nemyté, jsou slehlé podél jeho krku. Mám z něho strach. Přesto se snažím být klidný. Kdybych se pokusil utéct, daleko bych mu neutekl… Přese všechny kosti a oblečení vypadá, že by mě v pohodě dohnal. Výdrž nechybí.

Jeho obličej se mi přiblíží k hrudi a začne mě očichávat.

„Nech toho!“ vykřiknu po něm a zlehka couvnu. Celé mé tělo začíná ovládat nervozita.

Z jeho úst začnou vycházet dobře srozumitelná slova. „Nikdo bez pánovy přítomnosti tady nemá co dělat!“ Najednou vyjede po mé ruce. Než stihnu zareagovat, zakousne se do levého předloktí.

„Aaaaa! Nech toho.“ Napřáhnu se a pěstí ho udeřím do nejbližší části ke mně… jeho ramena. Stále se drží. „Pust mě!“

Yuta Susumu:

Probudí mě hluk ozývající se ze zahrady. Neváhám, vstanu a deroucí se tmou okolo jako slepec se dostanu ke dveřím. Rázně je otevřu. Jasně svítící měsíc ozařuje celou chodbu. Teď již dokonale napřímený mířím k zadním dveřím. Ke dveřím, od kterých se odráží zvuk hluku.

Těsně před přitisknutím svého obličeje na sklo, si všimnu Katsuy a… okamžitě se rozběhnu ven.

„Katsu! Nechej! Pust!“ křičím po něm. Otáčí se ke mně a lehce otevírá pusu, z které se okamžitě svěsí ruka muže. Zastavím se dále od nich. Muž zůstává stát na místě, neutíká, a třepe se i přesto, že Katsuovy kroky směřují ke mně.

„Co-co?“ pokusí ze sebe vykoktat.

„To tě nemusí zajímat! Co tady vůbec děláš? Poslal jsem tě domů!“ Nedokáži se udržet a křičím po něm. Katsu mezitím padá na čtyři a začíná vrčet. „Běž domů, je to v pořádku.“ Otočím se k němu a zlehka, ale nuceně, se usměju. Zkoukne mě tím svým pohledem modrých očí s červenými žilkami na bělmu a poslechne. V klidu se postaví na nohy a zamíří domů. Můžu se obrátit zpět na mladíka. Zaujatě si prohlíží svou ruku. Když si všimne mého pohledu, rychle schová kousnutí pod rukáv.

„Proč to schováváš? Vím, co se stalo.“ dořeknu a natáhnu se pro ni. Pevně mu sevřu dlaň a přitáhnu si jeho předloktí blíže. Jeho pokusy o zabránění mi, mu nepomáhají. Zlehka vyhrnu rukáv… přede mnou se zjeví hluboká rána.

„Měl bys jít domů!“ povím mu důrazně.

„S tímhle?“ řekne a vytrhne svou ruku ze sevření. Přikývnu. „Jsi blázen?“

„Já nejsem ten, který tady přišel!“ vykřiknu. Měl bys být rád, že jsem tě přišel zachránit! Dle pohledu Katsuy soudím, že by tě v klidu zabil… Dlouze se na mě zadívá. Sleduju jeho oči a všímám si, jak mě neustále sjíždí pohledem. Najednou se otočí a míří pryč. Lehce se usměju. Další… prosím.

Vyrazím tedy k domu. Přiblížím se ke dveřím, které se přede mnou otevřou. Udělám krok dovnitř, když se kolem mě prožene průvan a zabouchne je. „Katsu!“ zvolám polekaně. Nic se neozve. Domem se rozprostře tma… mraky zakryjí měsíc. To mi chybělo. Proletí mi hlavou. Pokusím se jít dále, ale ve tmě jsem opravdu jako nevidomý. Vede mě pouze paměť.

Zdá se, že k ložnici to nemám daleko, jenže… o něco zakopávám. Okamžitě natáhnu ruce před sebe, abych zmírnil pád. Když dopadnu k zemi, uslyším hlas.

„Můj pane?“

„Katsu?“ zeptám se na oplátku. Nevidím ho.

„Chci se Vás na něco zeptat.“

„Mluv.“ řeknu mu, zatímco se zvedám ze země. Z vedlejší uličky mě osvítí slabé světlo svíčky. Katsu se pomalými kroky posouvá blíže. Jeho obličej je ozářen… okolí kolem mě začíná být jasnější.

„Kam s tím?“ řekne a pokývne svíčkou k…

Na zemi se mi zjeví mrtvý muž. Jeho oblečení je roztrháno. Nahé tělo zakrývají zbylé kusy látky a krev s nimi smíchaná. Barva vlasů je těžko rozpoznatelná. „Půjč mi tu svíčku.“ řeknu mu. Nemotorně se ke mně natáhne a předá ji. Dřepnu si. Svíčkou přejedu nad mužovým tělem… není to ten, co tady byl před chvíli. Tenhle má na sobě staré boty. Jsou špinavé, ostatně jako celé jeho tělo. Vypadá jako by se válel v blátě. Předpokládám, že vlasy bývaly blond. Na tváři je hluboká rána z předešlého souboje a také nová, stále otevřená. Celý obličej je potřísněn jeho krví. Tvoří však obrazec. Táhne se od tváře dolů, přes zbylou látku až k nohám. Katsuova práce. Dojde mi.

Hledám nějaký důkaz… důkaz, že tento člověk nepatřil mezi jeho vybrané. Ty Katsu nezabíjí. Chytnu jeho pravou ruku a odsunu ji. Když tu si všimnu... má dlouhé a tenké prsty. Trochu podřené. Nehty krátké až na palec a ukazováček. Že by zloděj?

Postavím se. „Už nemáš místo?“ Zakroutí hlavou. „Dej ho zatím do úklidové místnosti, něco vymyslím.“ řeknu a prohrábnu si vlasy. Pevně sevřu dlaň, ve které držím svíčku a zamířím do pracovny. Za sebou uslyším pouze smích Katsuy.

Jednou mi z toho opravdu hrábne. Hystericky se usměju. Usednu na těžkou dřevěnou židli, ručně řezanou, a opřu se. Následuje hluboký nádech. Propletu prsty mezi sebou a zvednu ruce vzhůru. Lehké protáhnutí mi pomůže uklidnit se. V poslední době se mi zdá, že je všechno proti mně. Přisunu se blíže k psacímu stroji. Vím, že musím vymyslet místo pro Katsuovy objeti, ale potřebuju se zbavit… Položím ruce na stůl. Lehce posunu prsty na písmenka a začnu.

>> Když se mě lidé nedokázali zbavit, nezbylo jim nic jiného, než odsunout mě mimo. Nikdo do teď neví pravdu… myslel jsem si, že se ji ani nikdo nedoví. Mě samotnému trvalo dlouho, než jsem přišel na to, jak jí objevit, zjistit jak to je. Trvalo, než jsem přistoupil. Kousíček po kousíčku mi byla objevována. A i když teď vím a mám důkazy, lidé mi nikdy neuvěřili.

Mám bratra… díky němu jsem byl takhle odsouzen. <<

Itachi Kaage:

„Já nejsem ten, kdo tady přišel!“ vykřikne po mně. Tato slova se mnou okamžitě rozšíří jako epidemie. Párkrát ho sjedu pohledem. Je to debil! Prudce se otočím a zamířím pryč. Blížím se na nedalekou cestu. Ještě stále mě sleduje.

Co teď? Podívám se na ruku. Projede mnou ostrá bolest. Z rány se mi kutálí kapky krve, tvořící širší proud. Stáhnu si mikinu a poté tričko. Obě dvě části oblečení tak pošpiním svou krví. Trhavým pohybem roztrhnu tričko. Ruka začíná slábnout. Neváhám. Povolím sevření dlaně, ve které držím již nepotřebný kus oblečení. Plachtěním doletí až k zemi.

Okamžitě začnu pracovat na ošetření své rány. Přiložím část utrhnuté látky na ni a několikrát obtočím kolem ruky. Přiblížím oba konce k sobě a za pomoci úst stáhnu ve dva uzle. To by mělo stačit. Řeknu si. Najednou se mi podlomí nohy. Snažím se zachytit, ale bolest v ruce mi zabrání. Nezbývá nic jiného, než se smířit s tvrdým dopadem na cestu před domem Susumu.

Pozorujíc oblohu a mraky šířící se po ní, ulehnu na záda. Nepřemýšlím nad teplotou okolo. Adrenalin, který je doteď ve mně, tělo dostatečně zahřívá.

Na tmavé obloze se zjeví Suzuki-chan. Usmívá se, běhá dokolečka. Všimne si mě. Nakloní se blíže a prstem přitáhne. Poté se vzdálí a odchází pryč.

Vstanu ze země a kráčím za ní. Míří dále od jeho domu. V hlavě uslyším hlas.

„Zkus to zítra.“