Hledím na papír ve svých rukách a snažím se ignorovat kravál, který vychází z vedlejší, Patrikovy pracovny. Pod nosem mi přistane káva. Vzhlédnu a vidím šéfa. Na jeho vynucenou otázku, zda je mi už lépe, vynuceně odpovím, že ano. Člověk jednou nepřijde a lidé se hned bojí, že svět končí. Když se šéf přestane starat, nenápadně vyliju jeho kávu do koše. Kávu z automatu nepiju. Raději si udělám vlastní. O to víc mě překvapí, když se přede mnou jako duch, kterého se mimochodem leknu, zjeví Milan a drží v ruce dva šálky kávy. Od minule se poučil a uvařil mi kávu sám. Pozvednu obočí a beze slov se ho ptám, co dělá v mé pracovně. Pokud to bude kravina, budu ho ignorovat. Předá mi kávu. Mlčky si ji vezmu a zkusím. Až poté poděkuji. Nebudu děkovat, kdyby byla přeslazená (nebo nedej bože zase přesolená!).

   „Tak co se děje?“ zeptám se konečně.

   „S kým se řeší směny?“

   „S tím, kdo je vytváří.“

   „A kdo je vytváří?“

   „No, já asi těžko.“

   Povzdychne si. No co? To mám ještě vytvářet lidem směny? Tolik času zase nemám…

   „Proč?“ zeptám se.

   „Potřebuji si přehodit volno.“

   „To je hodně specifické.“

   Převrátí nade mnou očima. „Z osobních důvodů.“

   „Hodně specifické.“

   Otráveně si povzdychne a dodá: „Svěřovat se ti nemusím.“

   Převrátím nad ním očima. Pravda. „Fajn, stav se za Ivanem, ten se v tom často hrabe,“ prohodím skoro omylem, když se začnu zase věnovat své práci.

   „Dík,“ slyším ode dveří.

 

   Když se nad tím jen tak zamyslím, musel jsem zešílet. Minimálně to. Jasně, před lety bych před ním prchal jako zajíc. Ale to by nejspíš každý šikanovaný prchal jako o život, aby mu náhodou nechtěli zase něčím zpříjemnit školní den jeho tolik milovaní spolužáci. Hledím na obrazovku jako na svatý obrázek. Přitom očima sem a tam zabloudím k šuplíku po své levé straně. V mysli si dávám plusové a mínusové body.

   ‚Hele, jestli mu tu smlouvu dáš, tak se ho částečně zbavíš a nebudeš za něj mít tak velkou zodpovědnost,‘ přemlouvám se v duchu, abych zvedl prdel a konečně to udělal. ‚Ale zase budeš muset sledovat jeho vděčný ksichtík, kterak se roztéká blahem. Nebo mě pošle do prdele s tím, že si našel jinou práci, když ji střídá častěji než ponožky. No dobře, ty ponožky si mění častěji.‘

   Prohrábnu si vlasy.

   Zvažuji, zda mu tu naději dávat nyní, nebo ho ještě chvíli trápit.

   „Nasrat,“ rozhodnu se nakonec, vezmu složku se smlouvou a vydám se vytrhnout si trn z paty. Snad toho nebudu litovat. Fakt nerad bych potom slyšel kecy od šéfa, že jsem přijal někoho jenom na pár měsíců, než si to rozmyslel, roztáhl křídla a zase frnkl někam do…

   „Děje se něco?“ přeruší moje myšlenky Milan, když si mě všimne.

   To se musí vždycky něco dít, když mě vidí? Beze slova mu hodím složku se smlouvou až pod nos. „Tužku snad máš v ruce, ne?“ zeptám se po chvíli, když mrká ze mě na smlouvu ve složce a zase zpátky.

   „No, to sice ano,“ zhodnotí a zhoupne se na židli, „ale většinou se takové věci oznamují předem, ne? Nejsou nejdříve nějaké pohovory, rozhovory, otázky a podobné kraviny?“

   „Právě sis položil otázku, tak si ji sám zodpověz. Můžeš to podepsat a já vypadnu.“

   „Hm, moc se mi nelíbí, jak je to jednoduché.“

   „Tak já si to můžu vzít a ty si můžeš sbalit svých pět švestek.“

   S úšklebkem ovšem sleduji, jak hmátne po složce a rychle si ji přisune k sobě mimo můj dosah. „Nelíbí se mi, jakým stylem si to tu vedeš,“ informuje mě.

   „Ty se mi taky nelíbíš a necpu ti to.“

   „Ale…“ řekne překvapeně a založí si ruce na prsou. „Předtím to vypadalo jinak.“

   „Předtím jsi byl opilý.“

   „Hm, pravda. V tu chvíli jsi taky neměl tak blbé kecy.“

   „Možná, že když se ožeru, tak tě dokážu i vystát.“

   „Neříkej. Víš, že mě napadlo to samé?“

   „To je mi teda náhoda. Až to vyplníš, hoď mi na stůl.“

   „Nesnáším tě.“

   „Jak nečekané,“ nasadím tak falešný úsměv, že mi ho opětuje stejnou mírou.

   Chvíli se na sebe tak tlemíme, než se konečně vrátím k sobě.

 

   Téměř znuděně čumím z okna. Mysl mám prázdnou. Vím, že jsem chtěl ještě mnoho věcí dneska stihnout, ale nyní se můj mozek rozhodl ukázat mi vztyčený prostředníček a já naprosto kapituloval. Sedím tak už pár minut. Dokonce i Patrik se mě přišel přihlouple zeptat, co se děje nebo nad čím uvažuju. Vnímám naštěstí ještě dostatečně, takže když se přiblížil příliš, poslal jsem ho do prdele. Pochopil, že se má stáhnout, protože v žádném případě nemám náladu vtipkovat. Veškerá moje motivace byla nyní na bodu mrazu. Věděl jsem, že mě čeká hromada práce. Tak proč sakra něco nedělám? To bych taky rád věděl. Byl jsem uprostřed vyplňování nějakého papíru a pak jsem se zarazil, koukl z okna a od té doby tak nezaujatě čumím. Doslova.

   Postřehnu jen letmo, že někdo otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

   „Kde to mám dát?“ slyším nezaujatý hlas.

   „Kde je místo,“ zhodnotím, aniž bych se na Milana podíval. Když mi zamává rukou před očima, dostanu tik do oka. Nechápe snad, že prožívám menší pracovní krizi? „Ve svém vlastním zájmu vypadni,“ poradím mu.

   „Proč? Baví mě to. Zasekli jsme se někde?“

   „Za chvíli se ti moje tužka zasekne do nohy, jestli nevypadneš.“

   Milan provokativně hvízdl. „Jasně, už mizím, šéfe.“

   Až poté, kdy za sebou zavře dveře, se konečně vzpamatuji. Šéfe? Řekl mi tak, aby mě naštval? Konečně postřehnu složku s papíry na své klávesnici. Jen nenápadně, zvědavě do ní nakouknu. Ušklíbnu se.

   Výborně, takže ho mohu trestat, protože se dobrovolně upsal pod mou nadvládu. A nemá žádné právo si stěžovat, pokud tady chce zůstat.

   Bohužel, ani tato zpráva mi nevrátí správnou motivaci a já skončím po zbytek dne v jakési letargii, kdy hledím z okna.

 

   Zanadávám. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem byl tak mimo. Takže zatímco se všichni zvedají a míří domů, hádejte, kdo zůstává pozadu a snaží se rychle dodělat to, co doposud ignoroval? Získáváte body za správnou odpověď. Ano, jsem já! Pracovat pod tlakem mi ale vyhovuje. A potřeboval jsem nejspíš menší adrenalin, protože ono je zábava volat někomu pět minut po jeho konci směny, takže si vyslechnete nekončící monolog o tom, že máte jít do prdele, protože volaný už jde domů, že jste měli zavolat dřív. Fakt dnešní lidi miluji. Tak moc, že mi je z nich někdy špatně.

   Když skončím, huba mě bolí od samého tlemení a usmívání se, jako debil. Když náhodou někdo zjistí, že nemáte úsměv na ksichtě a dovolujete si ho obtěžovat, kopete si vlastní hrob. Dneska srším samými krásnými sarkasmy. Jak já svou práci miluji. Protože se mi domů nechce a všechno mám hotové, hraju na počítači karty. Že bych po delší době přenocoval tady? Proč ne… Deku tu mám ještě od posledně. Jen se budu muset ráno umýt v umyvadle, jediná nevýhoda mého nápadu.

   Zarazí mě zaklepání na dveře.

   „Dále?“ vyřknu spíše otázku než svolení.

   Asi uklízečka. O to větší překvapení mě čeká, když dovnitř vleze Milan.

   „Dávno máš po šichtě,“ připomenu mu, než se znovu očima vrátím na obrazovku, kde hraju karty.

   „Mohu říct to samé,“ ozval se skoro vyčítavě.

   „Něco tu musím dodělat.“

   Jako na zavolanou přejde ke mně a kouká mi přes hřbet. „Aha, tak to je hodně důležité,“ pronese ironicky.

   „Jo, překonám svůj rekord z minulého měsíce,“ souhlasím.

   „Hm, borec,“ poplácá mě po rameni.

   Ten sarkasmus sis mohl odpustit.

   „Tak se sbal,“ dodá téměř nezaujatě

   „Jestli chceš, můžeš vypadnout sám.“

   „Ne, odvezeš mě domů.“

   „Kdo tě pozval?“ pozvednu nezaujatě obočí.

   „Stačí, když ti dám místo své poznámky flašku?“

   „Nejsem alkoholik.“

   „Jen rád vypiješ dvě flašky whisky.“

   Otráveně k němu vzhlédnu. „To bylo jenom jednou.“

   „I tak to byl slušný obrázek.“

   „Co chceš?“ založím ruce na prsou.

   „Odvést domů,“ usměje se nevinně

   „Jdi do…“

   „Prdele, já vím,“ dopoví za mě. Otráveně si povzdychnu. „Ne, otravovat nepřestanu,“ odpoví mou nevyřčenou otázku a opře se mi o židli.

   Nakonec kapituluji a hru vypnu. „Jen tě odvezu domů a pak mě přestaneš otravovat,“ ujistím se.

   „Jak jsem řekl,“ souhlasí.

 

   Z rádia vychází jakási pomalá melodie od Britney Spears. Nevnímám text. A přitom v autě je ticho. Milan se dívá z okna a doposud neřekl ani slovo. A já nemám tendenci rozhovor s ním začínat. Aspoň ne dnes a ne nyní. Monotónně zahýbám po známých uličkách. Stěrače pomalu ani nestíhají odhazovat hromady vody. Kapky mi bubnují o sklo a já se obávám, aby náhodou nezačaly padat kroupy. Tak to už je mi jasné, proč si počkal na mě - nechtělo se mu jít v dešti. Kdybych měl podobnou možnost, zachoval bych se stejně.

   „Co to volno?“ vzpomenu si na jeho otázku z rána.

   Nechápavě se na mě podívá. Potom si asi vzpomene. „Jo, tohle…“

   Tohle? Ráno vypadal, že je to pro něj naléhavé.

   „Nějak se to vyřešilo,“ utrousí nakonec.

   „Takže vyhovuje?“

   Jo, neumím s ním vést normální rozhovor, pokud se nejedná o práci. „Jo.“

   A zase nám společnost dělá jen hlas z rádia a bubnování kapek do auta. „Nějaké větší plány?“

   „Možná.“

   Tak sorry, já se přestanu snažit vést nemožný rozhovor, jehož výsledek mě absolutně nezajímá!

   Křivě se usměju, když se z rádia začne ozývat naprosto skvělá a výstižná píseň.

   Bad day od Daniela Powtera.

   Horší den to už fakt být nemůže.

   Ani si to neuvědomím a prsty vyklepávám chytlavou melodii do volantu. Po chvíli se zarazím, když slyším tichou ozvěnu. Jen koutkem oka zahlédnu, že i Milan vyťukává na okno tu samou melodii. Kolik že nám je? Pět let? Jo, to by sedělo.

   „Dobrý hudební vkus,“ pronesu, když píseň skončí a my se rozjede kupředu.

   „Nápodobně,“ souhlasí s úsměvem, když se dívá z okna.

 

   Vyprovázím ho pohledem. Hlavní je, že za chvíli bude venku z mého auta. Popravdě řečeno - čím blíž jsme byli jeho bytu, tím těžší bylo udržet jakýsi pomyslný rozhovor. Jemu to očividně problém ale nedělalo.

   „Nechceš jít nahoru?“ zeptal se. Proč sakra už nevylezeš z mýho auta? Div nezavyju.

   „Ne, v tomhle nečasu pojedu domů,“ ujistím ho.

   „Mohl bys zůstat, než se to zklidní.“

   „Raději to přečkám u sebe. Nebo se snad bojíš bouřek?“

   „Ty jsi debil,“ zakroutí hlavou.

   „Nápodobně. Co dostanu za odvoz?“

   „Mám ti poslat flašku?“

   „Tu si koupím sám a čerstvou. Třeba mě budeš chtít otrávit, když už jsem tedy tvým oficiálním rádoby šéfem.“

   „Tak napadá tě něco jiného?“

   „Kašli na to. Měj se.“

   Zařadím a chci odjet. O to víc mě zarazí, když na mou ruku dopadne druhá. Pohlédnu stranou. Reaguji rychleji, než bych řekl, když mezi sebe a Milana rychle dám dlaň. Cítím jeho dech na své kůži, když ho tímto nečekaným pohybem zastavím před přiblížením se. Nejspíš to nečekal, ani já jsem to nečekal. Chvíli na sebe zíráme bez nějakého dalšího pohybu nebo slova.

   V odrazu jeho očí vidím, jak směšně se nyní tvářím. Ale i on má jiný výraz, než jsem předtím u něj kdy viděl…

   Čekám, komu rupnou nervy jako prvnímu, a pohne se.

   A něco udělá.

   Nakonec se jako první odtáhne on.

   Téměř zaraženě za ním hledím. Čekal bych cokoliv, ale takový nefalšovaný útok určitě ne. Přiznávám se, že ještě teď mi srdce rychle tluče. A uvědomuji si proč. Nenacházím slova a v hlavě mám najednou větší bordel, než kdy dřív. Stejně tak on váhá se slovy, které se mu řinou na ústa.

   „Dobrou,“ řekne nakonec odměřeně a zavře za sebou dveře. Chvíli stojí na lijáku, než se konečně vydá ke dveřím. Téměř nedýchám, když sleduji, jak mizí v panelákové budově. Otupěle pohlédnu před sebe.

   Co se nyní málem stalo?

   Protřu si pomalu obličej, abych se vzpamatoval. Už začínám pomalu myslet a útržky, které jsem vnímal jen stěží před malou chvílí, mi nyní dávají konečně smysl. A já si uvědomuji, co se stalo.

   „Kurva,“ ulevím si tiše.

   Dostal se příliš blízko. Někam, kam se dostat neměl nikdo. Váhavě si přiložím hřbet ruky k ústům.

   Těkám očima kolem.

   A napadá mě trefná myšlenka.

   Jsem debil.