Zastavím na červenou a čekám.

   Opatrně pohlédnu vedle sebe. „Ještě jednou na mě koukni a vypíchnu ti oči,“ ozve se můj spolusedící. Nechci riskovat jeho špatnou ranní náladu a raději se věnuji zase cestě před sebou. Nedá mi to a ještě jednou-… „Pokoušíš moje nervy,“ povzdychne si Milan, byť se dívá z okna. Dobře, to už je znamení, abych si dal zpátečku doopravdy.

   „Z čeho že mě to obviňuješ tentokrát?“ zeptám se nechápavě.

   „Který blbec si nechává budíček na čtyři hodiny ráno, i když má den volna?“ zavrčí na mě podrážděně.

   „Námitka! Mohu se bránit? Kde mám advokáta?“

   „V pekle! Protože jen lidi z pekla vstávají tak brzy!“

   Kousnu se do jazyka. „Nemohu požádat o advokáta seshora?“

   Pohlédne na mě pohledem vraha a jednoduše, uraženě řekne: „Ne.“

   Proč je Milan tak podrážděný? No, řekněme, že večer jsme nakonec zakončili včera tak, že jsem mu nabídl, aby spal v mojí posteli, zatímco se já vyspím na gauči. Jsem gentleman, ne? No, přijal to i se svými průpovídkami a výhružkami, že pokud se něco pokusím, vyhodí mě z okna. Pochopil jsem a ani bych se o nic nepokoušel, kdyby mě nevaroval. Jenže ráno mi začal hulákat mobil, který mi připomínal, že musím vstávat. Člověk jednou v den volna zapomene vypnout budík a je zle… Vyřítil se z ložnice, div mu z nozder nestoupala pára jako drakovi. Jsem rád, že můj mobil přežil. Potom jsem mu nejspíš připomněl svůj malý vtípek s kávami, když jsem se ho přišel zeptat, když znovu zalehl, jakou si dá kávu. Udělal si ji sám se slovy, že by tam nerad viděl plavat i něco, co tam nepatří. Další scéna byla o pár hodin později v koupelně, ze které jsem ho musel vyhodit, jinak by odtam asi nevypadl. Copak je ženská, že potřebuje tolik času? Nebo snad obdivuje svoje svaly? (Pokud je to ta druhá možnost, tak to souhlasím - na ty bych se taky dokázal dívat i pár minut v kuse.) A poslední kapka byla, když se mi nasáčkoval do auta, že ho mám odvést domů, že si bere den volna. Bez dovolení. A pro jistotu si dal nohy na palubní desku a trucoval.

   Pak že já jsem dětinský…

   Takže nyní na mě vrčí a já ani nevím, co jsem udělal zase špatně. To na něj nemám mluvit nebo co? Jestli mi chce dopřát terapii mlčením, budiž. Ale ať to dělá v práci, kde mu za to budu vděčnější. A hlavně ať sundá ty svoje špinavé boty!

   Moje duše trpí. Vždyť o tohle auto tak moc pečuju, i když bych byl rád za nějaký levnější model. Šéf je hold vejtaha. Asi by se něco stalo, kdybych jezdil škodovkou a omylem ji zaparkoval vedle jeho auta. To se stalo, když jsem získal své současné místo a poprvé jsem ten den přijel do práce jako zástupce jeho zástupce. Přednášku, kterou jsem dostal, zakončil tím, že mi propůjčil jednoho ze svých mazlíčků. Prý ať s ním raději jezdím já, než ho jeho manželka vyřadí z provozu.

   Natáhnu se k přehrádce u spoluřidiče, abych si vzal cigaretu. Bohužel pro mě střelí tak nehezkým pohledem, že ruku rychle stáhnu a na cigaretu zapomenu. Místo toho mi provokativně zaštěrká svou krabičkou s bonbony u ucha. Ignoruji ho. Pár minut. Pak se vzdám a poraženecky zvednu ruku. Nikdy jsem nebyl na sladké. Překousnu to. Div se chvíli na to nezačnu dusit, protože mi bonbon sjede skoro až do krku. Vyslechnu si vynucenou přednášku o tom, jak se má cucat bonbon. Napadne mě, že bych mohl třeba omylem najet do stromu, třeba bych ho umlčel… Nikdy se mi nezdálo, že ta cesta k jeho bytu je tak dlouhá…

   „Nějaké plány na dnešek?“ zeptám se, aby konverzace nestála. A přesto stojí. Milan se mnou odmítá komunikovat. Bezva. Kdyby tohle aplikoval raději v práci, byl bych mu vážně vděčnější. „Co jsem pokazil tentokrát?“ zeptám se po chvíli zvědavě.

   Odpovědí mi je jen dlouhé povzdychnutí.

   Tak pardon, že jsem tvrdohlavý. Mám to po otci.

   Když konečně dojedu k jeho domu, zajedu až ke vchodu.

   Ani slova díků, nepřekvapující. Když mi však práskne dveřmi od auta, jakoby mi vlepil facku. Otřepu se za auto. Výkřik, aby mi netřískal s dveřmi, však spolknu. Zaparkuji na nejbližší volné místo a pronásleduji ho.

   „Jestli si ceníš života, tak za mnou nelez,“ slyším ho, když hledá po kapsách klíče od hlavních dveří. Dobře, tak já se otočím a jedu pryč. Není za co, rád jsem tě svezl. Ani omylem, sakra!

   Dojdu až k němu. V tu chvíli už mizí za dveřmi a chce mi je před nosem zabouchnout, ale zabráním mu v tom. Nejdříve se s ním přetahuji, potom mezi dveře dám nohu. Blbý nápad. Jestli mě brzy nezmrzačí, asi přijde o první místo v ničení mého života. Scvaknu zuby k sobě a prudce vydechnu. Rozhodnu se pro jinou taktiku.

   „Chci si promluvit,“ začnu stejnou medicínou, jako on.

   „Nemám zájem,“ reaguje ihned a pak se zarazí. „Co?“

   Pustí dveře a zírá na mě pohledem, který nedokážu popsat. Bezva, o čemže si to chci promluvit? Srovnám si myšlenky v hlavě.

   „O čem?“

   Mluv sakra! „O tom, jak to mezi námi nyní… vypadá?“ zkusím opatrně. Opět mám pocit, že dokáže pohledem zabíjet. Přejede mi mráz po zádech.

   „Námi?“ zeptá se a zvedne obočí.

   Asi jsem neměl použít tohle zájmeno, ale budiž. Už se stalo. Vzít zpátky už vyřčené nemůžeme, takže… „Nemyslím si, že by bylo moudré, abychom to, co se mezi námi… stalo, brali jako nějakou jednorázovku. Alespoň já bych byl nerad, kdyby to tak vyznělo. Jestli to tak však chceš brát ty, budiž, přizpůsobím se, dám si zpátečku a zapomeneme na to. Ale většinou to takhle v životě nefunguje, ne? Chápeš mě, co se snažím říct?“

   „Ne, pokračuj,“ reaguje po chvíli, opře se o dveře a očividně se náramně baví.

   Podrbu se na temeni hlavy. Pravda, co se tady vůbec snažím říct?

   Nikdy by mě nenapadlo, že myšlenky bude tak těžké přenést do slov a říct je nahlas. V práci to tak dělám běžně, ne? Tak proč mi to nyní nejde ani trochu? Sakra, připadám si jako středoškolák, který se vyznává ze své první lásky starší spolužačce.

   „Co chci říct, je…“ začnu a podívám se mu do očí. „Chci si promluvit. A tentokrát pořádně. O tom, co se stalo… a co se ještě může stát.“

   Ještě chvíli mě mlčky pozoruje.

   Potom pootevře dveře víc a uhne mi stranou.

   Pohledem mi dá jasně najevo, že pokud nevejdu nyní, přijdu o tuhle šanci.

 

   „Myslím si, že se oba můžeme shodnout nad tím, že předtím jsme byli oba úplně na šrot.“

   No, spíš ty, ale já mám co povídat. Raději mlčím. Sedíme naproti sobě a mezi námi je konferenční stůl. Jediná věc, která nás nyní odděluje.

   „A včera… no - asi jsem po tobě vyjel spíš já, pravda.“

   Asi? Asi?! Jak bys teda definoval určitě? Opět mlčím a nadechnu se nosem. Kdybych na to nyní reagoval, asi bych vyletěl jako čert z krabičky. Dělá to úmyslně? Provokuje mě, protože ví, že dokážu být výbušný, když chci?

   „Asi?“ zeptám se konečně, když mám jistotu, že dokážu mluvit jako civilizovaný člověk a stejně tak i myslet.

   „No, jo…“

   „Takže tvrdíš, že jsi na mě čekal skutečně jen kvůli té masáži krku?“

   Nebuď blbý, Milane. Oba moc dobře víme, odkud vítr fouká, ne?

   „Částečně,“ zhodnotí po chvíli ticha. Částečně? Bavím se tady snad s adolescentem nebo co? Povzdychnu si.

   „Co byl tedy zbytek toho ‚částečně‘?“ zeptám se klidným hlasem.

   Pohlédnu na něj, když si přehodí ledabyle nohu přes nohu. Opře se o opěradlo křesla a sleduje mě. „Myslím si, že ta druhá část toho částečně je nám oběma jasná.“

   Další bod pro něj. „Byl to tvůj hlavní záměr?“

   „Možná?“

   „Ano nebo ne?“

   „Je tohle výslech? Nemám chtít právníka?“

   „Na právníka taky dojde. Odpověz.“

   Hravě se na mě zazubí. Je to skoro jako mluvit s dítětem, v tuto chvíli. Na druhou stranu - asi jsem sám dítě, když se nad tímhle vzrušuji. Pokud ale chceme oba nakousnout to citlivé téma minulosti, chci si tohle vyjasnit. Pokud možno, co nejdříve.

   „Ano,“ řekne narovinu. „Překvapený?“

   „Ani ne.“

   „Pročpak?“

   Přebírá kontrolu a nyní se ptá on. Má na to ale právo. Chtěl jsem si přece promluvit. A dialog potřebuje obě strany, aby proběhl. „Možná proto, že ses za ty roky vůbec nezměnil,“ zkonstatuji.

   Jeho hravý úsměv trochu opadne. Dotkl jsem se snad jeho citů? No co, pořád mi připadá stejný provokatér, jako před lety. Jako ten, který dává pohnutky, ale poté raději nechá ostatní, aby to udělali za něj. „Vůbec?“ zeptá se trochu tišším hlasem, než obvykle.

   „Možná trochu, ale v jádru jsi pořád stejný,“ řeknu další palčivou poznámku. Nepřišel jsem se sem hádat, tak proč tohle dělám? Musím ulevit zraněnému egu zrovna nyní?

   Milan najednou vstane. „Co chceš vědět?“ zeptá se jen a smutně se usměje. „Že se naši rozvedli a já byl důvod? Zklamu tě. Otec zahýbal mámě. Přišla na to, odstěhovala se a já s ní. Tudíž i má vybraná škola byla mimo můj dosah. Změnil jsem plány na poslední chvíli. Poslední týden ve škole byl můj poslední týden i v tomhle zapadákově. Ani jsem pořádně nechápal, co se kolem mě děje. Ale bylo mi jasné, že otec něco udělal a mamka se kvůli tomu trápila.“

   Všimnu si, jak si hmatá po kapsách.

   Hledá snad svou krabičku s bonbony?

   Má najednou bezradný výraz. Asi mu vypadla u mě v autě, když vycházel. Rozhodnu se pro jednodušší (a dostupnější) verzi. Nabídku mu krabičku cigaret. Chvíli hledí na nabízené cigarety, než odvrátí pohled. Tomu říkám výdrž. Všimnu si, že se mu trochu třepou ruce, takže je sevře v pěst.

   „A dál?“ vybídnu ho.

   Ušklíbne se. „Co dál? Vzal jsem si matčino jméno, snažil se dělat všechno proto, abych nebyl jako otec, přestal jsem kouřit, soustředil se víc na školu, snažil se zapadnout a nevypadat jako grázl? Ale jak bych mohl? Když mě čirou náhodou viděl někdo odsud, neříkali mi jménem, ale… Víš jak? Synek Alfréda.“ Úšklebek se mu na zlomek změní ve skoro hysterický úsměv. Kdybych ho neznal, řekl bych, že má blízko ke zhroucení. „Debil s německými kořeny. Nevím, co na něm matka viděla. Ale nemůžu jí to vyčítat. Tehdy jí bylo sedmnáct. Nebyla zbabělec, aby se mě vzdala. Raději odešla od rodičů a vzdala se školy. Snažila se ho přemluvit, aby zůstal tady, ale frajírek se raději zbaběle vrátil zpátky do Německa. Asi se mu nelíbilo, že se mu jeho synáček tak moc podobá a zhnusil se sám sobě. Nevím, kde je mu konec a je mi to jedno. Zda má nyní lepší rodinu, není moje starost.“

   Tohle jsem teda nečekal.

   Ve škole jsem předtím slyšel o tom, že si nerozumí s otcem, ale že by jejich vztah byl až takhle chladný?

   Na druhou stranu - v tomhle vztahu-nevztahu s otcem mu docela i rozumím. Sice ten můj neodjel do Německa, ale jinak to byla tatáž osoba ve stejném kabátě. Měl bych něco říct nebo počkat, zda bude pokračovat?

   Mé dilema ukončí za mě.

   „Zbytek sis mohl dočíst v mém životopise,“ zhodnotí po chvíli.

   Najednou se proti mně prudce vydá, ale stejně prudce se i zastaví. Zmateně na něj zamrkám. „Milane?“ oslovím ho, když takhle stojí už delší chvíli. Povzdychne si a začne chodit kolem dokola.

   „Tohle byl asi blbý nápad,“ pomyslí si nahlas a kouše se přitom do kloubu na palci.

   „Milane?“ zkusím znovu.

   „Sakra,“ zakleje tiše. Všimnu si, že se mu druhá ruka zase klepe.

   Tenhle pocit bezmocnosti moc dobře znám.

   Chuť zapálit si a přitom odhodlání, abych to neudělal. Sleduji, jak si znovu kontroluje kapsy, poněkud nervózněji.

   Vstanu. Přejdu k němu. Nenapadá mě nic lepšího, jak ho zastavit. Pevně kolem něj obemknu ruce, abych mu znemožnil jakýkoliv pohyb. Na chvíli ztuhne. Tohle rozhodně nečekal. Je napjatý. Cítím jeho pomalý dech. Nevidím mu do tváře, ale cítím jeho pohled na sobě. Taky jsem překvapený, co to dělám. Na druhou stranu - jak chcete uklidnit běsnícího, vystrašeného člověka? Mě nic lepšího, než náhlý, nečekaný zásah do jeho osobního prostoru, nenapadlo.

   Ruce mám sevřené a odmítám ho pustit, dokud se neuklidní úplně.

   Chvíli se třepe, ale posléze se konečně poddá a uklidní se. I jeho dech se zklidní, skoro až zjemní. Jako dech spícího člověka.

   „Omlouvám se,“ slyším se, jak říkám.

   Cítím jeho drobný pohyb hlavy, když zpozorní.

   „Je to moje vina, ne?“

   Opět ticho. Najednou ucítím, že se mi zahákne o košili.

   Neměl jsem s tím začínat. Na druhou stranu se alespoň vysvětlilo, proč se tak moc změnil. Úplně jiný člověk. Milan by předtím najevo tyto city nedával. Nyní se sice pořád bojí, ale po chvíli se tomu poddá. Nechá se dokonce obejmout, když potřebuje, zatímco předtím by danou osobu asi i praštil.

   Prohrábnu mu vlasy.

   Člověka zamrazí, když si uvědomí, že máme pár věcí společných.

   Jen je každý řešíme trochu jinak.

   Oba jsme jinak začínali, oba možná i jinak skončíme. Ale… co kdyby náhodou - dokud se naše osudy znovu protínají - nemůžeme si navzájem pomoci?

 

   Netuším, jak dlouho takhle stojíme.

   Co ale vím jistě, že mi za chvíli asi vypojí nohy.

   Neodvažuji se ho však pustit. Mám obavy, aby se mi tady nesesypal jako domeček z karet. Dokud ho držím, tak stojí. Až ho pustím… co se stane? Co bude s námi? S námi? Byli jsme vůbec někdy my? Ne, pořád jsme to já a on. Dvě odlišné osoby. Není nic, co by nás spojovalo. Prozatím.

   Prozatím? Sakra, mám divné myšlenky.

   Pár dní zpátky by pro mě bylo nemyslitelné, abych si s ním něco začal, a nyní mi nevadí ho takhle držet?

   Na druhou stranu mi to tak moc proti srsti není.

   Tentokrát nezaváhám, a když ke mně vzhlédne, přitisknu své rty na ty jeho.

   Nebrání se, spíš mi vychází vstříc.

   Zamračím se však, když nás vyruší zvuk mobilu.

   Zatracený krám!