Jestli jste čekali, že v průběhu večera k něčemu došlo… Tak jste sakra vedle! Nezamhouřil jsem ani oka, hleděl jsem do stropu a snažil se nemyslet na svůj menší problém. A když jsem se ho chtěl jít zbavit, ten zmetek vedle mě se probudil a otravoval v koupelně minimálně hodinu! A když si všiml, že jsem vzhůru, tak se pitomě zeptal: „Ty nespíš?“ Sakra, ty vole, jo, spím jak batole, nevidíš? A ten stan pod peřinou je jen hračka!

   Frustrace ze mě neopadla ani tehdy, když jsme snídali. Ani trochu se mi ten průběh večera nelíbil. Vlastně se mi ten průběh nelíbil vůbec! Sakra!

   Hraju si s rajčetem a poháním ho po talíři vidličkou. Očividně ho to musí hodně dráždit, protože mě v půlce pohybu zastaví, div mi rajče nespadne z talíře.

   „Máš něco proti?“ zeptám se upřímně.

   „Nehraj si s jídlem,“ napomene mě.

   „Rozkaz, mami.“

   Nahodí opravdu otrávený obličej.

   „Co je dneska v plánu?“

   Jo, snažím se odvést konverzaci z nebezpečných vod. Bod k plusu pro mě za ohleduplnost, ne?

   „Odvést tě domů a očekávat tvůj rozsudek,“ zazubí se.

   „Co když to bude smrt?“

   „Pak jsem prohrál, stahuji vojska a už mě neuvidíš.“

  

   Cestu nám zpříjemňuje hudba z rádia. Ani jeden z nás od snídaně nepromluvil. Oba máme hodně k přemýšlení. Je téměř zázrak, že jsem svou frustraci nakonec neutišil na něm, ale až tak nadržené hovado nejsem. A myslím si, že nejsem jediný, kdo má menší problém v kalhotách. Už jenom to, jak se plně věnuje cestě, je podezřelé až běda. Ani se nesnaží vést rozhovor. Že by trefa do černého? Ne, že bych mu to měl za zlé - ale je celkem úsměvné, abychom byli oba ve stejné situaci.

   Když ovšem dojde na lámání chleba, pozvu ho nahoru. Přeci jenom chce slyšet konečný verdikt, ne? Cestou ve výtahu přemýšlím. Můžu mu to všechno vrátit i s úroky a nestarat se. On se taky nestaral. Ale mám být věčně zaslepený minulostí?

   „Chceš něco k pití?“ zeptám se, když vejdeme do mého bytu. Když se zavřou dveře, pomyslím si, že už není cesty zpátky.

   „Na jak dlouho to vidíš?“

   „Můžeme to vyřešit hned nebo předtím pokecat.“

   „Tak mi nalej whisky. Všiml jsem si, že té máš zásoby dost.“

   Ušklíbnu se. „Jo, to teda mám,“ dám mu za pravdu.

 

   Nepočítám, kolikátou sklínku do sebe oba hodíme. Sedíme vedle sebe na sedačce, nebezpečně blízko toho druhého. Ale k čertu s tím vším. Dnes to ukončím, jednou provždy. To věčné kroužení kolem toho druhého, vrčení na sebe jako dva vzteklí psi. Ne, včerejšek se stal jenom proto, abychom si oba utřídili své priority. Pokud to chceme oba skončit, nebude už lepší příležitost, než zrovna dnes.

   Všimnu si jeho netrpělivého ťukání o skleničku nehtem.

   „Takže…“ začnu po chvíli konečně, ale hned ztratím tu správnou nit.

   „Takže?“ zopakuje o okamžik později a usrkne ze skleničky.

   „Mám vynést verdikt?“

   Koutkem oka na mé pohlédne a ušklíbne se. „Do toho.“

   Za ten úšklebek bych mu chtěl jednu vrazit… a zároveň i něco jiného. Pohlédne do poloprázdné skleničky, kde si hraje s ledy a whisky, zatímco do ní ukazováčkem pořád tiše tluče.

   „Až tohle skončí… každý si půjde po svým?“ ujistí se šeptem.

   „To bude nejlepší,“ souhlasím stejně tiše.

   Moc se mi do toho nechce, ale pokud tím zahodím za hlavu nejedno břemeno z minulosti, proč se toho nezbavit snadno?

   „Co když nebude?“

   Zdá se mi to? Pohlédnu na něj, zatímco on odvrátí pohled před sebe. Asi už toho vypil dost. Přesto se mi zdá pořád střízlivý.

   „To uvidíme časem,“ zodpovím jeho otázku po chvíli a odložím nedopitou sklenici s whisky. Jak začít? A chci vůbec začít? Teda… skončit?

   „Co takhle zakopat válečnou sekeru a začít znova?“ navrhne najednou. „Nebo můžeme na toho druhého zapomenout a dělat, že se vůbec neznáme.“

   V tu chvíli se naše pohledy střetnou. Nejsme opilí, jen máme trochu alkoholu v krvi. Ale i ten může někdy pomoci tvrdohlavým palicím, jako jsme my, abychom byli aspoň na chvíli upřímní.

   „Chceš to místo nebo tě mám dostat jinam?“ zeptám se narovinu. Seru na celou naší minulost. Milan tehdy a Milan nyní jsou dvě odlišné postavy. Nemohu je srovnávat. Ať se snažím sebevíc, tohohle Milana až tak úplně nenenávidím. A ačkoliv to nerad přiznávám - přitahuje mě. Nemluví ze mě alkohol, ale upřímnost. Když ho nyní pošlu pryč s tím, že jsme spolu skončili… co bude dál?

   Najednou se ke mně nahne a políbí mě.

   „Teď?“ zeptá se podivným šepotem a zahledí se mi do očí. „Teď chci tebe,“ řekne upřímně. „A jestli mě nechceš, tak si ty a tvé tělo protiřečíte,“ dodá. Najednou má pohled lovce, který se nevzdává.

   „Nebudeš to považovat za chybu? Nebudeš se moci vymluvit na opilost nebo chvilkovou slabost,“ připomenu mu.

   „Seru na všechno,“ řekne ihned. „Jestli je chyba poslouchat svý tělo, tak tu chybu rád udělám. A ty bys měl taky…“

   Z čeho jsem měl pořád strach? Z toho, že by se z něj mohl vyklubat někdo, koho jsem neznal? Kdy jsem se začal tak měnit? Změnil jsem se kvůli němu? Doposud jsem měl stanovené hranice a určitá pravidla… klidný život… A pak přišel hurikán Milan a vše zničil…

   „Pak tu chybu uděláme oba,“ souhlasím, než si ho přitáhnu k sobě do polibku.

   Stačí den splněných přání, abyste zapomněli na všechny špatnosti? Ne. Můžete je jenom přehlédnout, pokud jde čistě o sex. Pořád nás spojuje vzájemná nenávist, a to se nezmění. Když jenom pomůžeme tomu druhému od frustrace, nic to znamenat nebude. K čertu s pomyslnou hrdostí, když vám druhý mozek stojí v pozoru.

 

   Sleduji tmavovlasou hlavu mezi svýma nohama a cítím příjemné teplo jeho úst, když můj úd pohlcuje skoro celý. Jeho hbitý jazyk nezůstává pozadu. Přivírám oči slastí. Ještě chvíli a udělám se jen z toho, že mě kouří na sedačce. Sevřu mu vlasy mezi prsty a přinutím ho přestat. Nebylo by fér, abych si užíval jen já. Z úst se mu dostane vzdech, když do něj proniknu prsty, zatímco mu třu penis. Kousnu se do jazyku, když cítím jeho ruce na svém údu. Chvíli se propalujeme pohledy, než se vrhneme na ústa toho druhého. Přitom nepřestáváme v naší předešlé činnosti.

   Když oba ztrácíme dech, víme, že je na čase přestat si hrát. Opře se mi o ramena a vyhoupne na klín. Mohl bych věčně sledovat, jak pomalu klesá a zase stoupá, zatímco nás oba uspokojuje. Nikdy bych si nepomyslel, že by mohl znít… takhle. Svůdně, eroticky, vzrušeně. Ten hlas nepoznávám. Je to opravdu ten samý, který jsem předtím tolik nenáviděl? Přitáhnu si ho k sobě, chytím ho za boky a sám nyní udávám tempo, zatímco ho koušu do krku. Do ramenou se mi pevně zaseknou jeho nehty a rozedřou mi kůži. Když mé tempo pochopí, nechám ho, aby sám pokračoval, zatímco mu zarývám nehty do hýždí. Po chvíli oba sotva popadáme dech, ale zdaleka nejsme ani v polovině.

   Proč mě musí kurva tak vzrušovat zrovna nyní?

   Proč si všímám toho, jak se mu rychle zvedá hruď, když má zakloněnou hlavu ve snaze popadnout dech?

   Když ho povalím na sedačku, neuniknu jeho vzrušenému pohledu zpod přivřených očí. Ještě ani zdaleka nekončíme. Prohne se v zádech, když se do něj konečně dostanu celý a dráždím jeho prostatu. Marně se snaží najít nějakou oporu, a tak tiskne potah sedačky pevně v rukách. Ani se nesnaží krotit.

   Cítím, že se kolem mě stahuje. A dle výrazu je blízko. Ale já ještě nemám dost.

   Snad si přeji, aby to ještě neskončilo.

   Protože pak může skončit víc, než jen jeden sex

 

   Sedím na kraji sedačky a v puse mám cigaretu. Vedle mě leží Milan, ruku má opřenou o čelo a hledí do stropu. Oba mlčíme. Je tohle konec, který jsme oba čekali? Budeme následovat svá slova a ukončíme to jednou pro vždy? Nebo se vzájemně dovedeme ještě do hlubšího šílenství?

   Zamrkám, když vidím plamínek zapalovače před svým nosem. Ani jsem nepostřehl, kdy se zvedl do sedu a posloužil si z mojí krabičky cigaret. Beze slova si zapálím a on taky. Vydechneme kouř téměř současně.

   „Byla to chyba,“ zhodnotí nahlas po chvíli, ale dle jeho pohledu je mi jasné, že to tak necítí.

   „Chvilková slabost,“ souhlasím, ale necítím to tak.

   „Jo. Přesně tak.“

   „Takže je konec?“

   „Byl tu někdy začátek?“

   „Pravda.“ Přesunu si cigaretu z jednoho koutku do druhého a jemně do ní kousnu. Zarazím se, když mi cigaretu sebere a nahradí ji tou svou. Nijak to nekomentuji, jen sleduji, jak si z ní pořádně potáhne. „Nepřestals?“

   „Občas mě cigareta nezabije.“

   „Předtím bys mě zabil, kdybych před tebou kouřil.“

   „To můžu říct taky,“ uchechtne se.

   Lehká atmosféra, která oznamuje blížící se konec. Slova vtipu, aby to nebylo smutné loučení.

   „Fakt končíme,“ zhodnotím, když dokouříme.

   „Jako dva tyrani? Možná.“

   „Počkáš na mé rozhodnutí do rána?“

   „Už je to stejně fuk.“

   Bylo to sbohem. Byť nepřímé, oba jsme se dostali za hranice, kam jsme dojít nikdy neměli. Narušili jsme klid toho druhého a zbořili tak jeho hradby.

   „Ať se rozhodneš jakkoliv, jako tvůj podřízený to budu respektovat,“ dodá.

   Jen na jeho slova přikývnu.

   „Nechceš…“ začnu.

   „To je dobrý,“ usměje se nuceně. „Dám si jen sprchu a vypadnu. Nechci otravovat.“

   „Neotravoval bys,“ zabrblám si pro sebe, když odchází.

   „Ale ano,“ odpoví mi u koupelnových dveří lehce posmutněle, než za nimi zmizí.

 

   „Neřekl jsem, že musíš vypadnout,“ prohodím, když se obouvá.

   „Kdybych zůstal… mohl bych udělat další chybu,“ přizná nahlas, když se narovná.

   Se zaváháním ke mně vzhlédne a nefalšovaně se usměje. Není to jeho obvyklý úšklebek.

   „Máš pár věcí, co si musíš promyslet. Sám. Mohlo by to ovlivnit tvé rozhodnutí.“

   „Pochybuji.“

   „Ať se rozhodneš jakkoliv, přijmu to.“

   Přikývnu.

   „Tak zítra,“ rozloučí se, otočí se na patě a… zmizí.

   Stejně jako kdysi zmizel z mého života, zmizel nyní i z mého bytu. Zanechal tady za sebou jenom palčivou vzpomínku a vůni svého těla na sedačce. A možná, že si odnesl víc, než měl dovoleno.

 

   Dalšího rána sedím za stolem a hledím na papíry. Nesoustředím se. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Jak bych se měl rozhodnout? Jako svině? Jako normální člověk? Když se rozhodnu tak, nebo tak - neodsoudí mě? Povzdychnu si pro sebe. Není času nazbyt. Čeká na odpověď. Nechci ho nechat čekat celou věčnosti. Uvolním si kravatu, která mě nepříjemně škrtí kolem krku.

   Přijde pár vteřin po zavolání a zavře za sebou dveře. Chvíli mě pozoruje, než přejde k mému stolu a usadí se do křesla naproti mně, plný očekávání s letmým úsměvem na tváři. Jak mu mám sakra odpovědět, když se tváří takhle?

   Ale jak říkal - ať už se rozhodnu jakkoliv, přijme to.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 9
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.