Milan je první, kdo se odtáhne. Mlčíme a ticho ruší jen zvuk mobilu. „Měl bys to vzít,“ ozve se po chvíli. Dám mu za pravdu, ale moc se mi nechce. Protože většinou jediný, kdo mi volá v den volna, je šéf. Mám pravdu. Chuť mobil zadupat pod zem je mocná. Nakonec hovor tipnu a hodím mobil na sedačku. Milan nad mým činem zamrká.

   „Mám volno. Takže se nemusím starat o každou kravinu v práci,“ odvětím mu popravdě.

   Bohužel pro mě, to intimo, které jsme kolem sebe měli, bylo narušeno a už ho asi zase nezískám tak snadno. Milan se kolem mě protáhne s otázkou, zda zůstanu na oběd. Oběd je poslední věc, na kterou bych v tuto chvíli myslel. Pokud to ale znamená, že tady budu moci zůstat o chvíli déle, tak budiž. Nakonec Milan po delší době vaří oběd pro dva, jak se mi svěří.

 

   Pár dní zpátky bych se smál nad podobnou situací, jako je tato. Sedíme naproti sobě a jíme oběd. Pořád mám v hlavě jednu otázku, ale tu neumím pořádně vyřknout. Sice mi částečně zodpověděl, co se s ním stalo, ale zajímala by mě ještě jedna věc. Je to citlivé téma pro nás pro oba. Jedno blbé slovo a můžeme začít od znova a na to bych neměl nervy. Vidličkou honím hrášek po talíři. Přivřu oči. To už si i hrášek ze mě chce střílet? Když trochu prudčeji napíchnu tu zelenou věc na vidličku, i Milan ke mně překvapeně vzhlédne.

   „Hlavně ten talíř neznič,“ zasměje se, když si uvědomí můj dosavadní boj s otravným hráškem.

   „Pokusím se,“ prohodím, ale nic neslibuji.

   Musím uznat, že obstojně vaří. Čekal jsem, že si jen ohřívá zmražená jídla. Ne, vůbec nepoukazuji na to, že jsem takhle žil prvních pár let, když jsem se osamostatnil. Pak jsem si řekl, že je na čase se naučit vařit. Uživím se, to je hlavní. Nejsem mistr světa ve vaření. K naplnění žaludku to stačí. Jednoduché a prosté.

   „Máš ještě nějaké otázky?“ probere mě jeho otázka a vzhlédnu k němu.

   Jo, pár by jich ještě bylo. Mohu nejdříve dožvýkat? V zájmu vlastního bezpečí jen přikývnu a do úst si dám další sousto, abych nemusel mluvit. Když dojí jako první, skenuje mě pohledem. No, tak jím trochu pomaleji, no… Po dlouhé době nemusím spěchat a někdo mi dokonce i uvařil, tak mě nepropaluj pohledem!

   Když už mě to trochu začne vytáčet, s plnou pusou se ptám: „Co?“

   Nehezky se ušklíbne. „Trvá ti to,“ řekne upřímně.

   Jo, vím to, díky za postřeh. „Vychutnávám,“ volím svá slova moudře, když ho opravuji.

   „Zas tak dobré to není,“ nechá se slyšet a vstane, aby umyl nádobí.

   „Jo, je to přesolené,“ souhlasím. Hned toho lituji. Naštěstí se mokré houbičce, která je po mně hozena, vyhnu v čas. „Žertuji!“ snažím se zachránit situaci. Jen nade mnou zakroutí hlavou a dojde si pro houbičku. V duchu si oddychnu, že to byla jen houbička a ne něco jiného, co by mohl mít případně po ruce. „Kdy ses naučil vařit?“ rozhodnu se zavést mír a klidnou konverzaci.

   „Na střední,“ ozve se, když dá talíř okapat vedle dřezu a utře si ruce. „Mamka mě to naučila. Aby to nemusela dělat věčně ona, znáš to.“

   Jen přikývnu a spláchnu zbytky hrášku, které mi uvízly v zubech, vodou. Vstanu a netuším, zda říct, že mi to chutnalo, nebo jen poděkovat.

   Nakonec jen poděkuji, ale podle jeho škodolibého úsměvu je mi jasné, že mu došlo, že mi to i chutnalo. Jednoduché, výživné a dobré. Co by čekal? Abych aspoň trochu pomohl, vrhnu se na utírání nádobí.

   Proč mám pocit, že jsme jak nějaký pár staroušků po třiceti letech?

   Zakroutím nad sebou hlavou.

   „Kdy zvedneš kotvy?“ zeptá se jako by omylem. Trochu mileji by to bylo lepší, Milane. Nakonec si jen povzdychnu.

   „To už mě vyhazuješ?“

   „Jo, chci se natáhnout.“

   „Dobře, tak vypadnu.“

   Jen zamručí na souhlas. Ale nevypadnu hned. Chci si ještě promluvit.

   K mojí smůle je s Milanem dost těžké navést téma, když se natáhne na postel, vyplázne jazyk a „odfukuje“, jak to sám nazval.

   „Klidně si lehni na gauč. Nechci, abys měl zažívací potíže,“ ozve se přes polštář, kde skryl tvář. Zažívací mít nebudu, ale potíže určitě, pokud budu ještě chvíli sledovat ten jeho pevný zadek takhle provokativně vystrčený. Raději se obrátím na patě a jdu si lehnout na gauč, abych přišel na jiné myšlenky.

   Už je to doba, kdy jsem nemusel nic dělat a jenom ležet po obědě.

   Ani nepostřehnu, kdy usnu.

 

   Probudím se s drobným trhnutím, div z gauče nespadnu.

   Při pohledu na hodiny zjistím, že jsem spal příjemnou hodinku. Přinutím se vstát a nakouknu do ložnice. Sleduji Milana, jak doposud bezbranně spí. Stejně bezbranně spal i předtím, vybavím si.

   Nedá mi to a tiše vejdu dovnitř až k němu. Chvíli ho pozoruji, jak spí.

   ‚To by bylo,‘ pomyslím si jen, než se zase tiše vydám ven, abych ho nevzbudil. Spánek si zaslouží. Odvedl dobrou práci a dokonce mi i uvařil.

   No, asi vypadnu, to bude nejlepší.

   Napíšu mu krátký vzkaz, jako poděkování za oběd a sbohem. Prosté a jednoduché. Cítím se divně, když se vykrádám z jeho bytu, jako bych byl zloděj. Ale nechci ho probudit. Vypadá tak nevinně, když spí. Zalituji, že si tuhle svou stránku neponechává, i když je vzhůru, ale co už. Nemůžu mít všechno, že?

   Obuji se až na chodbě a naposledy zkontroluji, zda mám všechno.

   Bez zaváhání se vydám kupředu.

 

   Když dorazím domů a kontroluji si kapsy, tiše zakleju. Nechal jsem si u něj cigarety. A zrovna v tu chvíli na jednu dostanu chuť. Mám mu zavolat? Ne, nejsem hajzl, abych ho probudil, když spal. Navíc kvůli tomuhle. Má den volna. Nemusel by mi to ani zvednout, kdyby chtěl. Povzdychnu si. Nechce se mi mezi lidi jenom proto, abych si koupil cigarety. Rozhodnu se pro studenou sprchu, která mi v takovýchto případech většinou pomáhá. A pomůže i nyní. Když vylezu ještě s mokrými vlasy, uslyším svůj mobil, jak zvoní. Pohlédnu na obrazovku a vidím, že mi volá Milan.

   A jéva, už se probudil a chce mě seřvat, že jsem se jen tak vypařil. Už to vidím.

   Povzdychnu si, přehodím si ručník kolem krku a ještě s mokrými vlasy hovor zvednu.

   „No?“ ozvu se jen.

   „Rodiče tě nenaučili slušnému chování?“ ozve se vyčítavý hlas.

   Neříkal jsem to? „Jo, naučili, ale… Nechtěl jsem tě vzbudit.“

   „Jo, přečetl jsem si.“

   Bezva, má náladu jako žena v menstruačním cyklu. Protřu si oči. „Hele, nechci se hádat,“ řeknu mu narovinu.

   „Tak příště nepiš blbý vzkaz a prostě jen zmiz.“

   Zamrkám. „Co?“

   Na druhé straně se ozve ticho. Dobře, budu dělat, že jsem to neslyšel.

   „Jo, Milane. Předtím než zapomenu - nenašel jsi tam náhodou u sebe moje cigára?“

   „Jo, spláchl jsem je do záchodu.“

   Děkuji. Vážně moc ti děkuji. Povzdychnu si.

   „Chceš je donést? Za chvíli mi stejně začne trénink a budu mít kolem tebe cestu.“

   „To by mi pomohlo,“ uznám po chvíli nahlas.

   „Fakt bys měl přestat.“

   „Jo, já vím,“ protočím nad ním očima. Je jako moje matka.

   „Nechceš se ke mně připojit?“

   „Co?“ zeptám se zaraženě.

   „Jdu běhat,“ upřesní, „nechceš se ke mně připojit?“

   „Abych vyplivl plíce před barákem, mi bohatě stačí, když seběhnu všechny schody dolů,“ přiznám popravdě, ale on to bere asi jako vtip a rozesměje se.

   „O důvod víc, proč začít trénovat a seknout s kouřením.“

   Říká bývalý kuřák.

   „Nebo ti místo cigaret donesu mentolové bonbony, co ty na to?“

   „A pak budu bachratý až běda. Dík nechci,“ zasměji se pro změnu já.

   „Dobře, dobře. Beru na vědomí.“

   „Kdy si mám dát budíka, že mi budeš stepovat před domem?“

   Slyším jeho uchechtnutí. „To už máš absťák?“

   „Ještě ne, ale ještě chvíli mě provokuj, tak si pro ně dojedu.“

   „To nemyslíš vážně - zase taková dálka to není!“

   Povzdychnu si.

   „Dobře, chápu. Vezmu je s sebou. Kolem páté tam budu, závisláku.“

   Zakroutím nad ním hlavou. „Říká závislák na bonbonech.“

   „Na mentolu,“ opraví mě.

   Protočím nad ním oči. „Když myslíš.“

   „Zatím,“ ukončí hovor.

   Projedu si mokrými vlasy rukou a přivřu oči. Nebyl by špatný nápad si jednou za čas zacvičit, ale kde na to mám brát čas a náladu, co? Navíc - představa toho mizerného začátku sportování je odstrašující sama o sobě. Ne, pitomost. Nebudu cvičit. Ani mě nehne. Na to jsem až moc zpohodlněl. Jo, výmluvy, ale pádné a rozumné.

   Chvíli přemýšlím, že bych se měl asi ozvat šéfovi, co po mně chtěl, ale vzhledem k tomu, že už mi pak podruhé nevolal, tak to nebyla životně důležitá situace.

   Pustím si televizi, abych do pěti zabil čas.

 

   Netušil jsem, že by absťák mohl být až tak krutý.

   Je pár minut po páté a já stepuji před dveřmi do baráku, jak vyšinutý. Spíš jako na prvním randi. Sakra! Asi bych vážně měl přestat a zvolit si jiný zlozvyk, který by nelezl tolik na mozek a do peněz.

   Kdykoliv slyším nějaký neobvyklý zvuk, vzhlédnu k němu s nadějí. Místo toho vidím jen blbý náklaďák, ženskou s kočárkem, děcko na tříkolce, soused se svým malým psem-podvraťákem, který strašně rád čůrá kolem mého vozu a pro jistotu párkrát za rok i mně před dveře. Jako by mi snad tím chtěl něco naznačit. Celkem by mě i zajímalo co. Sakra, proč tolik lidí musí chodit po páté hodině ven?!

   Povzdychnu si a pohlédnu na hodinky.

   Už tady na něj čekám dvacet minut navíc, než jsme se domluvili.

   Tohle je pomalu akademická čtvrthodinka, ne?

   Za tu dobu jsem se naučil přesné pořadí schránek, které jsou venku vedle mě. Uhnu nějaké rodince s kočárkem, aby mohla dovnitř, a rozhlédnu se. Vystřelil si ze mě Milan?

 

   Když už začnu nervózně přešlapovat s myšlenkou, že si ze mě skutečně vystřelil, slyším pravidelný dupot nohou a vykouknu, abych viděl trochu za roh. Netrvá dlouho a slyším i pravidelné odfukování. A za další chvíli ho vidím, jak v těsném tílku a úzkých kraťasech běží kolem plotu. Sakra, nemohl si vybrat něco méně… odhalujícího?

   Když zapadá slunce, odráží se v kapičkách potů, které mu padají po krku a bradě.

   Každý pohyb svalstva na jeho nohách mě utvrzuje v tom, že takhle běhá už dlouho. Ruce pevně sevřené v pěst, u těla. Pamatuji si, že jsem takhle na základce taky běhal. A vyhrával soutěže…

   Zakroutím nad sebou hlavou.

   To už je dávno minulost. Teď bych si tak akorát způsobil infarkt.

   Všimne si mě, na tváři se mu zablýskne úšklebek a po chvíli svou trasu běhu upraví a stočí ji ke mně.

   Chvíli kluše na místě, než zastaví a vydechne, opíraje se o kolena.

   „Nazdar,“ pozdraví mě zadýchaně.

   „Čus,“ řeknu váhavě.

   Sleduji, jak se protahuje a zhluboka přitom dýchá. Proč se musí tak moc předvádět?

   „Čekáš dlouho?“ zazubí se.

   Ne, teď jsem vylezl, pako. „Ani ne,“ rozhodnu se pro milejší verzi. Sejdu schůdky k němu, když se narovná a promne si krk.

   „Nechceš si též zaběhat?“ zeptá se a normálně se usměje, nikoliv zašklebí, jak má ve zvyku.

   „Ne, díky,“ reaguji téměř ihned.

   Prohne se dozadu a odfukuje.

   Proč běháš až sem, když to nedáváš? No, ne, že by mi do toho něco bylo.

   „Máš to?“ zeptám se konečně.

   Zvedne ke mně zrak, jakoby zapomněl, proč tady vlastně přiběhl.

   „A jo,“ vzpomene si rázem a narovná se.

   Setře si pot z brady a z kapsy vytáhne mou krabičku cigaret a zapalovač.

   „Příště to letí rovnou do koše, pokud to u sebe najdu,“ varuje mě.

   „Jasně, jasně,“ pokývám nad jeho slovy hlavou.

   Natáhnu se pro svoje věci, ale on rukou uhne. Pozvednu obočí.

   Pořád se mu ještě nezklidnil dech, ale aspoň tolik neodfukuje. Spíš nyní dýchá dlouze a pomalu. A pozoruje každou mou reakci.

   Natáhnu se pro krabičku znovu.

   A on rukou opět uhne.

   „Dej mi to,“ zahýbu prsty, abych mu dal najevo, že nemám náladu na hry.

   On se však hravě usměje.

   „Pojď si pro to,“ vyzve mě a nežertuje. Jeho pohled je tvrdý. Skutečně si chce hrát? „No tak,“ dodá provokativně.

   Vypadá uříceně.

   Když ho překvapím a chvíli proženu, tak ho třeba unavím dostatečně.

   Jo, to by mohlo zabrat.

   Jen se ušklíbnu pro sebe.

   Tenhle nápad nemá chybu.

 

   Beru zpátky!

   Všechny body k plusu mu nyní strhávám!!

   Tenhle chlap je ztělesněním ďábla!

   Ten podvečer div nemám infarkt a div nevyplivnu plíce na zem nebo nezkolabuji, když za Milanem utíkám jako blbec, zatímco on klidným tempem přede mnou prchá jako zajíc. A já jako zdechlý vlk za ním.

   Vážně…

   Kdy mi život začínal ovládat tenhle zmetek?