Čekal bych cokoliv, ale tohle opravdu ne. Jestli mě z tohohle zkusí obvinit, že to byla moje chyba, asi se už fakt naštvu a něco mu udělám. Mám náladu pod psa a on mě tady snad pokouší a provokuje na veřejnosti? Opřu se o stěnu i druhou rukou a ten jeho dětinský pokus o polibek náruživě opepřím. Chutná po mentolu… Zalapá po dechu a dá mi tak příležitost prozkoumat jeho ústa. Hrubě do nich zajedu jazykem a plením je do sytosti. Sice chvíli bojuje, ale pak se poddá. Polibek jsem nucen po chvíli přerušit, protože mě ten maniak kousne. A dost nehezky. Odtáhnu se a palcem si přejedu po spodním rtu, ze kterého mi teče krev. Přesto se však ušklíbnu, protože pohled na něj nyní vážně stojí za to.

   „Spokojený?“ zeptám se s lehce arogantním tónem a odtáhnu se úplně.

   Nejspíš je lehce vyvedený z míry, protože mlčí a snaží se zklidnit dech. Že bych toho malého provokatéra vzrušil jen polibkem? To bych si mohl připsat nový rekord do Guinessovy knihy rekordů, ne? Když mi odmítá odpovědět, rozhodnu se, že svá ústa zaměstnám jinak, a vrátím do nich cigaretu, kterou si konečně zapálím.

   „Co to mělo být?“ zeptám se a on se konečně vzpamatuje.

   Nehezky se zazubí. „Vybírám si svoje díky,“ řekne tajemně.

   Pozvednu obočí. „Za?“

   „Předtím jsi mi děkoval, tak jsem se rozhodl, že mi jen slova nestačí.“

   Fakt ho nesnáším. Vložím ruce do kapes. „Takže místo toho sis tady počkal? Co kdybych tě přehnul o zábradlí a trochu si užil? Taky bys to bral jako dík?“

   „To by sis nedovolil,“ založí lehkomyslně ruce za hlavu. No, pravda – tak perverzní zatím (ještě) nejsem. Nic neřeknu nahlas a jen převrátím oči v sloup.

   „Měj se,“ rozloučím se chladně. Zastaví mě však a postaví se mi do cesty. Povzdychnu si a nakloním hlavu na stranu. „Co zas?“

   „S tím krkem bys měl zítra dost velké potíže,“ řekne najednou. Po chvíli na něj zmateně zamrkám.

   „Co?“

   „S tím krkem bys měl zítra dost velké potíže,“ zopakuje. To jsem chytil už předtím. Ale jak na tohle přišel?

   „Co tím myslíš?“

   Udělá krok blíž ke mně a vezme mi cigaretu z úst. Vůně mentolu mě znovu obklopí, když promluví: „Že bych se ti mohl tak trochu omluvit za ten ret drobnou masáží.“

   Moc se nechytám. „Masáží?“

   „Krku. Máš ho celý ztuhlý. Když vůbec necvičíš, a když se najednou prospíš na stole, je jasné, že tě bude bolet. Takže?“

   Pořád se nechytám. Ale to je jedno. „Fajn?“ řeknu váhavě a protáhnu se kolem něj. Hned mě pronásleduje jako klíště. Drž si raději odstup.

 

   „Dáš si něco?“ zeptám se, když přejdu k ledničce. Zásoby mám ještě dostačující ze všech těch dárkových sad nebo dárků na poslední chvíli. Proč všichni mají tendenci kupovat alkohol, který stejně moc nepiju?

   „Spíš ne,“ ozve se ze sedačky.

   „Mám tu i nealko,“ zkusím jinou cestu.

   „Není třeba.“

   Pokrčím rameny. Když nic nechce, vnucovat se nebudu. Zavřu ledničku a vrátím se k němu. Sednu si vedle něj a opřu se o opěradlo. „Takže?“

   Nastává trapná chvíle ticha.

   Ani mě nehne to ticho prolomit jako první.

   Slyším najednou štěrkání a tvrdé skousnutí. Koutkem oka na něj pohlédnu. Zase mentol. Zapnu televizi, aby tady nebylo tak mrtvolné ticho. Poslouchám jeho tiché chroupání. Jestli na to nemá nervy, neměl se nabízet. „Takže?“ řeknu znova s nadějí, že se k něčemu bude alespoň mít. „Co ta masáž?“ zkusím mu připomenout důvod, proč jsem ho svezl s sebou z práce ke mně domů. Na chvíli na mě pohlédne zaraženě a pak se mu snad rozsvítí.

   „Ach… jo,“ řekne otupěle. Tuhle reakci bych fakt nečekal. Nervózně se narovná a řekne: „Sundej si košili. Abych měl lepší přístup k tomu krku,“ dodá rychle, když si všimne začátku mého úšklebku. Jo, měl jsem na jazyku nějakou peprnou poznámku, ale svým dodatkem mi znemožnil udělat si z něj legraci. Škoda. Možná příště. Přetáhnu si košili přes hlavu a přehodím ji přes gauč. Trpělivě se na něj podívám. „Lehni si,“ dodá ještě. Lehnu si na břicho, byť neupřesnil, jak si mám lehnout. Nebudu ho moc trápit svým upřeným, pobaveným pohledem na jeho tvář. Ale užil bych si to, to je jasné.

   Vstane z gauče a pozoruji, jak si vyhrnuje rukávy. Má fakt dlouhé a tenké prsty, jako ženská. Všimne si mého pohledu a uhne očima stranou. Copak, nervózní? Spokojeně se zazubím, než si opřu čelo o ruce. Přeci jenom by mi ta masáž bodla, protože se mi krk krátce poté nehezky ozve. Dlouze si povzdychnu a krátce poté cítím pohyb těsně u své kůže. Zeptá se, zda mi to vadí. Vždyť ses mě ještě ani nedotkl, pako. Po chvíli však zpozorním. Byť má tenké prsty, sílu v nich fakt má. A zná správné body, kterých se má dotýkat, aby pomohl svalům uvolnit se. Netrvá dlouho a já slastně přivřu oči.

   Sakra, dělat tohle někdo jiný, tak si ho s radostí vezmu, pokud by souhlasil, pochopitelně. Trochu mě štve, že je to Milan. O to víc mě ale štve uvědomění si, že mě to i do jisté míry vzrušuje. Přivřu oči o něco víc, než je zavřu úplně.

 

   „Jiří?“

   Trhnutím se probudím. Kdy jsem sakra vytuhnul?! Protřu si obličej. Bezva. „Jo?“ ozvu se konečně. Zase nastane tak minutové trapné ticho. No tak jsem si dovolil usnout, no a co? Mám toho za sebou za celý týden celkem dost, tak si snad mohu dovolit usnout, když jsem včera ani oka nezamhouřil. Na rozdíl od někoho.

   „Jestli chceš, mohu vypadnout.“

   Jo, to by mi i celkem bodlo. „Nemusíš, jestli nechceš,“ slyším se říkat. Na chvíli se mi zdá, že na mě volá mozek, zda ještě vnímám.

   „No, slíbil jsem tu masáž,“ pokrčí Milan rameny. „Ale jestli mi tady budeš spát, tak to moc nepomůže,“ dodá se smíchem. Protřu si oči.

   „Jasně,“ ozvu se. „Ehm, hele – co kdybychom to nechali na jindy?“ Obávám se, že pokud tady zůstane o pár minut navíc, budeme toho oba litovat. Tedy hlavně já, protože se asi přestanu ovládat. Zaraženě na mě zamrká.

   „Ale ten krk bude zítra-…“ začne, ale to už vstanu a posadím se vedle něj.

   „Hele, oceňuji tvoji pomoct. Fakt. Ale… zítra musíme oba vstávat. Bude lepší, když se rozejdeme a budeme dělat, že se nic nestalo.“

   „Vždyť se ani nic nestalo…?“

   „Správně a takhle bych to rád i nechal.“

   Opět na mě zamrká. Může být někdo blbější než on? Otráveně si povzdychnu a dojdu si pro sklenici vody. Pronásleduje mě. „Takže ten sex nebude?“ zeptá se najednou. Vyprsknu vodu, zbytek se mi dostane do nosu, div se nezadusím.

   „Co?“ vydám přiškrceně, šokovaně.

   „Sex. Mám ti snad hláskovat? S-E-X. Nebude?“

   Beru zpět – jestli ho nepřehnu nyní, abych mu znemožnil chůzi na dalších pár dnů, tak ho budu muset alespoň přizabít, abych ulevil zraněnému egu. Takže on sem šel s vidinou sexu a nebojí se to ani veřejně přiznat? Dobře, bod k plusu. Za to zasluhuje pochvalu, na nic si nehraje. Na jeho otázku však sám neznám odpověď. Kdyby to řekl hned, když překročil práh mého bytu, klidně bych si to s ním vyřídil za vstupními dveřmi a nechal ho hned odejít. Ale nyní nastává další dost trapná situace. Veřejně si o to řekl. Nedělá to z něj… Odložím sklenici na stůl, abych ji náhodou nepustil při dalším šoku, který mi jeho další odpověď jistě způsobí. „To jsi tady přišel fakt jenom kvůli tomu?“

   „Ovšemže,“ řekne ihned. Dobře, nežertuje a nedrží se zpátky.

   „Takže už nejsem násilník, který tě k tomu přinutil?“

   Rozesměje se. Ďábelsky. „Jsi. Opil jsi mě a pak ošukal. Nyní však opilý nejsem a překvapivě to chci. Takže? Jsi chlap, nebo si rád užíváš jen s opilými dušemi, které ani netuší, co se kolem nich děje?“

   Přimhouřím oči. Tomu se pěkně prosím říká podpásovka a provokace zároveň. Přejdu k němu a popadnu ho za kravatu.

   „Říká ten, co oblbuje ostatní a pak si s nimi užívá?“

   „Nikoho neoblbuji, většinou mi ta osoba nahraje skvěle do karet.“

   Ušklíbnu se. „Nestěžuj si, že jsi to nechtěl, když sis o to sám řekl,“ dodám jen, když ho tahám zpátky na gauč.

 

   Poslouchám Milanův hlas, který se rozezní mým bytem. Sleduji pot na jeho zádech a cítím drobný třas v celém jeho těle, když do něj proniknu a on se kolem mě pevně sevře. Stejně jako on cítí, jak se do něj dostávám hlouběji, přivřu oči nad jeho těsností, která mě vzrušuje k nepříčetnosti. Opřu se o gauč vedle něj, abych měl nějakou oporu. Slyším jeho nádechy a výdechy, ale nedám mu čas, aby si na onu plnost zvykl, když z něj prudce vysunu a znovu se do něj zasunu. Trhavě vyhekne a svým přírazem ho zatlačím víc na gauč. Sevřu jeho levou půlku mezi prsty, když se znovu tlačím hluboko do něj až po kořen. Snížím se k němu a při dalším přírazu změním úhel. Jediné, co se rozeznívá mým bytem, je můj soustředěný a jeho splašený dech a zvuk kůže otírající se o kůži. A sem a tam zavrzání gauče. A až přehnaně uspokojující zvuk, když Milan tiskne povrch gauče mezi prsty. Netrvá dlouho a vidím, jak si tře rychle úd. Zrychlím své přírazy, abych ho vyvedl z míry. Ušklíbnu se pro sebe. Nebylo by správné, aby sis užíval jen ty, nemyslíš? Protože moje kondička stojí za houby, tohle rychlé tempo dlouho neudržím. Ale dostatečně dlouho, abych vyvrcholil. Poslouchám jeho dech a hlas, sleduji, jak si rychle tře úd, aby také dosáhl orgasmu. Opřu si čelo o jeho rameno a znaveně dýchám. Vážně bych měl zapracovat na té kondičce.

 

   Pár minut poté sedím na sedačce, jen s košilí přes ramena.

   Mezi rty si pohrávám s cigaretou, ale doposud jsem si ji nezapálil. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si to neužil. Natáhnu se pro kapesník a aspoň utřu spoušť, co jsme natropili na gauči. Stejně tam zůstane flek, ale co už.

   Když uslyším zavrzání dveří, ohlédnu se.

   Milan vyleze z koupelny. Mokré neposlušné tmavé vlasy má splihlé na obličeji a pořád mu z nich padají kapky. Možná je to jen má představivost, ale sleduji několik z kapek, jak padají dolů po jeho tváři přes bradu a krk a mizí pod tmavou látku županu, který jsem mu půjčil. Tedy - který si sám bez zeptání půjčil. Ale co už. Beze slova se mineme v půlce cesty a v koupelně teď pro změnu zmizím já.

   Nic to neznamená. Lidi tohle dělají často.

   Opřu se o zeď a nechám sprchu, aby ze mě smyla pot a jeho tělesné pachy. Povzdychnu si a přemýšlím. Měl bych něco říct, až se tam zase vrátím? Nebo mám mlčet? Nechat to plavat? Chtěli jsme to tentokrát oba, takže se nic špatného nestalo. Poškrábu se na tváři. Minule sice potom prskal, ale nyní to byl skutečně on, kdo po mně vyjel. A byl střízlivý. Oba jsme byli střízliví. Zavřu oči a umyju si obličej. Protože mi sebral jediný župan, který tu mám, omotám si osušku kolem pasu a vyjdu ven z koupelny. Spatřím ho v kuchyni, jak něco myje. Je docela pozdě. Měl bych mu nabídnout, aby tady přespal? Ne. Blbý nápad. Ještě by mi hráblo a vyjel bych po něm znovu. A druhé ne, protože bychom se pohádali o nějakou kravinu. Vím to na sto procent. Dojdu do kuchyně a přitom se snažím vymyslet, co bych měl říct. Měl bych vůbec něco říkat nebo mlčet?

   „Máš můj župan,“ zkonstatuji. Výborně, génie. To bylo moc chytrý.

   „Nic jiného jsem po ruce neměl,“ odvětí stejně suše, jako jsem se já zeptal.

   Pravda. Kdo mohl taky tušit, že se drobná masáž skutečně zvrhne v orgie. Tuhle poznámku raději spolknu, abychom se zbytečně nezačali hádat.

   „Co ten krk?“ změní téma, protože vycítí blížící se bouři.

   „Jo, trochu to povolilo.“

   „Trochu?“

   Zvedne ke mně pohled. „Jo,“ zhodnotím a odvrátím pohled. Z ledničky si vytáhnu plechovku piva a nabídnu mu.

   „Ne, díky.“

   „Neremcej. Jsi na návštěvě, tak buď vděčný.“

   Vidím, že se mu na tváři mihne zlověstný úsměv. Že já raději nebyl zticha. Teď zase poznamená štiplavou poznámku. „Netušil jsem, že se vyspíš se svou návštěvou skoro pokaždé,“ konečně řekne.

   Ovládnu se a raději na jeho slova nic neřeknu. Jenom prvních pár minut. „Ne každá návštěva mě provokuje svým pozadím, kterým mi mává celý den v práci před nosem,“ řeknu s úšklebkem a pohledem mimo, když usrknu piva.

   „Aha, takže je to moje chyba?“ zvedne obočí.

   „No…“ protáhnu a zamyslím se. „V podstatě ano.“

   Čekám nadávku nebo nějaký výpad. Místo toho se mi však dostane jeho pravého, nefalšovaného a nevynuceného smíchu. Uvolněného smíchu, který jsem slyšel snad poprvé v životě. Když se po chvíli zklidní a utře slzy, ještě se musí trochu pozasmát.

   „Tak pardon, nemám začít nosit rovnou minisukni?“ dloubne do mě škodolibě.

   „No, pak by sis už možná víckrát nesedl, ale budiž.“

   „Blbost. Neříkej mi, že by tě něco takového vzrušovalo.“

   Náš první normální rozhovor zní, jako bychom byli pořád puberťáci na základce. Na druhou stranu, proč ne. Navázali jsme o pár let později tam, kde jsme skončili. Počkat – jak můžeme někde navázat, když jsme ani nezačali?

   „Hm, spíš ne, ale získáváš bod za vynalézavost,“ zamyslím se nahlas.

   „Kolik bodů zatím mám?“

   Pohlédnu na něj shovívavě.

   „No?“ zeptá se zvídavě.

   „Jeden,“ řeknu ironicky.

   „Jak kruté. Doufám, že mi alespoň napíšeš pochvalu do pracovního poměru.“

   „Výdrž dobrá, výkon mizerný. Za co bys chtěl pochvalu?“

   Dobře, blbá poznámka. Div mi nezaskočí voda v krku, když mi stoupne na chodidlo a drtí mi malíček pod svou patou. Namáhavě polknu.

   Pohlédnu mu do tváře, zatímco on se mile usmívá jako sluníčko na hnoji. „Asi jsi mi špatně rozuměl,“ zavrní mile, když hýbe svou patou ze strany na stranu, pomalu. „Chci svou pochvalu,“ dodá pomalu a při každém slovu prudce pohne patou na jinou stranu. Tomu se pěkně prosím říká vydírání druhého stupně.

   „Jestli to nohu nesundáš, tak ti zajistím, že poletíš,“ slíbím mu důvěrně.

   „To bys neudělal,“ usměje se nevinně a konečně mi sleze s nohy. Zahýbu prsty na noze, abych zjistil škody.

   „Věř mi, že ano a s radostí,“ ujistím ho, pro jistotu však udělám krok dál od něj.

   Moudré rozhodnutí. Kdybych tak neučinil ihned, tak by mi tu nohu nejspíš i rozdrtil. Pro tentokrát to odnesla jen podlaha, která je na tom místě pořád dost prohnutá.