Už asi tak dobrou hodinu hledím z balkónu. Je jedna hodina ráno, nemá ani smysl se pokoušet usnout. Od chvíle, kdy jsem přišel domů, jsem toho moc neudělal. Jen si nalil sklenici vína, nechal ji ležet na stole, takže ji budu moci brzy vylít, protože mi víno v ní už určitě zvětralo nebo něco, přesunul se k balkónu a… otupěle hleděl na město. Uvědomuji si, že tohle chování není normální. Moc dobře vím, že ty zdi, které jsem kolem sebe za ty roky pomalu a pečlivě vystavěl, se nyní rozpadají. Zkousnou si vnitřní stranu levé líce a pohledem trochu sklouznu po skle. Pozadí mi tvoří hudba Nickelbacku z notebooku. Aneb složka pro všechny případy, kdy bych čirou náhodou měl podobnou, nepopsatelnou náladu a nemohl se prostě zpít do němoty a usnout.

   Nevím proč, ale vybavím si Milana, kterak vyťukává melodii písničky v autě se mnou. Bavil se. Aspoň tak vypadal. Upřímně se bavil. Shrábnu si vlasy na stranu, než přejdu ke sklenici s vínem. Nakonec ho vyliju do kredence a skleničku utřu. Dneska nejsem ve své kůži, vím to, a rozhodně mi nepomohlo to, co udělal předtím, než se zase vypařil.

   Okolo druhé hodiny se prohrabuji skrz krabici, kterou jsem nechtěl delší dobu otevřít. V popelníku svítí zapálená cigareta, zatímco si prohlížím fotku sportovně nadaných žáků naší základní školy, na které samozřejmě nechybím. Všichni hrdě ukazujeme své diplomy a medaile za výkony. Moje první medaile. Stříbrná. Až tak moc mě to neštvalo. Byl jsem rád, že jsem se aspoň někam dostal. Další soutěž přišlo zlato. Pousměji se, když v krabici najdu právě zmiňovanou stříbrnou medaili. Taková malá věcička a tolik pro mě znamenala. A nyní? Asi bych se sám sobě vysmál, kdybych někdy tvrdil, že dopadnu takhle. Nerad se hrabu ve vzpomínkách, ale když máte blbou náladu, nechce se vám spát, nic lepšího nakonec stejně nevymyslíte.

   Úplně jsem zapomněl, co pro mě všechno sport znamenal. Jediná svoboda, kterou jsem tehdy měl. Ta volnost mi nyní chyběla. Vyměnil jsem ji za cigarety a nezdravý životní styl. Ale je těžké změnit své chování úplně od základů. A když vás někdo jednou zkazí, jen stěží se zlozvyků zbavujete. Hlavně, pokud se jedná o zlozvyky ze střední školy, v pubertě. To jsou lidská těla návyková až příliš.

   Sedím nad třemi fotkami sportovního kroužku, kterého jsem byl na základce členem. Překvapivě jsem byl mezi nimi fakt prckem. Nejmenší ze třídy. Křivě se usměju. Ani se nedivím, že mě ostatní šikanovali, zmetci. Očima putuji mezi fotkami a dalšími věcmi z krabice. Fakt jsem byl jedinečným terčem na šikanu. Chytrý, sportovně-nadaný, proti kouření. Jo, koledoval jsem si o pár herd do zad jenom za své názory a úspěchy. Že by tohle Milana na mě tehdy tolik štvalo nebo za tím bylo něco víc?

   Pohlédnu k notebooku, když mi začne hrát nějaká jiná skupina, než Nickelback. Po chvíli si pobrukuji nějakou píseň od Evanscence. Jo, to byly časy. Bezstarostné lehárko na střední, zatímco jsem pokuřoval se spolubydlícím. A kašlal na školu. A začal pít. Zkazil se. Přestal cvičit. Žádné starosti, žádná práce, žádné přebytečné nervy. A žádní zaměstnanci, za které jsem měl zodpovědnost. A žádný Milan, který by mi ničil nervy a dělal ze života peklo. Na dně krabice objevím fotku z deváté třídy, kde se na mě šibalsky usmívá. Úplně jiný člověk a přitom ten samý. Vzhledově jiný, povahově stejný.

   Povzdychnu si. Protřu si oči. Nemá smysl jít si teď lehnout. Ale zase jet celý den na kávě se mi taky moc nezamlouvá. Věci nechám rozházené na stole a uklidím láhev vína do ledničky. Někdy jindy ji možná dopiju. Zapálím si cigaretu a snažím se nemyslet.

   Nakonec to vzdám, zalehnu do postele a hledím do stropu. Neusnu ani na vteřinu. V hlavě mám bordel.

   Rychle otevřu oči. Sice nevím, jak je to možné, ale usnul jsem na půlhodiny. Takový útržkovitý spánek je mi pěkně na…

   Zkusím zavřít oči, ale spánek nepřichází. I kdyby mě někdo nyní praštil kladivem, stejně bych nezabral.

   Kouknu na mobil. Snad jsem čekal, že si šéf vzpomněl a něco po mně včera chtěl. Jaké překvapení, že obrazovka mobilu zeje prázdnotou jako předtím. Převalím se z jedné strany na druhou. Nikdy jsem si nemyslel, že by nuda byla mým největším nepřítelem.

   Do práce dorazím jako první. Po dlouhé době si musím dokonce otevřít i vstupní dveře sám. Když nevím, co dělat, nejlepší je jít makat. Pak aspoň nemyslím na kraviny. Ale i mezi čtyřmi tolik důvěrnými zdmi se najednou necítím v bezpečí. Netrpělivě klepu prsty o stůl a znervózňuji sebe samotného. Ne, děsím se sebe samotného. Chci si zapálit, ale zastavím se. Cestou sem jsem vykouřil minimálně tři cigarety. Jo, jsem už tolik na nervy, že si to počítám. Už od včerejška se chovám jako psychopat. Obrazně řečeno. Nikoho jsem nezabil nebo něco podobného.

   Unaveně koukám na obrazovku počítače, ale spát se mi nechce. Je to taková ta vnitřní úvaha, jak by nejspíš nějaký psycholog řekl. Ale celkem to pomáhá. Začínám už trochu racionálně myslet. Nic společného s prací. Spíš, jak si dát svůj život zpátky do kupy a začít zase žít tak jako předtím. Potřebuji to. Jinak bych dlouho tenhle nenápadný nátlak nevydržel. Jo, i já už toho mám tak akorát dost.

   Nejlepší bude vyříkat si to z očí do očí. A pořádně. Žádné utíkání.

   Když nebude souhlasit, budu dotírat tak dlouho, dokud ho nezlomím. Mám na to právo. Stejné právo, jako měl on před lety.

   Opírám se o dveře, když ho vidím jako prvního přicházet. Dělá, jakoby se včera nic nestalo. Nedivím se mu. Ani já na sobě nenechám nic znát. Jakýkoliv špatný pohyb a mohli bychom toho oba litovat. Špatně zvolené slovo a skončilo by to tragicky. A museli bychom si připustit, že to mezi námi není jenom vzájemná nenávist, ale možná… i něco jiného. Pitomost. Pohrávám si s prázdným šálkem kávy a čekám, až se zvedne a půjde si taky jednu udělat. Nikdo tu sice pořád není, ale kdyby čirou náhodou někdo přišel, určitě nepůjde hned do kuchyňky. Trvá mu to skoro věčnost, než konečně vstane a zamíří do té malé místnůstky, která je pro mnoho lidí zde útočištěm a místem klidu.

   „Dobré ráno,“ pozdraví, aniž by se na mě podíval. Dobře, nebudeme úplně dětinští a nebudeme trucovat. Pozdrav mu opětuji.

   „Chceš kávu?“ zeptám se jakoby omylem.

   „Není třeba.“

   „Nějak brzy dneska.“

   „Jo, moc jsem toho nenaspal.“

   Záměrně udržujeme konverzaci daleko od tématu předešlé noci, přestože jakási nejistota v nás tam pořád je. Co byl jeho akt předtím, než vylezl z auta? Věděl to on sám, nebo to bylo v popudu něčeho, co sám neuměl popsat? Přesto jsem se rozhodl, že neodstoupím od svého plánu. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. A jestli aspoň jedna z nich přežije, budu se moci radovat, že jsem neplýtval časem.

   „Co bys řekl na schůzku?“ zeptám se najednou, když si míchám kávu. Na chvíli se zarazí u mytí hrnku a za okamžik ke mně zaputuje pohledem. Po chvíli nejspíš můj plán plně odhalí.

   „Takže terapie šokem?“ ušklíbne se.

   „Jo, zakopávám minulost.“

   „Co tím myslíš?“

   Upiju si z kávy, abych si do ní mohl nalít mléko, a moudře volím slova, která mu řeknu. Na jeho odpovědi mi totiž nyní záleží. Podle ní se rozhodnu. „Pokud mě uchvátíš, možná, že najdu v sobě kousek citu a konečně ti odpustím, že ses choval ke mně jako hovado.“

   Opět na mě chvíli hledí, než se pousměje. Povrchně, jeho hlas má nádech sarkasmu. „Páni, kde se to v tobě bere?“

   „Spíš se mi zamlouvá ta druhá část.“

   „Jaká druhá část?“ pozvedne překvapeně obočí. Zaujal jsem ho. Výborně.

   Nahnu se k němu a mile se usměji. „Přesunu tě na jiné oddělení a víckrát už se na tebe nebudu muset dívat, pokud ta schůzka nedopadne podle představ.“

   „A jaké jsou tedy představy?“ vyptává se Milan pobaveně.

   „To je tajemství,“ ujistím ho, když si vezmu hrnek s kávou a odejdu.

   Jak se zbavit minulosti nejlépe?

   Čelte jí přímo a nebojte se jí.

   Aneb, jak by řekla moje máma: „Musíš dostat přes hubu, aby sis uvědomil, co děláš blbě.“