Procházím se školní chodbou. Na sobě mám obnošené džíny, které mi otec pár dní poté vyhodí, protože se v nich už dělají zase díry. Matka by mi je jistě zase zašila, kdyby si jich náhodou nevšiml. Ne, že bychom byli chudá rodina - spíše si otec bral peníze pro sebe. Co jsem jako dítě mohl změnit? No, aspoň to, že s dobrými známkami se dostanu mimo dosah rodičů, začnu si žít po svém a trochu tak ulevím matce, aby se nemusela starat o dva další krky. Až odejdu, rozejdou se. Je to logické řešení. Je s mým otcem jen kvůli mně… A přesto je pro mě čím dál těžší chodit po této staré, zaprášené chodbě. Do konce roku zbývá pár měsíců. A útoky jistých lidí se stupňují. Chci jim říct, aby přestali, ale budou mě poslouchat? Učitelé už také dělají, že to nevidí. Nechtějí mít s tou partičkou nic společného. Tak raději nechají tyrany, aby svou oběť stíhali jako vlk osamocenou laň. Špatný příklad. Ale bohužel trefný.

   Nikdy jsem nepochopil, proč zrovna já jsem jejich častým terčem. Co proti mně mají? To, že jsem chytrý, a přesto jsem dobrý ve sportu? Na rozdíl od jiných sportovců udržuji určitou hranici ve svých koníčcích a školním prospěchu. Možná to jim na mě tolik vadilo. Nebo bych se měl změnit já? Možná se trochu víc otevřít? Proč? Přetvařovat se a předstírat jak strašně zbožňuji danou věc, byť nevím, o čem je řeč? Jenom proto, aby mi dali pokoj? Zahodit vlastní hrdost pro klid? Vydrž to. Už jenom pár měsíců…

   To si pomyslím. Sotva však zahnu za roh, už si to nemyslím. Vlastně si nemyslím nic. Jen jeden pohled na tu partičku mi nedělá dobře. Ani není moc důvodů, proč jsem tehdy byl tak aktivní ve sportu. Abych se od nich dostal v průběhu dne alespoň párkrát, musel jsem mít nějakou kondičku, zatímco oni po chvíli zastavovali a div nevyplivli plíce na zem. Štěstí však dneska nebylo na mojí straně. Kvůli špatné podrážce (za kterou jsem už nejednou byl pokárán třídní učitelkou) jsem za jedním rohem sjel na zem a předvedl želvu, která se skryla do krunýře. Divný příklad. Takže jinak – prostě jsem se na zemi tak trochu dost potočil, dokud jsem se nezastavil. Tedy spíš byl zastaven. Vzhlédl jsem k osobě, která byla tak hodná a zastavila mě. Beru zpět - raději jsem se měl doposud točit, dokud bych třeba nevrazil do zdi nebo něčeho.

   „Ztratils balanc?“ zazubí se na mě osoba, kterou nenávidím ze všech nejvíc.

   „Ne,“ řeknu zle. „Nemůžeš mi dát pokoj?“

   Chci vstát, ale Milan mě snadno zase uzemní svými dlaněmi, které umístí na má ramena a přitlačí. „Bavím se,“ usměje se.

   „Ale já ne.“

   „Protože se na věci díváš jinak.“

   „Jak bych se měl dívat jinak na tohle?“

   „S nadhledem? Nepřemýšlet tolik?“

   „Pusť mě.“

   „Nebo co? Budeš křičet?“

   „Klidně.“

   Chvíli mě mlčky sleduje, zatímco ho propaluji pohledem. Nakonec se mu na tváři opět zjeví ten jeho úšklebek a pustí mě. Vstanu do sedu a nedůvěřivě ho sleduji. Je to snad poprvé, kdy se pokouší alespoň o normální rozhovor. Popravdě? Děsí mě to. Víc, než kdyby mi nyní něco prováděl s tou svojí partičkou. „Praštil ses do hlavy?“

   „Od kdy se staráš?“ zeptám se nevraživě a dostanu na nohy. Dobře, teď odsud rychle zmizet.

   „Jen tak,“ řekne ublíženě.

   Proč ten tón? To já bych měl znít ublíženě a vyčítat mu mnoho věcí.

   „Ach! Milan ho našel!“ slyším veselý hlas žáka, který dvakrát propadl, a nyní byl v devítce. Jako já a Milan, který propadl jen jednou. I kdybych se nyní rozběhl, daleko bych neutekl. Proč se tohle musí vždycky dít jen mně? Proč nad tím ostatní odvrhují pohled?

   Další scéna je následující – mé marné snažení se jim zabránit tomu, aby mu nenacpali hlavu do záchodu. Doslova. Kdyby je čirou náhodou nevyrušila uklízečka, asi by to nejspíš udělali doopravdy. Na vině jsem byl pochopitelně já. Slízl jsem si veškeré nadávky od uklízečky já. Jedna věc, kterou jsem si neuvědomoval, byl fakt, že Milan v tu chvíli nikde nebyl k nalezení. A tohoto trestu se nezúčastnil. Nejspíš zabavoval učitelky, aby je nikdo nevyrušoval, a na uklízečku zapomněl…

 

   Trhnutím se probudím. Co to bylo za sen? Část z toho si pamatuji… ta druhá část s Milanem je mi novinkou… třetí část je opět normální vzpomínka na základku. Kdy jsem usnul? A jak to, že spím ve své pracovně? Snažím se rozpomenout, co se stalo, a přitom pohledem zavadím o hodinky. Povzdychnu si. Bezva, pracuji přes čas už dobré dvě hodiny. Ne, že by to nebylo obvyklé, ale raději přes přesčas skutečně pracuji a nespím. Promnu si bolavý krk. Spíš by mi pomohla pořádná masáž. Unaveně se protáhnu. Ušklíbnu se, když vidím neúhlednou hromadu papírů vedle sebe. Ještě kousek a mohly skončit na zemi, úplně rozházené. To by mě štvalo víc… S povzdechem vstanu. Možná bych si měl dát kávu, abych neusnul při cestě domů. Když vezmu svoje věci a chci zmizet, zarazím se ve dveřích. U jednoho stolu svítí lampička a nějaký workoholik sedí za stolem a na něčem dělá. Zkusím na něj zavolat, ale žádná odpověď. Nadechnu se nosem, než se vydám k opozdilci. Natáhnu se, abych zhasl lampičku, ale zarazím se.

   ‚Co tady Milan ještě dělá?‘ pomyslím si jen. Pohlédnu na jeho stůl. Celkem uspořádaný. Rychle se tu zabydlil. Udržuje pořádek. Všimnu si, že spí na nějakých papírech. Mám ho probudit? Nebo mu něco nakreslit na tvář? Ne, nejsem až tak dětinský… nebo jo? Chvíli váhám, co udělat. Proč se cítím tak divně, když ho sleduji, jak spí? Nijak ho přece nešmíruju, nebo tak něco… Nedělám nic špatného, ne?

   Povzdychnu si, znovu a zhluboka.

   Zhasnu lampičku a nakonec odejdu bez své bundy. Snad bude mít aspoň trochu slušnosti a zítra mi ji vrátí. Ale kdyby mi ji nevrátil, možná bych se ani nezlobil…

 

   Sedím doma a sleduji televizi.

   Je skoro půlnoc, ale usnout nemohu. V práci se mi nejspíš spalo mnohem lépe. A Milanovi asi taky. Proč nad ním přemýšlím? Svraštím obočí. Zapálím si. Plácnu s sebou o gauč a hledím do stropu. V mysli si opakuji dnešní den, který stál od počátku za nic. Přišli jsme o klienta, byť jsme dělali, co jsme museli, přesně podle pravidel. Ale když chce někdo hrát na obě strany a falešně k tomu, nechci si s tím špinit ruce. Šéf se mnou nesouhlasil, vznikla zbytečná hádka s jeho zástupcem, plno keců a zbytečných nervů… Znaveně zavřu oči. Popotáhnu z cigarety, abych se udržel ještě chvíli vzhůru. Vydechnu kouř nosem. Proč se mi sakra zdálo zrovna o Milanovi? Típnu cigaretu a protřu si tvář. Vůbec to nechápu. Ale je nejvyšší čas, abych vlezl do postele a trochu se vyspal.

   Nakonec neusnu a do rána si nadávám do idiotů.

 

   Když dalšího rána usedám do svého auta, jsem nevyspalý a nevrlý. To bude zase skvělý den. Jako první v práci, jako poslední zase odcházím. Každodenní rutina. Unavující a neměnící se.

   O to větší překvapení pro mě je, když na stejném místě najdu spícího Milana.

   To se snad neprobudil?

   Není mou povinností ho budit, ale aspoň mám jistotu, že mi tu bundu vrátí ještě dnes. Otevřu okno a vlezu do své pracovny. Přejdu k oknu a rovnou si zapálím.

   „Neměl bys tolik kouřit,“ slyším kárající hlas za svým hřbetem, „ničíš si zdraví.“

   Přimhouřím oči. Fakt debilní způsob, jak někomu říct: Dobré ráno. Ale budiž. Stočím k němu otrávený pohled.

   „Říká bývalý kuřák,“ procedím skrz zuby a zkousnu cigaretu. „Už ses vyhajal, Šípková Růženko? Příště tě buď vyhodím sám, nebo tě nechám vyvést ochrankou.“

   Nastane ticho.

   „Díky za tohle,“ slyším najednou. Koutkem oka na něj pohlédnu, když mu o židli přehodí bundu.

   „Nevím, o čem to mluvíš,“ prohodím nonšalantně.

   Opět ticho.

   V odrazu okna ho pozoruji. I on pozoruje mě. Nevypadá zrovna zdravě. Když ti není dobře, tak máš jít domů, blbe.

   „Dobře,“ reaguje jen, než se otočí na patě a odejde z mé pracovny. Co jsem taky čekal? Pořádný vděk? Pochybuji. Pohled opět stočím na dění venku. Slunce pomalu vychází. Povzdychnu si a nechám kouř, ať vrazí do okenní tabulky. Po chvíli vyhodím špaček z okna a otevřu ho. Opřu se o svůj stůl a pohledem zavadím k otevřeným dveřím. Vidím jimi až k němu. Už zase pracuje a někomu nyní volá. Neslyším, co říká. Pozoruji jeho rty, jak se rychle pohybují, když mluví. Tvář má pevnou, jakoby někoho káral. Svraští obočí a zavře oči. Nějaká hádka? Ne, že by mě to zajímalo. Tak proč sakra vstávám a jdu ke dveřím? A jo, jdu je zavřít. Počkat – proč jsem nyní prošel skrz a jdu k němu? Sakra! Jdu jen něco vyhodit, že jo? Uvařit si kávu, přesně! To jdu udělat.

   Když se vracím zase s kávou, pořád se s někým hádá.

   Nastražím uši. „Vy jste porušil… Dovolte nám i tak… i když se rozhodl jinak…“ slyším útržky jeho rozhovoru při cestě tam a zpátky. No, ne že by mě to zajímalo. Třeba si už hledá jinou práci. Usrknu si kávy, když zmizím ve své pracovně a zavřu za sebou dveře. Za chvíli se to tady bude plnit lidmi. Když si sednu za stůl, bolest v krku se mi znovu ozve, tentokrát v celém těle. Já věděl, že si to mám namasírovat pořádně!

 

   Přede mnou přistane nějaká složka. Zmateně zamrkám a vzhlédnu k zástupci šéfa, kterému zase vyřvává rádio v jeho obvyklou hodinu. Teď pro změnu z toho malého přístroje řve Mick Jagger.

   „Co to je?“ zeptám se jen.

   „Stížnost jednoho z našich klientů, kteří si stěžovali, že jim jeden pošuk volal po desáté večer. Nebyls to náhodou ty?“

   „No dovol?“ pozvednu obočí.

   „Jen se ujišťuji.“

   „Zeptej se těch pode mnou,“ překřížím ruce na prsou.

   „To není moje povinnost.“

   Chuť nakopat ho do rozkroku jsem neměl nikdy větší. Copak jsem jeho otrok? Mám vlastních povinností dost.

 

   Než se však k tomu dostanu, zase mi vletí do pracovny a řekne, že na to mám zapomenout a složku zničit.

   „Proč?“ pozvednu obočí.

   „Prý si zástupce šéfa nerozuměl pořádně se šéfem.“

   „Což znamená?“

   „Že nějaký náš pracant nám zachránil klienta.“

   To moc specifické není, ale pokud to už někdo vyřešil za nás, není třeba to řešit. Chvíli pracuji, ale pak se zarazím. Pošuk, který volal po desáté…? Jen jedna osoba mě napadá, která se nacházela v budově, když nepočítám sebe. Že by…? Ne, to je hloupost. Nedá mi to a Milana si zavolám k sobě.

   Pokud to byl on, proč něco neřekl ráno? Netušil snad, že to vyjde? Tak to byl dneska ráno ten hovor? Chtěl se ujistit, že něco nepokazil? Proto zůstával přes noc? Vytuhl snad potom, co tam volal? Když vleze do mé pracovny, vzhlédnu k němu.

   „Přejdu rovnou k věci,“ řeknu narovinu.

   „Mám si sbalit věci a vypadnout?“ zeptá se místo toho.

   Kdykoliv jindy bych po takové šanci toužil, ale nejsem až takový zmetek. „Ne,“ řeknu upřímně. „Posaď se,“ dodám.

   „Proč tak mile?“

   „Sedej.“

   Usadí se naproti mně. „Takže?“

   Chvíli váhám, než k němu od papírů vzhlédnu. „Děkuji,“ řeknu najednou a to ho očividně vyvede z míry. „Díky tobě jsme nepřišli o zakázku. Sice si klient stěžoval, že mu voláš v nevhodnou dobu, ale… asi jsi byl hodně přesvědčivý. Kdokoliv by od toho odložil ruce, protože by to byl uzavřený případ.“

   „To je vše?“ přeruší mě a já se zarazím. Tak já mu tady děkuji a on-… „Jestli jo, rád bych se vrátil zpátky do práce,“ dodá a už se zase zvedá. Když odcházel, nevšiml jsem si však jeho skromné radosti, že jsem mu poděkoval. Ani si neuvědomuji, že bych mu tím vůbec nějak mohl zvednout náladu. Až poté uvidím, jak něco vesele řeší s ostatními kolegy kolem sebe a ti na něj hledí, jako na blázna a pak mu gratulují. To lidi nechválím tak často, jak si myslím? No, ono není ani za co…

 

   Měl jsem sice v plánu mu dneska zase něco provést, ale… upřímně, byl bych asi hodně velká svině, kdybych svůj plán zrealizoval nyní. Zachránil nám kšeft, a to se počítá k dobru, byť ho nemohu snést. Párkrát za den se přistihnu, že se dívám směrem ke kancelářím zbylých zaměstnanců, především k té jeho části. Překvapil mě a zaujal. Nečekal bych, že se do toho pustí po hlavě. Možná, že to bere vážně. Ze šuplíku vytáhnu smlouvu s jeho jménem. Je pořád ve zkušební době. Ale zatím se snaží víc, než kdykoliv jiný. Vydrží mu to ještě pár měsíců? Nebo to dělá jenom proto, aby ten flek skutečně získal, byť by to bylo jen na chvíli, než se kolegyně vrátí z mateřské? Podepřu si hlavu. Myšlenka, že by se stal stálým pracovníkem, mi najednou nepřipadá až tak špatná…

   Pitomost. Smlouvu, kterou jsem z půlky vyplnil, schovám nakonec do stolu a pohlédnu na obrazovku svého počítače.

   Další nekončící, věčně se opakující, jednotvárný den byl sotva v polovině.

 

   Už je znovu večer, když vyjdu z budovy, a zapálím si. Tentokrát jsem skutečně poslední, kdo vychází těmi dveřmi a nikdo nezůstává neplánovaně přes noc. Zastavím se pod schody a s cigaretou hledím před sebe na postavu ve stínu, která se opírá o strom přede mnou. Když vyjde na světlo, vidím Milanovu tvář.

   „Co tady děláš?“ zeptám se jen a vyndám si cigaretu z pusy. „Už je celkem pozdě.“

   „To samé mohu říct i já,“ ozve se Milan, když přejde ke mně.

   Sleduji ho spatra, ale nakonec se rozejdu ke garážím. Pronásleduje mě.

   „Když je zástupce šéfa k ničemu, tak se o to někdo musí postarat,“ prohodím ledabyle.

   „Za to ti přece nikdo neplatí,“ ozve se s rukami v kapsách, když se mnou srovná krok.

   „To mi nevadí.“

   „Proč to teda děláš?“

   „Co chceš?“ stočím k němu pohled. „Už jsem ti přece poděkoval.“

   „Chci si promluvit,“ začne znova jako pokažená gramofonová deska. Prudkým pohybem ruky směrem ke stěně ho zastavím a uvězním ho mezi sebou a zdí. Nemám moc dobrou náladu, chci jít spát a pořádně se najíst. A jestli mě bude ještě chvíli provokovat svou přítomností, možná budu mít chuť i na něco jiného.

   „Pořád si chceš promluvit?“ zeptám se jen.

   „Klidně,“ řekne odhodlaně. Zvednu trochu bradu a přimhouřím nebezpečně oči. Vážně mě vytáčí jen svou přítomností. Nevytáčí. Spíš něco jiného… ale to si nikdy nepřiznám. Ani nahlas, ani v myšlenkách.

   „I když ti mohu něco udělat?“

   „To mi nevadí.“

   Hraje si na silného, ale přitom se mu třepou kolena. „O čem chceš mluvit?“ zeptám se po chvíli. Upírá na mě pohled svých očích a vpíjí se jimi do mě. Nenávidím takové hluboké pohledy. Pohledy někoho, kdo by mohl být něco víc, než skutečně pro mě je. Vždycky jsem je nenáviděl. Tak se na mě totiž vždycky díval jen otec… Upřeně, nenávistně, zlostně.

   Zarazí mě však, když mě chytí za kravatu a stáhne dolů k sobě.

   Trochu zavrávorám. Vrazím do jeho úst těmi svými.