K mému překvapení - ten zmetek nedonesl jen plechovky piva, jak jsem si původně myslel, ale taky láhev whisky. Má celkem vkus. Sleduji ho bedlivým pohledem. Sáhne na něco, na co nemá, a hned ho vykopnu. Měl bych ho vykopnout rovnou, napadne mě, ale to bych byl asi příliš krutý. Vždyť mi tady dobrovolně donesl pití. Sleduji ho, jak stojí na místě. To snad čeká na rozkaz, jako poslušný pes?

   „Můžeš se posadit,“ svolím mu, když na mě pořád tak tupě hledí. Nejspíš očekává nějakou dlouhou debatu, když toho vzal tolik. Jen ať si něco brblá, nezajímá mě to. Dopadnu na sedačku vedle něj a vypiju zbytek svojí whisky na jeden hlt. Znervózňuje mě to, jak je on sám nervózní. Opřu si hlavu o dlaň a upřeně ho skenuji nevraživým pohledem. Jestli si myslí, že se budeme najednou kamarádíčkovat, tak se šeredně plete. „Takže?“ zavrčím konečně. „O čem jsi to chtěl mluvit?“

   Zatímco si nejspíš v hlavě chystá proslov, natáhnu se pod stolek pro další skleničku, otevřu jeho dárek a naliju mu taky. Ťuknu si s ním jen ze slušnosti, ale nečekám, až si sklenku sám vezme. Vypiju obsah opět na jeden hlt. Chvíli se zdráhá, ale pak udělá to samé. Opřu se o sedačku. Nejspíš mu alkohol pomáhá, aby se otevřel, protože poté začne konečně mluvit. To ticho mě znervózňovalo.

   „Chci se omluvit za-…“ začne, ale ihned ho přeruším.

   „Jestli chceš kecat o tom, jak je ti to strašně líto, že jsi mě šikanoval a teď jsi ve srabu, proto potřebuješ mou pomoct, abys získal tuhle práci, tak se můžeš rovnou zvednout a vypadnout, protože na tohle opravdu nemám náladu,“ řeknu mu hned upřímně. Mám chuť si zapálit. Neskutečně velkou.

   Očividně jsem mu sebral vítr z plachet, protože se div nepropadne do sedačky, jak moc se krčí.

   „Jestli je to opravdu všechno, cos mi chtěl, můžeš vypadnout,“ dodám chladně.

   Natáhnu se, abych si dolil, ale předběhne mě, když sám vypije rychle sklenku a hned si dolije, aby mu další část whisky skončila v hrdle.

   „Zpomal, nebo ti bude blbě,“ řeknu mu upřímně. To ho očividně nezajímá. Proč se starám - zvracet budeš ty, protože pochybuji, že máš nějakou pořádnou výdrž.

   Upřímně? Bavím se. Protože s vyšší hladinou alkoholu v krvi se mi konečně nečekaný návštěvník konečně rozpovídá. Mluví nezáživné kraviny, ale pochopím z té jeho omáčky kolem, že nakonec nešel na školu, kde ho přijali, protože se musel stěhovat nebo co. Usměji se pro sebe, když zmíní, že si taky zažil svoje, a proto nyní chápe, jak jsem se cítil předtím já. Po chvíli se ale rozesměji nahlas. Takže on se mi přišel omluvit, protože sám zažil jaké to je? Ne, vážně - jdi už do háje.

   K mému překvapení je však uspokojivé sledovat ho, jak se opíjí víc a víc, mele o svém životě, o nepodstatných věcech a dělá si ze mě vrbu. Kdybych byl zmetek, nahraju si ho a vydírám ho tím. Něco mi však hlodá v hlavě, abych nebyl stejný jako on. Nebo jako otec. Když se dostaneme přes jeho krušný život na střední, který pro něj byl peklem, začne vykládat o svém dalším pokusu o studiu. To už však silně nedávám a dostávám do sebe dalšího panáka whisky. Konečně sahám po cigaretě. Nervy mám silné, ale tohle pomalu, ale jistě nedávám. Nejsem dostatečně opilý, abych poslouchal něčí zpověď. A hlavně od člověka, kterého opravdu nemohu vystát.

   Něco si brblá pod nosem. Vyrozumím z toho, že bych měl s kouřením přestat, že je to škodlivé. To mi říká ten, který předtím kouřil první ligu. Trhnu s sebou, když mi však sáhne na ruce a krabičku mi sebere. Nečekal jsem, že by se přiblížil natolik, to je vše. O to víc mě však překvapuje, když si sám jednu (bez dovolení) vytáhne a už se natahuje po mém zapalovači. Odstrčím jeho ruku stranou.

   Když chceš kouřit, tak si sežeň vlastní oheň. Všimnu si jeho šibalského úsměvu. To už mě přitáhne blíž k sobě za kravatu a zapálí si svou cigaretu o tu mou.

   Je příliš blízko.

   „Netvrdil jsi, jak je to škodlivé?“ zeptám se po chvíli ticha. To, jak si zapálil, nekomentuji.

   „Každý máme nějaký špatný zlozvyk,“ řekne jen. „Většinou, když mě chytí nutkání si zapálit, jdu si zaběhat. Klidně i v pět hodin ráno.“

   ‚Aha, takže ten pošuk, co tady tak brzo ráno pobíhá, je on. Záhada vyřešena,‘ pomyslím si. „Takže ti nyní jen ruply nervy?“ zeptám se ledabyle.

   „Hm, možná. A možná za to může i trochu toho alkoholu,“ mrkne na mě spiklenecky. „A možná… někdo v mé blízkosti, kdo taky kouří.“

   Jeho dodatek nekomentuji. „Takže až dokouříš, vypadneš,“ rozhodnu.

   „Ještě jsme nedopili,“ zazáří mu škodolibě oči, když vydechne kouř.

 

   Dobře, uznávám - byl to sakra špatný nápad vpustit tenhle hurikán do mého bytu. Z předešlé hodiny si pamatuji jenom pár zlomků. Třeba to, jak se provokujeme, kdo vypije víc, komu bude dřív špatně… Prostě to, co většinou dělají puberťáci a ne dospělí muži. Myšlenky na kocovinu mě však dostihnou až zítra ráno, kdy mi každý zvuk bude připadat jako peklo, to je mi jasné. S alkoholem nepřichází jen příjemná opilost, ale také odbourání zábran. To, čeho jsem se obával. Když nyní Milan nalévá další rundu, směje se jak pako, protože trochu vylil. Přiblížím se k němu a zašeptám mu do ucha: „To si vytřeš.“

   Ten pohled, který mi věnuje, způsobí, že mám po chvíli problém ve svých kalhotách. Sakra, vždyť je to Milan, osoba, kterou nenávidím ze všeho nejvíc. Osoba, kterou bych si přál rozdrtit mezi prsty. Na to však nemyslím. V tu chvíli, kdy mi věnuje ten pohled zahalený alkoholem (a chtíčem?), o něm přemýšlím i o jako možném vybití přebytečné energie, která se ve mně hromadí. Nejsem jediný, komu je náhle horko, přestože je balkón otevřený a topení vypnuté.

   Horko mě většinou uspává. A alkohol tomu nyní taky moc nepomáhá. Nesnáším léto…

   Na chvíli nejspíš odpadnu, protože když otevřu oči, hledím na tu nejhorší možnou tvář. Tvář, kterou bych nikdy po probuzení jako první vidět nechtěl. Tvář, na které jsem před pár lety doma trénoval, když jsem bušil do pytle jako děcko. A nyní je tak blízko mě. Stačí se jen rozmáchnout. Místo toho však položím ruku na jeho zátylek a stáhnu ho dolů do hladového polibku.

   Z míry ho to očividně nevyvede, protože mi polibek začne téměř okamžitě oplácet.

   Kousnu ho do jazyku a ušklíbnu se, když se tak rychle odtáhne.

   „Měl jsi říct, že si chceš taky hrát,“ zašeptám mu svůdně do ucha, než mu sevřu půlky mezi prsty. Slyším jeho přerývavý vzdech.

   „Chci,“ zaslechnu jeho vzrušený hlas.

   Nenechám se přemlouvat. Surově ho uzemním pod sebou a ponořen do dalšího polibku s ním kradu mu dech z plic. Chvíli se snaží o odpor, ale i ten posléze upadá, když se mi plně odevzdá. Poznal, že nemá smysl bojovat o dominanci v tomto případě. Minimálně dva knoflíky odletí z jeho košile, když se ji snažím z něj sundat. Konečně mám možnost se přesvědčit, co se pod těmi vrstvami oděvu skutečně skrývá. A k mému překvapení jsou to svaly. Skloním se a hned jeho kůži poskvrním svými otisky zubů a cucfleky. Chce se bránit, ale ruce mu hned uzemním. Kroutí se pode mnou a slastně vzdychá. Snaží se dostat pryč, ale nemá jak.

   Líbí se mu to, ať chce nebo ne.

   Své partnery rád rozmazluji. Dráždím jejich slabá místa, aby mi sami řekli, co chtějí. I když se jedná jen o sex na jednu noc, chci, aby si to užily obě strany. Ale v jeho případě… I když mi alkohol proudí žilami, neumím se přimět k tomu aspoň se snažit hledat jeho slabá místa. Ještě párkrát zkousnu jeho kůži mezi zuby a přejedu po ní pomalu jazykem, než z něj stáhnu i zbytek oblečení. Roztouženě vzdychá a šeptá moje jméno. Kroutí se ve snaze uniknout a přitom si jeho tělo přeje víc. Nerad to uznávám, ale vzrušuje mě za hranice zdravého rozumu.

   Nemám náladu ani čas ho pořádně připravit. Probouzí ve mně chtíč větší, než kdy dřív. Párkrát si promnu úd a rozetřu po něm trochu slin, než ho natočím trochu na bok. Pohlédne na mě očima zahalenýma vzrušením. Sehnu se k němu a proniknu do něj. Bez emocí nebo nějakých zbytečných řečí. Oba to chceme. Není třeba ničeho víc, než jen chtíče. V jeho případě. Sleduji, jak se jeho tvář mění. Tvoří se na ní výrazy, které vidím u něj poprvé. Ty výrazy mě nutí, abych své dravé, nenasytné tempo ještě zvýšil a bral si ho bezohledně. Možná, že něco křičí, nebo jen otvírá ústa v tichý výkřik rozkoše. Držím ho v pozici, která mi vyhovuje, abych do něj mohl pronikat a dráždit ho. Po chvíli mu pánev trochu nadzvednu, abych změnil úhel. Svírá mě v sobě a já mám co dělat, abych se jen z toho pocitu do něj neudělal.

   Po chvíli cítím, že se hýbe proti mým pohybům. Záměrně znovu změním úhel, což ho nejspíš ochromí. Správně, jen lež a nech mě si tě vzít, jak já uznám za vhodné. Přetočím ho na břicho, tvář mu přitisknu k polštáři a zrychlím tempo. Nedostává se mi pořádně dechu, ale přestat nemohu. Něco mě nutí, abych ještě víc popustil uzdu své dravosti. Jsem sotva správně naladěný, když vyvrcholím. Ne, tohle mi nestačilo. A dle jeho vzrušeného pohledu jemu taky ne. Až s ním skončím, bude se moci sotva hýbat.

   Záhadným způsobem ho dotáhnu do ložnice a hodím ho na postel.

   Div mě neprosí, abych si ho vzal znovu. Jak nadržené štěně. Ten pohled mě ruší. Zakryju mu oči, když do něj znovu proniknu. Dráždím jeho rozcitlivělý konečník a vyplňuji ho svou přítomností. Má tak otravný hlas. Hlas, který mě dráždí tolik, že bych ho nejraději umlčel, ale zároveň ho chci slyšet, jak křičí. Klidně, i kdyby to bylo jen mé jméno, co bude křičet. Snížím se k němu, abych ho umlčel polibkem. Tlumeně mi vzdychá do úst, zatímco mu pořád překrývám oči svou dlaní, když udržuji stejně tvrdé tempo, jako předtím. Rozhodnu se, že budu hodný. Druhou rukou dráždím jeho úd ve stejném rytmu svých přírazů. Po chvíli vyvrcholí.

   Snížím se a kousnu ho surově do krku. Zůstane mu tam zarudlý otisk mých zubů.

   Nepamatuji si, zda jsem s ním skončil po tomhle druhém kole, nebo zda jsme pokračovali i posléze. Vím ale jistě, že jsem odpadl někdy kolem třetí hodiny ráno, s ním v jedné posteli a pořád vzrušený a opilý.

 

   Když se probudím, v hlavě mi třeští. Je něco krátce po osmé hodině ráno. Moc si z večera nepamatuji, ale když si uvědomím, co je ta těžká věc, která drtí půlku mého těla, něco málo se mi objasní. Otráveně sleduji muže, kterého tolik nenávidím. A se kterým jsem se včera vyspal. Sundám ho ze sebe a dostanu se z postele. Přehodím přes sebe jen župan. Spěchat do práce nemá smysl. Prostě šéfovi narovinu řeknu, že jsem zaspal. Sice se to zatím stalo poprvé, ale jistota je jistota. Na práci však nemyslím. To, na co hlavně nyní myslím, je on.

   Zastavím se na balkóně a zapálím si. Sleduji město, které je plné života a v plném proudu, přeplněné uspěchanými lidmi.

   Po chvíli z frustrace kousnu do cigaretu.

   Sednu si na zem do rohu a podepřu si hlavu.

   „Do prdele,“ zakleju vztekle, tiše, ale několikrát. Uvědomění si, že se tolik podobáte osobě, kterou nenávidíte nejvíc hned po té, která vám nyní leží v posteli, fakt bolí. Otec byl na mém seznamu nenávisti hned na druhé příčce. Proč?

   Ano, zaplatil mi školu, ale to bylo tak všechno, co pro mě kdy udělal. Jinak jsem ho vždycky viděl opilého, věčně někde za zábavou s kamarády, ba co víc - dnes jsem se mu přiblížil až nechutně moc. Celou tu dobu si dávám bacha, abych měl jistotu, že ten, se kterým se vyspím, to chce taky, že nejsem jako otec, který matku pokaždé, když se vrátil opilý jak dělo, spíše znásilňoval. A matka, aby měla jistotu, že nejsem z poloviční rodiny, tohle všechno tiše snášela několik let. Bez toho, aby si stěžovala, nebo dala něco najevo. I když to bolelo sebevíc, nikdy si nemohla stěžovat. Všechno proto, aby nezničila tu hezkou představu o dokonalé rodině. Jsem nechutným obrazem vlastního otce, kterého nenávidím. Každým dnem se mu podobám víc a víc.

   Svěsím hlavu a zavřu oči.

   Kdyby se tady neukázal, pořád jsem mohl mít ten poklidný život, po kterém jsem tolik prahl.

   Slyším nějaký hluk z kuchyně a vzhlédnu. Přes odraz ve skle z balkónních dveří nic nevidím, takže nakonec neochotně vstanu a jdu zpátky dovnitř. Už je oblečený, trochu nahrbený a opírá se o linku, když myje naše skleničky ze včerejška. Dělá, že se nic nestalo. Mám to snad taky dělat? Třeba si to nepamatuje. Ne, to je pitomost. Vždyť to pořád musí cítit. Vydechnu kouř a tipnu cigaretu. S drobným zaváháním vejdu k němu do kuchyňského koutku a nejistě mu popřeju dobré ráno.

   Chvíli nereaguje, ale pak se ozve protivné: „Dobré.“

   Jasně, máš plné právo být na mě naštvaný, ale upřímně - neměl jsi mě pokoušet a opíjet, sakra práce! A navíc jsi po mně vyjel jako první, takže si stěžuj především u sebe… Nebo po mně vyjel, protože jsem ho vzrušoval? Pitomost, byl stejně na šrot jako já! Byla to chyba a bude nejlepší, když si to vyříkáme ihned. Správně, takhle přejdeme hloupým nedorozuměním v blízké budoucnosti, ne?

   „Takže…“ začnu, když zapnu konvici s vodou a připravím nám oběma kávu, „to, co se stalo-…“

   „Co by se mělo stát?“ přeruší mě.

   „Tamto.“ odvětím ledabyle.

   „Tak ‚tamto‘, jo?“

   Cítím nenávist z jeho hlasu. Bezva. O to jednodušší to bude. „Nemůžeš mě z ničeho obvinit,“ zhodnotím klidným hlasem. „Šel jsi sem s vědomím, že se to může stát, a dokonce jsi mě i provokoval. Sám jsi to chtěl.“

   „Když je někdo na šrot, tak se asi těžko může ovládat,“ procedí mezi zuby.

   „Lituješ toho snad?“ zeptám se narovinu.

   Zavládne mezi námi ticho.

   To ticho prolomím opět já s otázkou: „Jakou kávu si dáš?“

   „Takže ty to jen tak zazdíš kávou?“ zavrčí na mě zle.

   „Zeptal jsem se tě. Když mi neumíš odpovědět, není třeba to rozmazávat.“

   Vyhnu se jeho pěsti, která mi proletí před nosem. Aha, chce se prát? V tom stavu, v jakém jsem ho zanechal v posteli, by se sotva mohl ubránit.

   „Copak tobě je to úplně jedno?!“ vyjede po mně.

   „Nemusím se ti svěřovat,“ odvětím odměřeně.

   Sleduji, jak tiše zuří, jak svírá ruce pevně v pěst. Správně. Nenáviď mě. Konečně jsem se ti mohl nějakým způsobem pomstít. Byť jen trochu.

   „Pravda, nemusíš,“ procedí mezi zuby. „Netušil jsem však, že spadneš až tak hluboko.“ Projde kolem mě. Nezastavuji ho.

   „To říká ten pravý,“ řeknu si pro sebe a zaliju si kávu. Přejdu do předsíně a opřu se o zeď. „Vůbec ses nezměnil,“ podotknu, když ho vyprovázím pohledem.

   „Změnil!“ div nezakřičí v odpověď, když se snaží obout si rychle boty. „Na rozdíl od někoho si nedělám počet zářezů svých podřízených,“ dodá. A dost! Když chce otevřít dveře a utéct před vlastními slovy, zabouchnu je a tím ho zastavím. Jsem v jeho těsné blízkosti. Už zase. Dýchám mu na krk. Přemlouvám se, abych mu náhodou jednu nevrazil za ty hnusné lži, které vypustil z pusy. Nebo neudělal něco jiného.

   „Vůbec ses nezměnil,“ zašeptám zle, „pořád si tak rád hraješ na neviňátko a s radostí shazuješ všechny kolem sebe, když se ti už přestanou hodit.“ Stisknu mu vlasy mezi prsty a zamračím se na něj, když ho přinutím, aby se mi podíval do očí. „Jenže se nám situace obrátila. Nyní se musíš spolehnout na mě, abys přežil.“

   „Vydíráš mě?“ zeptá se jen.

   „Ne,“ řeknu po chvíli ticha, otevřu dveře a vystrčím ho ven, „jen ti připomínám tvé místo.“

   Zavřu dveře a povzdychnu si. Ruce se mi třepou, když si chci zapálit, takže to nakonec vzdám.

   Tohle jsem asi fakt zvoral.