Na stole přede mnou leží dvě hromádky papírů. Je na čase to všechno vyřešit a skoncovat s věčným pobíháním kolem dokola. Měl jsem celou noc na přemýšlení… ale tohle není něco, co můžu rozhodnout sám. Proto mu nyní dávám na výběr. Obě hromádky papírů jsou smlouvy. Jedna, která mu zajistí místo tady… Druhá, díky které se dostane na jiné oddělení. S mým přimluvením, že je schopný a hlavně pracant. Druhá věc, kterou jsem si musel přes noc protřídit v hlavě… jsou mé city. Náš pomyslný vztah. Protože je mi jasné, že jenom o sex nejde. A třetí věc… naše minulost. Podle toho, jak se rozhodne a po které hromádce hrábne, se bude tak odvíjet i následující rozhovor. Upozorním ho na to hned v úvodu a dám mu čas, aby si sám rozhodl, která možnost bude pro něj ta nejlepší. Jenže on sedí a pozoruje mě. Snad chce, abych rozhodl za něj.

   „Tohle rozhodnutí je tvoje,“ ujistím ho.

   „Chci nejdřív slyšet tvůj verdikt,“ připomene mi.

   „Až si vybereš.“

   „Tohle je vedlejší.“

   „Mně to vedlejší nepřijde.“

   „Sakra, Jirko-…“

   „Sakra, Milane. Koukej si vybrat, ať to máme z krku,“ přeruším ho. Semkne rty v rovnou čáru. Nic neřekne. Ani pohledem nezavadí o papíry před sebou. Prokoukl mě? Ví, že tohle je má poslední obrana proti němu? Schovávám se za papíry, abych nemusel rozhodnout jako první. Pochybuji o vlastním rozhodnutí? Mám z něj strach? Ne. Ovlivní mě papír, který si vybere.

   Jsem pokrytec a zbabělec.

   „Takhle domluva nezněla,“ připomene mi.

   Nevydržím to a vstanu. S rukami v kapsách mezi námi dělám další bariéru (zase), když přejdu k oknu.

   „Předtím jsi často měnil práci… co ti nevyhovovalo?“ zeptám se úplně na něco jiného.

   „Skutečně se ptáš na tohle?“

   „Ano, ptám.“

   „Nehraj si na psychologa, protože ti to sakra nejde.“

   Ztrácí klid. Nemusím být psycholog, abych věděl, že oba máme v hlavě bordel. A oba ho chceme uklidit.

   „Prostředí, lidi, šéf byl kretén, sekretářka kreténa si mou ohleduplnost špatně vyložila… Bylo toho spousta,“ zodpověděl mou otázku, která byla naprosto zbytečná. Pohrávám si s koncem kravaty, zatímco hledím do blba. Před čím pořád utíkám? Je tady, stačí se zeptat, stačí mu zodpovědět jeho otázku…

   „Kdybys tady získal místo, čím bys firmě prospěl?“ Ty vole, to je otázka! Měl bych fakt dělat personalistu!

   „Co se děje?“ vstane ze židle a slyším, že jde ke mně.

   „Co se děje?“ zopakuji po něm. Ta jediná otázka právě nyní zbořila mé předposlední hradby, téměř všechny zábrany… všechen můj klid sebrala. „Co se děje?“ zopakuji, tentokrát o něco hlasitěji. Připadám si jako hysterka. Ale mozek mi přestal fungovat. Sakra, mám tě nakopnout, aby sis všiml těch náznaků z obou stran? I mně to už došlo! „Co se děje?“ řeknu, spíše zařvu ještě jednou. Sleduji jeho zmatený výraz. Sbohem, klidnost, mírumilovnost, sbohem, pohodový živote, protože nyní udělám další chybu. Snad jí nebudu litovat. Mlčí. Nechá mě mluvit. Nebo nechce zasahovat do mého psychického zhroucení, protože k tomu mám taky sakra dost blízko. Ani nevím, co za blbosti na něj křičím. Nepodstatné věci, které mě na něm rozčilují. Nejspíš. Hlouposti, kterými jsem se dlouhou dobu sám užíral.

   Konečně se nejspíš vzpamatoval a také se mě na něco zeptá. Ale neslyším ho. Neslyším ani sebe, co mu odpovídám. Možná, že ho zase obviňuji z blbostí. Mám chuť si jednu vlepit nebo si něčím zalepit hubu. Doslova. Protože možná říkám i věci, kterých budu za chvíli litovat.

   „Když je to teda pravda, tak se s tebou už srát nemusím, když ti tak strašně vadím, vole! Stačí říct a vypadnu!“ slyším ho.

   „Možná to dělám proto, že mi na tobě záleží!“ slyším zase sebe. Počkat… cože?

   Oba se zarazíme. Co jsem to právě řekl?

   Civíme na sebe jen pár vteřin, než ze sebe Milan zaraženě dostane: „Cos to řek‘?“

   Jo, jsem v řiti. Když něco jednou řeknete, ani pár volů to nevtáhnete zpátky… A já byl teď sakra hodně upřímný. Není cesty zpátky. Když jsi něco nakousl, tak to rozžvýkej a spolkni… i kdyby to mělo mít trpkou chuť prohry.

   „Možná… to dělám proto… že mi na tobě záleží,“ leze ze mě jako z chlupaté deky, zatímco uhýbám pohledem a snad se snažím i skrýt za svým stolem. Mám chuť odsud vypadnout… a předstírat, že jsem nikdy nic takového neřekl. A on by mohl předstírat, že nic neslyšel. Oběma by nám to ulehčilo tuhle trapnou situaci.

   Opět nastane ticho.

   Dokonce i ve vedlejší místnosti je klid. Výborně, jsi debil, Jirko. Posral jsi, co jsi mohl. Šeptanda vše roznese, budeš mít v prdeli život a určitě tě vyrazí, protože se beztak ukáže, že šéf je skrytý homofob, který mě doposud nevycítil. Bomba, fakt skvělý.

   To ticho mě pomalu zabíjí zevnitř.

   Mám chuť opravdu zmizet, propadnout se do země, přestat existovat, než se situace uklidní. Tolik k mé klidnosti, kterou jsi tak dokonale pošlapal, Milane. Tolik k mé zdi, kterou jsem si tak pracně vůči tobě stavěl. Stačilo málo a tys ji snadno zbořil. Dostal ses tam, kde neměl nikdo přístup. Tak hluboko pod mou kůži, až je to hnusný. Ale ne nepříjemný… Protože představa, že jsi to ty, kdo se ke mně dostal takhle blízko… už tak protivná není. Opatrně vyhledám očima ty jeho a čekám na jeho odpověď. Pokud se zasměje a bude dělat, že to byl vtip, vrazím mu. Pokud nic neřekne a odejde, vrazím mu. Ať udělá cokoliv, vrazím mu… Jo, jsem zoufalec.

   Ale ten blbec furt mlčí a stojí na místě, sakra!

   Možná, že to bral jenom jako hru, kterou jsme si oba užívali. Zpočátku to tak bylo. Provokovat se, nebyly v tom city, nechtěl jsem ho poznat ani pochopit. Natož mu odpustit. Ale ten zmetek si mě omotal kolem prstu až příliš snadno. Do prdele se vším, tak už mluv, sakra! Bude aspoň nějaká reakce? Haló? Jsem tady! Přímo před tebou! Nepřišel jsi o jazyk, tak mluv!

   Reaguj…

   Nemuč mě…

   Přímo slyším, jak mi každá vteřina na hodinách na stěně hlasitě tiká.

   Až příliš hlasitě. Je to nepříjemné. To vražedné ticho.

   Konečně se trochu pohnul. Opře se o židli a odvrátí pohled stranou. Snad se konečně vzpamatoval a začal přemýšlet. Snad zpracovává to, co jsme tady na sebe před chvilkou oba pořvávali. A hledá sám správnou odpověď, reakci. Snad si uvědomuje, co se stane, ať už odpoví jakkoliv.

   Sleduji jeho vnitřní boj. Mluv už konečně!

   „Co když…“ začne konečně a opět zaváhá, než se mi podívá přímo do očí. Do toho, odsuď mě, zahoď mě a já to s radostí udělám i s tebou. Ukonči to dřív, než by mohlo něco začít. Abychom se nemuseli navzájem zničit… Prosím. Znič moje naděje, jako jsi to doposud vždycky udělat. Znič mi znovu život. Ty to umíš ze všech lidí nejlépe… Nebo mi dovol, abych ho nyní zničil na oplátku já tobě. Aspoň jednou. Sleduji, jak jde ke dveřím, které zamkne. Ticho v místnosti přerušují jenom hodiny a můj pomalu se zklidňující dech. „Co když,“ začne znovu. Do toho. Znič mě, abych mohl zničit já tebe! O to tu přece jde… Sleduji ho, jak se blíží ke mně. Správně, chce si vychutnat vítězství, kterého nedosáhne. Nebo chce padnout spolu se mnou z větší výšky… Zastaví se přede mnou. „Co když to cítím stejně?“ zeptá se přímo. Konečně…

   Poslední hradba zdolána. Poslední pochyby byly smeteny do příkopu. Hrad byl dobyt. A oba znepřátelené tábory dosáhly příměří. Na jak dlouho?

   „Co když mám chuť ti jednu vrazit?“ zeptám se šeptem.

   Věnuje mi ten svůj typický úšklebek. Jak já ho nenávidím… „Asi si budu muset zvyknout na tyhle tvoje kecy, pokud si s tebou něco začnu,“ zhodnotí.

   „Co když toho budeš po jednom dni litovat?“

   „Sklapni,“ zašeptá, když se ke mně nahne. „Řekni ještě jedno slovo a nakopu tě.“

   Než si to uvědomím, už jsme oba ve vášnivém polibku. Sakra. Ne nadarmo se říká, že z nenávisti se nejlépe míchá láska. A tomuto konci jsem se chtěl vyhnout. Jak je vůbec možné, že se protiklady přitahují?