Sedím doma na sedačce a hledím na mobil, který mi už pěknou dobu vyzvání. Volá mi máma. Nemám chuť s ní mluvit. A hlavně mě štve, protože blokuje linku. Protože na dnešek dopadá můj šílený nápad, jak zakopat vlastní minulost. Mám obavy? Jde jenom o schůzku, která stejně neskončí podle mých představ, takže to můžeme zabalit rovnou a já se ho s radostí zbavím. Tak z čeho mám obavy? Svého rozhodnutí jistě nelituji, ale něco mi pořád hlodá v hlavě. Poslední dobou celkem pořádně. Moje posedlost Milanem. Kdekdo by se mu vyhýbal nebo by minulost zahodil za hlavu ihned. Nebo by se ho zbavil… Přestal na něj myslet. A přesto jsem vyšel ze své komfortní zóny dočasného klidu a navrhl tohle. Vlastní sebevražedný plán. Jsem masochista? Chci opravdu léčbu šokem? Mobil po chvíli zhasne, když to máma opět vzdá. Zavolá zase za chvíli. Dnes je až přehnaně neodbytná, ale já jí to nezvednu. Čekám totiž na jiný hovor.

   Nedomluvili jsme si kdy ani kde. V podstatě nemusíme ani nikam chodit. Ale tak lehké mu to neudělám. Budu jako rozmazlený spratek, kterého nic neuklidní. Nebo bych neměl být až tak krutý? Ne, taky si zaslouží léčbu šokem.

   ‚Jde jenom o to zakopat válečnou sekeru. Podmínky míru se mohou domluvit později,‘ připomínám si, když si zajdu pro vodu.

 

   Po velmi dlouhé době vyhrabu někde v prachu šuplíku sluchátka a než opustím byt, ještě naposledy si zanadávám do masochistů se sadistickými sklony a sjedu výtahem dolů. Před chvílí Milan volal, že je na cestě, že se někde zdržel. Usadím se nakonec na schody před bytovým komplexem, a abych zahnal chuť si zapálit, strčím si sluchátka do uší, pustím si nějakou hodně starou píseň, co jsem kdysi cestou autobusem do práce poslouchal, opřu se o postranní zeď a přivřu oči. Dneska je příjemně. Fouká trochu vítr, ale není zima. Není ani příliš horko. Ideální den na vlastní pohřeb a znovuzrození. Ušklíbnu se, když uslyším fakt staré písničky, které jsem neslyšel roky. Aniž bych si to uvědomil, nohou začnu vyťukávat rytmus. Zakroutím nad sebou hlavou. Tohle jsem dělal před lety, když jsem čekal na nádraží na vlak, abych se dostal domů. Nebo když jsem čekal na autobus domů, když mě neotravovali ostatní nebo si nechtěl domů zaběhnout. Zkontroluji čas, jenom pro jistotu.

   Zrovna ve chvíli, kdy se z mobilu začne ozývat líná melodie Hallelujah, kterou jsem poprvé slyšel předtím ve Shrekovi, vidím, že na mě dvakrát blikne pár světel přijíždějícího auta. Sundám sluchátka a párkrát je přehnu, než je schovám do kapsy. Vstanu a mířím k blížícímu se autu. Stáhne se pomalu okénko.

   „Zdravím, nemáte náhodou volný den na projížďku za dobrým jídlem a pitím s příchutí omluvy za posranou minulost?“ zeptá se Milan a mně málem vyjede koutek nahoru. Dobře, uznávám, že tohle jsem na přivítanou nečekal. „Mám tady takového týpka totiž vyzvednout.“

   „A víte, že tady jeden i bydlí? Můžete na něj zkusit zazvonit. Já tu čekám jen na svého kolegu,“ prohodím sarkasticky.

   „Hele, a víte, že jste mu tak trochu i podobnej?“

   „Opravdu? Vy taky?“

   „Tak co kdybychom se vykašlali na čekání a někam si vyrazili společně, stejně ani jeden nedorazí.“

   „To zní rozhodně lépe než nudná schůzka nad půllitrem piva.“

   „I to může být.“

   „Tak si naskočte. Jakže se jmenujete?“

   „Tvoje-smrt-pokud-to-posereš.“

   „Těší mě. Já jsem Jdi-se-bodnout-a-pojďme-si-to-užít.“

   Převrátím nad ním očima a zaujmu místo spolujezdce. „Kamže to jedeme?“

   „Hm, měl jsem plány, ale můžu je kvůli vám změnit.“

   „Můžeme postupovat podle nich a pak podle těch mých.“

   „Co je takhle skloubit dohromady?“

   „Máš seznam?“

   „Docela dlouhej?“

   „Tak to máme podobný seznamy.“

   Vyměníme si papír s místy, které chceme navštívit. Pochopitelně jsme vybírali oba ty nejnemožnější místa. Ušklíbnu se pro sebe. Jo, dnešek bude opravdu zábava.

 

   „Program na celý den, jak vidím,“ podotknu, když začneme u jeho prvního bodu. U pultu si objednáme dnešní akční nabídku - limonádu z grepu a pomeranče. Překvapivě to chutná dobře.

   „Vybíral jsem pečlivě,“ ušklíbne se na mě, než pomocí brčka upije ze svého nápoje.

   „Tak jak mi vysvětlíš, že jsme skončili v baru hned jako první věc ráno?“

   „Hele, nech mě se bránit, dobře?“

   „Spusť.“

   „To byla položka, kdybys náhodou nesnídal. Páč já jsem nesnídal, takže jestli máš hlad, klidně si objednej, je to na mě. A není to bar, ale hostinec.“

   „Tak proto ty pochybovačné tousty.“

   „Musíš snídat pořádně, abys pak nebyl mrzutý nebo hladový celý den.“

   „Díky za zbytečnou přednášku.“

   Po chvíli mu číšník přinese jeho tousty, do kterých se hladově pustí.

   „Víš, že ses mohl nasnídat, než jsi mě vyzvedl?“

   „Čekal jsem, že si dáš taky.“

   „Asi by ve mně dlouhou dobu nezůstaly.“

   „Tak si nedávej na snídani cigáro.“ Věnuji mu dost nehezký pohled. „Fajn, už mlčím,“ dodá s plnou pusou.

   Nepřítomně si hraju s podtáckem. Častokrát si neberu dny volna dobrovolně. Většinou mi je vnutí šéf, aby neměl opletačky s úřady. A o nemocenské ani nemluvě. Raději přijdu, i kdybych měl zdechnout. Vysvětlovat mu, že je mi fakt blbě, nepotřebuji. Když mě pošle ale domů on sám, to už je něco jiného, to už se mě zbavuje dobrovolně.

   „Dáš si ještě?“

   Zaraženě k němu zabloudím pohledem a pozvednu obočí v němé otázce.

   Hrábne po mé prázdné skleničce a zaštěrká s ledem v ní.

   „Jo,“ souhlasím po chvíli, lehce otupěle.

 

   Překvapen sám sebou a Milanovou snahou, ale - bavím se. Upřímně se opravdu bavím. Už je to dlouhá doba, kdy jsem vypadl z bytu a pořádně si užíval života. Věci, které bych jinak odsoudil, jako za ztrátu času nebo za zbytečnosti, nyní mají ve společnosti Milana, který je podává tak zaujatě a vtipně, jiný rozměr i význam. Oproti jeho seznamu můj seznam vypadá jako dvakrát tak starého chlápka před důchodem. No co? Moc jsem tomu šancí nedával, ale opravdu se nefalšovaně bavím.

   „Takže, co je na seznamu dál?“ zeptá se Milan vesele, když si sedne zpátky do auta, sotva zaplatí za benzín, a zahledí se na svůj seznam. „Už pomalu končíme, budeš na řadě,“ dodá se zazubením ke mně. „A zatím se bavíš! Takže body pro mě.“

   „Teď ses o ně připravil.“

   „Jak si přeješ, Tvoje-smrt.“

   „Ty jsi debil.“

   „Ne, Jdi-se-bodnout.“

   „A to je rozdíl?“

   „Celkem podstatný.“

   „Nechceš se vyměnit?“

   „Ne, dneska jsem šofér já. Zítra můžeš být šofér ty.“

   „Proč zítra?“

   „Protože oba seznamy určitě nesplníme během jednoho dne.“

   Opřu se o dveře a pohlédnu z okna. „Když myslíš? Většina těch míst už beztak ani neexistuje.“

   „V klidu! Klidně si tam zajedu celou cestu, pokud tím tvé přání aspoň trochu splním.“

   „Nesnaž se tolik.“

   „Třeba chci.“

   Vrátím se k němu pohledem, ale on má ten svůj už upřený na cestu před sebou nebo jím občas zabloudí k navigaci po své pravici. Rozhodnu se, že jeho poslední reakci nebudu věnovat tolik pozornosti.

   Vždyť je to přece jen tak pro zábavu… Tahle šaškárna…

 

   Zapálím si, zatímco Milan chodí sem a tam a rozhlíží se. Stojíme před opuštěným, zavřeným zábavním parkem, ověnčeným řetězem. Kdysi tady probíhaly nejlepší poutě v létě, ale už dobrých patnáct let je zavřený. Netuším, co se stalo a ani mně to netrápí. Ale z neznámého důvodu jsem tady chtěl. Ne z neznámého… je to vlastní sebemrskání. Protože přímo před touhle bránou, když byl park ještě otevřen, jsem tady byl s rodinou. Ano, i s otcem. Snad jediné místo, kde se s námi byl ochotný vyfotit. Jinak by se toho děcka nikdy nedotkl. Ale na fotce ho drží a usmívá se, jak šťastný kretén. Než se Milan vrátí ze své pochůzky kolem, fotku rychle schovám.

   „Co se dá dělat,“ pokrčím rameny.

   „Tys nevěděl, že to zavřeli?“ zeptá se tupě.

   „Ne,“ zalžu a zahodím cigaretu.

   „Chceš se snad dostat dovnitř?“

   „Ty jsi magor.“

   „Říká ten, co mě tady dotáhl.“

   Zazubím se. „Ale máš plusové body, že mě nechceš zabít.“

   „Kdy jsem to řekl?“

   Ušklíbne se na mě hravě. Zakroutím nad ním hlavou. Ten jeho úšklebek mě vždycky dokáže tak nasrat. A přesto mě dokáže tak lehce uklidnit…

 

   Budete mě považovat za zmrda, když podotknu, že něco podobného se stalo asi tak na třech dalších místech z mého seznamu? Jsem v tom nevinně, přísahám. U toho parku jsem to věděl, pravda, uzavření zbylých třech míst pro mě ale bylo novinkou, opravdu! Až mě děsila Milanova klidnost. Fakt se snažil. Nenadával. Spíš se snažil snad najít i možnost, jak se dostat pokaždé dovnitř. Jednou po nás vyjeli psi, jindy se spustil alarm, a to jsem ho už musel tahat, protože by se tam nejspíš skutečně dostal. Neptal jsem se, kde se naučil jednoduše sundat zámek. Raději.

   Když škrtnu poslední položku na seznamu, už míříme po dálnici zpátky domů. Byl to zábavný den, uznávám.

   Zaslouží si mít ode mě pokoj.

   Ale zarazí mě, když najednou začne odbočovat z dálnice dolů.

   „Proč jsi sjel?“ zeptám se opatrně. Ruplo mu v bedně a chce se mě zbavit jako v těch špatných detektivních filmech ze sedmdesátých a osmdesátých let?

   „Nejsem si jistý, zda bych dalších pár hodin jízdy ještě vydržel neusnout,“ uzná nahlas.

   „Můžeme se prohodit.“

   „Ne. Tvoje schůzka, moje řízení.“

   „Spíš tvoje auto.“

   „To taky,“ uzná poraženě po chvíli.

   „Tvoje nová láska?“

   „Láska, která trvá už tři roky,“ ušklíbne se a pohladí volant s jemností, jakoby hladil stehno své milenky. „Doposud mě holka nezklamala.“

   „Tak to je věrná milenka.“

   „To jo.“

 

   Zastavíme u pochybného motelu. Znuděná brigádnice k nám vzhlédne jen z donucení. Vidím jí na očích, že by se stokrát raději vrátila k časopisu ve svém klíně.

   „Dva jednolůžkáčce?“ zeptá se otráveně.

   „Stačí jeden pokoj,“ ujistí ji Milan dřív, než stihnu něco namítnout.

   Otrávený pohled, protočení očí a potom znuděné pátrání po volném pokoji. „Jedna noc?“

   „Ano.“

   Div po něm klíčky rovnou nehodí. Raději situaci vůbec nekomentuji. I Milan vypadá, že má blízko k tomu udělit dívce aspoň přednášku o slušném chování.

   „Zírám,“ podotknu, když za sebou zavřu dveře.

   „Jo, za takový prachy bych čekal aspoň nějakou úroveň.“

   „Ne, to jak se dneska ovládáš.“

   Vidím, že mu ramena trochu poklesnou, ale nic neřekne.

   „Jdu si dát sprchu jako první…“ prohodí konečně, než zapadne do koupelny a zamkne se. Pousměji se pro sebe. Usednu na postel vpravo blíž k oknu. Pohlédnu na svůj poškrtaný seznam. Takové kraviny…

   Abych pravdu řekl, trochu Milana dneska lituji.

   Já sám bych vybouchl, kdybych zjistil, že jsem jel bůhvíkolik kilometrů kvůli zavřenému místu… Několikrát!

 

   Zrovna odepisuji na zprávu šéfovi, když slyším zámek a otevírání dveří koupelny, které opravdu nehezky zavržou. Milan byl očividně připraven na podobnou situaci, proto se sbalil. Ale vzhledem k tomu, že já plánoval tohle vyřešit během jednoho dne a pak se vrátit domů, fakt jsem si nic nesbalil. Sice nerad, ale uznávám, v tom černém županu ale vypadal (doslova) k nakousnutí. A jakoby omylem nechal látku, ať odkryje ty podstatné věci, které mě dokážou stoprocentně vzrušit. Dělal to záměrně!

   „Už je volno,“ probere mě jeho lusknutí a hravý úsměv, sotva se usadí na svou postel.

   „Strhávám ti body,“ oznámím mu upřímně.

   „Za co zas?“ téměř zasténá.

   „Za to, že se producíruješ po pokoji takhle.“

   Jeho zklamaný výraz se změní znovu v úšklebek. „Mohu se producírovat klidně i nahý a mohu tě mučit pohledem na mě.“

   „Ne, díky,“ zchladím jeho představy hned v základech.

   Ale sakra, že bych si fakt dal říct.

   Sexuální frustrace, vítej! Dlouho jsme se neviděli!

   Mrcho, vypadni! Nikdo tě nezval!

   S mým problémem mi moc nepomůže ani sprcha, ani lehce vynucená pozornost mému rozkroku. Není mi patnáct, sakra!

   Jo, frustrace. Vždyť to říkám.

   Sakra!

   Proč zrovna teď? Proč zrovna dnes?!

   Se sebezapřením vylezu ze sprchy a půjčím si zdejší ručník a posléze i župan.

 

   Abych se vyhnul konverzaci, padnu tváří na postel. A doufám, že Milan nebude mít ten debilní nápad začít mluvit. Bohužel, ten debilní nápad má. Vyptává se mě na samé kraviny, fakt! A je pořád v tom županu, sakra!

   Jestli jsem si někdy připadal zoufale, tak nyní jsem dosáhl nejzoufalejší chvíle.

   Sexy chlap vedle mě, ale zároveň chlap, kterého nenávidím do morků kostí.

   Nejspíš.