Bylo to už dávno, kdy velký Arcimág a alchymista stvořil mocný artefakt. Artefakt neuvěřitelné síly. Artefakt s nekonečnou mocí a silou. Jenže lidstvo, si za ty časy umínilo, že je již vyspělé a po této moci stále prahnou. Rozséval nekonečné války, smrt a beznaděj. V rukách Arcimága ovšem šířil život a naději. Arcimág ale artefakt zničil. To se alespoň říká a vypráví. Jenže země se otřásla. Silně až to cítili snad na konci světa. Artefakt se našel. Nebyl zničen . Zřejmě ho ani nelze zničit. Tenká nitka míru byla přetržena novým obviňováním. Elfové tedy artefakt ukryli.

A tak tu teď na poli, na místě skonu alchymisty a arcimága, stojí dvě armády a každá touží po jediném. Po artefaktu. Zazní rozkazy a vojáci se rozběhnou zuřiví k boji. Jenže země se znovu zatřese a roztrhne bojiště vedví. Mnozí padají dolů, do neznáma. Snad do pekel. Jen opravdoví šťastlivci tento pád přežijí.

Uprostred vojska sedí na čiernom koni postava celá zahalená v ľahkom ale pri tom pevnom brnení. Z každej strany obklopená svojou armádou. V bezpečí, v strede, odkiaľ má pekný výhľad na všetky strany a je dostatočne ďaleko od tých, ktorých musí rozpučiť. Vydáva rozkazy a na tvári jej hrá úsmev, ktorí jasne napovedá ako sa teší na pekný krvavý kúpeľ zo zabitých elfov. Konečne má príležitosť sa ich zbaviť. Áno, už to mám na dosah. Jediné čo mi zostáva je vytrhať túto burinu čo sa tu po celé storočia nad nami vŕši a bude to.

Skryje si tvár pod prilbu a zreve na plné gule: “BOJ!” Natiahne tetivu luku a sám vystrelí do radu elfov.

Vojsko sa rozbehne ako jeden a on pokračuje v strieľaní šípov. Čím viac sa obe vojská približujú k sebe, tým viac bližšie sa dostáva aj on k svojim vyhliadnutým cieľom. Avšak stane sa niečo čo nepredpokladal, zem sa zatrasie a roztrhne na poli. Nestihne ani zareagovať a padá aj so svojim vojskom a koňom do hlbokej priepasti.

Všude bylo mrtvo. Jen ozvěna pár sténajících se odrážela od skalních stěn vytvořené propasti. Celé tělo se ozvalo. Celé tělo mu křičelo od bolesti. Byl to dlouhý pád, ale naštěstí, jestli se tomu tak dá říkat, jeho pád zbrzdila těla. Těla jeho spolu bojovníků. Rukou nahmatal jílce svých mečů a až pak otevřel oči. Palčivý pach krve a smrti mu vháněl slzy do očí. Zvedl se, protřel si oči a rozhlédl se po šeru. Nepotřebuje tolik světla, aby věděl, jaká hrůza se tu stala, v jaké hrůze se nachází. Mágové je odsud dostanou. Podíval se nahoru a jediné, co mu zbývalo, bylo pomoci přeživším. Rozhlížel se kolem sebe a hledal nějaké známky života. Nějaké, které by byli schopny žít. Postavil se na nohy a vyrazil za první známkou. Chytil ho za ruku a pomohl mu vstát. Elf poděkoval a začal sčítat škody na svém těle. „Jdi a hledej další.” Přikázal mu Sendanen a vydal se dál. Pečlivě zkoumal každý svůj krok. Díval se a naslouchal. Takto se jich sešlo šest. Šest bojovníků královské stráže.

Tma ako v hrobe. A to doslovne. Zemetrasenie, ktoré roztvorilo zem, vytvorilo masový hrob. Všade smrad, rozvírený prach a zvuky umierajúcich vojakov nesúce sa vďaka ozvene po celej jaskyni, ktorá sa tým zemetrasením odhalila. Sem tam nejaký ten pohyb umierajúceho, ktorý sa z posledných síl snaží prežiť a dostať sa z masy tiel. Ale aj to po čase ustalo. Až na jeden. Cez dokrivené a mŕtve telá sa predsa len niečo derie na povrch. Vďaka masu tiel a brneniu špeciálne vytvorenému na to aby odolalo akémukoľvek útoku sa stalo, že jeden človek prežil. Hoc skoro celé vojsko padlo. Nebol to nikto iný ako sám najvyšší veliteľ vojska – princ Oren.

Po tom čo sa mu konečne podarilo dostať z masy tiel, zostal ležať a oddychoval. Hoci prežil, celé telo mal aj napriek brneniu dotlčené. Ťažko sa mu dýchalo a nič nevidel. Do riti, čo to má byť, kde sakra som. Čo sa vlastne stalo?

„Héj! Héj, počuje ma niekto?“ kričal ale okrem svojej ozveny nepočul žiadny iný zvuk. Jednou rukou si zodvihol priezor na helme a ešte raz sa rozhliadol. Konečne zbadal svetlo, ale smola bola, že hore. Tam sa nemal ako dostať. Začal hrešiť ako pohan a rozmýšľať ako sa odtiaľ dostane.

Šel pomalu, krok za krokem a sledoval každého mrtvého a doufal že mezi nimi najde ještě nějakého živého. Díval se k zemi a pečlivě zkoumal každé místo, na které pak vedl své kroky, přeživší z královské stráže jej následovali stejně precizně. Lehká i těžká brnění odrážela zvuk, ač se snažili jít tiše. Sendanen se zastavil a znovu se podíval nahoru. Možná čekal, že už konečně přijde záchrana a vytáhne je z této pekelné díry. Sklonil hlavu dolů, když slyšel ozvěnu. Nějaký křik. Nerozuměl mu, protože slova se mnohokrát zlomila o skály. Někdo přežil? Nepřítel? Raději chytil jílec jednoho ze svých mečů a krok za krokem mířil k cíli. Podle hlasu jej nenajde, jestli vůbec. Rozhlížel se kolem sebe, na místě posetém mrtvými těly a přál si, aby to neudělal, jenže najít ho chtěl. Slyšel ten hlas a hledal toho jediného, živého na straně nepřítele. Odhodlaný toho posledního zabít a dostat se odsud. Tasil oba své meče a zrychlil krok k blízkému křiku.

Sňal si helmu aby lepšie počul až nakoniec začal rozoznávať zvuky ktoré sa k nemu niesli. Niekto sa blížil, ale kvôli tme nevedel kto. Sakra! Kto je to? Do riti, luk sa mi pri tom páde zlomil ale aj tak by mi bol nanič kvôli tme. Aspoň že mám malú dýku u pasu. Dýka ale nikde. Rýchlo šmátral po telách vojakov či niečo nenájde, až mu nakoniec spočinula ruka na meči. Šklbol s ním až sa mu ho podarilo vytiahnuť z pod tela. Ťažkopádne sa postavil a vytasil meč.

„Stojte, ak vám je život milí!“ zreval a čakal na nejakú reakciu. Zvuk sa zastavil a on na sebe pocítil pohľady neznámych osôb.

„A hele. Špinavec a jak se snaží,” ušklíbl se jeden z elfů stojící za Sendanenem.

Som v riti. Nemám luk ani dýku a som sám. Kurva! Ešte, že mám ten meč. Ale kto vie či mi to k niečomu bude, neviem bojovať s mečom tak dobre ako s lukom. Oči mu behali zo strany na stranu, ale bolo mu to nanič. Nič nevidel. Jediné na čo sa mohol ako tak spoľahnúť bol sluch. Počul ich jasne, boli pred ním, ani keby tam bolo svetlo tak by im neunikol. Dozadu utekať nemohol nevidel čo tam je.

„Hmm, tak vy musíte byť viacerí aby ste dokázali zabiť jedného neozbrojeného človeka?“ ironicky sa ich spýtal Oren. Meč ktorý sa mu podarilo vytiahnúť z masy tiel, skryl za seba. V tej tme dúfal, že ho nezbadajú a bude mať výhodu. Ďalej sa tváril, že je neozbrojený, no za chrbtom mal opretý meč.

„Jestli chceš, tak se ostatní budou jenom dívat,” promluvil jiný z královské stráže. Sendanen jen upřeně sledoval špinavce. Neřekl nic. Jen přehmátl prsty na rukojeti meče a prohlížel si toho chcípáka od hlavy až k patě.

„Fajn, ale ak to má byť čestný boj, dajte aj mne nejakú zbraň!“ rozkázal im panovačne. Meč mal stále skrytý za chrbtom. „Viete čo je to vlastne česť?“ pýtal sa ich.

Sendanen z něj nespustil oči. Ani se nepohnul. Jeden z královské stráže se rozhlédl kolem sebe a nějaké lidské mrtvole sebral meč. Hodil jej k nohám špinavcovi a všichni se zasmáli. I Sendanen. Tušili, že mu to s mečem v té pomačkané zbroji nepůjde.

Oren nevidel čo sa tam deje, počul len našľapovanie a potom ucítil ako mu dopadlo niečo tvrdé na nohy. Zmyje. Veď počkajte vy prídete bližšie. Uvidíme kto sa bude smiať naposledy. Hrdo sa narovnal a povedal: „Nie som pes aby ste po mne hádzali vecami. Som...“ zarazil sa. Nechcel prezradiť, že je princ a dopriať im tak pocit, že zabili princa. „To je jedno. No mám posledné želanie. Ten kto so mnou bude bojovať, nech ide sem a pekne mi podá zbraň. Prajem aby ste mi preukázali pred mojou smrťou poslednú láskavosť,“ pyšne im oznámil.

„Poslyš špinavče,” promluvil Sendanen. „Máš mozek?” zeptal se ho.

„Chceš sa presvedčiť? Poď bližšie a možno sa to dozvieš,“ lákal ho Oren.

Sendanen tasil meč a udělal pár prvních kroků. Po té zrychlil až se nakonec rozeběhl a u špinavce zastavil v podřepu, ale ne aby zvedl meč, ale aby vedl ten svůj v levé ruce, ze zdola nahoru.

Počul rýchli pohyb a hoci nič nevidel cítil jeho prítomnosť. Nemal čas premýšľať. Konal čisto inštinktívne. Schytil meč ktorý mal ukrytý za sebou do oboch rúk a cúvol pravým bokom dozadu. Tým pohybom dostal svoj meč presne do dráhy elfovho úderu a tým ho zastavil. „No vidím to tak, že čestný boj to nebude,“ skonštatoval, cúvol ďalej a zaujal bojový postoj s mečom v ruke.

Sendanenův meč se s řinčením odrazil od nastavené překážky a tak ho vedl otočkou z vrchu, zatím co se špinavec stavěl do bojové pozice a ustoupil. Sendanen na něj útočí… Špinavec není tak daleko, abych ho nezasáhl...

...ale aj tak stihol včas zareagovať a opäť cúvnuť dozadu. „Tak ako? To je všetko? Keďže ste odmietli bojovať čestne, musel som sa nejako vynájsť,“ povedal, zosmiešňujúc ich bojovú schopnosť a česť. Zovrel tuhšie rukoväť meča a zhlboka dýchal. Nevedel ako dlho bude môcť cúvať a vyhýbať sa útokom.

Sendanenův meč proletěl prázdnem a zastavil se o zem. „Žádáš čest a sám nejsi,” zavrčel k němu a ztrácel trpělivost. „Zemřeš tedy jako špinavý pes. To co jsi!” a znovu po něm vystartoval. Znovu levou rukou a z vrchu.

Cítil pohyb a opäť cúvol, no tentoraz šliapol do prázdna medzi telami a spadol na chrbát. Kurva! Musím sa dostať preč a... Ani si nestihol nič domyslieť, pretože ucítil ostrie meča pod bradou a vedel, že je koniec. Aj tak sa však nevzdal. „O tom si môžeš nechať len snívať!“ povedal mu a podrazil mu nohy až elf spadol. Okamžite vyskočil na nohy, chytil meč do oboch rúk a chystal sa bodnúť.

Člověk, který prakticky nic neviděl, se domníval, že Sendanen spadl, ale nebylo tomu tak. Tam kam chtěl bodnout, nikdo neležel. Sendanen stál na jeho pravém boku a pod krkem mu držel své ostří.

Tak toto mi nevyšlo, sakra. Vynadal si Oren.

Přeruší je ale podivný zvuk. Jako by zvuk příboje. Země se zatřese a všichni padají ještě hlouběji do nitra země.

Už po druhý krát v ten deň spadol do neznáma. Čakajúc tvrdý pád a následnú smrť. Avšak spolu s nimi popadali aj telá mŕtvych vojakov ktorých mali pod nohami. Tí pád stlmili natoľko, že prežil, ale nie dostatočne. Pri páde si udrel hlavu, ktorú už nechránila helma. Upadol do bezvedomia.

Když ustal prach a vzduch se pročistil, elfové zjistili, že ze šesti přeživších elfů přežila jen polovina. Sendanen a dva královští strážci. Ihned se špinavce ujali a svázali ho. Odtáhli jej mimo dění a zjistili, že zpět už to nepůjde. Díra se za nimi zavalila. Svázaného člověka tedy táhli dál do hlubin jeskynního komplexu, než našli místo s vodou a tam se utábořili.

Hmm... moja hlava. Všetko sa mi točí. Je mi zle. Otvoril oči a konečne uvidel svetlo. Elfovia založili oheň. Chcel si chytiť hlavu ale zistil, že má zviazané ruky. Snažil sa ich uvoľniť. Skúšal to niekoľko krát, no márne. Uzol bol veľmi silný. Nemohol sa však vzdať. Prestal sa mrviť a započúval sa do rozhovoru elfov. Rozprávali vo svojom jazyku, takže im nič nerozumel. Hoci z ich gestikulácie si bol istý, že je tam nejaký problém.

Sendanen si všiml jeho pohledu a tak jej taky upřeně pozoroval. Pak vstal a šel k němu. V ruce něco nesl a klekl si k němu. Byla to čutora s vodou. Tu na špinavce obrátil a smyl mu tak tu trochu krve, co na ní měl, když se udeřil.

Pozoroval ich nerušene až do chvíle kým si ho jeden z nich nevšimol. Prišiel k nemu a oblial ho vodou. Oren si otriasol mokrú tvár a zamračil sa na neho. „Hej, na pitie mám ústa a nie tvár,“ povedal a prepaľoval ho pohľadom. Ešte stále ho bolela hlava a teraz ju mal navyše aj mokrú. „Kde máš kumpánov, nejako ten váš počet klesá,“ povedal mu posmešne.

Sendanen nic neřekl, jen si odfrkl a odebral se zpátky k teplu ohniště. Magického, když dřevo na oheň tam nebylo.Tam se usadil a jeden z jeho společníků se ho na něco zeptal. Po jejich. Sendanen mu podal čutoru a voják ji šel naplnit. Po té si to namířil za špinavcem a čutoru mu přiložil k ústům. „Napij se,” řekl.

„Nie! Napijem sa iba ak si tú vodu budem môcť nabrať sám. Od zmyje nechcem nič, čo ak je to otrávené?“ spýtal sa ho s vážnosťou v hlase. Nebolo by to totižto prvý raz čo by sa ma niekto pokúsil otráviť. Pomyslel si.

Za členem stráže se zjevil Sendanen. „Ochutnáváš vlastní medicínu,” narážel na ten skrytý meč předtím. Kdyby nevedl svůj první útok spodem, zasáhl by ho. Měl štěstí. „Napij se. Jsme čestní a čest prokazujeme i zajatcům,” vysvětlil mu.

Oren sa schuti zasmial a potom povedal: „To vám tak verím. Neviem prečo ste ma nezabili ale... nemienim vám to uľahčiť. Snáď ste si nemysleli, že by som sa o niečo nepokúsil? Haha... ste skutočne namyslení.“

„Nuže, tak žízni. Tvá volba,” řekl a položil ruku na rameno vojákovi, který se špinavcem soucítil a oba odešli k ohni.

Oblizol si pery a odvrátil od nich hlavu. Všetci sú rovnaký, navonok med a vo vnútri jed. Radšej zomrieť od smädu, než by som mal prijať ich *láskavosť* pred popravou. Neskloním sa pred nimi.

Prešiel nejaký čas a aj na Orena prišiel smäd a hlad. Začalo mu škŕkať v žalúdku až to museli počuť aj elfovia. Nešikovne sa posadil a začal sa mrviť aby ten zvuk zamaskoval. Css. Ešte toto mi chýbalo. Nech sa prestanú smiať. Počkajte keď sa z toho lana dostanem a ... hm? Čo je to? Pri pohybe narazil rukami na ostrí kameň. Okamžite sa v duchu uškrnul a nenápadne ho chytil do ruky. I keď ťažko predsa len sa mu s ním darilo šúchať lano. Ešte, ešte chvíľu.

Elfové se v tu chvíli začali balit. Zřejmě se dohodli jak budou pokračovat. Špinavec do jejich plánu nepatřil. Zjistil to záhy, když se sbalili a odcházeli bez něj.

Hm? Čo? To ma tu chcú len tak nechať? Sakra, čo to meliem. Choďte, len choďte. Ja sa odtiaľto dostanem aj sám. Síce si to pomyslel, ale vôbec netušil ako sa odtiaľto dostane. Pozeral sa na ich vzďaľujúce siluety a mal zmiešané pocity.

Keď sa mu podarilo rozrezať lano, elfovia už boli dávno preč. Osamel. Prešiel k ohňu a čupol si. Natiahol ruky a šúchal si ich pri ňom aby sa trocha zohrial. Potom si zašiel po vodu a napil sa. Jedlo však nemal. Hlavou sa mu premietala minulosť. Spomínal si ako býval v detstve stále sám. Plakával ale aj tak nikto neprišiel, napokon s tým prestal a na samotu si zvykol. Teraz to bolo to jediné čo ho sprevádzalo životom. Preplieskal sa po lícach. Spamätaj sa Orene, teraz nie je čas spomínať na minulosť. Samota ťa zocelila tak to teraz zužitkuj. Musím sa odtiaľto nejako dostať.

Elfové se rozdělili a každý šel jinou cestou na křižovatce cest jeskynního komplexu. Zanedlouho se zase setkali na křižovatce a vraceli se k ohni. Zjistili, že je jejich zajatec volný, ale nevěnovali tomu pozornost. Sendanen se jen pousmál. Nebude to takový chcípák jak si myslel. Ten co špinavcovi dával napít byl zřejmě velitel, ale větší autoritu nikdy neměl. Usadili se kolem ohně a dali se do jídla.

To už sú tu zase? A to som si myslel, že už budem mať svätý pokoj. Ale nie. Odchádzal od ohňa preč, pretože elfovia nebrali na zreteľ, že tam je a usadili sa tam oni. Nechcel byť s nimi ani minútu dlhšie. Sú v prevahe, nemá zmysel teraz niečo podnikať, najprv si musí nájsť zbraň a potom.... a potom sa vydá za svojím cieľom. Snažil sa od nich potajomky dostať preč ale zablúdil ešte posledný krát pohľadom k ohňu a stretol sa tam s párom tmavomodrých očí.

Možná byl volný a opomíjený, ale stále sledovaný. Sendanen jej hlídal, pozoroval. A bylo to z jednoho prostého důvodu. Nedokončený souboj. Hrál si s ním, protože používal hlavně svoji levou ruku. Sendanen je sice používá obě, ale s levou mu to jde hůř. Je to pravák. Pousmál se nad tím. Dělej si co chceš špinavče.

Odvrátil hlavu a odišiel preč. Vydal sa hľadať cestu naspäť, tam kde spadli. Musí si nájsť zbraň. Nemal svetlo ale nemohol tu zostať. Nezostávalo mu nič iné len sa riadiť podľa sluchu, a hmatu.

Vošiel do jednej chodby a opatrne išiel na koniec. Jemne našľapoval a rukami sa pridržiaval kamennej steny. Nič nepočul a čítam hlbšie išiel do jaskyne tým strašnejší smrad sa odtiaľ šíril. Vedel, že už je blízko miesta kde spadli. Vedel to podľa zápachu mŕtvych tiel. Kriste, to je strašný smrad. Už musím byť veľmi blízko. Dúfam, že nájdem nejakú zbraň hneď pri okraji a nebudem sa musieť brodiť ich telami. Pomyslel si vraštil tvár od smradu. Odrazu zakopol a spadol. Hm? Čo to je? Oprel sa rukami pred seba a zistil, že to o čo zakopol je mŕtve telo. No do riti, to už som tu? Veľmi sa nezamýšľal ani nezdržoval a rukami hmatal po telách a hľadal zbraň. Keďže nič nevidel išlo mu to veľmi pomaly, no nakoniec sa mu predsa len podarilo nahmatať rukoväť meča. Trhol s ňou a vytiahol ho. To však robiť nemal. Celá tá kopa tiel sa na neho zosypala a celého ho tam uväznila.

U ohniště bylo ticho. Ani jeden z elfů nemluvil a to Sendanena znudilo. Zajímalo ho, jaký výraz má ten špinavec, když zjistí, že východ není. Vzal si louči. „Jdu se projít,” řekl a zamířil zpět k zatarasenému východu. Stejnou cestou, jako špinavec. Překročil pár těl a snažil se nevnímat ten puch a tak dýchal pusou. Konec cesty byl zavalený a špinavec nikde. Minul jsem ho někde? Unikl mi a šel jinam? To ho zneklidnilo. Raději položil svoji pravou ruku na meč a byl na pozoru. Zavřel oči a naslouchal okolí.

Oren, zavalený pod telami sa odtiaľ snažil všemožne dostať, ale márne. Nemohol dobre dýchať, po tvári mu tiekla krv a z toho smradu skoro stratil vedomie. Ale nevzdával sa. Do riti, toto mi bol čert dlžen. Nemôžem sa ani pohnúť. Takto teda, skončím? Ako nikto zavalený mŕtvolami? Nie! Snažil sa hýbať silnejšie rukami a nohami ale jediné čo tým dosiahol bolo, že sa telá na neho zosúvali ešte viac.

Něco je uvnitř. Těla by se takhle nehýbala. A je ještě brzo na nějaké tlení. Že by mrchožrout? Ne. Pousmál se. Posvítil si na tu masu těl a do jednoho místa ruku strčil. Chytil špinavcovo zápěstí a vytáhl ho ven a raději ho za tu ruku odtáhl i dál od nebezpečného závalu.

Stále sa snažil ale už sa pomaly vzdával nádeje keď.. Hm? Čo je to? Čo ma chytilo? ...ho niečo chytilo za ruku a prudko vytiahlo z pod masy tiel. Konečne sa mohol voľne nadýchnuť. Niečo ho tiahlo preč a on len plietol nohami, pretože nevedel nájsť rovnováhu. Zodvihol hlavu a cez zlepené vlasy, ktoré mal na očiach videl vo svetle fakle mihotajúci sa tieň nejakej postavy. Vedel, že to môže byť jedine jeden z elfov. Vytrhol sa mu a spadol na kolena. Otrel si oči a rýchlo dýchal. Po chvíľke sa pozrel hore a opäť zbadal tie modré oči.

Sendanen se díval chvilku do jeho tváře. Pak se s potěšením zasmál a dal se na odchod. Stačilo mu vidět tu tvář. Špinavou od všeho možného a zkřivenou zápachem. „Špinavec,” pronesl jen tak a pomalým krokem se vracel zpět k ohništi.

„Stoj!“ skríkol no ňom.

Sendanen se zastavil, otočil a posvítil si na něj loučí. „Ty umíš i docela solidně řvát, špinavče,” posměšně si rýpl.

„Viem toho oveľa viac, ale neviem či budeš žiť tak dlho aby si sa to dozvedel,“ posmešne mu odpovedal Oren. Kým to elf vstrebával otočil sa a vytiahol iný meč, ktorý v tom svetle zbadal. Držal ho v ruke a povedal: „Už mám všetko. Choď!“

Sendanen se pousmál, hodil do prostoru mezi ně louči a tasil oba své meče. „Velice rád,“ s úsměvem a nadšením odpověděl a rozeběhl se po něm. Šel přímo a svůj meč vedl vodorovně. Zastavil se daleko od špinavce a mečem ťal do prázdna. Neudělal to jen tak. Chtěl mu ukázat, že může dojít i na víc, než jenom střet mečů. Špinavce zasáhla tlaková vlna. Nikterak silná, ale na demonstraci postačující.

Kurva! Zahrešil si v duchu Oren po tom čo spadol na zem. Nečakal však ani sekundu a s revom po ňom vyštartoval aj on. Ich meče sa zrazili a oni sa ocitli tvárami u seba. Oren mal na tvári zúrivý výraz, bol pripravený zabíjať. Tlačil proti nemu ale nemal takú silu.

Sendanen držel špinavce v šachu. Skříženými meči zadržoval ten špinavcův. A pak jej odhodil. Nečekal, až popadne rovnováhu a pokračoval v útoku, levou rukou, zespodu nahoru. Setrvačností mu vyhodil meč výš a tak nalomil už předtím nejistou rovnováhu a špinavec spadl. Sendanen dál nepokračoval. Počkal, až vstane.

Ak si myslíš, že musím mať meč na to aby som bojoval tak si na omyli. Schmatol fakľu a hodil ju po elfovi. Okamžite po ňom skočil aj on a svojou váhou ho zhodil na zem. Chytil mu rukami krk a snažil sa ho uškrtiť.

Sendanen se reflexivně chytil jeho ruk a snažil se je oddělat. Napadli ho dvě věci. Hrábnout po dýce a zapíchnout ho a nebo… Převalil se nad špinavce a ruce mu pevně chytil nad hlavou. Sklonil se k jeho obličeji co nejvíc. „Haf!” štěknul mu do tváře a pak se začal smát.

Nevyšlo mu to. Ocitol sa pod elfom a ruky mal priklincované nad hlavou. Zhlboka dýchal a uprene sa mu pozeral do očí. Čakal na ostrie meča. Ale... haf? To má byť čo? Oren na neho pozeral s vypleštenými očami. Nevedel pochopiť jeho chovanie. Haf? Dobre teda, tak...

„Mňau?“ napodobnil mačku ako odpoveď na elfové haf, ale vzápätí to oľutoval. Pripadal si potom ako blázon. „Ak ma nemieniš zabiť, tak zo mňa zlez!“ rozkázal mu s nafučanou tvárou, pretože elf sa stále neprestával smiať.

Sendanen se začal smát. Smál se dlouho a postupně se snažil chytit dech. Pomalu se přestával smát. Sem tam se to pokusil vydýchat. „Jsi skutečně zajímavé zvířátko,” řekl mu pobavený Sendanen, „takový boj jsem ještě nezažil. Ale dost bylo hraní. Zjistil si, že tudy cesta nevede.” Zadíval se mu do očí, pustil mu ruky a vstal. Posbíral své meče a zasunul je do pochev. Podíval se na něj, cukly mu koutky a raději šel zpět k ohni.

Ty idiote! Ja ho vážne zabijem. Zodvihol meč a keďže nemal puzdro, niesol ho len tak v ruke. Sledoval elfa z obďaleč tak aby ho nestratil z dohľadu. Zostal by bez svetla a to nechcel. Po chvíli vyšli von z a ocitli sa na rázcestí. Okamžite zamieril na opačnú stranu ako on. Ešte stále bol hladný a teraz už aj opäť smädný. Chcel nájsť vodu. Síce vedel, kde je, ale nechcel ísť tam, medzi nich. Potreboval aj zo seba zmyť tú špinu a smrad a to pred nimi nemohol.

Sendanen se zastavil a obrátil na špinavce. Zrovna teď byl dokonalým špinavcem. Smrděl na sto honů a byl ušmudlaný od hlavy až k patě. Sendanen změnil směr. Najednou nešel k ohništi, ale dál do jeskynního komplexu. „Dál je další tekoucí voda, špinavče,” oznámil mu a snažil se zase nerozesmát.

„Hej, ujasni si čo vlastne chceš. Pomáhať mi alebo ma zabiť? Pretože ja sa v tom prestávam orientovať. A toto si požičiam,“ povedal a zobral mu fakľu z ruky. „Ty si spravíš novu, však?“ oznámil mu akoby sa nechumelilo a vydal sa sám hľadať inou cestou vodu a niečo čo by mohol zjesť.

Sendanen mu tu louči nechal, ale vydal se za ním. Měli to tu prozkoumané a špinavec mířil zrovna cestou, která končí hlubokou propastí. „Není čas řešit malichernosti. Teď je třeba se odsud dostat,” zamlouval to. Doufal že šlápne do prázdna a spadne. Chtěl u toho být.

„Nesleduj ma! Nemáš náhodou u ohniska zabudnutých kumpánov? Určite im chýbaš,“ posmešne mu hovoril a pokračoval cestou ďalej. Niesol pred sebou fakľu a pri tom sa snažil ísť opatrne. Celá cesta mu pripadala jednotvárna a ten elf, ktorý sa za ním zakrádal ho neskutočne sral. Nahnevane sa na neho otočil, že mu niečo povie ale pri tej otočke šliapol polovicou nohy do prázdna až skoro spadol do priepasti. Odstúpil od nej a obzrel sa na ňu. Fakľu namieril nad ňu. Nevedel aká bola hlboká ale na druhú stranu bolo ďaleko. Otočil sa celý nazúrený späť na elfa a povedal mu: „Tak toto si chcel? Aby som tam spadol a ty si sa na to mohol pozerať?“

Sendanen pokrčil rameny. „Nevyšlo to,” řekl a podivně se díval. Teď ho může shodit dolů. A tak tasil meč a přemýšlel jestli se ho má zbavit, nebo ne. „Jsi na obtíž,” řekl mu a špici meče vedl dozadu. Připravený na vodorovné švihnutí a vyslání další vlny. Teď už ale ne jako demonstraci.

„Nehovoríš mi nič čo neviem. Viem to už od narodenia. Žiaľ, neurobím ti tú radosť,“ povedal a hrdo sa vztýčil do celej svojej výšky 179cm. „Nevieš, že zviera zahnané do kúta je oveľa nebezpečnejšie?“ pýtal sa ho a pritom zvieral rukoväť meča. „Fajn, ak má byť toto koniec, tak bojuj čestne, ak vieš čo to je,“ podpichol ho Oren. V diaľke započul kroky. Odtiaľto sa asi už vážne živí nedostanem.