Napřáhl se a kolem meče, se jako had, začalo cosi obtáčet. Vypadalo to na vítr a upoutalo to jeho pozornost. „Sendanene,” ozvalo se z dálky. Volali na něj jeho společníci. „Přestaň si hrát a jdeme,” pokračoval hlas.

„Tss!” zkřivil úsměv Sendanen a větrný had kolem meče se rozplynul. „No, tak tě zabiju jindy. Příležitostí budu mít víc než dost,” laškovně na něj mrkl a schoval meč. Na patě se otočil a mizel v temném prostoru jeskyně.

„Si zbabelec,“ šepol Oren potichu do tmy, dúfajúc, že to elf počul. Vydal sa za nimi ale držal sa v istej vzdialenosti. Svetlo mal, takže nebilo veľmi nutné aby bol blizko nich, ale radšej ich mal na očiach. Čo keby? Prišli na rázcestie a tam zastali. Začali sa o niečom dohadovať a potom sa otočili na Orena, ktorí k nim prišiel asi na vzdialenosť dvoch metrov. Čo sa deje? Sakra, chcel by som im rozumieť.

„Čo je?“ spýtal sa toho čo stál najbližšie.

Ten odvrátil pohled a zahleděl se na Sendanena. Vypadalo to, že se s tím špinavcem nechce ani trochu zahazovat a hodil to na toho blondýna. Sendanen nevypadal zrovna nadšeně, ale otočil se na špinavce s pohledem, kterým kdyby mohl, tak by ho okamžitě rozpáral. „Říkali jsme si, jestli nás v té těžké zbroji nevezmeš sebou, až půjdeme z toho svahu,” ukázal za sebe.

Ha? Oren sa pozrel smerom ktorý elf ukázal, ale videl len tmu. Aký svah? Nič tam nevidím. „Prečo by som mal ísť s vami? To ste si ma tak veľmi zamilovali, že sa ma teraz nedokážete vzdať? Hahaha. Nerobte si žarty a rovno vybaľte karty. Nemám čas sa tu s vami zahadzovať. Mám svoj cieľ a toho sa nemienim vzdať. Takže?“ povedal a hrdo sa pred nich vztýčil. V jednej ruke držal fakľu a druhou rukou sa opieral o rukoväť meča ktorý mal opretý o zem.

„Tak jdi první, pokud je tvá cesta stejná,” řekl a všichni tři mu ustoupili z cesty. Není to tak velký svah. Ale je z kamene, takže je dost pravdě podobné, že to tomu špinavci ujede a sveze se jako na ledě.

Oren si ich premeriaval pohľadom od hlavy až k päte. Dvaja boli hnedovlasý a ten čo na neho najčastejšie hovoril a stále mu hrozil smrťou, mal svetlé vlasy. Vedel, že ten kto má u elfov najsvetlejšie vlasy je z nich najslabší. Zameral svoj pohľad hlavne na neho. Hmm... dobre, teba zvládnem určite ak by sa niečo zomlelo. „Dobre, pôjdem prvý, ale... ty,“ ukázal prstom na svetlovlasého elfa, „ty, pôjdeš vedľa mňa.“

Sendanen se zasmál a probodl ho svýma modrýma očima. „Ne,” bylo vše, co řekl, a dál už se nesmál.

„Tak v tom prípade sme uviazli na mŕtvom bode. Ako to vyriešime?“ spýtal sa ho a doširoka sa usmial.

„Prostě půjdeš napřed,” oplatil mu úsměv. Nevypadal nijak hrozivě, ale rozhodně čekal nějakou zábavu.

„Kto ti dáva právo rozhodovať o mojej ceste? Myslíš, že keď ste elfovia tak máte automaticky pravdu vo všetkom a právo o všetkom a každom rozhodovať? Ale o mne nie. Za mňa rozhodovať nikto nebude. To si pamätajte vy ignoranti! Ale fajn idem. Ale neskúšajte ma sledovať, inak neručím za to ako dopadnete!“ tvrdým hlasom im oznámil Oren a vydal sa klesajúcou cestou do neznáma. Svietil si fakľou pred seba a dával si pozor kadiaľ ide. Počúval či ho nesledujú ale nič nepočul ani nevidel svetlo keď sa otočil za seba. Poslušní psi. Usmial sa a pokračoval. O chvíľu však prišiel na koniec cesty. Aspoň to tak vyzeralo. Cesta bola totižto zavalená kameňmi. Zostal stáť a rozmýšľal čo teraz.

Jenom chvilku se rozhlížel a stejně byli za ním. Šli tiše, jako jeho stín. „K zemi.” Řekl mu s lehkým úsměvem Sendanen a druhý elf, vedle něj, formoval v rukou jakési kouzlo. Špinavec raději nemeškal a onen elf tu překážku prorazil. „Jdeme,” zavelel Sendanen, dost zklamaným hlasem. Nejenom že ten špinavec nespadl. Tak ho ani ta skála nezavalila. Po pár minutách se před nimi zjevilo podzemní město. Většina už byla zavalená, ale schody ven vypadaly nedotčeně. Celé město bude za chvíli pohřbené. Proto se pod nimi ta zem propadla.

Čo? Odkiaľ sa tu vzali, vôbec som ich... Rýchlo sa sklonil a tesne si stihol zakryť hlavu, predtým než elf zoslal kúzlo na stenu ktorá sa vzápätí rozletela dozadu. ...nepočul. Dokončil svoju prerušenú myšlienku. Sakra! Zahrešil si ale nasledoval ich do uvoľnenej cesty. No zostal stáť s doširoka otvorenými očami a ústami od údivu. Pred nimi sa rozprestieralo mesto. Kamenné mesto. Elfovia zvýšili svetlo vo fakliach takže bolo vidno celé mesto. V dobre svojho rozkvetu muselo byť veľkolepé. Ale teraz to mesto bolo už len samá troska. .... to... ale.... ako je to možné? Kto tu žil? Otočil sa na elfov a očami požadoval nejaké vysvetlenie.

Ti dva tmavovlasí elfové šli vpřed a zase to nechali na Sendanenovi. Ten ale nic neřekl a následoval je. Zřejmě věděli totéž co špinavec. Země se, po čase cesty ke schodům, zatřásla. Město mohlo být tak desetkrát větší, ale stářím a neudržováním, se hroutí a propadá. Stavby jsou z kamene, ač staré, ale nádherně zdobené. Nesou znaky lidí, ale i elfů. Vypadá to na dnes zcela absurdní spolupráci dvou z nepřátelených ras.

Opäť ma ignorujú? Vydal sa za nimi aby nezablúdil a svetlovlasý elf ho sprevádzal po boku i keď nejaký ten odstup si držal. Pripadám si ako by ma eskortovali niekam na popravu. Dva vpredu a jeden so mnou aby som neutiekol. Css! Prechádzali cestami a snažili sa vyhýbať zrúteným miestam. Pri jednej takej zrútenej ceste si Oren všimol písmo na stene, pripadalo mu elfské ale nebolo presne také, videl v tom písme totižto aj prvky zo svojho jazyka. To je čudné, ako je to možné? Prstami jemne kopíroval línie písma a snažil sa v ňom niečo nájsť.

„To nerozluštíš. Na to ti něco chybí,” zaťukal si na hlavu, aby naznačil, že je to mozek. Pak se ozval křik a zvuky boje. Byla to cizí skupina. Měla přes dvacet členů. Sendanen se za těmi zvuky rozeběhl a špinavce tam nechal. Tušil, že je zle. Špinavci našli cestu do podzemí a ihned se strhl boj.

Grrr! Ako keby ty si tam niečo mal. Lebo... hm? Čo je to? Prudko sa otočil za krikom a zistil, že tí dvaja elfovia zmizli. O malú chvíľu začul rinčanie mečov. Rozbehol sa za elfom a keď konečne dorazil na miesto boja naskytol sa mu pohľad na kráľovských vojakov ako bojujú s elfami. Ako... ako sa sem dostali? Rozbehol sa po schodoch za nimi ale stále bol od nich ďaleko. Jeho posledná nádej ako sa odtiaľto dostať práve bojuje s elfami o život. I keď to chvíľu vyzeralo, že elfovia vyhrajú, ľudský vojaci boli v presile a i keď prišli niekoľký o život i tak sa im podarilo elfov zabiť. Aj mágia, ktorú ovládali im bola k ničomu. Chystali sa zabiť aj toho svetlovlasého, keď v tom Oren skríkol: „ DOSŤ!“

A všetky hlavy sa točili a hľadali zdroj toho kriku, pretože sa jeho zvolanie niekoľkonásobne opakovalo v ozvene. Až ho napokon našli. Stál na úpätí schodov a pozeral sa dole na tú scénu. Pomaly sa vydal hore aby zdôraznil svoju dôležitosť. Všetci vojaci zamrzli v pohybe pri ktorom zbraňami mierili na elfa. „Tak a karty sa obrátili. Ušetrím tvoj biedny život ale... niečo za to chcem. Mal si pravdu. Sám to nerozlúštim, takže potrebujem niekoho kto mi to preloží,“ hovorí mu cestou až konečne zastane tesne pred ním.

„Ani já nejsem zrovna učený,” odvětil v klidu a ruky měl tak, aby na ně bylo vidět. Vzdával se. Nic jiného mu nezbylo. „Nebude to hned,” dodal.

Doširoka sa usmial. „To nevadí, veď ja už nájdem nejakú tú motiváciu k tomu aby si sa poponáhľal. A teraz,“ povedal a otočil sa na udýchaných a prekvapených vojakov. „Ako ste sa sem dostali? A čo tu robíte?“

Predstúpil veliteľ vojakov a hlboko sa uklonil. Až potom prehovoril, „Vaša výsosť, po tom čo sa zem prepadla po zemetrasení nastal na bojisku chaos. Vojaci spanikárili a rozutekali sa preč. Prosíme o zľutovanie nad našou zbabelosťou, ale nič takéto sme ešte nikdy nezažili a tiež sme si mysleli, že sme o Vás prišli Vaša výsosť a...“

„Dosť! Nevykrúcaj sa. O vašej zbabelosti sa pozhovárame neskôr, teraz pokračuj!“ rozkázal im.

„Áno, pane! No prišlo ešte jedno zemetrasenie a to odhalilo veľkú dieru. Začali sme ju zväčšovať až sa nám konečne odhalilo toto miesto. Naša vybraná skupina sa sem spustila po lane a tak sme sa tu ocitli,“ dokončil veliteľ vojakov.

„Dobre, to mi zatiaľ stačí. Ty a ty,“ ukázal prstom na dvoch vojakov čo stáli neďaleko, „vráťte sa hore a pošlite správu kráľovi. Princ Oren je nažive a zajal elfa, ktorý mu pomôže nájsť artefakt moci. A nezabudnite na spiatočnej ceste priniesť čo najviac pergamenu a brko s atramentom. Niekto tu bude mať veľa zapisovania,“ povedal a zapozeral sa s víťazoslávnym výrazom na tvári na elfa. To si netušil, že som princ, čo? Asi by si ma inak zabil na isto. Ale máš smolu.

Sendanen uhnul pohledem. Trápily ho výčitky. Kdybych byl rychlejší. Kdybych se nezahazoval s tím špinavcem. Mohl bych jim pomoct. Možná ne vítězně, ale zemřel bych se ctí a neskončil v rukách toho… Podíval se na špinavce a propaloval ho pohledem. Bylo mu jedno, čím je nebo co ten špinavec znamená. Jeho oči říkaly, co si myslel. Stejně tě zabiju.

Netrvalo to ani tak dlouho a více méně byl rád, že se vyslaní vojáci vrátily do jednoho dne. A nejen oni. Lidský král poslal další posily. Sendanen se nad tím musel pousmát. Taková ochranka, kvůli jednomu elfovi. Bojí se. Mají proč. Většinu by zvládl s sebou stáhnout do pekel, než by sám padl. Rukou si prohrábl své vlasy a pak prsty okopíroval vyryté znaky. Úplně jim nerozuměl, ale něco smysl dávalo.

Môžeš sa na seba aj na mňa hnevať koľko len chceš, ale je ti to k ničomu. Teraz ťa mám v rukách ja a len tak ľahko ťa nepustím. Oren mu pohľad opätoval a taktiež sa mu vpíjal do očí. Po tvári sa mu rozlial zlomyseľný úsmev. Až po nejakej chvíli sa od neho odvrátil a odišiel ku strážam a rozkázal im: „Strážte ho, ručíte mi životom!“

A odišiel pátrať po ďalších nápisoch. Ukázal sa medzi nimi len občas. Asi po jednom dni sa konečne vrátili vojaci ktorých vyslal aj s ďalšou posilou. Načo ich otec poslal toľkých, jedného elfa zvládnu aj tí čo tu zostali. Podišiel k ich veliteľovi a rozkázal im: „Rozíďte sa po celom meste a po opisujte všetky nápisy, ktoré nájdete. Máte na pol dňa. Potom musíme preč. Ak ste to tu boli schopný nájsť vy, istotne to nájdu v dohľadnom čase aj elfské jednotky. A ty...“ otočil sa na elfa, „zatiaľ lúšti tento nápis!“

Oren zatiaľ odišiel na ďalšiu potulku po meste. Kým sa vojaci rozpŕchli po meste a hľadali nápisy, stráže, ktoré mali na starosti elfa sa potichu rozprávali. „Prekliaty princ, myslí si o sebe, že je niečo extra...“ hovorí jeden zo stráží, ale druhý ho preruší: „Pssst! Ticho, tak nesmieš hovoriť, čo keď ťa niekto začuje?“

„A čo ma po tom. Aj ty si myslíš to isté, že tu mal skapať. Ako mohol náš skvelý kráľ splodiť takého prekliateho syna. Vieš čo si myslím?“ stíšil hlas aby ho počul len jeho spolu strážca. „Myslím, že ani nie je jeho. Kráľ aj kráľovná majú obaja čierne vlasy aj oči a princ ich má hnedé a zelené oči. Vôbec sa na nich nepodobá. Ale povahu má po kráľovnej, ona bola tiež taká nespútaná. Ako živel, ktorý zničí všetko na čo príde. Nakoniec kráľ urobil to najlepšie čo mohol.“

„Čo urobil?“ pýtal sa zvedavo mladší vojak.

„Zabil ju a vraj priamo pred princom, aby vedel ako dopadne aj on ak sa bude chovať ako ona,“ dokončil a začal sa potichu smiať.

„To áno, zaslúžil by si to!“ a tiež sa začal smiať.

„Čo je tu také smiešne?“ ozval sa z poza nich princ, „prezradíte mi to aby som sa mohol zasmiať aj ja?“

„Nič pane, vôbec nič,“ vyhýbali sa odpovedi vojaci a hlboko sa klaňali. Oren ich prepichol pohľadom a potom sa priblížil k tomu staršiemu vojakovi. Jedným pohybom mu vytiahol z puzdra dýku a druhým ju vrazil vojakovi priamo do brucho až z neho vystriekla krv a pokropila Orenovo brnenie. Vojak zostal prekvapene hľadieť s dýkou v brucha až napokon klesol v zemi a zomrel. Potom sa Oren otočil k mladšiemu vojakovi a zákerne sa na neho usmial. „Ak nechceš dopadnúť rovnako, tak už nechcem počuť ani slovo o mne a mojej matke. Rozumieme si? A teraz mi odprac to telo z očí a zavolaj druhých vojakov na stráženie. CHOĎ!“ zvreskol po ňom na konci od hnevu. Potom sa otočil na elfa a spýtal sa ho: „Ako pokračuješ?“

Nedalo se jinak. Bylo to natolik zajímavé, že je poslouchal. Nedíval se, ale soustředil se na jejich rozmluvu. Mnohému nerozuměl, ale i tak si utvořil obrázek. Královský parchant. Nic víc nic míň. Bylo to jen malé rozptýlení v tomto zajetí. Těšil se na příležitost k útěku. V této kobce, s tolika vojáky, by to nezvládl, i když myšlenkám na útěk se neubránil.

Trochu jej z míry vyvedl fakt, že jednoho z nich špinavec bez mrknutí oka zapíchl, ale jeho problém to není a stejně by nic nevyřešil, kdyby se jim do toho míchal. Navíc se ho ten královský špinavec zeptal, jako by to bylo běžné. „Nijak valně,” dvě slova. Víc s ním ani mluvit nechtěl. Něco, teoreticky rozluštil, ale sám to nechápal. Navíc měl hlad a žaludek mu to dával jasně najevo.

„Tak sa snaž, čím lepšie výsledky mi dáš, tým väčšie vyhliadky máš na život. A inak, na...“ povedal a hodil po ňom sušené mäso. Sadol si kúsok ďalej a začal jesť. Stále sa mračil a bol zabraný do svojich myšlienok.

Sendanen kus toho něčeho chytil. Nevonělo to dobře, nevypadalo to dobře a taky to chutnalo podle toho. Hlad ho přešel velmi rychle. Zanechal kus čehosi na nedalekém kameni a raději se obrátil na práci z donucení. Teď mu bylo mnohem hůř, než předtím. Začátek přeložil a pak to dávalo smysl. Šel na jistotu, protože nápis hovořil jasně. Po celém městě stejné vzkazy. Šel rázně, nehledě na vyhrožující vojáky. Ti mu hrozili smrtí, ale nic si nedovolili. Měli strach. Jak ze špinavce, tak z něj samotného. Zastavil se až u jednoho polo rozpadlého sloupu. Osahal si jej, zaťukal na něj a našel v něm dutinu. V ní byla ukrytá kniha v kůži. Byla to snad zázrakem nedotčená kniha, psaná stejnými znaky, jako byli vyryté po celém městě. Tedy po jeho zbytku.

Hm? Kam sa vybral. Pozrime sa na to. Kývol hlavou vojakom aby ho nechali prejsť a sám sa pomaly vydal za ním. Čo chce u toho stĺpu? Ha? Kniha? A to... to... ako? Bol v takom údive z toho objavu, že sa úplne pozabudol a zostal stáť hneď vedľa elfa. Načiahol po nej ruku ale elf s ňou trochu pohol a tak sa miesto toho dotkol jeho ruky.

Bylo to malé vítězství. „Úkol jsem splnil,” oznámil špinavci. Prohlížel si knihu, ve které je zřejmě ukrytá poloha toho artefaktu. Zabalil ji do toho hadru, ve kterém byla a přemýšlel, jestli to nerisknout a nevydat se na útěk. I s knihou. Aby se těm špinavcům nedostala do rukou. Jenže útěk byl nemožný. Bylo jich tu moc. Jako kobylek. Jediné řešení, které ho napadlo, bylo ji hodit do ohně opodál. Trefí se. O tom neměl pochyb. Pochyby měl o hořlavosti té knihy. Přesto to ale udělal. Napřáhl se a kniha skončila v nedalekém ohništi. Ale nehořela. „Čekal jsem to,” řekl si nahlas svou myšlenku. Byl celkem zklamaný.

„O tom či si splnil svoju úlohu, rozhodnem ja!“ povedal mu Oren. Nechal ho ju zabaliť a chcel si ju od neho zobrať ale elf urobil niečo čo nečakal. Hodil ju do neďalekého ohniska. Všetci vojaci stojaci okolo zostali prekvapene hľadieť a nezmohli sa na žiadny pohyb. Jediný Oren sa spamätal natoľko aby sa rozbehol k tomu ohnisku a strčil ruku aj napriek ohňu doň. Vytiahol. Fu, chvála Bohu, nič jej nie je. Knihu hodil vojakovi čo stál najbližšie. Ale ty! Rozzúrene sa obzrel na elfa a ako zmyslov zbavený sa rozbehol k nemu. Skočil po ňom až ho tým zhodil na zem. Vytiahol z poza opaska dýku a priložil mu ju ku krku. „To čo si tým chcel dosiahnuť? Ha? Odpovedz ty odpad!“ kričal po ňom.

Sendanen měl na jazyku spousty poznámek, ale teď se žádná nehodila. Jedna by tu byla a to ta palčivá chuť toho špinavce nazvat královským parchantem. „Nechtěl jsem, aby skončila v rukách královského parchanta,” nakonec si nenechal ujít tuhle příležitost a sám mu nastavil krk. Říkal mu tím, aby to skončil. Když nebude svoboda, raději smrt.

Tou vetou ako by mu vrazil dýku do srdca. Zamračil sa a sklopil zrak. Chvíľu to len tak vstrebával až sa napokon upokojil natoľko, že sa na neho opäť pozrel, no s absolútnou nenávisťou v očiach a precedil pomedzi zuby: „Ty o tom nič nevieš, tak radšej drž hubu ak nechceš prísť o jazyk alebo niečo iné! A nemysli si, že sa odo mňa dostaneš tak ľahko. Nedovolím ti zomrieť skôr ako ťa poriadne nevyužijem.“ No aj tak sa natiahol a jednu mu vrazil. Potom sa z neho postavil, zobral si knihu a odkráčal preč. Tam kde ho nikto neuvidí. Nechcel aby sa teraz na neho nikto pozeral. Asi by ho na mieste zabil.

Vojsko se dalo s tímto do pohybu. Začali sklízet a balit vše co přinesli. Stále platil rozkaz, že za něj ručí životem. Právě proto byl Sendanen spoután a veden ven. Nahoru jej vytáhli a vsadili do vězeňského vozu. O své zbraně byl už obrán a tak jen rezignovaně zíral skrze mříže. Když se rozjel jeho povoz, sledoval cestu. Snažil se si zapamatovat každý kousek pro případ, že by tudy musel zpátky, až se z tohoto dostane. Teď měl tak neskutečnou chuť toho špinavce zaříznout až si myslel, že z toho zešílí. Co, vězení. To mu bylo jedno. Doma v něm byl skoro pořád. Tohle není dobrý. Povzdechl si.

Byla to únava, celou cestu si nezapamatoval. Nevadí. Půjde prostě za nosem, pokud mu ještě čich zůstane. Byl to neskutečný smrad, co ho probudilo. Nedokázal to nijak identifikovat, ale hniloba by to být mohla, vzdáleně. Musel si chytit nos a dýchat pusou. Pak se teprve rozhlédl. Lidské město. A civějící špinavci na atrakci za mřížemi. Smrdutí psi. Označil lidi venku a přemýšlel, jak si zacpat nos, aniž by si ho musel držet.

Netrvalo dlho a Oren sa vrátil. Rozkázal všetko zbaliť zvolať vojakov a vydali sa na povrch. Postupne ich povyťahovali hore a elfa vsadili do voza s mrežami. Princovi priviedli koňa a všetci sa vydali na cestu. Takmer celú cestu princ klusal na koni vedľa väzenského voza. Kútikom stále sledoval elfa a bavil sa jeho reakciami. Tesne pred bránou do mesta na neho prehovoril: „Toto je asi jediná vec, čo máme spoločnú. Aj mne to smrdí. Je to odpad, ale nemysli si, ty sa od nich veľmi nelíšiš.“

Pokračovali v ceste cez mesto, kde sa odvšadiaľ ozývalo pískanie a mrmlanie nespokojného davu. Princ sa nikde neobzeral len sa hrdo niesol na koňovi až do hradu. Zosadol a aj s väzňom sa vybral do korunného sálu. Prišiel až pred kráľa a pokľakol na koleno: „Môj kráľovský otec, vrátil som sa živí a priviedol som toho elfa. Artefakt sme nenašli ale....“

Princ musel prestať, lebo kráľ po ňom hodil čašu s vínom a zreval po ňom: „Takto sa predstupuje pred kráľa? Smrdíš a si celý špinavý od krvi a čo vie ešte od čoho. A ako si dovoľuješ mi povedať, že si nič nenašiel? Prečo si tam potom išiel? Urobiť mi hanbu, pretože som ti zveril tak dôležitú úlohu?“

„Nie môj kráľovský otec. Našli sme ale vzácnu knihu a predpokladám, že tam bude odpoveď na to kde sa nachádza artefakt. Tento elf mi ju pomôže rozlúštiť,“ stále hovoril so sklonenou hlavou.

„Tak ty si predpokladal, ale dobre. No teraz mi zmizni z očí a pracuj na tom!“ rozkázal mu kráľ a potom sa ďalej venoval pitiu vína, ktoré mu medzičasom priniesol sluha. Princ sa postavil a schytil elfa za zviazané ruky a viedol ho do žalára.

Sendanen, otupělý těmi pachy, které neznal a které jej ubíjeli, byl díky tomu jako omámený. Celkově působil, že zanedlouho odejde do věčných lovišť. A když ho špinavec táhl od toho - nevěděl čeho - chlapa do vězení, také to nebyla změna. Plazil se do rohu a řekl si, že tady zřejmě chcípne, jestli si na ten hnus a nesčetné protivné zvuky, nezvykne.

Dovliekol elfa do väzenia a ten okamžite zaliezol do rohu. Chová sa akoby mu bolo nejako extra ublížené. Ale trochu chápem ako sa asi musí cítiť. Ja som tu princ ale väčšinou sa cítim rovnako ako teraz on. Obzrel sa vedľa seba a našiel tam vedro s vodou. Zobral ho a celé šplechol po elfovi. Potom rozkázal strážam aby mu priniesli jedlo a vodu a hneď ako sa dá dokopy nech ho za ním privedú. Sám zatiaľ odišiel do svojej komnaty a nechal si pripraviť kúpeľ. Všetko zo seba zmyl a najedol sa. Konečne sa zase cítil ako tak dobre. Vyšiel na balkón a zapozeral sa do diaľky.

Musím vypadat hrozně. Pomyslel si a raději si chytil nos, aby ho zacpal. Špinavec jej pak oblil stejně páchnoucí studenou vodou a šel si pryč. Neslyšel, nebo spíš nerozeznal ani slovo, které špinavec říkal tomu vojáku.

Za pár dní už Sendanen rozeznával nějaké zvuky, které předtím byly neznámé, a téže si zvykl na ten nepopsatelný puch. Stále ho nikam nezařadil. Jen zjistil, že je to směsice všeho možného. Od splašků, po hnilobou strávená jídla, věci i mrtvá drobná zvěř. Takhle si koledují o nějakou opravdu zákeřnou nemoc. Zkřivil úsměv. Viditelně mu bylo líp a tak ho, jak rozkázal královský špinavec, táhli k němu. Z jeho nádherné pokožky, nezbylo nic a vlasy by si také nejraději ostříhal. Taky si Sendanen myslel, že od lidí chytil blechy. Předvedli ho před svého prince a nakázali mu pokleknout. To Sendanen s velkou radostí… neudělal. Museli jej praštit do nohou, aby mu podlomili kolena. Nakonec tedy klečel. Nedobrovolně. S rukama za zády a slepenými vlasy spadajícími do tváře.

Celé dni kým sa elf zotavoval sa snažil preložiť knihu, ale darmo, nerozumel ničomu. Lúštil ju dlho do noci ale vždy sa akurát nahneval a odišiel na balkón si schladiť hlavu. Takto uplynulo niekoľko dní, než konečne elfa predviedli. Vyzeral hrozne. Už to nebol hrdý elf ale len nejaká chabá schránka, ktorá po ňom zostala. Oren ktorý bol teraz čistý, v peknom oblečení a s upravenými vlasmi, ktoré mu mierne padali do očí sa postavil pred neho s hrdo vztýčenou hlavou a zahľadel sa mu do očí. Ale už nie s pohŕdaním ale s pocitom, ktorý však ešte nevedel identifikovať. „Postav sa a poď so mnou!“ povedal a zobral ho vedľa do miestnosti s kaďou plnou čistej vody, „okúp sa! Nechcem sa na teba pozerať, keď vyzeráš takto. Budem tu, takže sa ani nepokúšaj o to, že by si utiekol.“

Prohlížel si tu malou věc uprostřed místnosti. Vykoupat se? V tomhle? Nevěřil, že to jde. No. Nějak si poradím. Stejně nevěřil, že se tou vodou může nějak umýt. Smrděla jako pošlý pes. Ostatně jako všichni špinavci. Proto jim taky tak říkají. Princ ho zanechal v místnosti, ale Sendanen věděl, že je za dveřmi, aby mu ztížil případný útěk. Oknem to určitě nepůjde, nejenom proto, že jsou celkem vysoko, ale i proto, že by se jím neprotáhl. Musel uznat, že to byla celkem solidní práce. Onen kovář byl umělec.

Vrátil se k té věci, ve které byla voda. Už jen od pohledu byla teplá. I přes ten zápach, lákající. Pohladil hladinu vody konečky prstů a zahlédl na podstavci, cosi bílého. To jediné vonělo. Opravdu vonělo. Hodil to do vody a spolu s tím, jak se ponořila pod vodu, zmizela i vůně. Povzdechl si a věc vytáhl, ale byla kluzká a tak ji chvilku honil po dně, než se mu to podařilo. Nakonec vše, co na sobě měl, ze sebe svlékl a do té malé věci vlezl. Dal by jmění za horké koupele ve své domovině. Tady se ani nemůže natáhnout. Zaplavat. Tak stísněné.

Nějak to vyřešil a ponořil hlavu. Hlavně se zbavit těch blech, co od nich lapil. Průzračná voda se zabarvila všemožnou špínou, kterou za tu dobu nasbíral. Napadlo ho, proč je o něj takto postaráno. Běžně na něj vylili jen kýbl vody a to bylo vše.

Když voda vychladla, necítil se úplně čistý, ale byla to úleva. Sáhl po velkém kusu hadru a osušil se. Nejdřív trochu vlasy a pak tělo. Kousek po kousku. Hadru si dal za krk a zamířil k hromadě poskládaného prádla. Zřejmě nachystaného pro něj. Ale…

Vešel do dveří, jenom s hadrem kolem krku a rozhlížel se po pokoji. Špinavec se krčil vedle něj. Byl to důsledek rychlého odstoupení od dveří, aby jimi nedostal. Sendanen šel rychle. Otočil se na něj a nadechl se. „Tamto si mám jako oblíknout?” musel se zeptat, protože tomu nevěřil. Vypadal by jako idiot. „Jestli jo, tak to mi stačí tohle,” řekl a stáhl si hadr z krku a dával ho kolem pasu.

Bože, čo tam tak dlho robí? Čo tam zaspal? Chcel sa nakuknúť, keď v tom sa dvere rozleteli až sa zľakol a prikrčil. Keď zistil, že sa nič nedeje, opäť sa narovnal a zostal vyjavene pozerať na nahého elfa s handrou okolo krku. „A čo iné by si asi milosť pán chcel? Hlavne sa už obleč,“ hovoril a uhýbal od neho pohľadom.

Sendanen na něj na oplátku pořád civěl. „Je mi to jedno. Klidně budu nosit tohle. Je to mnohem příjemnější, než tamto, vyrobené z bůhví čeho. Nejsem žádný panák, abych vypadal jako ženská,” apeloval na výstřednost oděvu. Možná běžné, ale pro Sendanena nepohodlné a potřeboval si vybít zlost. „Kromě toho,” odvrátil pohled a přešel k nedalekému křeslu, do kterého se pansky usadil, “bude mi to malé.” Prohlížel si zaujatě svoje prsty už spokojený elf.

Oren zavrel oči a niekoľko krát sa nadýchol. Až potom, keď sa trocha upokojil prehovoril: „Si väzeň, nepotrebuješ pohodlie, už toto čo som pre teba urobil je viac ako len nejaké gesto z dobrej vôle. Ak by som sa k tebe choval ako ku ktorémukoľvek väzňovi, stále by si bol zavretý o hlade a smäde v žalári. Tak buď vďačný a obleč si to. Hovorím to naposledy. A tiež,“ podišiel k nemu, oprel sa oboma rukami o operadlá kresla až mal tvár takmer pri tej jeho a pokračoval, „toto, je moje kreslo, tak sa odtiaľ láskavo zdvihni.“

„Mám tu ale malý problém,” vztyčil prst. „Mě je můj život volný a ty…” ukázal na špinavce „...ty mě potřebuješ.” Zapřel o jeho břicho nohu a odstrčil ho. „A nelep se na mě tak. I kdybych chtěl, tak se do těch hadrů nenacpu,” řekl mu a vstal. Odvázala se mu plachta kolem beder a spadla. Nechal ji ležet a s mávnutím rukou šel zpátky do místnosti s tou věcí na vodu a zkusil se navléct do toho, co mu nachystali.

Nechcel si to priznať ale elf mal pravdu, potrebuje ho. Preto mlčal a nechal sa odtlačiť. Elf sa postavil a na jeho náhle obnaženie Oren akurát odvrátil pohľad. Do riti, dávaj si trocha pozor. Nie som na teba zvedavý i keď... Pomyslel si a predsa len sa na neho obzrel ako odchádzal preč. Zapozeral sa na ten dokonalý chrbát a široké ramená. Chrbát bez jednej jedinej chyby, nie ako ten jeho, zjazvený. Zamračil sa radšej sa otočil ku stolu na ktorom ležala kniha. Otvoril ju a ponoril sa do jej lúštenia.

Vzdal to. Bylo mu to malé. Rozhlédl se po pokoji, a protože mu byla zima, hledal něco na sebe. Měli to těžké. Je vysoký. Přes metr osmdesát. Jeho oděv byl ale hodně špinavý a taky potrhaný. Usadil se tam k oknu, letmo zabalený do nalezené druhé osušky, koukal ven. Hrozně rád by byl doma. Tak strašně rád. Věděl, že to přehnal. Vždycky si může to princátko najít někoho jiného. Mezi lidmi by se určitě našel někdo, kdo ovládá jejich jazyk. Nebo nějaký elfský zběh. Možností je hodně a to o tom životě. Tak úplně mu volný nebyl.

Po nejakej chvíli mu začínalo byť podozrivé, že ten elf ešte nevyšiel von. Postavil sa a išiel za ním. Nakukol dnu a videl ho sedieť v pri okne zabalený len v plachte. Všimol si, že oblečenie čo mal nachystané bolo len tak voľne pohodené. Vzdychol si a vyšiel z komnaty na chodbu, kde stáli stráže. Nechal poslať po nové šaty a oveľa väčšie. Zašiel naspäť a opäť sa zapozeral do knihy. Netrvalo dlho a už mu klopali na dvere. Slúžka priniesla nové šaty. Boli celé tmavo modré s čiernym lemovaním. Prebral ich a slúžka sa vypoklonkovala von. Išiel za elfom a hodil ich po ňom. „Na a vylez už odtiaľto konečne,“ povedal a sám vyšiel von.

Neremcal ani trochu. Ihned si je zkusil a celkem se mu i líbily a hlavně nebyly malé. Vylezl ven a lokty se opřel o stůl naproti špinavcovi. Zíral na něj. Prohlížel si ho, jak se snaží něco rozluštit, ale neměl páru o tom jak. Sebral mu tu knihu, když mu pořád nevěnoval pozornost. Možná - ne - určitě o něm věděl a dělal, že o něm neví. Sebranou knihu zavřel, natáhl se pro list papíru a brk v lahvičce. Napsal první písmeno lidské abecedy a k němu znak elfské abecedy. Takto pokračoval, než ji obsáhl celou. Bylo to jednoduché. Na první pohled. Podsunul mu ten papír. „Než si budeš chtít počíst v naší nádherné literatuře, budeš se muset naučit po našem,” řekl mu na to jeho předstírané bádání. Všechny špinavcovy snahy ignoroval. Bylo to něco jako díky a Sendanen se dokonce i trochu usmál. Ne tak jako obyčejně. Tak nějak… jinak.

No to je dosť, že sa aj uráčil vyjsť. Lúštil knihu a robil sa, že nevie o to, že je pri ňom, v skutočnosti ho to ale dosť vytáčalo. Nechcel ho mať v blízkosti, znervózňoval ho a vôbec netušil prečo. Elf mu po chvíli zobral knihu a podstrčil mu elfskú abecedu aby sa ju naučil. Nekomentoval to a hneď sa ju začal učiť. Sústredil sa len na to a vždy po chvíli zavrel oči a v hlave si opakoval, to čo sa naučil. Keď si bol istý, že si to všetko zapamätal, otvoril knihu a chcel čítať. Ale bolo mu to k ničomu, aj keď sa to naučil, nechápal to a nevedel to prečítať. No aj tak sa to snažil pochopiť, nechcel pre elfom priznať, že tomu nerozumie. Snažil sa až do neskorej noci. Ale, únava na neho doliehala viac akoby chcel. Bože ako sa mi len chce spať. Ale nemôžem, ešte nie. Aj keď si to opakoval, viečka mal čoraz ťažšie a ťažšie až sa mu napokon zavreli úplne a on padol hlavou na knihu.

Sendanen se celou tu dobu flákal. Pohrával si s pramenem svých vlasů ve špinavcově křesle a bavil se tím, jak se snaží. Samozřejmě, že měl něco opsané z knihy a mohl na tom zapracovat, ale neměl motivaci. Vůbec se mu nechtělo. Navíc byl ten špinavec mnohem zajímavější, než nějaká slátanina z ruiny města. Věděl, že i když se naučí základy, stejně to nepřečte. Musel by znát i spousty slov. Když špinavec usnul, tak do jeho tváře Sendanen dloubl prstem. Špinavec jenom něco zamrmlal. Byl s ním ámen. Teď by mu mohl udělat úplně cokoliv, co by ho napadlo. A že těch nápadů bylo. Jeden vybral. Vzal to malé nedochůdče do náruče, prošel kolem špinavcova oblíbeného křesla k velké posteli s nebesy v rudém sametu a uložil ho do ní. Sám si pak lehl vedle něj a těšil se pohledem na to ubožátko, co dělalo, že umí číst, jenom proto, že se naučilo abecedu. A taky se těšil na ráno a při tom bavení se, nakonec usnul taky.