Sendanen šel spíš po čuchu, než že by si něco zjišťoval. Nevěřil, že by se mohlo něco dít a tak po čas korunovace šmejdil kolem. Nevěřil vlastním uším a pak ani očím, když spatřil pár plížících se lučištníků a jednoho kušaře. Ten byl nejhorší díky průrazností šipek. Šel jej tedy zneškodnit jako prvního.

Bohužel si jej všiml. Sendanena to trochu vyvedlo z míry, protože si byl jistý, že člověk by ho neodhalil. Zaútočil na jeho kuši, aby se tak zbavil nebezpečné věci. Majitel leknutím vystřelil a šipka se zavrtala do Sendanenova brnění, naštěstí ne tak hluboko, aby ho zranila.  Na zem padl překvapený mladý chlapec. Byl to půl elf, tak se Sendanenovo odhalení vysvětlilo. Držel mu u krku ostří a hleděl do jeho, momentálně vyděšených, očí. „Zmiz!“ zavrčel na něj a míšenec se dal neohrabaně na útěk. Z přemýšlení jej vytrhl křik. Ano, nebyl sám. Prohrábl si vlasy a rozhlížel se. Oren byl v pořádku a jistě i bude. Nejen že měl jeho dýku, taky měl i královský meč a štít. Což nebyli jen makety, ale skutečné zbraně, ty nejkvalitnější.

Na ochozech vně hradeb bylo několik lučištníků. Sendanen raději použil svoji magii a posílil svůj meč. Posílil jej větrem, protože tím mohl útočit i na dálku. Rozeběhl se vstříc těm lučištníkům, s vědomím, že možná zabije někoho z vlastních. Ať už polovičního anebo čistého v exilu.

„To je Sendanen!“ křikl jeden z lučištníků a dal se na útěk. Dali se na útěk všichni. Nehnal se za nimi a jen překvapeně přemýšlel, jak to, že ho znají. Odkud vědí, kdo je a jak vypadá. Jsou to vyvrhelové. Spodina obou společností. Oren. Přestal přemýšlet a podíval se z ochozu.

Najlepšia obrana je útok, takže poďme na to. Len dúfam, že je Sendy v poriadku. Zhodil si z ramien kožušinu a s revom sa pustil do najbližších vojakov, ktorý sa proti nemu obrátili. Spomínal si na pohyby elfa, keď s ním bojoval, ako ľahko ho odzbrojil a tak to skúsil. Tí čo taký štýl boja nepoznali padli prekvapením mŕtvy na zem. Ostatný čo sa z toho prekvapenia ako tak spamätali, už boli tvrdší oriešok. Oren sa rýchlo obzrel dookola, jeho stráž už bola z poloviny mŕtva a tá ostatná, k tomu nemala ďaleko. Slnko skoro stále svietilo všetkým do očí a museli žmúriť aby na protivníka ako tak videli. Napokon však zostal stáť len Oren a posledný dvaja vojaci, ktorý ho bránili. Vďaka štítu, výbornému meču a štýlom boja sa Oren dokázal udržať nažive.

Sendanen za Orenem běžel, ale když doběhl, už nebylo třeba, cokoliv dělat. Stálo tam jen pár mužů, co Orena nezradilo a Oren sám, potřísněný krví. Nemusel hnout palcem. „Překvapuješ mě,” zahlásil Sendanen a zasunul svůj meč do pochvy na svých bedrech. „Nakonec jsi mě přece sledoval a naučil ses neco. Jsem na tebe pyšný,” pokračoval a dmul se se vztyčenou hlavou. Byl hrdý na své ptáče.

„No jo, to vieš, občas sa aj niečo naučím,“ unavene sa zasmial a otrel krvavý meč do vlajky, ktorá už aj tak bola od krvi. „Musíme nájsť správcu, je za tým on a ešte niekto, ale neviem kto, ale najprv,“ povedal mu a postavil sa tak aby mohol prehovoriť k ľudu, ktorí od paniky nevedeli čo robiť.

„Upokojte sa, všetko je už v poriadku, som nažive a toho, kto má v tomto prsty stihne trest. Takže choďte teraz do svojich domovov a upokojte sa. Všetko sa vyrieši,“ kričal tak aby ho každý počul.

„A my ideme,“ povedal Sendanenovi a rozbehol sa do hradu.

Sendanen ho následoval. Šel rychle a rázně. Mířil přesně a na jistotu. Došel ke komnatám správce a doslova rozrazil dveře. Správce strachy nadskočil a spojení přes elfský krystal se přerušilo. Oba zahlédli jen obličej a oba si byli jisti, že je to elf. Sendanen ho poznal a objal jej strach. „Zrovna on,” zašeptal tiše a tasil oba své meče. Správce nebyl sám a mohlo dojít k boji.

„Ako ste vedeli, že som za tým ja?“ pýtal sa ustráchane správca.

„Tú noc pred pohrebom som vás počul ako sa tu rozprávate a dohadujete moju smrť. A taktiež som vedel, že taký červ ako vy niečo takéto nedokáže sám. Potrebovali ste silných spojencov a to sú elfovia. Však? Tak ako ten s ktorým ste teraz rozprávali. Kto to bol? Poviete mi to po dobrom alebo po zlom. Mne je to totižto úplne jedno a tých pár ľudí čo vás tu majú akože chrániť, proti nám nemajú šancu. Tak čo si vyberiete?“ dal mu na výber Oren. No meč držal pevne v ruke čo keby...

„Choďte do pekla aj tak to máte spočítané. Nikdy sme nechceli aby ste prevzali trón a už vôbec nechceme aby sa ten artefakt moci dostal do Vašich prekliatych rúk. To radšej nech zostane kde je,“ precedil pomedzi zuby a kývol na stráže. Tí sa na nich vyrútili, ale Oren sa im šikovne vyhol a zamieril si to rovno za správcom. Ten po švihnutí Orenovým mečom padol na zem a hlava sa mu odkotúľala niekam do rohu. Oren sa otočil dozadu ale Sendanen už zabíjal posledného.

Vydýchol si a podišiel k nemu. Dal mu ruku na rameno a spýtal sa ho: „Ty vieš kto to tam bol, však? Všimol som si ako si stuhol. Povedz, kto to bol?“

Sendanen se zahleděl na Orena a nadechl se. „Někdo…” odmlčel se, „...koho neporazíme.” A odvrátil zrak.

„Ako vieš, že ho neporazíme, keď sme to ešte neskúsili?“ čudoval sa tomu Oren. „Netrep hlúposti a povedz kto to bol,“ sfúkol ho.

„Znám ho moc dobře, Orene,” zkusil se usmát. „Byl to Halcin,” zaznělo do místnosti, „dnes je jedním z nejsilnějších elfských mágů. Je to můj bratr.” To Sendanenovi vysvětlilo, proč ho ti vyvrhelové znali. Měli informace právě od něj. Od bratra, který ho z nějakého důvodu nemá rád.

„Tak tvoj brat, teraz už aspoň viem pochopiť, prečo ma chce zabiť. Miluje ťa tak veľmi, že ma chce zabiť za to, že som ťa zajal a ešte aj nakoniec zlanáril na moju stranu. Takýto dôvod dokážem prijať a aj preň zomrieť. Ak chceš, stále sa môžeš vrátiť, neber na mňa ohľady. Choď kam ťa srdce volá,“ položil mu ruku na srdce a pozrel sa mu do očí.

„Orene,” pousmál se. Vrátila se mu touha. „Půjdeme pro ten artefakt. Pokud je jeho moc taková, jak se říká, ani Halcin nemá šanci,” nechtěl mu vysvětlovat, že ho Halcin nenávidí už od narození.

„Fajn, pôjdeme zajtra ráno. Predpokladám, že hostia sa tu nebudú chcieť po tom čo sa stalo zdržať a odídu. My budeme môcť v pokoji osláviť moju korunováciu a vychutnať si dnešnú noc,“ žmurkol na neho.

Vrátil sa ku stolu a napísal všetkým šľachticom list s vysvetlením toho čo sa stalo. Zroloval ich a opatril kráľovskou pečaťou. Potom obišiel Sendanena a zamieril von z hradu, kde už šľachtici nasadali do svojich kočov a rýchlo odchádzali. Zachytil vonku jedného zo sluhov a prikázal mu všetky listy doručiť adresátom. Ten ich zobral a rozbehol sa ku stajňam. On sa zatiaľ usadil v korunnej sále a dal si zhromaždiť všetkých čo v hrade pracovali. Upokojil ich a po tom čo tam zostal už len veliteľ vojska mu oznámil cieľ ich zajtrajšej cesty. Videl, že z toho veliteľ nie je práve dvakrát nadšený, ale nepovedal ani slovo a len sa uklonil na znak súhlasu. Odišiel a Oren so Sendanenom zamierili do izby. Pustil Sendanena pred seba a zavrel za nimi dvere.

„S tebou život není nuda, Orene,” pravil do pokoje Sendanen, zády k Orenovi a rozepínal si přezky na brnění. To následně svlékl a odložil do křesla. Bylo vidno, že je v hrudním plátu díra. Přidal k němu své meče a další části svého brnění.

Oren sa na neho so záujmom a túžbou pozeral, ale keď zbadal to prerazené brnenie, rýchlo k nemu podišiel a prudko ho otočil k sebe. Zorval z neho vrchné oblečenie a očami mu prechádzal celú hruď. Pridal aj ruky, ktorými hľadal akúkoľvek známku nejakého zranenia. Našťastie nič nenašiel. Pfú, je v poriadku. Sklonil hlavu a spokojne si vydýchol.

Otočil sa od neho a zamieril vedľa aby zo seba zmyl špinu a zaschlú krv.

Sendanen se usmál a když se za Orenem zavřeli dveře pokračoval ve svlékání.

Úplně nahý se uložil do postele na břiše a hlavu opřel přes skřížené ruce. Čekal až přijde Oren a snil. Snil co všechno mu udělá. Kam a jak se jej bude dotýkat. Musel toho nechat, protože jej tyto představy vzrušovaly a nechtěl být zas až tak rychle hotový.

Vyzliekol sa a rovno tie šaty odhodil, už ich aj tak nikdy nebude môcť použiť, keď sú od krvi. Vliezol do kade a skoro celý sa tam ponoril. Všetko zo seba zmyl a len tak chvíľu si tam sedel a pozeral pred seba. Pozeral tak dlho, že keď sa konečne spamätal, voda už bola studená. Vyliezol teda a osušil sa. Poriadne si vyšúchal vlasy a prehrabol si ich rukou aby sa trocha usadili. Najprv sa pozrel na nachystanú nočnú košeľu a potom na svoje nahé telo. Hmm, ani sa mi to neoplatí obliekať. Pomyslel si a iba si omotal plachtu okolo bedier. Otvoril dvere a vyšiel von. Uvidel Sendanena na posteli a z chuti sa rozosmial. Prišlo mu to veľmi vtipné ako tam ležal v celej svojej kráse. Ako očami blúdil po jeho tele, oblialo ho horko a on pocítil ako sa jeho penis budí k životu. Podišiel k posteli, vyliezol si na ňu a sadol si obkročmo na Sendanena. Ruky mu položil na chrbát a potmehúdsky sa usmial. Mám ťa.

„Vzdávám se,” vyprostil ruky z pod své hlavy. Pak se ale zapřel, Orena shodil a v okamžiku byl nad ním. „A teď mám já tebe. Budeš se muset vykoupit,” usmíval se a natěšeně na něj hleděl. „Co mi nabídneš?”

„Hmm, momentálne pri sebe nič nemám ako vidíš, takže zostávam už len ja sám,“ dráždil ho Oren.

„Hmm...” zamručel a trošku se přiblížil k jeho rtům. „Vážně? Lháři.”

„Klamár je moje druhé meno,“ povedal a uchytil si jeho ústa. Rukami mu obkresľoval svaly na hrudi, prešiel mu až úplne dole. Jednu ruku mu položil na zadok a druhou zamieril k jeho už tvrdej pýche. Prešiel po ňom rukou a troška ho stisol. Roztiahol nohy čo najviac sa dalo a za zadok si ho pritiahol bližšie až sa ich nedočkavci o seba otreli. „Čo myslíš, podarí sa mi niekedy ťa dostať na chrbát?“

„Můžeš zkusit snít,” s úsměvem se mu opřel o čelo, zatnul svaly a pohnul se v pánvi. Otřel se tak o jeho vzrušení a vstřebával touženou reakci v podobě tichého vzdechu ze vzrušení. „Tak? Pořád ses ještě nevykoupil, ptáče.”

„Hmm, tak čo by si chcel?“ dráždivým tónom sa spýtal a prešiel mu prstom pravej ruky od brady, dole krkom až na hruď.

„Začátek tvé nabídky? Chci vědět víc,” sklonil se k jeho rtům a jen se jich dotkl.

„Poviem ti len... rob čo chceš,“ a položil si voľne ruky vedľa tela.

„S radostí,” pošeptal mu k uchu, které následně ochutnal svými rty. Užil si s jeho ušním lalůčkem a pokračoval s polibky po krční tepně, která napětím pulsovala. Být upír, s radostí se zakousnu. Zanechal mu na krku značku ze silného sání a pokračoval přes klíční kost až k jeho bradavce. S chutí se do ní pustil. Nejdříve ji jen políbil a naslouchal odezvě. Byla souhlasná, těšilo jej to a tak pokračoval. Jeho vystouplou bradavku dráždil jazykem, použil i zoubky, jemně ji sál, než ho to přestalo bavit. Přesouval se níž a dotýkal se svými rty jeho kůže. Občas se o něj opřel s polibkem, když se posouval. Sendanenovi ruce se ocitli na Orenových bocích a následně jej ve slabinách zašimraly jeho dlouhé zlatavé vlasy. Políbil jej na vystouplou pánevní kost a posouval se blíže k jeho toužebně ztopořené chloubě. Oren mu napomohl a sám zvedl nohy, aby vzniklým prostorem mohl protáhnout ruce a položit je na jeho hýždě a letmo zmáčkl. Sendanen vybral pravou ruku a s tou hlazením došel až k Orenovu penisu. Obepnul jej prsty a nastavil ke rtům. S lehkým polibkem na špičku začal s hraním. Vychutnával si Orena jak ho jen napadlo. Nejvíce jej však dráždil vně svých úst, dokud se Orenovi nezačal hlas vymykat z pod kontroly.

Tak ako Oren povedal aj urobil, nechal Sendanena aby si s ním robil čo chce. On len zavrel oči a užíval si všetku tú pozornosť a rozkoš, ktorej sa mu dostávalo. V momente ako sa Sendanen začal venovať Orenovej pýche, to už prestával zvládať. Jeho telo sa triaslo pod záplavou slasti a jeho myseľ bola úplne zatemnená túžbou. „Ah... už... budem... už...“ viac ani povedať nestihol, lebo dosiahol svojho vrcholu. Vydýchol a uvoľnil svoje telo.

Sendanen svůj úspěch s chutí zpracoval, narovnal se a díval do jeho zrůžovělé tváře. Trochu se přisunul, natlačil mezi jeho nohy. Prohlédl si jej celého od hlavy až po rozkrok, kam hleděl nejdéle. Mezi tím si sám pomáhal, párkrát si promnul svého natěšeného dravce a směroval jej. Nastavil se k Orenově dírce a hnul pánví v před. Zajel do něj hluboko, jako horký nůž máslem. Skoro měl pocit, že ho chce Oren sám sežrat. Tak lehce jako teď ještě nevstoupil. Sendanen vydechl vlivem návalu vzrušení, nejenom díky těsnosti, kterou mu Oren dopřával, ale také díky jeho hlasitému výdechu tužby. Jen chvíli relaxoval, než se znovu hnul v pánvi, přidržujíc si Orena za boky. Ten mu sám pomáhal a zapíral se nohama do postele a nadzvedával se, aby měl Sendanen co nejvíce pohodlí.

Oren sa ešte ani nestihol spamätať z prežitého orgazmu a už musel spracovať Sndanenov vpád. Tentoraz to už ani tak nebolelo a preto si to mohol začať užívať okamžite po spojení. Vychádzal mu naproti, chcel ho cítiť oveľa hlbšie. „Viac...“ šepkal a rovnako ako sa zapieral nohami tak aj ruky mu zvierali vankúš, ktorí mal pod hlavou.  

Orenovy souhlasné pohyby i hlas vyčarovali Sendanenovi na tváři úsměv a o to víc si to chtěl užít. Zdržoval svůj konec, co nejdéle mohl a nebránil se hlasitým projevům. Stejně jako Oren. To Orenův hlas byl největším problémem. Hecoval jej a neskutečně vzrušoval. Orosená těla kapkami potu se tak svíjela ve slastném opojení vášně, než bylo vše ukončeno prudkým nádechem a hlasitým výdechem Sendanena. Dosáhl orgasmu a zaplnil Orena svým semenem. Sklonil se k němu a vyměnil si sním pár dychtivých polibků, než ulehl vedle něj. Zadýchaný, unavený, ale spokojený Sendanen.

Oren predychával svoj už druhý orgazmus a spokojne ležal vedľa Sendanena. So zavretými očami a jemným úsmevom na perách nahmatal Sendanenovu ruku a stisol ju. Chcem takto zostať naveky. S tou myšlienkou napokon zaspal.

Když se Oren na druhý den ráno probudil, první co zaslechl, byl zmatený povyk po celém hradu. Všichni běhali sem a tam a každý něco dělal a nebo nosil.

To Sendanen postavil hrad na hlavu a rozhodl se jej obrátit vzhůru nohama. Nejen, že se připravoval na cestu pro artefakt, ale připravoval hrad na bitvu. Protože ta bude, až budou mít ten artefakt. Nemohl tušit, jak moc velkou moc má a tak chtěl být na všechno připravený. Rozkazoval a lidi ho poslouchali. Byl pravou rukou krále a navíc, pro ně, nepřemožitelný elf. Odporovat mu se rovnalo jisté smrti ať už z jeho ruk a nebo z ruk krále Orena. Sendanenovi bylo momentálně všechno jedno. Všechno, až na jednu věc. Oren. Jeho život byla pro něj priorita. Chtěl s ním být co nejdéle a pokud možno, tak s pomocí artefaktu navždy.

Wááá... Zívol Oren. Čo sa to tu deje? Snažil sa otvoriť zlepené oči. Čo je to tu za hluk? Posadil sa a pretrel si oči. Pozrel sa vedľa seba, ale Sendanen tam nebol. To je dosť neobvyklé aby tu nebol, keď sa zobudím, že by ten hluk robil on? No nič, idem sa pozrieť. Vstal, obliekol sa a vydal sa hľadať zdroj toho hurhaja. Cestou stretával slúžky náhliace sa za prácou a keď konečne dorazil na miesto ruchu, zistil, že to Sendanen zburcoval celý hrad a všetci velitelia oddielov už stáli nastúpení na nádvorí.

„Čo sa to tu deje?“ zakričal na Sendanena, ktorého zbadal stáť pred nimi.

„Jedeme na výlet Orene,” oznámil mu s úsměvem. Čím dřív tam budeme, tím bude lehčí cesta zpět. Ovšem byl připravený i na možnost, že už do ruin města královna vojsko poslala. „Pojedeme my dva a část tvé armády. Jako krytí,” přestal se usmívat a mluvil vážně. „Druhá část armády tady počká jako záloha,” vysvětloval. „Do ruin vejdeme jen my dva, pokud už nebude nepřítel uvnitř,” označil svůj lid jako nepřítele. „Udělej si zatím pohodlí a v klidu se nasnídej. Nechám tě zavolat až bude všechno připravené,” vlastně ho odehnal, aby nepřekážel.

„A...“ otvoril ústa ale vzápätí ich zase zavrel. Vzdychol si a otočil sa na odchod preč. Načo som vlastne kráľ, keď všetko zariaďuje on. No načo? Ale.. mám z toho zlý pocit. Vošiel do svojej komnaty a tam už mal nachystané jedlo. Najedol sa. Obliekol si svoje kožené veci, ľahké brnenie a zastrčil si Sendyho dýku za opasok aj s mečom, ktorý dostal na korunovácii. Vyšiel na balkón a zahľadel sa von. Chcel si ten pohľad vryť do pamäti, vrátil sa do izby a zavrel oči. Zostal stáť a spomínal na všetko čo sa tu, v jeho izbe udialo. Na tvári mu hral jemný úsmev a v mysli mu bežali krásne spomienky na minulú noc.

Sendanen ještě nějakou dobu rozkazoval, jako by mu celý hrad patřil a pak odchytil nějakou služku a poslal ji pro Orena. „Přiveď krále,” řekl jí. Ona jen nervózně kývla a běžela, jako by jí šlo o život. Oba koně, pro něj a Orena nechal předvést před první armádu. Pojedeme v čele abych měl rozhled. Stál u koní a čekal na své ptáče.

Z tých ho prerušila osoba, ktorá silno zaklopala na dvere. Ešte moment mal zavreté oči ďalej aj tak povedal: „Ďalej.“

Vošla slúžka a oznámila mu, že ho čakajú na nádvorí. Venoval svojej izbe posledný pohľad a zavrel za ňou dvere. Slúžka odišla za povinnosťami a on smeroval za Sendanenom. Ten už sedel na koni v čele armády a čakal na neho. Prišiel až k nemu a pousmial sa. Vysadol na koňa a pozrel na neho: „Tak čo, ideme?“

„Jedeme,” opětoval mu úsměv a pobídl koně.

Dusot kopyt je doprovázel celou cestu. Ať už byli na cestě elfští vrazi a nebo ne, proti celé armádě neměli šanci. K večeru dorazili na místo. Ke vchodu do ruin. Stopaři Sendanena a svého krále informovali, že tu není a v nejbližší době ani nebyla žádná aktivita. Nechal tedy vojsko před vstupem a dovnitř vešli jen oni dva. Pro jistotu vyzbrojení a vybavení základními věcmi. Jídlo, voda a nějaké to lano a podobně.

Město přineslo Sendanenovi nostalgické myšlenky. Tady se tehdy všechno odehrálo. Tady to všechno začalo. Tady Sendanen pochopil, že ani nadpřirozená síla není vizitkou nadřazenosti. A dlouhověkost je spíš přítěží. Nedej bohům nesmrtelnost. Vidět umírat ty co miluje a sám žít velmi dlouho. Viděl jeho tvář. Díval se vpřed. To Orenovi oči ho chytily a zbytek pak přišel sám. Bojoval, ale nemělo to smysl. Ač on chtěl, jeho srdce bilo jinak. Byl schopný zabíjet, zradit a vydírat, jen aby se všechno zlé Orenovi vyhnulo. Protože jeho srdce… Výmluvy Sendanene. Zaprodal jsi se. Vzdal ses všeho pro chvilku něčeho co považuješ za lásku. Navíc k muži. Uvědomil si to. Jen mu to prostě nevadilo. Usmál se nad svou vlastní myšlenkou, která mu nadávala. Zbytky toho, co jej od dětství učili. Celých 120 let a stačila chvilka - pár vteřin - pohled do smaragdových očí Orena a bylo po všem. Po elfské hrdosti, pravidlech, výchově i přáních a tužeb. To všechno se změnilo. A začalo to právě tady.

„Podle knihy by měla být cesta k artefaktu támhle,” ukázal neurčitě do tmy. Sendanen však viděl most. Polo-rozpadlý kamenný most, který možná udrží dvě osoby. To uvidí až bude blíže. „Jdeme ptáče,” vyvolal pět světýlek, které se mihotali nad jejich hlavami a osvětlovali cestu.

Celú cestu až k ruinám mlčali, vietor im vial vo vlasoch a oni sa pomaly ale iste blížili k svojmu cielu.

---

Následoval jsem Halcina a pár vojáků královny. Nemířili jsme do jejích komnat, ale na náměstí ke kašně.

Na kruhovém náměstí bylo živo. Každý chtěl vidět královnu. Nezjevovala se tak často, takže to byla senzace. Halcinovi elfský lid uhýbal z cesty. Spíš ze strachu než z respektu. V jejich rodině měl přezdívku toho nejkrutějšího. Nikdo netuší co si myslí. Ani snad jeho žena to neví. Když jsem stanul před královnou hrála si neklidnou hladinou vody v kašně, na které seděla.

„Vítej Andreli,” pozdravila mne.

„Má paní,” poklekl jsem a sklonil hlavu. Totéž udělal Halcin a pár vojáků v mých zádech.

„Děkuji ti za získání knihy. Již je zničená a stejně tak dopadne i ono město. Vstaňte.”

„Chcete pohřbít ruiny? A co uděláte s tím co…”

„Totéž,” přerušila mne.

„Jak?”

„Jen dvěma způsoby,” ukázala na prstech.

„A ty jsou?”

„Buď to udělá Sendanen a nebo celá elfská rasa,” vyřkla jeden absurdnější důvod než druhý.

„Sendanen?” divil jsem se. „Ale Sendanen, má paní, nemá žádnou moc.”

„Není vidět. Ale má. Sendanen je důležitý. Vždycky byl. Je posledním čistým elfským dítětem,” usmála se na mne. Snad omluvně. Je pravdou a tíživým elfským tajemstvím, že naše rasa se už nerozroste. Je to snad trest od bohů?

„Jakou moc máte namysli, královno?” musel jsem se zeptat. Sendanen svoji magickou moc spíš ztrácí. To co umí má jen díky svému druhému bratrovi. Bratrovi, který zmizel. Jedni ho mají za zrádce a jiní za hrdinu. Buď odešel sám do exilu mezi lidi za tou pověstnou *láskou* a nebo si jej povolali sami bohové. Jedno je ale jasné. Menel měl podobné názory jako Sendanen a zanechal mu své dědictví a Halcinovi prvenství.

„Ty Andreli. Zůstaneš zde ve městě a připravíš celý lid, na svoji možnou korunovaci a můj odchod,” ignorovala moji otázku.

“Má královno!” zalapal jsem po dechu. Ignorovala mě dál.

„Vyber dvacet svých nejlepších vojáků a ti spolu s Halcinem půjdou srovnat se zemí ony ruiny. Halcin je se svojí misí obeznámený, tak ať jej neruší a nezastavují v jeho konání. I kdyby se jim zdálo, že nejedná zrovna morálně,” každý začal šeptat. Měli stejné otázky jako já.

„Jaký odchod?” zeptal jsem se za všechny přítomné. Královna sesedla z kašny a obrátila svoji řeč na elfský lid.

„Mé milované děti,” začala něžně ale se smutkem v hlase, „již velmi dlouhá staletí, tisíciletí ba co víc i desetitisíce let, jsme obyvateli této krásné země, ale již nám bylo dáno, že se naše bytí chýlí ke konci.” Lehce se usmála: „Neberte to jako zradu od Matky nebo od našich bohů. Oni nejlépe vědí, co udělat, aby nám nebylo zle. Můj úkol již skončil a je čas odejít. Připojit se k našim bohům ve věčnosti.” Musel jsem se usmát i já. Znělo to zvláštně a nepravděpodobně. Správně. Já v něco takového nevěřil. Nikdy jsem žádného boha neviděl a nic mě nemohlo přesvědčit. Jediné, čemu teď věřím, je to, že je můj syn v dobrých rukách.

---

Toľko spomienok... Pomyslel si, len čo zišli až dole do ruín mesta. Pozeral sa smerom, ktorý mu Sendanen ukazoval a vydal sa tam za ním. Vošli na most a opatrne cezeň prechádzali. Bolo to skutočne staré mesto, každý krok ktorý urobili, počuli ako jemne praská a padajú dole maličké kamienky.

„Sendy, si si istý, že sa to pod nami nerozsype? Aj keď je to silný most, za tie roky a zemetrasenia, ktovie...“ spýtal sa ho Oren, „...nerád by som skončil už tu.“

„Chytím tě neměj strach,” ujistil ho. Mířil dál k díře ve stěně, které kdysi byly dveřmi. Prošli rozvalinou a čekala je dlouhá cesta temnými chodbami.

„Strach nemám, len vyjadrujem mierne obavy nad mostom,“ povedal mu a pokračovali v ceste. Napriek jeho obavám to však most vydržal a tak mohli pokračovať ďalej. Prechádzali chodbami až prišli na koniec jednej, kde boli dvere do nejakej miestnosti. Čím bližšie k nim boli, tým viac mal Oren stiahnutú hruď a čudný pocit. S vrzgotom ich spoločne otvorili a tým rozvírili prach, ktorý tam bol. Počkali kým sa usadil a potom vošli dnu.