Překračovali překážky na cestě. Procházeli nějakým starobylým komplexem a všude byla cítit zatuchlina. Zřejmě se už někdo pokoušel k artefaktu dostat, ale nezvládl to, soudě podle koster.

„Našlapujte opatrně, budou tady pasti,” zahlásil Sendanen. „Každá byť i malá nesrovnalost, nebo malé podezření ihned hlaste,” rozkázal Orenovi a Tarsianovi.

Bylo to tady jistě nádherné, v době své slávy. Staré knihovny a v nich knihy v mnoha neznámých jazycích. Jistě, momentálně s vysokou hodnotou a plnou užitečných informací - pro někoho. Sendanena ale nezajímali. Zřejmě ani Orena a Tarsiana. Jen byli stejně ohromeni tím, co vidí. Nádherné rytiny a sochy, časem rozbité, ale stejně dech beroucí. Místnost která zřejmě kdysi bývala laboratoří alchymistů a mnoho dalšího.

Po tom čo vošli dnu sa Orenovi a jeho spoločníkom naskytol neskutočný pohľad na prekrásne i keď časom zničení diela ich spoločných predkov. Obzeral sa na  všetky strany s ústami otvorenými v úžase a len očami hltal každý ich detail. „No páni, tomu sa hovorí krása,“ povedal si skôr pre seba ako pre svojich spoločníkov.

Na Sendyho upozornenie si len s Tarsianom vymenili pohľad, ktorý hovoril za všetko: *Áno, dáme si pozor, veliteľ.*

Oren podišiel k Sendanenovi a Tarsiana tak zanechal pár metrov za ním. Naklonil sa k elfovi a pošepky sa ho spytoval: „Hmm, Sendy nehovoril si, že sem pôjdeme len mi dvaja? Prečo s nami teda ide aj Tarsian? Ako môj brat mal zostať na hrade a v mojej neprítomnosti dávať pozor na kráľovstvo.“

Ako hovoril o Tarsianovi, troška prižmúril oči akoby sa snažil na niečo spomenúť, ale nedokázal presne definovať na čo presne sa to snaží spomenúť. Voľáko ma bolí hlava.

„Každá ruka se hodí Orene. A on je schopný v pastích,” polohlasně mu odpověděl, že se plán trošku změnil a promnul si spánek. „Je tady hrozný vzduch. Bolí mě hlava,” už mluvil nahlas a hleděl cestou vpřed. Postupně si vybavoval mapu, která byla zakreslená v knize. „Bude jich tu hodně,” narážel na pasti a obrátil se na Tarsiana. „Dávej pozor jako nikdy Tarsiane,” rozkázal mu. Opatrnosti není nikdy dost - v tomto případě.

„Hej, to viem, veď je to môj brat,“ potichu mu odsekol.  Ako keby som to sám nevedel. Ale aj tak mi niečo nehrá.

„Tarsiane? Našiel si niečo?“ spýtal sa ho Oren a podišiel opatrne k nemu.

„Ani nie,“ otáčal pomaly hlavou do všetkých strán a očami blúdil po zemi a stenách, „zatiaľ. A vy by ste mohli konečne prestať s tým šepkaním, aj tak viem čo si hovoríte, ale nepodceňuj ma braček, ešte nevieš čo sa vo mne skrýva.“

„A čo by to tak mohlo byť?“ položil otázku a s prstom na ústach sa robil akože premýšľa. „Hmm... čo by sa tak z teba mohlo vykľuť. Napríklad...“ ale nedopovedal lebo ho Sendanen s rukou na ústach zarazil. Čo sa deje? Počul niečo? Okamžite spozornel a od sústredenia skoro ani nedýchal.

Sendanen naslouchal okolí. Byl to téměř neslyšitelný šramot. Zřejmě dost daleko na to, aby je mohl ohrožovat. Myslel si, že je to jen krysa, než se ten dutý a klapavý zvuk začal přibližovat. „Něco k nám jde,” zahlásil tiše a chytil jílec jednoho ze svých mečů. Díval se za Tarsiana. Tím směrem se nesl onen zvuk.

Teraz to už počul aj Oren. Pomaly odtiahol Sendanenovu ruku zo svojich úst a z poza opasku vytiahol dýku, ktorú mu dal Sendanen. Zmenil ju na luk a natiahol tetivu prichystaný aj pri najmenšom pohybe strieľať. Neznámi zvuk sa k nim čoraz viac približoval a Orenovo srdce tĺklo čoraz rýchlejšie pri očakávaní neznámeho. Cítil ako mu po čele stekajú kvapky potu, nervy mal napäté a čakal čo príde.

„Tarsian, poď sem,“ potichu zašepkal Oren. Chcel ho mať za sebou aby ho mohli so Sendanenom brániť, nikdy nebol tak šikovný v boji ako oni dvaja. To v čom vynikal boli pasce a inteligencia. Tarsian hneď poslúchol a opatrne prešiel za nich.

Len čo tak urobil, Oren sa otriasol lebo mu prešiel mráz po chrbte. Tá bytosť, či čo to bolo sa k nim stále približovala až sa konečne dostala na dohľad. Jej obrys bol vidieť len veľmi slabo ale Orenovi to stačilo. Zamieril a vystrelil. Zatajil dych a čakal čo sa stane. Bytosť sa na moment zastavila a Oren si myslel, že ju dostal. Ale ako veľmi sa mýlil. Bytosť zvrieskla vysokým, piskľavým hlasom, ktorý sa v tej chodbe násobil. Rozbehla sa k nim a oni zistili, že nie je sama.za ňou sa vynárali ďalšie a ďalšie.

„Kde se sakra vzali?” utrousil otázku Sendanen než se vrhl vpřed a sekal do oněch postav, hlava nehlava. Nikdy v životě nic takového neviděl, ale stačilo jedno, poznal to hned. Urazit té mrtvole hlavu. Jednomu ji právě urazil a změnil se v prach. Poznal v něm toho dobrodruha. Jen neškodná kostra, ležící na začátku cesty, teď odhodlaná zabíjet. „Jak?” nedokázal to přijmout. Uhnul šípu od Orena a výpadem v před zničil dalšího. „Miř na hlavu!” zvolal k Orenovi.

To viem tiež. Ale luk mi je v tomto prípade na figu. Preto nechal luk zmeniť naspäť na dýku a zastokol ju naspäť za opasok odkiaľ následne vytiahol z pochvy meč a rozbehol sa za elfom na pomoc. Cestou jednej usekol hlavu a s revom sa vrhol na ďalšiu. Ani len vo sne by ho nenapadlo, že by mohli kostry ožiť. Nechápal to. V otočke sa rýchlo pozrel na Tarsiana ale ten len stál a pozeral sa na ich boj. Čo tam do riti stojí ako soľný stĺp!

„Tohle nemá konce, musíme pryč. Hned!” naznal Sendanen nad neubývajícím počtem podivných stvoření. „Tarsiane! Najdi cestu!” křikl po něm a ten se začal rozhlížet a jednat. Rozbalil nějakou roli papíru a hleděl do ní pár minut. „Tarsiane, hned!” popohnal ho.

„Pracuji na tom!” křikl zpátky a vzápětí na to, „mám to! Za mnou!” A rozeběhl se. Sendanen ho následoval a cestou táhl Orena. Někde v zatáčce jej pustil, protože se škubal, že umí běžet sám. Zapadli do nějaké místnosti a zatarasili vchod, jen na heslo pohromadě držícími, dveřmi. Opření o stěnu a snažící se nedýchat, čekali, co bude. Bylo to těžké po tom běhu. I srdce bušilo nejen tím, ale navíc i adrenalinem. Slabší povaha by v této situaci omdlela. Utekli jim. Sice byli obratní, ale rychlost postrádali. Vše utichlo a Sendanen potvrdil čistý vzduch. Tarsian omdlel. Sendanen byl ihned u Tarsiana jako lusknutím prstů a hned se zajímal, jestli náhodou neumřel.

No sláva, pohol sa. Odfúkol si Oren od úľavy. Ale teraz sa ponáhľaj braček. Pomyslel si a ďalej sekal mečom do kostier. Tarsian sa rozbehol hlbšie do chodby a on chcel ešte raz seknúť mečom ale odrazu ho niekto zozadu chytil za kožený lem u krku a ťahal ho preč. Hej, čo je?

„Viem chodiť aj sám, neťahaj ma,“ napomenul ho len čo zistil, že je to Sendanen. Zatiahol ho do neďalekej miestnosti a tam trpezlivo vyčkávali čo sa bude diať. Ale bolo ticho.

„To čo bolo?“ pýtal sa prekvapený a udychčaný Oren potom čo sa dostali z dosahu tých kostier a mohli si na moment vydýchnuť. To si aspoň mysleli. Oren sa chcel ešte niečo spýtať ale nestihol. Videl ako sa jeho brat sunie na zem. Rozbehol sa k nemu ale Sendanen bol rýchlejší.

„Tarsian, preber sa, hej! Tarsian!“ volal na neho a trasením sa ho snažil prebrať, „toto mi nerob braček, nie teraz.“

Sendy...? Čo mu je? “ pýtal sa znepokojivo elfa.

„Neměj strach Orene. Jenom omdlel,“ konstatoval po té, co jej prohlédl. „Necháme ho odpočinout a pak vyrazíme,“ zvedl k Orenovi ruku a pohladil ho po tváři.

Oren mu ruku zachytil a pridržal si ju na líci. Privrel oči a usmial sa. „Si v poriadku?“ spýtal sa ho a zahľadel sa mu do očí.

„Teď už v naprostém,” odpověděl mu s lehkým úsměvem.  „A ty jsi v pořádku?” opětoval otázku.

Oren sa poobzeral ale vzápätí pokrútil hlavou: „Nič čo by stálo za reč. Som ok.“

Poodstúpil od Sendanena a porozhliadol sa po miestnosti. Rovnako ako tie ostatné, ktoré do teraz videli aj na tejto sa podpísal čas. Kedysi krásny drevený nábytok bol teraz rozpadnutý a práchnivejúci na zemi.

„Myslíš, že už odišli? Iné dvere von nikde nevidím, musíme vyjsť na tú chodbu, ktorou sme sem prišli. Ale nerád by som zase na ne natrafil, už kvôli Tarsianovi, očividne to neznáša dobre. Nemali sme ho brať, čo ak sa mu niečo stane? Je to jediný člen mojej rodiny, ktorý mi zostal. Nemôžem ho stratiť. Nepošleme ho naspäť?“ vyjadril Oren svoje obavy a sadol si k Tarsianovi.

„Nemůžeš ho poslat zpátky. Venku bude bitva a navíc by potkal ta stvoření,” prohlížel si časem rozežranou knihovnu a sáhl po jedné z knih. Držela pohromadě. Na rozdíl od ostatních, tahle vypadala zachovale. Ale nečitelně. Díval se na ten shluk neznámých znaků a s lehkým úsměvem se podíval na Orena. Něco ho pobavilo.

„Čo je ti smiešne? Našiel si niečo v tej knihe čo by nám pomohlo?“ spýtal sa ho so záujmom Oren a postavil sa k nemu, aby mu mohol nahliadnuť do tej knihy.

„Ne. Ale je ilustrovaná. A tady tohle mě pobavilo,” otočil knihu, na jejíž dvojstraně byl vyobrazený elf spolu s člověkem. Elf držel lidský meč a člověk elfský luk. „Ten kluk se ti podobá.”

„To je vtip, však? Ak pominiem fakt, že sa na mňa ten elf skutočne podobá, tak celý tento výjav je vtipný. Celá táto  situácia je vtipná. Ako je možné, že sme v minulosti boli ako bratia, ako jeden národ a teraz stojíme na opačných stranách. Čo také sa stalo, že sme dospeli až k tomuto bodu?“ povedal Oren a prevzal si od Sendanena knihu. Poriadne sa zahľadel na ten obrázok, stále tomu totižto nemohol uveriť.

„Nevtipkuji,” obrátil knihu k sobě a obrátil pár stran. „Škoda že té řeči nerozumím, nebo těm znakům. Jako by to bylo zašifrované. Já to rozhodně nerozluštím,” usoudil po prohlédnutí několika stran. „Ale sluší ti to tam. Nebo možná tvému předkovi,” podíval se s lehkým úsměvem na Orena. Popíchnul ho a se zájmem si podobiznu znovu prohlížel.

„Ha ha,“ uškrnul sa Oren.

„Ale dosť o tom, vieš kto by to mohol rozlúštiť? Myslíš, že je tam napísané niečo dôležité, alebo je tam len zapísaná naša spoločná história? Z tej by sme sa mohli skutočne veľa dozvedieť. Zoberieme ju so sebou, jo?“ doložil a otočil sa naspäť k Tarsianovi. Vzdychol si a podišiel k nemu, kde sa posadil vedľa neho. Braček, už by si sa aj mohol prebrať, nemáme toľko času.

„Mohl by to zkusit Tarsian. A když ne on, pan inteligentní, tak jiní později,” navrhl najednou. Jako by si při pohledu na něj vzpomněl, že tu vlastně je. Jakékoliv jiné myšlení bolelo.

„To má pravdu, celý život má nos strčený v knihách, takže by to mohol vedieť, ale kým sa nepreberie, tak to nezistíme,“ povedal a pretrel si prstami oči. Sakra, tá hlava ma asi zabije, tak to ma ešte nikdy nebolela.

„Probereme ho,” navrhl. „Trochu násilně, ale funguje to,” odmlčel se, „většinou,” a naznačil ve vzduchu pár facek.

„Hej, nikto mi biť brata nebude,“ odmlčal sa a potom sa uškrnul, „urobím to sám.“ Ešte raz sa usmial a poriadne preplieskal Tarsiana, ktorý konečne začal prichádzať k sebe. No sláva, už som začínal mať obavy.

„Tak jak se dá dohromady, vyrazíme,” rozešel se k nim. „Žádná dlouhá pauza,” podal Orenovi knihu a ten si ji převzal. Jeho zrak, zaujali dveře. Přemýšlení o dveřích totiž nezpůsobovalo bolest.

„Tarsiane ako sa cítiš? Je ti lepšie? Nahnal si nám pekne strach, keď si odkvicol, prosím už žiadne také prekvapenia,“ pomáhal mu na nohy.

„Fú, ja som stratil vedomie? To je ale hanba. Čo sa medzitým udialo?“ spýtal sa Tarsian, len čo stál pevne na nohách.

„Nič extra sa nestalo, našli sme nejakú obrázkovú knihu ale nevieme ju preložiť, takže ju berieme so sebou, mám ju u seba, ukážem ti ju, mohol by si tam niečo objaviť,“ vysvetlil mu a chcel mu ju podať, ale...

„Podíváš se na ni až později. Teď na to není čas. Jestli je ti fajn, Tarsiane, vyrážíme,” sledoval je oba. Taková podoba byla neskutečná. Jako by byl Tarsian, kopií Orena. Ts, au! Chytil se za spánek. „Chci už odsud vypadnout. Místní vzduch není zrovna příjemný.”

„Aj teba bolí hlava? Mám pocit akoby mi do nej trieskali kladivom,“ spýtal sa ho a masíroval si pri tom spánky.

„Mizíme,” zavelel a vyrazil ze dveří. Rychle se rozhlédl, aby skontroloval, jestli nejsou přítomné ty *věci* a vyšel na chodbu. „Čisto, jdeme dál,” zavelel a konečně se vydali na cestu spletitými chodbami. Děkoval v duchu Tarsianovi, protože on si konec té chodby pamatoval jen matně.

Opatrne vyšli zo dverí vedení Tarsianom, ktorí si ako jediný pamätal všetky chodby. Napredovali pomaly, pretože nechceli natrafiť na nejakú neželanú návštevu.

Už by sme mohli byť aj v cieli. „Ako dlho ešte?“ potichu zavolal na Tarsiana.

„Už len kúsok, nebude to dlho trvať a budeme tam,“ odvetil bez toho aby sa čo len na moment zastavil a obzrel za nimi.

To dúfam, lebo neviem či to mám len ja taký pocit, ale zdá sa mi, že čím bližšie sme k cieľu, tým viac ma bolí hlava a zahmlieva sa mi pred očami. Ou... Chytil sa za hlavu a zastal.

„Orene,” ihned byl u něj Sendanen. „Už jenom kousek. Vydrž to,” chtěl mu nějak pomoct, ale netušil jak. Jemu i Tarsianovi je celke dobře. Nakonec ho napadlo své ptáče obejmout.

„Jasné, že to...“ nechal sa prekvapene objať, než doložil, „vydržím.“ Usmial sa ale hneď zvraštil tvár od bodavej bolesti v hlave. Sakra, spamätaj sa! Veď som chlap!

Tarsian nekecal. Stačilo už jen pár kroků a došli k cíli. Byla to obrovská kruhová místnost posetá magickými ornamenty. Nikdo z nich neměl ponětí, co znamenají, protože nikdo z nich nebyl mágem. Zřejmě díky té magii byla místnost nepoškozená, oproti tomu, čím prošli. V samotném středu byl stolek a na něm bleděmodře něco zářilo. Máme ho. Jen si pro něj dojít. Pomyslel si Sendanen a rázně vykročil vpřed. Jenže nedošel. Do cesty se mu postavil... „Halcine?” ...jeho bratr.

Překvapeně na něj zíral.

„No páni...“ povedal len otvorili dvere a vstúpili dnu. Stál s doširoka otvorenými očami a ústami len naprázdno otváral. To je krásne. A to modré svetlo... to je ono? Už sme v cieli? Sendy...

„Sendy, Tarsiane, sme tu,“ vzdychol si a od šťastia sa doširoka usmial. Avšak nestihol nič ďalšie urobiť. Sledoval Sendanena ako kráča vpred a úsmev mu zamrzol na tvári. Neboli tu sami. Halcin...? Ale ako...?

„Čo tu chceš?“ zreval po ňom, hneď ako sa spamätal. „Tarsiane, zostaň za mnou,“ upozornil ho, lebo zaregistroval, že sa pohol dopredu.

„Sendy, vráť sa,“ požiadal ho a zároveň prepichol elfa očami.

 

---

Lidské vojsko se připravilo k boji, když zahlédli elfské zbroje. Do boje se jim, ale moc nechtělo, když spatřili tu nádhernou ženu. Nádhernější bytost snad nikdy v životě neviděli. Velitel lidského vojska předstoupil s plánem je zahnat zpět domů, ale královna jej předběhla.

„Chrabrý lidský muži,” zalichotila mu božským hlasem, „ustup prosím z cesty, ať mohu vykonat svoji povinnost,” pokračovala. Velitel lidského vojska zalapal po dechu a hned nevěděl co říci. Z toho šoku se probíral dlouho. Královna trpělivě čekala.

„Paní,” vydechl těžce,“ nemohu vás pustit. Plním rozkaz svého krále,” nadechl se, „a jeho generála.”

„Jeho generála myslíš Sendanena? Elfa?” velitel přikývl a královna se usmála. „Potom je tvůj král relativně v bezpečí,” usmívala se dál.

„Relativně,” zopakoval to slovo a kývl. „Ale když vás vpustíme, oba zemřou,” vyložil obavu.

„Nikoli,” zamítla to královna, „když nás vpustíte, je pravděpodobnost jejich přežití vysoká.”

Velitel na královnu zíral. Přemýšlel, ale v tom zmatku se nebyl sto čeho chytit.

„K-kdo jste,” vykoktal nakonec.

„Jsem královna elfů,” vojskem se linul šepot a mnozí vojáci  se v něm vyjádřili k ústupu. A tak se i stalo. Ne že by královně věřili, či důvěřovali, ale nechtěli zbytečně zemřít.

---

 

„Co ty tady děláš? Jak ses sem tak rychle dostal?” ihned Halcina zasypal otázkami.

„Sendanene. Špinavci tě obrali o inteligenci,” nevěřícně zavrtěl hlavou. Sendanen se zamračil a chtěl něco prsknout.  „Mám na vás dva otázku,” pokračoval Halcin, ignorujíc Sendanenův pokus o protiútok a sledoval jeho a Orena. „Kdo je ten, co s vámi přišel?”

Kto? „To je môj brat, kto iný by to asi bol, chováš sa, že vieš všetko a túto základnú informáciu si nevedel, tak tu potom nehovor o inteligencii,“ odsekol mu Oren a ďalej stál v pozore pred Tarsianom.

„Stále si mi však neodpovedal na moju otázku. Čo tu chceš?“ dôrazne ju zopakoval.

Halcin se pousmál. Dál ignoroval Orenovu otázku. „Bratr?” podivil se a obrátil na Sendanena. „Pověz Sendanene. Od kdy má tvůj milenec bratra?” položil další otázku. Halcinův hlas zněl chladně, ale přesto vznešeně. Běhal z něj mráz po zádech, díky jeho pověsti bezcitného.

„Odjakživa,” řekl Sendanen, ale musel se ujistit u Orena, protože si byl sice jistý, že je to určitě Orenův bratr, ale ten pocit prázdnoty, nebo padání v prázdnu, při pomyšlení na Tarsiana, byl, když nic jiného, tak velmi nepříjemný.

„A ty, špinavče. Od kdy máš bratra?” obrátil se Halcin na Orena. Proč se ptá na takovou hloupost? Pomyslel si Sendanen, když se díval do tváře nechápajícího Tarsiana.

„Od kedy? Ja... nechápem tvoju otázku. No odkedy asi. Odkedy sa narodil, preboha to čo tu riešime za otázky,“ odvetil mu a stále sa na neho nechápavo pozeral. Síce to čo povedal je pravda, niekde v kútiku duše a mysli vedel, že niečo nie je tak ako má byť. Jeho nie veľmi jasné spomienky na detstvo, alebo skôr spomienky zahalené akoby v hmle.

„Zabij ho, Sendanene,” rozkázal mu Halcin a ukázal na Tarsiana. Sendanen s sebou trhl a třeštil oči, neschopen slova. Zabít Orenova bratra? On se snad zbláznil?!

„Buď ho zabiješ ty anebo to udělám já a pak to pro vás dva nedopadne dobře,” vyhrožoval bez známky jakýchkoliv emocí. Dal ruku dolů a čekal.

„Skús to a budeš mať čo robiť so mnou!“ mrazivým hlasom sa ozval Oren a postavil sa pred Tarsiana s mečom namiereným proti Halcinovi.

„Sendy, viem, že je to tvoj brat, ale ak sa pokúsi skriviť čo i len jeden vlások na Tarsianovej hlave, nebudem s ním mať zľutovania. Zabijem ho,“ varoval ho.

„Koho chceš zabít? Halcina?” pousmál se nad tou absurditou. „Nemožné,” podíval se na Orena. Rozpolcený. Tak by se teď dalo to rozpoložení popsat. Na jedné straně tu stojí Oren, bránící něco, co Halcin nechce nechat žít. A na druhé je bezcitný mág, proti kterému nemají šanci ani omylem. Pohleděl znovu na Halcina.

„Proč chceš zabít Orenova bratra?” zeptal se. Halcin se ani nehnul jen upřeně zíral na Tarsiana.

To by som tiež rád vedel. Zaujímal sa Oren.

„A prečo by som nemohol? Možno ma poznáš, ale v skutočnosti nevieš čo som zač. Čoho som schopný pri ochrane milovanej osoby. Zatiaľ ťa rátam k nim, ale... ak ten meč otočíš na môjho brata...“ odmlčal sa a než pokračoval privrel oči a zhlboka sa nadýchol, „bez mihnutia oka ťa zabijem.“

Sakra, prečo sa tu musel objaviť práve Halcin. Možno hovorím, že by som ho zabil, ale v skutočnosti by som to nedokázal. Teraz už nie. Skôr by som si vyrval moje srdce z tela. Zamračil sa a zahryzol si do pery. Nechcem aby prišlo na voľbu... nezvolil by som.

Halcin pozvedl ruku a v ní zhmotnil meč. „Špinavče,” řekl a mířil na Orena ostřím. „Zabij Sendanena,” řekl chladně a nezúčastněně. „Buď ta osoba, kterou považuješ za bratra anebo milenec,” čekal na odpověď.

„Hraješ si s náma. Bavíš se, Halcine?” prskl po něm Sendanen.

A je to tu, presne to čoho som sa obával. Voľba. Oren sa striedavo pozeral na Sendanena a svojho brata. Stál s mečom medzi nimi ako sudca, ktorý má vyniesť rozsudok a zároveň kat, ktorý ho má vykonať. Snažil sa zachovať chladnú hlavu a nedať na sebe poznať čím prechádza, aký boj sa v ňom práve teraz odohráva. Zovrel silnejšie meč v rukách, ale ako náhle sa pozrel Sendanenovi priamo do očí vedel, že jeho trepotajúce rozhodnutie ho zabiť, nemá nikdy šancu vyhrať. Povolil stisk meča a ten mu padol k nohám.

„Nedokážem to,“ hlesol zlomeným hlasom. „Ale viem ako toto vyriešime, tak aby nemusel zomrieť môj brat ani Sendy...“ odmlčal sa a pozrel sa priamo Hacinovi do očí: „zabi mňa!“

„Tak to teda ani náhodou Orene!” ohradil se Sendanen. „Co to máš za blbý nápady?” postavil se zády k Orenovi a tasil oba své meče. Halcin dal ten svůj dolů. „Prašť jak uhoď,” procedil mezi zuby a meče zažehl. Přikrčil se a vyběhl jenže, co prve vypadalo jako sebe vražedný útok na Halcina, se změnilo na útok na Tarsiana. Sendanen se odrazil vzad, ladně se protáhl kolem Orena a zaťal ohnivé meče do Tasiana. Vlastně. Zaťal do prázdna a po té se ozvala ozvěna smíchu. Nikdo se nesmál. Tedy, ne ti, co byli vidět. „Promiň Orene,” narovnal se Sendanen a pevněji sevřel rukojeti svých mečů. „Věřil jsem Halcinovi.”

„Zrovna teď tě mám možná i trochu rád,” pronesl Halcin.

„Ty drž hubu!” namířil na něj mečem.

„Bolest hlavy je pryč?” poukázal na to, co je z čistajasna provázelo od vstupu do katakomb.

Oren to celé sledoval akoby spomalenom čase a v momente ako Sendanen sekol, „néééééééééééé,“ zreval z plných pľúc. Chcel sa po ňom rozbehnúť, ale zastavil ho smiech a to, že na mieste, kde Sendanen sekol nič nebolo.

Čo to má znamenať? Kde je? Čo sa stalo?

Sendanenovo prehovorenie na Orena, ho prebralo zo šoku. Trhol sebou a zazrel na neho. Podišiel k nemu, napriahol sa a jednu mu vrazil. „To máš za to, že si ma vydesil na smrť. Nie, nebolí ma hlava, neviem prečo ale vrátili sa mi všetky spomienky tak ako boli. Čo sa vlastne stalo?“ spýtal sa Oren a obzrel sa na Halcina.

„Chyba v překladu,” vykročil k nim Halcin, „žádný artefakt,” šel k nim. Zcela v klidu. „Desiderium,” došel k nim, „démon touhy,” pojmenoval Tarsiana, „musí zemřít a protože tu jste…”

„Třeba ne, Halcine,” skočil mu do řeči nadpřirozený hlas a oba okamžitě, po ohlédnutí se za hlasem, klekli na zem, jako na povel.

„Jistě má královno,” pronesl Halcin v úkloně.

Desiderium? Démon? Žiadny artefakt?

Oren behal očami zo strany na stranu a snažil sa to všetko vstrebať a pochopiť. „Takže mi sme sa naháňali za démonom? Tu nie je, žiadny artefakt moci?“ vyslovoval nahlas svoje myšlienky.

To teraz znamená, že si nebudem môcť splniť svoje želanie, hoci sa zmenilo do toho prvotného želania, stále... chcem aby sa splnilo, chcem zostať so Sendym. Teraz čo?

„Zabiť ho? ...áno, ...áno,“ nezúčastnene pritakával.

Kráľovná? Čo to má znamenať? Už toho mám dosť, najprv Halcin a teraz aj kráľovná. Ešte koľko prekážok sa nám postaví do cesty. Čo myslí tým, že ho netreba zabiť? Už som z toho úplne popletený.

„Orene, lidský králi,” obrátila se na něj královna. Byla nádherná i v této bohem zapomenuté kobce.

Oren po svojom oslovení otočil hlavu na kráľovnú elfov a nestačil sa diviť jej krásy. Havranie vlasy jej lemovali tvár ako z porcelánu a jej štíhle vysoké telo bolo zahalené v jemnej bielej látke, ktorá vyzerala akoby bola utkaná z pavúčích vlákien. Tak jemná a predsa silná. Oren mohol na nej oči nechať.

Ale predsa len sa mu podarilo spamätať a kývol hlavou na znak toho, že je pripravený si vypočuť, čo mu chce povedať.

„Požádám tě, aby si opustil toto budoucí bojiště, nechceš li zemřít,” a čekala na jeho odpověď. Bude se tu bojovat a z její krátké věty bylo vidno, že Sendanen i Halcin zde zůstanou, včetně toho vojska, které s ní přišlo.

Ha? Zostal na ňu udivene pozerať. „To myslíte vážne? Nie! To teda rozhodne nie, myslíte si, že tu nechám Sendyho samého a ja utečiem so stiahnutým chvostom medzi nohami? Nie! Rozhodne nie,“ protestoval Oren.

„Sendanen zde pravděpodobně zahyne,” přiznala. Halcin to věděl a raději odvrátil zrak od královny. Možná nebyl tak úplně bezcitný. „Ty zde zahynout nemusíš, tento boj se tě netýká,” pokračovala. „Nechceš Sendanenovi přidělávat starosti. Jdi a všichni budeme vědět, že jsi v pořádku.”

„Netýka, netýka,“ opakoval stále dokola akoby sa zasekol. „Netýka. Ako by sa ma to nemalo týkať? Vy mi tu hovoríte, že tu má Sendy zostať a zomrieť, ale ja mám len ticho počúvať a zbabelo odísť?“ preskakoval mu hlas od toho ako sa rozhneval.

„Nikdy!“ zreval po nej a celý sa od hnevu triasol.

Královna si povzdechla a dala rozkaz svému vojsku. To zaujalo pozice a tasilo své zbraně. Byli připraveni na boj. „Zavolej ho Halcine,” rozkázala odhodlaně a připojila se k nim. Už nežádala jediného smrtelníka, aby opustil bojiště.

Rovnako ako elfovia aj Oren pevne zovrel rukoväť meča a presunul sa k Sendymu. Pozrel sa mu do očí a tým jediným pohľadom sa mu snažil vypovedať všetko čo k nemu cíti.

Potom sa otočil a upriamil svoj pohľad vpred. Zhlboka dýchal, tep sa mu zrýchlil a on vedel, že táto chvíľa, ktorá teraz nastala môže byť ich posledná. On sa ale nevzdá, nedovolí aby tento boj bol ich posledný. Sendy, milujem ťa a urobím všetko preto, aby si toto prežil. To je ten najdôležitejší dôvod prečo som tu zostal.

„Budeme bojovat dokud Sendanen nepřijde o všechnu svoji magickou moc. Chraňte Sendanena,” rozkázal Halcin a muži ve zbrojích sborově zařvali. Halcin pronesl magickou formuli a přitáhl démona. Vlastně ho propustil z jeho vězení.

Áno, chráňte ho! Presne tak! Ale... nedáva mi to zmysel, nemali by viac chrániť kráľovnú? Čo skrývajú?

Démon okamžitě zaměřil svůj pohled na Orena a v tom vše zmizelo, jako ve velmi špatném snu. Sendanen, Oren a Tarsian stáli před branami katakomb.

„Tak se do toho dáme a dojdeme si pro artefakt,” zahlásil Tarsian s nadšeným výrazem ve tváři a už už se hrnul ke dveřím. „Dobře Tarsiane,” usmál se Sendanen a šel mu vstříc. Pohladil Tarsiana po vlasech a zadívali se na sebe, jako milenci. „Hlavně dávej pozor. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo,” Tarsian se Sendanenovi opřel o hruď a pohladil ji, spíš jeho hrudní plát, ale i to stačilo, aby jej Sendanen objal víc: „Dám. Neboj. Budu ten nejopatrnější člověk na světě.”

A Oren to iba sledoval. Odvtedy čo ho pred pár mesiacmi zajal a využíval k nájdeniu artefaktu sa jeho vzťah k nemu menil. Pocity na začiatku, len čisto nenávistné sa postupom času, ktorý spolu trávili menili na niečo oveľa iné. Cit, ktorý by si ani v tom najdivokejšom sne nedokázal predstaviť, tobôž priznať. Miloval ho. Ale on sám taký pocit smerujúci k sebe nikdy od Sendanena nepoznal. Jeho oči totižto patrili Orenovmu bratovi Tarsianovi. Bratovi, ktorého Oren nadovšetko miloval. Každú minútu, ktorú na nich musel pozerať, mu trhala srdce z tela, ale vedel, že musí mlčať. Chce pre svojho brata šťastie a teraz to vyzerá tak, že to šťastie prežíva práve so Sendanenom. Avšak niekde v kútiku duše aj napriek tomu, že sa sám seba snaží presvedčiť, že to tak nie je, Tarsiana nenávidí. Nenávidí ho za to, že to on získal Sendanenove srdce a lásku. No musí mlčať. Aj keby mal tú najmenšiu šancu, že by mu Sendanen city opätoval, ako kráľ by ich akceptovať nemohol. Takže je vlastne úplne jedno ako ho Sendanen vníma a či k nemu niečo cíti, nikdy nebudú spolu.

Ale aj tak sa na to ťažko pozerá. Každé gesto, každý pohľad, každý dotyk Sendanena k Tarsianovi, je pre Orena ako bodnutie dýky do srdca. Rovnako ako teraz, keď stoja pred katakombami a majú už artefakt na dosah. Radšej ako sa na nich pozerať, odvrátil hlavu a vybral sa ku vchodu. Prešiel okolo nich a vošiel dnu.

V tom momente akoby ho ovial vietor, hoci tam žiadny nebol a jemu v mysli prebleskol obraz usmievajúceho sa Sendanena, ktorý sa s láskou pozeral na neho.

Čo je to? Čo sa to deje? Toto nie je správne. Sendy je môj!

Chytil sa za hlavu a otočil sa za seba na nich. V tom však obraz zmizol a on opäť pozeral na Sendanena objímajúceho jeho brata. To bolo asi len moje zbožné želanie. A v očiach sa mu zaleskla slza.

 

---

Orene. Poslouchej mě. Držel jej v náručí obklopený elfským vojskem, královnou a Halcinem. „Nečekané,” pronesl chladně. Sendanen svého bratra ignoroval. „Orene, nevěř ničemu, co vidíš,” pohladil jej po tváři a usmíval se. Alespoň se o to pokoušel. Pomocí své královny dobíjel hradby vystavěné démonem.

---

 

Vydali se na cestu, ale spíš to vypadalo, jako jejich romantická vycházka, než cesta za artefaktem. Nevynechali jedinou příležitost si projevit náklonnost. Když Sendanen našel zvláštní knihu, nad kterou se pousmál, ukázal ji Orenovi a říkal mu: „Je ti dost podobný.”

Ukázal na vyobrazení elfa s člověkem s obměněnými zbraněmi. Tarsian se nad tím pozastavil. „Třeba je to proroctví,” usoudil.

„Aké proroctvo? Je to len nejaký obrázok človeka a elfa, ktorý sa na mňa náhodou podobá. Nič to neznamená!“ odsekol im a pokračoval v ceste. Je mi zle z toho vášho hrkútania.

„Podíváme se na to potom spolu,” vrkali spolu dál a Orena ignorovali. „Jestli budeme mít čas,” vrkal i Tarsian a bylo nad Slunce jasné, o čem je řeč. Tarsian si uschoval knihu a připojili se k Orenovi. Sendanen se vydal ke dveřím zjistit, jestli už je bezpečno. Položil ucho na dveře a naslouchal.

„Počuješ niečo?“ spýtal sa ho pošepky, pritlačil ucho na dvere a zavrel oči aby sa mohol lepšie sústrediť na to či niečo nezačuje. Avšak zvuk, ktorý začul, nevychádzal spoza dverí, ale mu ho niekto s naliehavosťou v hlase šepkal do ucha: „Orene.. Orene...“

Poznal ten hlas, vedel komu patrí, cítil to šteklenie u ucha, akoby to bolo skutočné. Nechcel otvoriť oči, chcel ho počúvať oveľa dlhšie. Zaťal pery k sebe a snažil sa to predĺžiť, ale márne. Nič viac už nepočul.

A tak ich otvoril. Musel som zle počuť, to určite volal na Tarsiana, ku mne by takým tónom nikdy neprehovoril.

 

---

„Orene,” zkusil to Sendanen a s pomocí královny tušil, co dělá, co se děje. Cítil, že je blíž, aniž by to démon zjistil. Zatím o něm netuší. Promnul mezi prsty pramen jeho vlasů, sklonil se k nim a nasál jejich vůni. „Orene,” zašeptal mu do vlasů.

„Na špinavce celkem odolný. Čekal jsem že zemře téměř ihned.”

„Nemluv o něm jako o špinavci, Halcine,” prskl po něm.

„Je to co je. Poloviční. Je vlastně ještě méně, než špinavci,” Sendanen zaskřípal zuby.

„O co se snažíš Halcine,” zavrčel.

„O nic. Vyčerpej svou sílu.”

„Proč?”

„Protože je to třeba!” Sendanen věděl, že mu neříká všechno. Věděl by to snad i hlupák.

„Dělám to pro něj a svoji královnu,” snažil se bezcitnému ublížit. S Halcinem to ani nehnulo.

„I já. Být to na mě, už dávno nežiješ a Menel si nemá s kým hrát,” Sendanen se zamračil.

„I jeho považuješ za zrádce?”

„Nepovažuji ho za nic. Co zmizel, mám jen jediného bratra. Bohužel tebe,” Sendanen zaskřípal zuby. Vždycky s ním prohrál. Ale stejně mám víc než on. Sklonil se k Orenovu uchu: „Orene...”

---

 

„Neslyším nic. Asi už jsou pryč,” odlepil ucho od dveří a rozhlédl se po místnosti. Úsměv připadl Tarsianovi. Vrzání dveří pročíslo ticho a Sendanen se podíval ven. Potřeboval potvrzení i vizuální. Byl klid. „Jdeme dál,” zavelel a vykročil ven z místnosti. Tarsian mu byl v patách. Spíš ho doběhl a hned se mu zavěsil za ruku.

Oren ich z odstupu sledoval a v hlave mu vírilo kopu otázok, ktoré sa spájali s obrazom, ktorý videl a zvukom, ktorý počul. Stále mal pocit akoby na tom bolo niečo skutočné. Akoby tie pocity, ktoré z toho mal boli pravé. Akoby ich prežil, ale v inom živote.

Mal zvláštny pocit, že ich niekto sleduje. Preto sa obzrel za seba a okamžite skríkol na Sendanena a Tarsiana: „Pozor, blíži sa sem nejaká zvláštna hmla.“

Cúval k nim a vytasil meč. Nevedel čo to je za jav, ale tušil, že tá hmla nie je to jediné čo sa k nim blíži. Zamračil sa a očami pozorne pozeral pred seba.

A potom to počul, zlovestný šepkavý zvuk, ktorý mu trhal uši. Musel si ich zakryť aby mohol aspoň ako tak vnímať. V hlave mu trieskalo a ani nevedel prečo, ale celý sa roztriasol. Padol na kolená, stále sa držiac za hlavu no aj tak to počul: „Zabijem ho... zabijem ho!“

Hlas ako vietor spolu s hmlou prešiel okolo neho a zamieril rovno k Sendanenovi a Tarsianovi. Nie, nechaj ich! Neubližuj im!

„Ja... mňa si zober! Neber im šťastie!“ kričal a pozeral sa na hmlu, ktorá sa spájala do nejasného obrysu postavy, na ktorej svietili červené oči.

„Zomrieš za nich?“ spýtal sa úlisne.

„Áno, áno!“ povedal s nádejou v hlase, že ich nechá na pokoji. Obaja sa totižto bezvládne vznášali vo vzduchu, obklopený hmlou a nejavili žiadne náznaky života. Oren však veril, že žijú.

Musia žiť, musia. Nezmieril by som sa s tým, že som ich kvôli mojej túžbe a posadnutosti artefaktom pripravil o život. Nie, nesmiem to dovoliť!

S poslednou silou vôle sa postavil a vykročil k hmle. No nespravil ani tri kroky, keď ho niečo zozadu chmatlo a ťahalo preč. Kričal, bránil sa. On ich predsa musí zachrániť, ale nebolo mu to k ničomu platné. Ich obraz sa vzďaľoval a Orenova myseľ sa začala zahmlievať. S posledných síl vykríkol: „Sendy...!“ Keď konečne otvoril oči a zbadal úplne inú skutočnosť.

No to čo zbadal nebolo ani zďaleka to čo by rád videl. Sendy ho síce držal v náručí a usmieval sa na neho, ale z úst mu kútikmi tiekol pramienok krvi a stisk jeho rúk povoľoval.

„Nie, nie, nie, Sendy...!“ opakoval stále dookola, nechcel si priznať to čo videl.

Oren bol zmetený z toho čo pred chvíľou prežil a z toho čo sa odohráva teraz. Nevedel, ktorá realita je skutočná. Či tá z ktorej prišiel, alebo táto. Hoci teraz sa to podobá oveľa viac tomu, čo Oren cíti a čo si myslí, že je správne. Ani toto nie je realita, ktorú by chcel. Pretože v tejto stráca osobu, ktorú miluje a tá miluje jeho. Oči sa mu okamžite zaliali slzami, no hneď si ich aj utieral. Nechcel stratiť ani sekundu, ktorú mohol využiť na to aby videl Sendyho tvár. Musel si z nej zapamätať čo najviac sa dalo.

Jeho oči vyhasly a lehký úsměv se vytratil. Ztratil všechnu sílu, a přesto stál. Z jeho srdce trčela čepel. Čepel, kterou Oren velmi dobře znal. Když ji útočník vytáhl, tělo Sendanena dopadlo na zem a rozvířilo mlhu, která se rychle rozprostřela kolem nich a začala se seskupovat kolem Tarsiana.

 

---

„Proč se tolik snažíš? A vlastně pro nic, Sendanene,” zeptal se jej.

„Nepochopíš to, když to sám nezažiješ. Nemá to smysl, ti něco vysvětlovat,” odpověděl Sendanen.

„Když ho teď necháš, tak nezemřeš,” nabídl mu Halcin.

„Jeho život za můj?” zasmál se. „Nikdy,” zamítl to a dál Halcina ignoroval. Pochopil to. Pochopil, že tady umře.

---

 

Nie, nie, nie, nie, nie! Krútil nesúhlasne hlavou. Toto nie! To nemôže byť pravda... nemôže... nesmie!

Oren sa s hrôzou pozeral na Sendanenovo nehybné telo a toho, kto mu uštedril smrteľnú ranu. Prvotný šok zo straty milovanej osoby, prešiel v absolútnu nenávisť k tomu útočníkovi, ktorý po tom čo sa zhmotnil, zmenil na Tarsiana. Oren nechápal ako mohol jeho brat urobiť niečo také. Nie, to určite nie je môj brat. Ten by niečo takéto nemohol urobiť. Musí to byť omyl. Niečo ho ovláda, som si tým istý. Snažil sa presvedčiť, ale jediný pohľad na nehybné Sendanenovo telo stačil na to aby zabudol aj na tento malý záchvev pochýb. So zúrivosťou sa vrhol vpred ale k Tarsianovi sa nedostal. Niekto iný bol rýchlejší.

Z mlhy se vynořil elf nápadně podobný Sendanenovi. Tento Sendanen byl v plné zbroji a rozhodně byl odhodlaný, zabít Tarsiana. Měl i helmu a proto se dalo jen tušit, kdo se pod ní skrývá. Ťal před sebe, do místa, kde byl Tarsian. Ozval se jen tupý náraz do země. Tarsiana netrefil, zase zmizel dřív, než se ho mohla čepel vůbec dotknout.

Mlha je všechny zahalila kolem a Sendanen držící v náručí Orena, popadal dech.

„Orene. Otevři oči,” zhluboka se nadechl, „Orene. Probuď se. Nesmíš mi umřít.”

Držel jej v náručí, aniž by si uvědomoval, kde vlastně je. Bylo mu to momentálně jedno. Teď chtěl probudit svého malého špinavce. Nevěřil, že by umřel. „Nehraj si se mnou Orene. Ty by ses jenom tak nedal. Prober se a zaječ na mě, třeba že se tě tak drze dotýkám,” zkusil to.

Čo sa to deje? Kto to bol? Čo to má znamenať? Nechápem to! Stál a čudoval sa celému výjavu. Nevedel pochopiť čo sa to tu práve stalo. Otočil sa k Sendanenovi, ale v tom momente zostal obarene stáť. Bol preč. Sendy? Kde si? Sendy...! Spanikáril a začal to miesto celé prehľadávať. To nemôže byť pravda. Čo sa tu do riti deje?

Sendanen seděl a v náručí držel mrtvé tělo Orena. Leskly se mu oči, ale plakat nechtěl. Už jenom proto, že věřil, že Oren není mrtvý. Mlha se rozestoupila a toto všechno Oren viděl.

Oren zmätený z celej situácie, stále prehľadával miesto kde bol. Neveril, že mohol mŕtvy Sendanen len tak z ničoho nič zmiznúť. Niekde tu je, som si tým istý. Sendy... Musí byť niekde blízko. A mal pravdu, Sendanen bol veľmi blízko, pretože vidina, ktorú Tarsian vytvoril na zničenie Orena sa pomaly ale iste začala rozplývať. Až ho konečne zbadal. Srdce mu od šťastia poskočilo a on na maličký moment pocítil, že vyhrali a môžu byť spolu. Ale ako sa len mýlil. Bola to len ďalšia Tarsianova vízia, ktorá však bola tentoraz mierená na Sendanena.

A ten v nej trpel. Och, ako veľmi trpel. A Oren s ním, pretože nech utekal ako chcel rýchlo, stále mal pocit, akoby stál na mieste. Nech kričal ako chcel, Sendanen ho nepočul. A tak sa bezmocný, musel pozerať ako jeho láska trpí.

Sendanen čekal. Čekal dlouho a na křik Orena, že je zde a je na živu, nereagoval. Vzal mrtvému Orenovi dýku, namířil ji ke své hrudi a zatlačil. Podíval se jeho směrem a zřejmě ho i uviděl. Usmál se, ale už bylo pozdě. Natáhl k Orenovi ruku a z jeho očí se vytratil život.

Ale Oren žil, aj keď v tom momente ako si zarazil Sendanen dýku do srdca, mal Oren pocit, že to srdce do ktorého bola tá dýka vrazený je jeho vlastné. Avšak v tej konečne chvíli sa zazdalo, že predsa len ho Sendanen videl, ale vďaka tomu, že mal oči zaliate slzami, si nemohol byť istý, že ten úsmev, ktorý mal Sendanen na tvári, znamená, že ho zbadal. Ten úsmev sa Orenovi vryl do pamäte a ponesie si ho v srdci až do konca svojich dní.

Vše se začalo hroutit jako domeček z karet. Vše pomalu mizelo a zjevoval se skutečný svět. Vojsko, které doprovázelo královnu, bylo mrtvé. Halcin stál tváří v tvář černovlasému Sendanenovi a pevně svíral jílec meče s čepelí v Sendanenově hrudi. Byl vyčerpaný a bylo to na něm znát.

Nikdy by si nikdo nepomyslel, že toho bude Halcin schopný a dvakrát na to, když svůj úsměv podtrhl slovy: „Díky brácho.”

Oren plakal ako malé dieťa, bol v úplnom delíriu. Chcel nasledovať Sendanena, ale keď otvoril oči, zostal na moment onemene kľačieť a pozeral sa na teraz už skutočnú realitu. Halcin s mečom zabodnutým v Sendyho srdci so slovami vďaky ku svojmu bratovi.

Když vytáhl meč, spolu se Sendanenem odešla i královna. Na živu zůstali jen dvě smrtelné duše. Lidský král Oren a elfský mág Halcin.

Čo... čo to má byť... čo... Sen-dy? „Áááááááááááá,“ zreval od žiaľu a vrhol sa na Halcina. Začal do neho búšiť päsťami, ale s ním to ani nehlo.

„Čo si to urobil? Prečo si to urobil? Čo sa to tu vlastne stalo?“ kričal po ňom.

„To co jsem musel,” jen mu pověděl a nechal Orena do něj bušit. Stejně neměl žádnou sílu a jeho útoky by nezaznamenal snad ani ve spánku. „Až se uklidníš, vezmu tě odsud,” dodal k tomu, ale spíš pro sebe. Nevypadalo to, že jej Oren poslouchá.

„To je lož!“ zreval a klesol k jeho nohám.

„Nejdem nikam, vysvetli mi to a hneď teraz,” hlesol po ňom.

Halcin se na něj díval z vrchu a jen stěží si dokázal vysvětlit, proč se takto špinavec chová. Ale rozkaz královny splní. Pohlédl směrem k jejímu mrtvému tělu a nadechl se. Vrátil se pohledem na toho zuboženého špinavce. „Sendanen se narodil, aby zemřel. Jako jediný se narodil absolutně bez magické moci. Narodil se jako elf, ale nikdy jím nebyl. Nechoval se tak,” pomluvil ho.

„Bohužel se královně zalíbil a ta se rozhodla jej chránit a po té využít ve prospěch nás všech,” učil se mluvit i hezky a rozhodl se něco takového použít.

„Obětoval se pro to, abychom my mohli žít. Jen se to dozvěděl až jako poslední. Ale pochopil to a přijal,” dál mlčel.

„Čo-že...? Narodil sa aby zomrel... pre vás? Pre tých, ktorý ho nenávideli a zavrhli,“ hovoril pomaly a zreteľne pri čom sa pozeral Halcinovi priamo do očí, „vy zrúdy,“ zreval a ešte raz sa na neho vrhol.

Tentokrát Orena chytil za ruky a pevně jej držel. Bránil mu v jakémkoliv dalším útoku. „Nechápu, co tě na tom tak rozčiluje. I náš starší bratr, jej na to připravil, než zmizel. Věděli jsme to všichni. Tedy všichni ti, co věděli, že artefakt neexistuje a že je to démon,” spíš k němu vrčel. Pak ho odhodil a oprášil si ruce. Byl to špinavec. A nic na světě Halcina nepřesvědčí o opaku.

„Bylo plánováno, že Sendanen, přezdívaný jako prázdný, pojme démona a tak démon získá tělo. Elfské nesmrtelné tělo. Obětí královny se ale celá elfská rasa stala smrtelnou a bylo možné démona zabít. Navždy,” dodal a znovu pohlédl na tělo královny. Ještě ho čeká spousta práce a rozkazů, které musí splnit.

Čo? „Takže nám nebolo nikdy súdené byť spolu? Od začiatku bolo jasné ako to dopadne. Takže bolo len otázkou času, kedy. Ak... ak by som po tom artefakte tak veľmi netúžil, mohol žiť. Takže je to moja vina, že zomrel,“ ťažko zo seba dostával. Ten pocit viny ho tak ťažil.

Presunul sa k Sendanenovmu telu a položil si ho do lona. Hladil ho po tvári, vlasoch, ktoré mali čiernu farbu. Oren to pripisoval tomu, že bol v ňom ten démon. Už nikdy neuvidím jeho zlaté vlasy, ktoré sa ako závoj nado mnou skláňajú v našom objatí. Pokračoval rukou ďalej až sa zastavil na mieste, kde ešte pred chvíľou tĺklo srdce, ktoré Orenovov vinou už nikdy viac nebuchne.

Otočil tvár na Halcina, ktorý na neho znechutene pozeral a natiahol k nemu ruku: „Daj mi tú dýku!“

„Ne,” řekl Halcin. Jeden z jeho rozkazů patřil právě tomu špinavci. „Momentálně jsem za tebe zodpovědný,” věděl, že se chce zabít. V tomto mu měl zabránit, dokud nebude zpět ve svém a mezi svými. „Pokud máš nějaké otázky, polož je a odpovím ti. Zatím máš můj drahocenný čas,” upozornil ho, že s ním nebude trávit zbytek svého života.

To mi ako nedovolí ísť za ním? „Fajn, mám jednu otázku. Dokážeš mi na ňu odpovedať?“ odmlčal sa a potom opäť prehovoril no už pevným hlasom, „ako mám teraz žiť a s vedomím, že to bola moja vina?“

„Vina? I kdyby si ho nezkazil, dopadlo by to stejně,” řekl mu Halcin, zase ve své kůži. Chladný a necitlivý. „Můžeš akorát za to, že se z něj stal vyhnanec. A že chcípl jako prašivej pes,” propaloval Orena svým chladným pohledem.

„Nedokážeš ma zraniť viac ako už som, ale o ňom ti tak hovoriť nedovolím. Nebol to snáď tvoj brat?“ spýtal sa ho.

„A?” položil mu zpětně otázku. Sendanen pro něj nic neznamenal. Nenáviděl ho. Byl to jediný cit, který měl. Všechno se s jeho narozením točilo kolem něj. Jenom Sendanen. Ať udělal cokoliv, byť i velmi nebezpečného, byl pochválen. Sendanena div nevelebili. Měl veškerou pozornost. A hlavně měl pozornost královny. Nula, která měla všechno a všechno to zahodil kvůli jedinému špinavci, navíc muži.

„A?“ nechápal Oren. „Ty bezcitný bastard,“ sykol.

„Fajn, takže ti nebude vadiť ak jeho telo zoberiem so sebou na hrad a pochovám ho tam?“ spýtal sa ho.

Halcin zakroutil hlavou. „Je mi to jedno,” konstatoval. Zajímalo ho jenom jediné. Tělo královny, proto na její tělo znovu pohlédl. Snad jako by doufal, že vstane. Že jenom spí a vzbudí se. Ale jen si to snažil namluvit. Pohlédl znovu na špinavce. „Skončil jsi?” chtěl se ujistit, že už nebudou žádné další otázky.

„Áno, skončil, úplne. Ani som mu nestihol povedať, že ho milujem. Ale snáď to vedel, však?“ pohliadol na neho so zúfalým pohľadom.

Halcin nic neudělal. Ani se nehnul, dával tím najevo, že nemá chuť se s ním o tom bavit. „Nudíš mě, špinavče,” řekl po chvilce. Zdržoval ho.

„Hmm...“ zamrmlal a postavil sa. Zohol sa po Sendanena a horko ťažko ho dostal na svoj chrbát aby ho mohol dostať von. Na Orenovo unavené a z trápené telo to bola veľká záťaž, ale nedovolil by aby ho niesol niekto iný.

„Veď,“ zavelil.

Halcin, ač je to u něj jako zázrak, se zasmál. V jeho tváři se zjevil pobavený úsměv. „Myslíš si, že to půjdeme po svých?” optal se ho. Jako mág má spoustu možností. Halcin jen přivřel oči, něco si pro sebe řekl a obsáhl všechny, zářivým kruhem s elfskými znaky. V okamžiku se změnilo prostředí. Byli venku před vchodem do ruin, spolu se všemi oběťmi. Venku čekalo lidské vojsko, které s sebou vzal Sendanen. Na Halcinovi bylo, se postarat o ty ostatní a o špinavce.

Čo to? Aha... mágia. Okamžite k nemu prišiel velitel vojska aj s vojakmi. Než sa ale vydali na cestu naspäť na hrad, vyrobili narýchlo provizórne nosítka a na ne uložili Sendanena. Bez toho aby sa čo len jediný krát Oren obzrel sa celé vojsko vybralo k hradu. Oren išiel celú cestu popri Sendanenovi, ktorý ležal na nosítkach a nebiť tej krvi na jeho hrudi, tak by si Oren myslel, že iba spí.

Halcin se postaral o své lidi a během toho, co se lidské vojsko připravovalo na odchod, on přenesl vojáky a královnu v náručí. Jediný pohled plný smutku, žalu, na její mrtvé tělo, jako už mockrát předtím než zmizel.

Na večer, než se lidské vojsko dopravilo do hradu, se rozhodl, počkat si tam na ně.  Nijak se neschovával, pořád to byl elf, navíc mág a ten nejmocnější. Tudíž se mu zbylé vojsko na hradě jen vyhýbalo a nezbylo jim nic, než ho jen pozorovat. On ale jen stál uprostřed náměstí hradu a čekal na špinavce.

Celú cestu až do hradu išlo vojsko úplne potichu, akoby nesmútil len Oren ale spolu s ním celé vojsko. Navečer konečne dorazili na hrad, no tam ich čakalo prekvapenie v podobe elfa.

Bol to Halcin. Oren vystúpil do popredia a spýtal sa ho: „Čo tu chceš?“

„Mám stále své rozkazy a tak je plním,” odpověděl mu. „Chceš li je znát, stačí se zeptat,” dal mu možnost.

„Fajn, poď za mnou,“ privolil a kývol hlavou na vojakov, ktorý niesli Sendanenovo telo. Išli do hradu a pri jedných dverách zastali.

Oren sa otočil na Halcina: „Tam ma počkaj.“ A odišiel so Sendyho telom preč. musel sa ešte postarať o neho. Musel ho uložiť do chladu, než bude zajtra pohreb. Pohladil ho po vlasoch a usmial sa na neho. Aj po smrti bol stále krásny. „O chvíľu sa vrátim,“ zašepkal akoby ho Sendanen mohol počuť, potom sa otočil a vyšiel z miestnosti za Halcinom.

Vošiel dnu a sadol si unavene na stoličku: „Aké sú to rozkazy?“

Halcin čekal u krbu v místnosti a nehnul se, ani když Oren vešel. „V případě tvé abdikace, tebe a tělo Sendanena přivést do elfského města. Víš kdo je teď vládcem elfů?” Položil mu ihned otázku a otočil se. Hleděl na něj chladným pohledem, jako vždy.

„Nie a ani ma to nezaujíma. Prečo by som tam mal ísť?“ odvetil mu. Nemal na jeho tajnostkárstvo práve v takúto chvíľu náladu. Chcem byť pri Sendym.

„Sendanena pohřbíme v elfském městě nedaleko královny,” řekl mu to jako jistotu. „Potom proběhne korunovace elfského prince,” zaskřípal zuby. „Pokud tedy levoboček krále Andrela, bude chtít, být elfský princ,” nebyl z toho zrovna nadšený, ale již byli všichni smrtelní a tak se přijalo dědické právo.

Pri zmienke o Sendyho mieste posledného odpočinku, Oren zovrel rukami operadlá stoličky až mu zbeleli hánky.

„Prečo by som niečo také mal chcieť? Môj domov je t... tu...“ v poli slova sa zarazil. Bez Sendyho už ani toto nie je môj domov. On bol jediná iskierka života a môj zmysel na život. Vytvoril mi tu pocit domova, ale bez neho už je toto len chladná stavba bež života.

„A okrem toho, veď môj... môj.. ot..“ nedokázal vysloviť slovo otec, „Andrel má predsa aj iné dieťa okrem mňa, nie? Mňa predsa nemôže uznať za svojho. Vyjadril sa dosť jasne. Nechce ma,“ doložil.

„Andrel má pouze dceru a ta odmítla vládu,” řekl. „Pokud neabdikuješ, což bych byl raději, tak Sendanen i ty, zůstanete zde,” pověděl mu druhou variantu.

„Ešte neviem čo urobím a ani neviem kedy budem vedieť. Môžeš ísť, ja idem za Sendym,“ vysvetlil mu svoje stanovisko. Dajte mi všetci pokoj. Nechceli ste ma do teraz, tak sa teraz nestarajte čo so mnou bude. Nenávidím vás.

„Počkám na tvé vyjádření zde,” znovu se obrátil ke krbu a kouzlem do něj přiložil, aby se víc rozhořel. Bylo jasné, že nehodlá odejít s takovou odpovědí. Buď ano, nebo ne.

„Ako chceš,“ povedal a s tým odišiel za Sendym. Strávil pri ňom celú noc. Na striedačku plakal, alebo bol apatický. V pár svetlých chvíľkach premýšľal nad tým čo mu Halcin povedal až sa nakoniec rozhodol. Zobral si brko a pergamen a napísal všetko čo mal na srdci a musel. Zapečatil ho a zavolal slúžku. Tá zobrala dokument a zaniesla ho veliteľovi vojska. Potom nechala zavolať Halcina aby prišiel za Orenom. A ten prišiel.

Oren sa na neho otočil a povedal: „Už som Sendyho pripravil o veľa, ale hlavne o to najcennejšie. O jeho život a preto bude najlepšie aby odpočíval vo svojej rodnej zemi. Nemám právo žiadať aby som mohol s ním zostať, ale ak hovoríš pravdu, že môžem ísť tam, tak áno pôjdem, ale len preto, že som príliš sebecký aby som sa ho vzdal. Chcem zostať s ním. Idem.“

Halcin přikývl na Orenovo rozhodnutí. Tleskl a během okamžiku se zjevili uprostřed honosného elfského města. Kolem stojící stráž instruoval a tak se ujali jak Orena, tak i rakve, ve které klidně spal Sendanen. Halcin nepřítomně sledoval, jak mizí z jeho dohledu. Potom svůj pohled upřel na kašnu, na které jeho královna ráda sedávala. Představil si ji tam a musel se ošít. Byla to neočekávaně bolestná vzpomínka. Naposledy se rozhlédl po městě rozhodnutý jej opustit. Zamířil jediným směrem. Směrem, kde byla hrobka jeho královny. Vešel do ní a usadil se co nejblíže k její, z mramoru tesané, rakvi. Položil hlavu na studené víko a poprvé, po velmi dlouhé době, snad za celý svůj život, smočil své oči slzami.

Ako sa Oren rozhodol, tak sa aj stalo. V dokumente previedol moc na jedinú osobu o ktorej vedel, že urobí všetko preto aby kráľovstvo prosperovalo – na veliteľa vojska.

Po príchode do elfského mesta a prvotnom ohromení z tej krásy sa zišiel s Andrelom. Dohodli všetko okolo pohrebu a potom odišiel za Sendym.

Po pohrebe sa z jeho hrobky skoro ani nepohol. Nedokázal opustiť osobu ktorú miloval a bude naveky ani na malú chvíľu. Ale ako roky bežali aj jeho srdce sa upokojovalo a čím ďalej tým viac sa zapájal do života medzi elfmi. No ani jeden deň sa nezabudol zastaviť za Sendym a stráviť tam niekoľko chvíľ vo spomienkach na tie krásne časy, ktoré spolu prežili. Až prišiel nakoniec čas, kedy ho nasledoval aj on.