Oren sám dlouho nezůstal. Jinak zamýšlený, nenávistný pohled donutil generála se k princovi vrátit.

Andrel tedy přišel ke kleci a promluvil na něj lidskou řečí. „Kdo jsi?” zeptal se stroze.

„Už ti to predsa povedali, tvoji podriadený,“ odpovedal mu Oren.

„To je lež. Nemůžeš být synem lidského krále,” zavrčel. Znělo to jako by žárlil, nebo se něčeho bál. „Vypadáš jako já,” pokračoval.

„To sa ti len sníva, akoby som mohol vyzerať ako ty. Veď ty si moju matku nikdy nevidel ani nepoznal. Som celý po nej,“ snažil sa mu to vyvrátiť. Musím klamať. Chcel som ho vidieť a to sa mi splnilo, nemusí vedieť kto naozaj som. Nič by sa tým nezmenilo. Zahľadel sa mu do očí, ale po chvíli ich odvrátil.

„Pořád to nemění nic na faktu, že vypadáš jako já,” opřel se o mříže klece a zíral na něj svýma očima. Těma stejnýma, smaragdově zelenýma očima, jako má Oren. „Královna. Lidská královna, byla těhotná, jestli je pravdou, že jsi princ,” znělo to jako otázka, ale nebyla tak položená. Zajímal se. Chtěl znát pravdu.

„Bola tehotná. A máš pravdu, nie som princ, snažil som sa to povedať aj tvojím podriadným, ale nepočúvali ma. Som nikto, tak by ste ma mohli pustiť,“ vravel mu Oren. Pustite ma alebo zabite. Nechcem sa už dlhšie pozerať na tú tvár môjho otca. Nechápem ako ho mohla matka milovať, nechcem takého otca, nechcem žiadneho.

Andrel zuřivě praštil do mříží a zřejmě zanadával. Chtěl Orenovi ještě něco říct, ale přiběhl k němu jiný elf a zadýchaný mu řekl. „Sendanen uhnal koně. Míří sem.”

„Sendanen žije?” podivil se Andrel a jeho udivení se okamžitě změnilo na chlad.

„Zatknout ihned jak sem dojde!” rozkázal mu. „Mám na něj pár otázek,” díval se na Orena. Spojil si jedna a jedna - alespoň tak vypadal.

Orenovi po tom vypočutí ani nerobilo problém tváriť sa akoby nevedel o čo sa jedná. Bolo mu ťažko na srdci.  Hmm, takže môj odchod využil a utiekol. Nie je tu ani najmenšia šanca, že by prišiel pre mňa. Skôr sa bude s nimi pozerať ako  a odsúdia na smrť. Bože aký som len idiot, že som mu len na moment uveril, že som mu podľahol.

Onedlho sa otočil za zvukmi prichádzajúcich elfov. Zbadal medzi nimi Sendanena ako ho vedú k nim. Stretol sa s jeho pohľadom ale neprehovoril ani slovo.

Sendanen šel ochotně. Nebránil se. Zavedli ho do jedné větší chatky a za ním vešel Andrel. Dlouho z ní nevyšel ani jeden.

Padla noc. Byla temná a hvězdy zářily plnou silou. Nic jejich záři nebránilo. Žádné louče. Žádné jiné světlo, které by je rušilo.

„Orene,” promluvil Sendanen, stojící u klece.

Prebral sa z polospánku ale musel najprv nechať oči aby si privykli na tmu, než mohol zaostriť zrak na toho kto na neho prehovoril. Ale aj keď dobre nevidel, vedel, že ten kto na naho prehovoril je Sendanen. „Čo chceš? Už si voľný, medzi svojimi, tak sa už nemusíš obťažovať so mnou hovoriť. Nevidíš? Karty sa obrátili. Teraz som väzeň ja,“ povedal, na moment sa odmlčal a dodal, „choď preč, nehovor viac ku mne.“

„Přestaň se vymlouvat a pojď,” otevřel klec. Neměl klíč, proto ji musel otevřít násilím. „Jdeme,” natáhl k němu ruku.

„Prečo? Kde je otec alebo nejaká stráž? Myslíš, že ma len tak pustia? Nebuď hlúpi. Alebo chceš aby ma lovili ako nejakú štvanú zver?“ pýtal sa ho a ruky sa nechytil.

„Andrel je poslal na jinou stranu. Nikdo to tady nehlídá. Není to tady tak přísné jako ve městě elfů. A my musíme rychle pryč. Dlouho je zdržovat nemůže,” pořád měl nataženou ruku.

„A to ti mám veriť? Prečo by to robil?“ nedal sa Oren presvedčiť.

„Vysvětlím ti to po cestě, teď musíme jít,” a došla mu trpělivost. Natáhl se pro něj a táhl ho z klece ven.

Sendanen Orena tiahol do lesa. Oren ale skoro nevidel a preto stále zakopával. „Stoj, ja takto ísť nemôžem, veď nič nevidím,“ vravel mu Oren.

„Tak tě ponesu,” řekl Sendanen. “Vlez mi na záda,” dřepl si a čekal. Oren ještě chvilku dělal drahoty ale pak souhlasil, když se rozezněli zvony poplachu.

„Hmm a čo som mech múky alebo zemiakov? Na to zabudni!“ bránil sa Oren ale keď sa ozval poplach, nečakal ani sekundu a už bol na jeho chrbte.

Sendanen nesl Orena a běžel. Měl předem naplánovanou cestu a mířil k cíli. Občas Orena šlehla větvička stromu po tváři a Sendanen se spíš smál, než že by mu to vadilo. Došli k nějaké jeskyni, kde Orena položil na zem a vešel do ní. „Tady počkáme,” obrátil se na Orena a kolem Sendanena se zjevilo pět světýlek. Osvětlili místo a i jeskyni uvnitř.

Prišli do nejakej jaskyne a Oren sa chcel Sendanena spýtať na nejaké svetlo, ale nestihol, pretože elf už svetlo stihol vyčarovať.  „A teraz čo? Určite nás nájdu, mal si tam zostať, teraz budú vedieť, že si mi pomohol,“ vyčítal mu Oren jeho konanie. „Prečo si ma tam nenechal?“ nedal mu pokoj.

„Nech mě vydechnout. Všechno se dozvíš. Vyčkej chvilku,” usadil se v jeskyni a opřel se o její stěnu. „Jsem rád, že jsem to stihl,” usmál se.

Trvalo to jenom chvíli, než byl slyšet dusot kopyt. Do jeskyně vešel Andrel.

„Oficiálně ruším tvé zasnoubení s mojí dcerou,” ihned oznámil Sendanenovi. „Tu knihu,” přešel k Orenovi Andrel a natáhl ruku.

To už nás našli? Tak rýchlo? Oren bol celkom vyplašený ale po tom čo do jaskyne vošiel Andrel zostal skôr prekvapený. A aby toho nebolo málo tak zostal ešte aj v šoku z vyhlásenia jeho otca.

„Čo to má znamenať? Vysvetlí mi to už konečne niekto? Čo tu robí on? Zasnúbenie...? S jeho dcérou...?“ čudujúc sa pýtal Oren. „Nič nemám,“ dodal.

„Zvláštní. Sendanen přísahal, že si s ní odešel,” přivřel oči. „Už je ti stejně k ničemu,” dal ruku dolů a položil ji na jílec meče. Pohled na Andrela Orenovi zastřeli záda Sendanena.

„Násilně ne,” zabránil Andrelovi tasit.

„Povie mi už niekto do riti čo sa to tu deje?“ zreval Oren. Už celkom stratil trpezlivosť. „A ty,“ sotil rukami do Sendanena, „prečo ma brániš aj tak si ma zradil.“

Sendanen se otočil na Orena. „Zradil?” otočil se na Andrela. „Budeš to muset vysvětlit.”

„Změnili tě. Měl bys odejít. Nechat ho tady a zase se zapojit. Nějak už bychom to vyřešili,” obešel Sendanena, protože si zakryl uši. Dal mu tak najevo, že to nechce slyšet.

„Ty,” začal, „Sendanen mě tebou vydírá. Při první příležitosti vás zradím. Pamatuj si to poloviční špinavče.” Propaloval ho pohledem. „Neměl ses narodit,” bylo to kruté, ale muselo to být.

„Pochopil jsi Orene?” promluvil Sendanen. „Nemůže tě veřejně přijmout za svého, protože s tou lidskou ženou byl nevěrný své ženě a společnosti. Znamenalo by to exil pro celou rodinu, nejenom jeho,” ukázal na Andrela. „A dej mu tu knihu. Nepotřebujeme ji. Víme co v ní je.”

Oren ich počúval a bol sklamaný. Vytiahol si spoza oblečenia knihu a položil ju na zem. Odišiel ku vchodu do jaskyne a spoza ramena im povedal: „Áno, máte pravdu, nemal som sa narodiť a preto mi dajte obaja pokoj.“ Odišiel von, prešiel asi 5 metrov a oprel sa chrbtom o skalu. Zviezol sa po nej a úplne sa citovo zrútil.

Byl slyšet vzdalující se dusot kopyt. Andrel odjel. Sendanen ne. Usadil se vedle něj. Nic nedělal. Nic neřekl. Jenom tam byl.

Oren sa pozeral pred seba ale nič nevidel, chcel počuť les, ktorý miloval ale nepočul nič. Bol ako prázdna nádoba. V tom momente mu bolo všetko jedno.

„Zpátky na hrad. Ne?” navrhl Sendanen a podíval se na Orena. Prohlížel si jeho tvář a neodolal. Zvedl ruku a lehce se ho prsty dotkl. „Nebo tady chceš chvilku sedět?”

„Prečo si neodišiel s tou osobou?“ spýtal sa ho monotónnym hlasom. Nedokázal ju nazvať otcom. Bola to len ďalšia osoba na zozname, ktorá ho nenávidela a želala si aby sa nikdy nenarodil.

„Něco jsem ti slíbil,” odpověděl mu. „Nenechám tě. A kdyby tě náhodou napadlo, abych odešel, tak teď už to nejde,“ pokračoval a pořád se jej prsty dotýkal. Teď už ne na tváři, ale kreslil kruhy ukazováčkem na hřbet jeho ruky.

„Ja...“ začal, „ja... už nič nechcem. Už po ničom netúžim aj tak to nikdy nedostanem. Ako dieťa som túžil po normálnej rodine, nemal som ju. Túžil som po artefakte moci a namiesto toho som našiel len knihu. Po tom čo som zistil pravdu o svojom otcovi, som túžil aby mi aspoň raz povedal môj synu. Ja viem, že po ňom nemôžem chcieť aby sa vzdal svojho života, ale nečakal som, takú reakciu. Zatúžil som po tebe a tiež ťa nem...“

„Co?” usmíval se. „Nějak jsem to poslední neslyšel,” naklonil se k němu a ruku mu pevně stiskl. „Můžeš mi to zopakovat?” pozoroval ho, stále s lehkým úsměvem.

Cítil ten pevný stisk. To teplo, ktoré mu začalo prúdiť cez tú ruku do tela. Pozrel sa mu do očí a zopakoval to čo pred tým povedal: „Zatúžil som po tebe, ale nemám ťa celého. Nepatríš mi. Aj keď niečo zlé som čakal, ten trpký pocit tvojej zrady. To čo si povedal, to čo si urobil. Bolí to. Tu.“ Zobral mu pravú ruku a priložil si ju na svoje srdce.

„Nejsem si vědom toho, že bych tě zradil,” posunul se, aby k němu byl blíž. „Řekni. Kdy jsem tě zradil?” položil mu otázku.

„Povedal si, že chceš odísť a potom s tou slúžkou...“ vysvetľoval mu.

„Chtěl jsem odejít. Už nechci. A to děvče bylo velmi neodbytné. Nakonec se mi ji podařilo slušně poslat pryč,” víc se k němu sklonil. K jeho uchu a zašeptal: „Žárlil jsi?”

Očervenel. „N-nie,“ nesmelo odpovedal ale vedel, že tomu neverí ani on sám.

„To jsem rád,” zašeptal mu do ucha a vstal. „Budeme muset zmizet. Než přijdou na to, že nás hledají jinde,” natáhl k němu ruku. „Jdeme, nežárlivý Orene,” zavelel pobavený Sendanen.

„Uhm, ale veď, lebo ja teraz skoro nič nevidím,“ povedal mu a postavil sa.

„Spolehni se,” řekl Sendanen.

Držel ho za ruku a vedl ho lesem. Občas mu řekl, že má víc zvednout nohy, nebo kde je kámen, aby nezakopl. Šli celou noc až k ránu konečně dorazili k hradu. Vyšli z lesa a zamířili k hradu. Sendanen ho celou dobu držel za ruku i když už to nebylo třeba. „Cítím,” začal Sendanen, „že budu potřebovat koupel,” povzdechl si. Možná se na to měl všecko vykašlat a měl by svou krásnou velkou lázeň v elfském městě. A ne tu malou věc. „Orene?” náhle se zastavil. „Chci,” chytil mu i druhou ruku a obě je držel, „chci velkou lázeň. Ne tam ten sud.” Koukal na něj smutně. Může ji nechat postavit ne? Nebo je možné, že tady něco takového je.

„Ha? Občas nechápem tvoje zmýšľanie. Nie, nemáme nič také, ale ak nechceš to čo je, tak kúsok odtiaľto je rieka, ktorá nám poskytuje vodu pre mesto aj hrad. Okúp sa tam,“ vysvetlil mu Oren. „Chceš ísť hneď? Mám ťa tam odviesť?“ ponúkol sa Oren.

„To ale bude studený,” zabalil se do svých ruk a naznačil zimu. „Leda že by ses koupal se mnou,” lišácky se na něj usmíval.

Oren si prehrabol hlasy a pretočil očami tak aby to elf videl. „Ale len chvíľu, bol som preč pár dní, kto vie čo sa medzi tým na hrade udialo,“ povedal mu a zamieril pozdĺž lesa južne až k miestu, kde sa rieka rozdeľuje na dve ramená. Jedno tečie blízko mesta a druhé sa stáča naspäť do lesa. Mierili k tomu v lese. Išli asi pol hodiny, keď konečne prišli k malému vodopádu, ktorý rieka vytvorila. Zo šplhali dole a tam, kde vzniklo maličké jazierko sa mohli okúpať. Rieka pokračovala ďalej až sa po nejakých kilometroch napojila opäť na to druhé rameno. Oren sa vyzliekol dokonca rýchlejšie ako elf a vošiel do vody. Ponoril sa do nej a keď sa vynoril, zatriasol hlavou a kvapky vody mu lietali z vlasov na všetky strany. Hmm, aké to je príjemné takto sa schladiť.

Sendanen ho sledoval. Nepokračoval ve svlékání ale posadil se na okraj k vodě. „Jaká je?” zeptal se ho, když se vynořil. „Myslím vodu,“ raději dodal.

„Skús to sám, nechcel si sem ísť náhodou ty? Poď,“ natiahol k nemu ruku a lákal ho.

„Aby nebyla studená,” vstal a pomalu se svlékal. Rozmýšlel, jestli tu vodu přežije, když bude studená. Poslední kus oblečení dopadl na zem a Sendanen udělal krok do vody. Zatnul zuby, byla studená a tak do té vody rychle skočil. Doplaval k Orenovi a objal ho. Postavil se na dno jezírka a při tom objímání si Orena k sobě přitáhl za zadek. Možná to neměl ani tak úplně v úmyslu, ale nápad se mu líbil. Přiblížil své rty k jeho uchu a zašeptal mu: „Zahřej mě.” Kecal a vymýšlel si. Nebyla tolik studená, aby se to nedalo vydržet, ale to snad Oren neví a chytí se.

Oren na sucho prehltol a po dotyku na jeho zadočku, mal pocit, že voda v ktorej je, je úplne ľadová ak by ju porovnal so Sendyho rukou alebo kožou. Chytil sa ho okolo pasu a čo najviac sa dalo, sa na neho natisol. Tá dlho zadržiavaná túžba, tie city, ktorých sa tak bál, teraz uvoľnil.

Vynesl jej na břeh a tam položil. Zapřený o lokty se nad ním skláněl. Bylo jasné, co chce a vzal by si to i přes protesty. Oren ale neprotestoval a nechal se políbit. Nechal Sendanena dělat, co chtěl. Možná si uženou nějaké nachlazení, ale tenhle moment nechtěl pustit. Užíval si Orenovi rty. Jeho horkou kůži, kterou líbal a hladil. Šlo to samo a intuitivně. Naslouchal vzdechům Orena a tak usuzoval, co se mu líbí nejvíc. Když mezi prsty promnul jeho vztyčenou bradavku, usmál se. Oren vzrušením vydal souhlasný vzdech. Pokračoval dál a prsty vyměnil za svá ústa a jazyk. Dráždil ho kroužením kolem bradavky, sáním a líbáním.

Oren na všetky Sendyho útoky reagoval proti útokom. Hladil ho po rukách, chrbte, odpovedal mu súhlasnými vzdychmi. Bože, ani som netušil aké mám citlivé bradavky. Je to tak príjemné, ale cíti sa príjemne aj on? Zaprel sa mu rukami do ramien a zatlačil. Pretočil ho na chrbát a teraz sa nad ním týčil on. Mlsne sa pousmial a oblizol si pery. Tentoraz sa na prieskum vydal on. Jemne mu jazykom lemoval vystúplu žilku na krku. Zaboril mu prsty jednej ruky do vlasov a pokračoval jazykom ďalej až na prsia. Tam sa silno prisal až za sebou zanechal značku. Presne na mieste, kde má Sendanen srdce. Jemne po nej prešiel prstom a s očami naplnenými vzrušením sa na neho pozrel a prehovoril: „Teraz si môj.“

Vrátil sa pohľadom naspäť k jeho telu a pokračoval v prieskume čoraz nižšie a nižšie až sa pre ním objavila vztýčená pýcha jeho elfa. Už len zahryznúť. Jednou rukou mu oblapil penis a druhou ho začal hladiť po stehne. Viedol ruku hore-dole a jazykom jemne krúžil okolo špičky. Napokon ho však zobral celého do úst. Oboma rukami ho chytil za stehná a kým ho sal, zablúdil očami hore aby videl jeho reakciu. Ich oči sa im síce nestretli, ale z jeho slastného výrazu vedel, že si to užíva a tak pritvrdil. Začal mu tiež masírovať guľky a jemne hryzkať žaluď. Očami zablúdil aj nižšie. Žeby sme si to teraz vymenili? Strčil si prsty do úst a potom s nimi zamieril k elfovej dierke. Dotkol sa jej ale ďalej sa už nedostal lebo sa sčista-jasna ocitol na chrbte zase on. Ako...?

Zapřel se do něj nohama a převrátil jej. Měl lehký, pobavený úsměv a oči plné touhy. „Ty něco chceš, ptáče?” zeptal se ho ale nečekal na odpověď a udělal totéž co Oren. Olízl si dva prsty a dokonal to o co se Oren pokoušel u něj. Zasunul je dovnitř, tiskl je na jeho prostatu a lascivně si olízl rty, když Oren slastí zalapal po dechu. „Přejte si, co dál, můj princi,” hrál si, nejenom prsty v jeho útrobách a navázal tak na Orenův výrok: *jsi můj*.

A to som si myslel, že si tentoraz vychutnám Sendyho ja. Ale... nevadí. Aj toto je skvelé. Hmmm. „Ááách, tam... tvoj...“ snažil sa povedať po elfovom vpáde do jeho vnútra. Cítil ako sa mu všetka vášeň pomaly ale iste sťahuje do jediného miesta. Netrvalo dlho a vyvrcholil. Vďačne vydýchol a pretočil sa na chrbát. Obával sa, že ak by sa teraz pozrel elfovi do očí, opäť by v ňom vzbĺkol oheň a on by sa po ňom vrhol. Avšak tým, že sa mu otočil chrbtom nevedomky poskytol elfovi pohľad na jeho zjazvený chrbát. Keď si to uvedomil, chcel sa pretočiť naspäť, ale...

Sendanen ho zastavil. Zasedl jej a prsty kopíroval jeho jizvy. Pomalu, lehce každou zkoumal, jako by byl schopný z nich vyčíst minulost. „Ptáče,” řekl a sklonil se k němu a zezadu jej celého objal. V tomto obětí jej políbil na krk a zašeptal do ucha: „Pusť mě.” Kam, dal najevo svojí pánví, kterou se otřel o Orenův zadek.

Z dvoch miest na svojom tele práve Oren dostával silné impulzy. Jeden bol z dotyku Sendyho rúk na jeho zjazvenom chrbte, ktorý mu pripomínal krutú minulosť a druhý bol z toho, že už málo delí Sendyho a Orena od slastného spojenia. Oba boli veľmi intenzívne a v ten moment Oren nevedel, ktorý z nich je silnejší. Jeho objatie a žiadostivosť to ešte stupňovala až to nevydržal a povedal: „Ty ma pusti, nie takto, chcem aby si zo mňa videl to lepšie.“ A snažil sa pretočiť na chrbát. Nechcem aby si sa na ne pozeral, sú pre mňa potupou a nie znakom cti.

Nadzvedl se, aby mu uvolnil prostor. Oren se otočil na záda a Sendanen toho hned využil. Znehybnil jeho hlavu a ukradl si pro sebe pár polibků. Možná odváděl jeho pozornost, zatím co se vsouval mezi jeho nohy. Z jeho tváře odlepil jednu ruku a přesunul ji na Orenův bok a pod něj. Jen aby si jej nadzvedl a upravil, pro pohodlnější vstup. Nějaké odvádění pozornosti Sendanenovi bylo málo platné, protože Oren věděl, co chce a proč to dělá. Sám mu pomáhal a sám se nabízel. Sám Sendanenovi daroval svoje tělo i nitro a s radostí, oba po té tiše vydechovali. Sendanen byl spokojený, ale. „Je mi zima. Zahřej mě, ptáče,” promluvil k Orenovi.

Ako náhle bol Oren Sendymu čelom bol opäť spokojný a vychádzal mu v ústrety ústami aj panvou. Zval ho k sebe, túžil sa s ním spojiť, čo sa mu napokon vyplnilo. Netrvalo dlho a obaja slastne vydýchli svoj orgazmus. Oren, teraz už spokojný odpovedal udivene na Sendyho žiadosť: „A čo si robil doteraz, že ti je zima? Ja sa naopak musím ísť schladiť inak opäť vzbĺknem.“

„Nevím. Je mi zima,” přitáhl si Orena k sobě a pevně ho objal. „Teď už je to lepší.” pousmál se. Prsty zajel Orenovi do vlasů a hrál si s nimi. „Budeš králem.”

„To ma teraz uplácaš?“ pýtal sa ho so smiechom. „Ale vážne, musím sa ísť schladiť, tak pusť,“ povedal a vyslobodil sa z jeho náručia. Podišiel k vode a celý sa do nej hodil.

Sendanen chvíli seděl na břehu, ale pak se k němu připojil. Plaval kolem něj a předváděl se jako malé dítě. Vypadal spíš komicky než úžasně. Možná to byl Sendanenův záměr Orena rozesmát. Ponořil se pod vodu a dlouho nevyplaval. Vynořil se jako tichá smrt za Orenem a polapil ho. „A teď tě celého sním,” zahlásil a něžně se mu zakousl do krku, jako upír.

Oren sa musel držať za brucho a ústa aby aspoň trocha dusil smiech. „Chutím?“ laškovne sa ho spýtal.

„Hrozně moc,” olízl si rty a místo, které něžně pokousal, políbil. Pak se od Orena odpíchnul a odplaval na břeh, se slovy: „Už bychom měli jít. Na hradě musí mít strach.”

Slunce už zapadalo za horizont. Byli tam dlouho a přitom to bylo tak krátké.

„To si robíš srandu, že? Tí by boli radšej ak by sme sa nikdy nevrátili,“ odvetil mu a začal sa obliekať, len čo priplával a vyliezol na breh.

„Rád bych viděl jejich zkřivené obličeje, jak tě uvidí,” škodolibě se podíval na Orena a zubil se. Líbila se mu ta záškodnická představa. „Teď budeš muset zahrát divadlo. Být smutný, že ti zabili tatíka a pak ve veškerém smutku převzít vládu,” teatrálně rozhazoval rukama a pak se začal se smát. Sendanen nebyl vůbec chrabrý rytíř. Spíš působil jako krvelačná bestie.  Nic s ním neudělal fakt, že navrhl zabít krále ale nechal to udělat Orena. Ani nemrkl nad ztracenými životy vojáků, kteří ho bránili a ani ho nezajímalo, že se jejich rodiny dostali do nevůle, protože z nich udělali zrádce. Ani se nezdráhal vydírat vlastní lidi a dát všanc jejich životy. Šel přes mrtvoly za tím co chtěl. A teď to vypadalo, že je to Oren. Jenom Oren a jeho štěstí.

Oren sa na ňom smial. Bože, ako dlho som sa tak dobre už nezasmial. Som šťastný. Ale rád by som niečo vedel. „Mohol by si mi niečo prezradiť, pred tým ako budem musieť opäť nasadiť masku poslušného a truchliaceho syna? Čo si povedal Andrelovi? A čo ti povedal on?“ pýtal sa ho pevným hlasom a neuhol od neho pohľadom. Chcel jasnú odpoveď.

„Chceš to vědět?” ještě se jednou ujistil, když Oren kývl. Sendanen se začal oblékat a mluvil: „Andrel si byl jistý, že jsi jeho synem. Chodil kolem horké kaše ale já věděl všechno. Takže jsem s ním udělal obchod. Sice nebyl zrovna čestný, ale jsme naživu. On, já a hlavně ty. Ten se musí tvářit divně, až zjistí, že je mu ta kniha k ničemu,” zasmál se. „Nebude jí rozumět. A než ji přeloží, my už budeme dávno mít ten artefakt.” Zřejmě to měl naplánované a také to vypadalo, že už ten artefakt ani nechce zničit. Jak rychle a často mění Sendanen své názory. Kam vítr - tam plášť. „Já byl vykoupen knihou. Ty svým původem,” dodal ještě. „Víš že máš sestru?” podotkl. „Byla to moje snoubenka,” dál už nic neříkal a pokračoval v oblékání.

Oren ho počúval, ale stále nebol spokojný s odpoveďou a tak zopakoval svoju predošlú otázku: „Ale čo si myslí o mne? Prečo vlastne zviedol moju matku, keď mal rodinu. Mal ju vôbec rád? Ale asi nie, keď ju bol schopný opustiť. Viem, čo chceš povedať, mal manželku a dcéru ale ak to tak bolo, nemal s ňou vôbec nič mať. Či jej poplietol hlavu len preto aby mu pomohla utiecť? Skutočne som pre neho len nežiaduci produkt jeho chyby?“ ticho sa pýtal.

„A ty s tvojou snúbenkou... tiež tu teraz robíš chybu?“ dodal ešte.

„Vůbec netušil, že existuješ. A abych ti odpověděl. U nás se láska vyvíjí časem. Sňatky jsou v drtivé většině dávno domluvené už od narození. Zřejmě s tvou matkou zažil takové nežádoucí vzplanutí,” pokrčil rameny. „Co já vím. I kdyby chtěl. Tak tě nemůže přijmout.”

„To som ani nečakal, aby ma verejne prijal. Chcel som len vedieť čo si o mne myslí. Teraz, keď už o mne vie. Či ma prijal aspoň vo svojom srdci, alebo ma skutočne nenávidí a to čo vtedy povedal o mojom narodení myslí vážne. A ty? Tiež je to nežiaduce vzplanutie?“ pýtal sa ho a so zatajeným dychom čakal na odpoveď.

„Do hlavy mu nevidím, na toto ti nemůžu odpovědět. Znal jsem ho vždy jako toho největšího odpůrce lidí. A přesto jednu lidskou ženu měl. Začíná to míchání být standardem. Kde jaký elf si našel člověka. Ani já neunikl,” zaklapl poslední přezku na svém brnění a přešel k Orenovi. „Jste neomalení, slabí, hloupí a neopatrní. Přesto je ve vás něco, po čem prahneme. A přesně to něco mě svázalo a připoutalo,” zvedl ruku a dotkl se jeho tváře. „Možná ta slabost,” zakroutil hlavou. „To je jenom můj případ. Má touha tě chránit. Ale z něčeho vzešla. Jen netuším z čeho. A když nepřítele nevidíš, nemůžeš proti němu bojovat,” pohladil jej po tváři a sjel ke krku. „Proto jsem přestal vzdorovat těm neviditelným provazům. Nedalo se s nimi nic udělat,” odmlčel se s lehkým úsměvem. „Jen se nechat svázat.”

„Takže hovoríš, že predsa len pred mojou smrťou bude jedna osoba, ktorá mi povie: ´Som rád, že si sa narodil´,“ chytil mu ruku a pritisol si ju na pery. Šťastne sa mu zahľadel do očí a dodal: „Som tvoj, už navždy.“

Sendanen na to neodpověděl. Místo slov zvolil činy a Orena políbil. „Teď musíme začít jednat,” řekl když se odtáhl. „Pohřbíš otce, necháš se korunovat a pak rychle pro artefakt. Budu ti stát po boku, až do konce. Ať už bude sladký a nebo trpký.”

Oren len kývol hlavou na súhlas a spoločne sa vydali do hradu. Keď vošli bočnou bránou, všetci vojaci boli prekvapení, že ich vidia. Pokladali totižto princa za mŕtveho. Mysleli si, že ho zabil elf. A teraz keď ho vidia, živého, zdravého i keď nie práve upraveného po boku elfa, nevedeli čo si majú myslieť. Oren si ich prezrel pohľadom a k tomu najbližšie stojacemu prehovoril: „Pošli pre slúžku aby nám priniesla do mojej komnaty jedlo. A tiež nech za mnou príde správca. Hneď!“ Vojak prikývol, uklonil sa a utekal vykonať rozkaz. Ostatný, ktorí sa medzitým spamätali zo šoku, že ho vidia, okamžite pokračovali v činnosti, ktorú robili.

Oren a Sendanen zatiaľ zamierili do izby. Oren sa prezliekol a sadol si do kresla.

Sendanen si svlékl brnění a protáhl se. Nechal své tělo spadnout do peřin a uvelebil se v nich. Lehl si na bok a hlavu si podepřel rukou. Čekali na jídlo a na správce. Bude teď jen Orena tiše sledovat a chránit. Když to bude třeba, tak zasáhne. A tak jej pozoroval, jak sedí v křesle. Nespustil z něj oči. Na začátku se jen díval. Později se jeho pohled změnil a jeho myšlenky také. Svlékal ho pohledem. Z jakékoliv akce, která by vyplnila, byť jedinou chlípnou myšlenku Sendanena, je vyrušilo služebnictvo, které přineslo večeři. Voněla. Najednou si uvědomil, že má hlad a tak z postele vstal a usadil se za stůl. Vzal do ruky nohu slepice a zakousl se do ní. Sousto hladově pokousal a polkl.

Oren celú dobu cítil na sebe Sendyho pohľad, ale robil sa, že ho nevníma. Vedel, že teraz na to nie je ten správny čas. A mal pravdu, len čo si to pomyslel, priniesli večeru. Musel sa v duchu usmiať nad tým aké má Sendanen stolovanie, ale keďže bol príšerne hladný aj on, nečakal ani sekundu a začal jesť tiež.

Fú, ako som si len pochutil. Pomyslel si, len čo dojedol posledné sústo. No a teraz môže prísť správca. A ten ako na zavolanie prišiel. Zaklopal a počkal čo mu Oren povolí vstup. „Vaše veličenstvo,“ povedal a hlboko sa poklonil. „Smiem sa spýtať, kde ste boli? Už sme mysleli, že sme o Vás prišli,“ doložil.

„To by sa Vám páčilo, že? Ale takú radosť Vám neurobím,“ poznamenal sarkasticky Oren.

„Hmm, kde som bol, Vás zaujímať nemusí, dôležité je, že som teraz tu,“ začal Oren, „ako pokračujú prípravy?“

Čudne sa na princa pozrel, ale nekomentoval jeho poznámku. Ako by aj mohol. „Všetko je pripravené, ľud bol o smrti kráľa oboznámený a pohreb je naplánovaný na zajtra pred súmrakom. Vaša korunovácia bola naplánovaná deň po pohrebe, ale keďže sme netušili či sa vrátite... tak prípravy potrvajú ešte o niečo dlhšie. Môžeme ju uskutočniť najskôr za tri dni, môj pane,“ vysvetlil správca.

„Dobre, choď a pokračuj s prípravami!“ rozkázal mu princ. Správca sa uklonil a ako vychádzal zo dverí ešte niečo zamrmlal, ale nebolo mu rozumieť.

„Chcete ešte niečo dodať? Zdá sa, že som Vás dobre nepočul,“ varovne sa ho spýtal princ.

„Nie, nič môj pane, iba dobrú noc,“ doložil a vyšiel von. Bolo počuť ako sa šuchce chodbou preč. Oren sa oprel o operadlo stoličky a hlasno si vzdychol.

„Bude to dobrá noc. O to se postarám,” pronesl si spíš pro sebe Sendanen a kostí z kuřete se přehraboval v salátu. Pak pohlédl na Orena. „Takže za tři dny. Snad tam budeme dřív, než elfové. Oni mají trochu jiné kapacity na překlad knihy, než jsi měl ty,” upozornil na fakt, že je tlačí čas a ukazoval na něj tou kostí. Tu potom hodil do salátu a do oblečení si utřel mastné ruce. „Budu potřebovat informace o pohybu elfů. Vydej vojákům a špehům rozkazy ať je sledují. Jejich pohyb. Třeba, že je tu důvodné podezření k nějakému krveprolití. Něco si vymysli. Hlavně, abychom věděli, jestli máme čas a nebo ne,” vstal od stolu a zamířil k Orenovi. Opřel se o opěradla křesla a ukradl si rychlý polibek, než se odebral do postele. „A teď pojď spát,” poplácal rukou do peřin.

„Jo, máš pravdu,“ súhlasil s ním Oren. Zaliezol k nemu do postele a uložil sa ku spánku. Onedlho už počul ako Sendanen spokojne odfukuje, no on nie a nie zaspať. Stále mu niečo nedalo pokoja. Vstal teda a potichu, tak aby Sendanena nezobudil vykĺzol z izby. Zakrádal sa tichou chodbou, osvetlenou len nástennými lúčmi. Všimol si, že jedny dvere sú pootvorené a vychádzajú z nich ženské hlasy. Opatrne sa k nim priblížil a počúval.

„Carly, verila by si tomu? Oni sú tam stále spolu. Aj v noci, pred pár dňami, keď som išla okolo sa odtiaľ ozývali čudné zvuky. Tak som tam nakukla cez kľúčovú dierku a ani nechci vedieť čo robili, fúj,“ referuje jedna slúžka druhej.

„Čo robili?“ so zatajeným dychom sa jej spýtala Carly.

„Robili to čo normálne robí muž a žena, keď sú spolu v lóži, hnus,“ hovorila a pokračovala aj ďalej ale to už Oren išiel od dverí preč. Nemohol to ďalej počúvať. Musí ich neskôr nejako umlčať, ale teraz má na práci niečo dôležitejšie.

Pokračoval v ceste a bol rád, že nikoho nestretol. Až konečne prišiel ku svojmu cieľu a tým bola izba správcu. Priložil ku dverám ucho a nastražil uši, chcel jasne počuť všetko čo sa tam hovorilo. Pretože už keď sa k nim blížil, počul, že tam so správcom niekto je. Najprv hovoril niečo správca, ale nebolo mu jasne rozumieť. Druhý hlas už hovoril o niečo jasnejšie, asi bol bližšie ku dverám za ktorými Oren počúval. Dohadoval sa s ním o vražde. O vražde princa Orena. Správcov hlas sa o chvíľu ozval až priveľmi hlasno: „Ako to chcete urobiť? Už minule to tvoji kumpáni spackali, tak prečo si myslíš, že tentoraz sa vám to podarí?“

„Nebojte sa pán správca, tentoraz máme silných spojencov, ktorý majú na tejto veci rovnaký záujem ako mi. Tiež chcú princovu smrť. Už to nebude dlho trvať a konečne sa toho prekliateho princa zbavíme a trón bude váš. I keď nám je starého kráľa ľúto, začínal byť príliš posadnutý tým prekliatym artefaktom. Čo nám je po ňom, nech si ho elfovia nechajú. Chceme aby tentoraz na trón usadol niekto, kto sa stará o ľudí a nie sa len bláznivo ženie po nejakom ´šutri´,“ vysvetľoval mu ten druhý človek. Oren neveril vlastným ušiam. Ako je to možné? To nemôže byť pravda. Kto sú tí spojenci? Mal síce nejaké podozrenie, že by to mohli byť elfovia, ale nemal istotu. Chcel ešte počúvať, ale už nič nehovorili. Ešte chvíľu čakal, ale keď si bol na istom, že už nič nehovoria, otočil sa a pomaly sa vracal naspäť.

Potkal Sendanena. Byl opřený o stěnu a čekal na Orena. Když se jejich pohledy střetli, Sendanen se usmál.

„No čo? Potreboval som sa prejsť,“ zašepkal a prešiel popri ňom do izby.

„Sám do nebezpečí,” pronesl jako naštvaná matka, čekající na syna, který jde pozdě. Vešel za ním do pokoje, kde ho lapil a přes místnost hodil do postele. Vzápětí byl nad ním a znehybnil jej. Držel mu ruce a zaklesl nohy. „Sám. Bez ochrany,” zavrčel.

Hou, hou. Čo to? Oren pristál na chrbte na posteli, ale nestihol sa ani spamätať a Sendanen ho mal v pazúroch. „Veď nie som bezmocný,“ bránil sa Oren. „Nemohol som zaspať a ty si naopak spal ako bábätko, no čo som mal robiť?“ pýtal sa ho nevinne. Nepoviem mu o tom sprisahaní  nič. Nedovolím aby pri mojej ochrane zomrel. Ak sa to má stať, tak radšej len ja. Musím ale nejako zabrániť tomu aby bol tak často so mnou. Aj tak už to začína byť podozrivé, že sme stále spolu. Musím tie slúžky nejako umlčať. Hmm, to by som mu povedať mohol.

„Myslíš si, že mě nevzbudí, když mi odejde polštář?” myslel to přirovnání vážně. „Nejde někomu useknout ruku aniž by si toho nevšiml,” byl naštvaný. Skákal z extrému do extrému. Měl o Orena strach. „Už se sám, bez mého vědomí, nikam nehneš. Rozuměl jsi mi?” cedil skrz zuby a pak se sklonil pro polibek.

Toto Orena trochu vytočilo a preto zaťal pery k sebe a nedovolil tak Sendanenovi aby sa do nich dostal. Prestal to brať ako hru a vážnym hlasom mu odpovedal: „Som snáď tvoj majetok aby si mi niečo zakazoval?“

„Ano,” odpověděl mu chladně. „Jsi můj a nedovolím, aby se ti něco stalo,” pustil jej a slezl z postele. Usadil se na její okraj a civěl do země. Málem Sendanene. Málem. Běželo mu hlavou.

„Prepáč, ale doteraz nebol nikto, kto by sa o mňa bál, mohol som robiť a chodiť kam som chcel, nikoho to nezaujímalo. Takže teraz je to pre mňa nové, že sa o mňa niekto bojí, ale toto bude posledná noc čo tu spíš so mnou,“ ospravedlňoval sa Sendymu Oren, ale na konci mu predložil správu, s ktorou asi súhlasiť nebude, ale musel to urobiť.

„Zamítá se!” prudce vstal z křesla. „Půjdou ti po krku a ty se mě chceš zbavit?”

„Ale, už si o nás šuškajú slúžky, jedna nás dokonca videla, pri... pri... no ty vieš pri čom,“ zapýril sa Oren. „Zistil som to, keď som bol na prechádzke,“ priznal mu.

„A co,” pozoroval ho. „Dovolila by si mluvit proti králi?” řekl. „Nějaké služky bych se nebál, pokud ti tedy neponese jídlo.”

Oren si oprel hlavu do ruky. „Ty to nechápeš, čo? Ak to vie slúžka, tak to je ako keby to vedeli všetci. Musím tomu nejako zabrániť, ale nechcem ju zabiť. Nič ma nenapadá. Ak by som tam teraz vtrhol asi by som neurobil dobrý ťah,“ vysvetľoval mu.

„Drby jsou lehko vyvratitelné. Nemá důkaz. A ty mě tu máš pro svoji ochranu. Nic víc, nic míň.”

„Lenže ohováračky  väčšinou vznikajú z kúska pravdy. Takže… aj tak by som chcel aby sa to neroznieslo, nie je to ani pre jedného znás potrebné,” oponuje mu Oren.

„Potom to udělej jak chceš. Já se od tebe nehnu na krok,” řekl mu. „Já mám jediný nápad. A ten by se ti nelíbil” a znovu se usadil do křesla.

„Tak ma s ním zoznám, potom sa rozhodnem, pretože mňa tiež niečo napadlo a viem na isto, že by sa to nepáčilo ani tebe,“ povedal a sadol si na okraj postele. Chcel to už vyriešiť.