Sendanen zbystřil, ale nestihl to tak rychle, jak by si přál. Král vrazil se svým doprovodem do pokoje a viděl, co viděl. Elfa-vězně sklánějícího se nad princem. Sendanen vstal a hleděl na krále. Nechtěl mluvit, tohle bude na špinavcovi. Výmluv je k dispozici hodně, ale jestli tomu král uvěří je jiná.

A sakra. Ešte toto mi chýbalo. Oren sa posadil a prehovoril na kráľa: „Otče, to... to nie je tak ako to vyzerá.“

„Áno? A ako to teda je? Pre mňa to vyzeralo veľmi jasne,“ zahrmel kráľ.

Do riti. Čo mám tak na rýchlo vymyslieť. Nič ma nenapadá, ibaže by... „On sa ma len snažil udržať v posteli, pretože som chcel ísť pracovať na tom preklade a nedal som si povedať, že som ešte chorí a tak...“ začal vysvetľovať no kráľ mu skočil do reči.

„DOSŤ! Nie som slepý. Či si myslíš, že áno?“ zlovestne stíšil hlas kráľ. Kývol na stráže a tie sa hneď pustili za elfom a chytili ho. „Zavrite ho do vezenia a ja sa neskôr rozhodnem čo s ním. A ty... máš zákaz vyjsť z izby až kým po teba nepošlem. A trest ťa neminie, len čo si pozriem výsledok vašej ´akože´ práce,“ dokončil kráľ, otočil sa na päte a vyšiel z princovej komnaty. Kurva! A teraz čo?

„Lidský vládce,” řekl a vyrazil za králem. Chtěl jej zastavit. Vojáků se nebál. Nebyli hrozbou.

Kráľ sa pozastavil ale len na tak dlho čo kývol hlavou na stráže, ktoré opäť chytili elfa do zovretia. A on pokračoval v ceste preč.

„Sendy, to nemá zmysel. On ťa nevypočuje, nezhoršuj si to,“ povedal Oren.

Sendanen se stráži vytrhl a holýma rukama je poslal spát. „Do basy mě můžeš poslat jenom ty,” zvedl hlas a ukázal na Orena. Po té si to nakráčel do místnosti s tou kádí a hodlal tam vzít tu věc, se kterou měl problém, když se namočila.

„Ty tvrdohlavče!“ zvolal za ním Oren a chcel ho nasledovať. Avšak kvôli oslabenému telu sa mu podlomili nohy a on spadol na zem. Sakra, sakra, sakra. Ty idiote.

Sendanen za ním došel a jednou rukou jej zvedl a vytáhl na postel. Mýdlo hodil do džbánu s vodou a nechal jej tam. „Budeme muset odsud,” řekl mu. „Máš nějaký nápad kam?” ptal se ho. „Tady je to nebezpečné. Hlavně pro tebe” řerkl a ukázal na něj prstem. Neslušné, ale důrazné. „Pak je tu ještě jedna možnost.”

„Aká? Kde pre mňa bude bezpečnejšie? Toto je môj domov. Nech je aký je ale je môj. A okrem toho, takto aj tak nikam nedôjdem? Nezvládol som to ani za tebou a to si bol len tu vedľa,“ dokončil beznádejne Oren. Nevidel žiadne východisko. Pred kráľom neutečie, nie on. „Pozri sa, ja ten trest zvládnem, nebude to prvý ani posledný raz čo ma potrestal. A ty môžeš utiecť, nemá ti v tom kto zabrániť,“ doložil. Hoci mu ústa hovoria jedno, oči a srdce mu vravia niečo iné. Choď. Nie zostaň. Choď. Do riti. Hádal sa sám so sebou.

„Buď tady zůstanu a nebo tě vezmu sebou. Rozuměl si?” dal mu ultimátum. Ani si neuvědomoval proč. Nechtěl o něj přijít. Ani za nic. A udělal by pro to cokoliv. „Udělám cokoliv,” vyřkl myšlenku nahlas.

„Prečo?“ zašepkal Oren.

„Co?” nepochopil na co se ptá.

„Prečo ma zaraďuješ do svojich plánov? Akú v nich mám úlohu?“ ozrejmil mu svoju otázku.

„Zkus se mě zeptat až to budu vědět,” odpověděl mu. Vzal ten džbán s mýdlovou vodou a před pokoj prince jej vylil na kamennou podlahu. Doufal, že těžkooděnci na tomhle uklouznou.

Takže to nevie ani on? Je to vtipné. Začal sa nahlas smiať ale po chvíli prestal. Musel sa rozhodnúť. Už mu do smiechu nebolo. „Zostávam,“ zavolal za ním. Asi to jedného dňa oľutujem ale mám svoj cieľ a toho sa nevzdám ani keby ma mal otec zodrať z kože, čo asi aj urobí.

„Kde je teď král?” zeptal se ho. „Když budeš vládnout ty, tak bude vše o mnoho jednodušší. A chci také svoje zbraně. Zvláště pak svoji dýku,” nabídl mu vraždu vlastního otce.

„To... to nemyslíš vážne? Ty chceš zabiť môjho otca? Ale... to je...“ habkal zo seba Oren. Premýšľal, už dávno je jeho cieľom kráľa zabiť ale zatiaľ k tomu nenazbieral odvahu a nenašiel ani správny čas. Ešte vždy mu k tomu chýba pravda, ktorú potrebuje vedieť. „Potrebujem najprv pravdu, až potom sa rozhodnem,“ povedal mu Oren. „Tvoje zbrane sú uložené tu.,“ ukázal na obraz, „zves ho a za ním je tajná komora. Tam sú tvoje zbrane. Zober si ich.“

Sendanen šel k obrazu. Nezkoumal ho. Bylo mu jedno, co na něm je a svěsil jej. Za ním byla opravdu skrýš, dost velká na to, aby se v ní dalo ukrýt ledasco. Pohladil svůj hrudní plát, jako by se zdravil s dlouho neviděným přítelem. Prsty kopíroval každou rytinu precizně vyrytou do pozlaceného lehkého kovu. Avšak dost pevného, aby jej jen tak něco neprorazilo. Nemalou zásluhu na tom měli právě ty rytiny. Magická podpora. Vzal si jej, po delší době zdravení se s výzbrojí a oblékl se do ní. Dýku zasunul do opasku na pravý bok a pohladil rukojeť. Jemně vibrovala, byla téže magická. Stejně tak, jako jeho dva meče, které nosil zavěšené u pasu - vzadu, skřížené v kříži. Teď se cítil úplný. Teď byl neporazitelný. Skoro. Prohrábl si své zlatavé vlasy a usmál se. „Jak ses rozhodl?” promluvil do ticha. O mnoho víc sebevědomý Sendanen - rytíř ve zlaté zbroji.

Oren sa pozrel na plne ozbrojeného elfa a v duchu si vzdychol. „Musím vedieť pravdu. Až potom sa rozhodnem,“ povedal a snažil sa vstať.

„Chceš ho mučit?” navrhl a upřel na něho pohled se samolibým úsměvem. „V tom jsem taky celkem dobrý.”

Oren sa potmehúdsky pousmial a odpovedal mu: „Je to lákavá ponuka. Nad tým som tiež premýšľal. Urobiť mu to isté čo robil on mne a mame. Ako sa chceš k nemu dostať? Je obklopený strážou a ja som momentálne neupoužitelný aby som sa k nemu dostal. Tak ako to chceš previesť?“

„Něco by se určitě dalo vymyslet,” řekl a posadil se na okraj postele. „Jenom z tohoto hradu znám tvůj pokoj a cestu do vězení. Nic víc. Většina bude spíš na tobě.”

„Fajn. Poznáš niečo čo ma postaví na nohy a vráti mi opäť silu? Pretože aj keď sa hýbem tak pochybujem, že dokážem prejsť až za ním a čo len pozdvihnúť proti nemu zbraň. Môj otec je veľmi mocný, obratný a húževnatý bojovník,“ povedal a otočil na neho hlavu.

Sendanen jen zvedl ruku a ukázal na sebe.

„Čo tým myslíš?“ nechápavo sa ho spýtal Oren.

„Pokud ho nebude hlídat tisíc vojáků, tak nemám problém je všechny pozabíjet.” Vstal z postele a pár pevnými kroky došel k Orenovi. Prohrábl si své vlasy a samolibě se usmál. „Jen by bylo dobré vědět, jak to tam vypadá. Prostě bych tam vběhl a až by bylo čisto...” pokrčil rameny.

„A čo ja? Mňa tam odnesieš na chrbte a posadíš pred neho? Rozmýšľaj trochu,“ spochybnil jeho odpoveď Oren.

„Ty se budeš dívat na ten masakr a toho muže ti nechám na živu,” pokračoval. Počítal s tím, že bude s ním. Může ho ke králi konec konců donést.

„Tak na to zabudni!“ povedal Oren a prestal sa usmievať. Nedovolím aby to všetko robil sám. Toto má byť moja pomsta, nie jeho. Alebo je v tom niečo iné, prečo to chce? „Ty... povedz mi niečo. Čo ťa vedie k tomu aby si mi pomohol. Už dva razy si mi zachránil život a teraz mi chceš dokonca pomôcť v mojej pomste, ale stále neviem prečo?“ povedal a prižmúril oči.

„Odpověď je jednoduchá,” nadechl se, „čím dřív to tady skončí, tím dřív se dostanu domů.” Pořád měl svůj úkol a pořád ho chtěl dokončit. Zůstat s tím malým špinavcem bylo velmi lákavé, ale domov je domov. Ani raději nepřemýšlel o tom, jak se dostal k myšlence, zůstat s princem.

Po vypočutí jeho odpovedi, zostala Orenova tvár absolútne bez výrazu. Nedal najavo žiadne emócie, pretože v jeho vnútri po nich nezostala ani stopa. Opäť sa stal tým starým Orenom, ktorý bol obklopený prázdnotou a ktorého poháňala dopredu len túžba po artefaktu a pomste. Takže je to presne tak ako som si myslel. Čo som vlastne od tohto všetkého očakával? Čo som očakával od neho? Veď to bolo jasné ako facka. Fajn. „Musím ti poďakovať. Vďaka tvojej odpovedi som si zase spomenul na svoj prvotný cieľ. Ako som na neho mohol pozabudnúť?“ so zvláštnym úsmevom na tvári skonštatoval Oren. Zaprel sa oboma rukami o posteľ a opatrne sa postavil. Nohy sa mu triasli ale Sendyho ponúkanú pomoc neprijal. Otočil sa od neho a s trasúcimi sa nohami postupoval ku skrini, kde mal zbroj.

Sendanen ho pozoroval a prohlížel si jej. Od hlavy k patě až se mockrát přistihl při jiných myšlenkách, než které měl původně. Musí rychle pryč. Stačí chvilka nepozornosti a okamžitě padá do propasti podivných myšlenek, slov a činů. Jen tohle a pak co nejdál od něj. Raději vstal z postele, Obešel ji a usadil se zády k Orenovi. Jen aby na něj neviděl. Tohle bude má smrt. Pomyslel si a zadíval se do protější zdi.

Nič na to nepovie... Je načase tomuto čudnému omylu povedať zbohom. Otvoril skriňu ale nevybral si odtiaľ žiadne brnenie, ktoré by ho ochránilo pred mečom, ale len nohavice a kabátec z kože, ktorý používal keď strieľal z luku. Pretiahol si cez hlavu košeľu na spanie a zostal úplne nahý. Obliekol si to oblečenie a vytiahol si dýku, ktorú si zastokol za opasok na pravej strane. Taktiež si vybral luk a tulec so šípmi. Keď sa vyzbrojil otočil sa na Sendanena, ktorý mu sedel chrbtom. „Som pripravený.“

Sendanen vstal a otočil se. Chvíli nic neříkal. Jen jako by zamrzl v čase a zíral. Celkem dlouho. Pak odvrátil pohled a vytáhl dýku, kterou měl u pasu. Pomalu k princovi přešel a dýku mu ukázal. „Ona ti ty věci nahradí,” naznačil hlavou na toulec se šípy. „Brzdilo by tě to,” řekl. „Když budeš chtít dýku, vytáhneš ji,” názorně předvedl a vytáhl dýku z pochvy. Leskla se jako nic, co kdy Oren mohl vidět. Zřejmě to bylo právě tím, že je magická. Na jejím ostří stálo jméno Sendanen v jeho jazyce. Přečíst to mohl, protože písmo již znal. „A když budeš chtít luk,” zasunul dýku zpět a chytil ji jako střed luku. Její magická podstata se o zbytek postarala. Před očima prince se zjevil smaragdově zářící luk. I se šípem. „Můžeš vystřelit více než tisíckrát,” řekl a stál v pozici pro střelbu. Jednu nohu vpřed a s rukou napřaženou třímajíc luk. Druhou rukou napínal magickou tětivu se šípem v úrovni svých očí. Vypadal, jako precizně vytesaná socha. Po názorné ukázce sklonil luk k zemi. „Když budeš chtít aby byla opět dýkou chyť ji opět ve středu a ona se změní zpět.“ Po tomto mu ji Sendanen předával se slovy: „Buď na ni hodný” a pousmál se.

Pro hodnocení se přihlašte.