Sendanena to pobavilo. Ani nevěděl proč. Zůstal na balkoně a pozoroval les. Byl klidný a lákavý. Znovu začal přemýšlet o tom, jak se vrátit domů. Nebylo to zrovna příjemné a tak raději vešel dovnitř a drze se položil na princovu postel. „Takže, co budeš dělat? Čistě jenom pro informaci, jestli to nebude životu nebezpečné,” a založil si ruky za hlavu, aby měl pohodlí.

„To ťa zaujímať nemusí. Si môj strážca a nie môj dôverník. A tiež,“ podišiel k nemu, „ty, budeš spať tu.“ A ukázal na miesto na zemi. „Si strážny pes a tí spia na zemi, pri pánových nohách, ale ak s tým máš problém, pokojne môžeš odísť,“ povedal mu a odišiel sa okúpať.

Sendanen se pousmál. „Nehrozí,” řekl si spíš pro sebe a po pár minutách se rozhodl jít toho špinavce šmírovat. Zvedl se z postele a drze vešel do vedlejší místnosti, kde byla ta věc na vodu, ve které se špinavci koupali.

Oren sa vyzliekol a vliezol do kade s vodou. Zviezol sa po chrbte až na dno. Nohy mal vystrčené von, lebo kaďa bola malá a ak chcel mať ponorenú hlavu, nohy museli von. Otvoril pod vodou oči a zbadal nad sebou nejasné obrysy nejakej postavy. Zľakol sa až vdýchol vodu a skoro sa zadusil. Vynoril sa z pod hladiny a rozkašľal sa. Začul smiech a prudko sa otočil tým smerom. Stál tam elf a s chuti sa smial. Tak sa rozzúril, že hneď ako vyliezol z vody, schmatol dýku, ktorú mal položenú na stolíku pri oblečení a skočil po ňom. Zvalil ho na zem a tak ako bol, skončil obkročmo sedieť na ňom. Dýku mu priložil ku krku a oči mu planuli hnevom. „Čo chceš?“ sykol pomedzi zuby. Voda mu kvapkala z vlasov priamo na elfovu tvár.

Sendanen se pořád pobaveně usmíval. Otřel si nějaké kapky ze své tváře až potom Orenovi chytil ruku, ve které držel dýku a převzal vládu. Odstrčil ho na bok a vyměnili si místa. „Já zatím nechci nic,” promluvil a díval se mu do očí, „ale ty si můžeš něco přát.” Byl skloněný nad Orenem, jeho vlasy spadaly dolů a tvořily iluzi zlatých závěsů. „Nikým nerušen,” skoro pošeptal, pevně svíral jeho ruky, které se pořád snažily osvobodit ze sevření a pomalu se skláněl k jeho rtům. Budu muset jít přes city, jinak se ani pořádně nevyspím.

Oren sa triasol hnevom a snažil sa z jeho zovretia dostať. Ale neúspešne. Spadli okolo jeho tváre Sendanenove vlasy a on zostal na moment uchvátený tou krásou. Už-už chcel podľahnúť blížiacemu sa bozku, keď sa mu v mysli vynorila spomienka na elfove slová z toho rána: ´Chcem aby to čo najrýchlejšie skončilo a ja som sa mohol vrátiť domov.´ Jeho pohľad stvrdol a on mu potichu odpovedal: „Ak ma pobozkáš, uhryznem ťa. Varoval som ťa. Nerád sa opakujem ale keďže si to očividne nepochopil, zopakujem to ešte raz. Nedotýkaj sa ma, už nikdy viac.“ Nedostaneš ma. Už ti nepodľahnem.

Sendanen se kousek od něj zastavil. „Špinavec vyhrožuje?” pobaveně se tázal. Nehodlal se vzdát. Už ani nekrotil svoje srdce a ani svůj dech. Minul tedy jeho rty a sklonil se k jeho uchu. „Copak tak najednou?” pošeptal mu do něj, ale na odpověď nečekal. Orena pustil. Vstal a odešel z místnosti. Znovu se uvelebil na postel a snažil se vyčistit si mysl. Je to víc náročné, než jsem si myslel. Ležel tam a uklidňoval celé svoje tělo, srdce i dech.

Elf Orena pustil a odišiel. Oren zostal ležať na studenej podlahe len sa schúlil do klbka. Zostal tak hoci sa celý triasol od zimy. Sakra. Všetko sa na neho zosypalo.

Je tam už nějak dlouho. Zamrazilo ho, když si to uvědomil. Rychle se zvedl z postele a letěl tam. Silou vůle potlačoval myšlenky na špinavcovu smrt. Prudce rozrazil dveře a spatřil ho schouleného na zemi. Sáhl po nějaké plachtě a zakryl ho. „Orene,” promluvil a měl vážně strach.

„N... ne... nechaj m... ma,“ drkotal zubami Oren.

„Rozkaz,” hlesl a pomalu se zvedal. Rozhodně neměl v plánu ho tam nechat ležet. Ale chtěl nejdřív připravit postel. Rozestlal ji a pak se vrátil zpátky k princovi, který se zřejmě rozhodl spáchat sebevraždu umrznutím. Vzal ho do náruče a odnesl do postele, pak ho zakryl až po krk. Následne osvobodil i svoje tělo z brnění a vlezl k němu. „Zahřej se Orene,” šeptal mu.

Mimovoľne sa pritisol ku zdroju tepla. Rukami ho objal okolo pásu a do rúk zovrel jeho oblečenie. Držal sa ho ako kliešť a celý sa triasol.

Sendanen jej hladil po zádech aby vytvořil teplo. „Co tě to sakra napadlo, že si tam zůstal ležet,” vyčinil mu.

„Ja... ja neviem,“ drkotal zubami Oren, no už o niečo menej. Začínalo mu byť príjemne a tak sa pritúlil ešte viac. Oprel si hlavu o jeho hruď a počúval tlkot jeho srdca. Upokojovalo ho to až nakoniec zaspal.

Sendanena napadlo, že by téhle situace mohl využít. Vždyť už to jednou udělal a vyšlo to. Měl ho u sebe. Úplně nahého a jeho vlastní tělo ho zrazovalo. Zahánět ne zrovna nevinné myšlenky, bylo jako chytat vodu cedníkem. Ruka na Orenových zádech se pomalu sunula níž a níž, až spočinula na zadku prince. S chutí si jej osahal a jednu půlku zkusmo zmáčkl. No, neměl to dělat. Jeho tělo reagovalo i na tohle. Sakra. Blbče. Nadal si. Teď se od něho nemůže hnout a být blíž je týrání divoké zvěře. Ruku neochotně odlepil od jeho kůže, ale nevěděl kam s ní. Kamkoliv tu ruku položím, tam je to citelně znát. Ruka byla čím dál těžší a tak ji vrátil tam kde byla. Na Orenův zadek. Tak nějak podvědomě si ho za něj, k sobě víc přitáhl. Až teď si uvědomil, že splašeně nedýchá jenom on.

Orenovi bolo príjemne teplo a pohodlne ako už dávno nie. Pomaly sa prebúdzal z pokojného spánku. Zazdalo sa mu, že  niečo veľké a horúce mu blúdi po tele. To ho prebralo k plnému vedomiu. Nedal to však na sebe poznať, nechcel totižto aby toho elf nechal. Bolo to tak krásne, keď mu Sendanen prechádzal rukou po tele a skončil na jeho zadočku. Orena to vzrušilo. Začal rýchlejšie dýchať a mimovoľne sa tlačil čo najviac rozkrokom k nemu. Stále so zavretými očami, no pootvorenými ústami, začal trieť svoj už vztýčený penis o ten elfov. Ľavú nohu mu prehodil cez bok aby sa k nemu mohol ešte viac natisnúť. Chvíľu v tom trení pokračoval a už sa ani nesnažil zadržiavať vzdychy, ktoré mu vychádzali z úst. Hoci vedel, že toho bude neskôr ľutovať, poddal sa tomu vzrušeniu a túžbe. Kašlem už na to. Dôsledky budem riešiť až zajtra. A vrhol sa elfovi na ústa.

Nelhal si. Překvapila ho tahle odezva, ale polibky mu opětoval. Spíše jeho tělo, on byl v tu chvilku překvapení, jako třetí osoba, sledující vášnivou scénku. Ruku na princově pozadí přesunul nahoru k jeho hlavě, aby se mohl zapřít a dostat nad něj. Vsunul se mezi Orenovi nohy a odpovídal na jeho předchozí žádost. Třel se o něj. Neměl s tím žádný problém, protože Oren nohy sám roztáhl, přijímal jej. Sendanen se po nějaké době vášnivého líbání zvedl. Klečel mezi nohama prince, svlékl si košili a zahodil ji. Hned se nevracel do původní polohy, protože spatřil nahého Orena hořícího touhou v celé své kráse. Napřed natáhl ruku, položil ji na jeho koleno a po jeho horké kůži ji posouval vpřed. Mířil s ní mezi jeho nohy k cíli, který se tyčil jako stožár. Lákal k uchopení a to taky udělal, když se k němu dostal.  Obepnul jej svými prsty a několikrát si s ním pohrál. Svíral jeho vzrušení a těšil se z tichých vzdechů z Orenových úst.

Oren úplne bezmyšlienkovite, hnaný len túžbou po uspokojení s elfom na prosto spolupracoval. Nevedel ako to bude prebiehať, nie medzi dvoma mužmi. Videl ako sa elf nad ním týči, pozeral sa na jeho svaly na hrudi, ktoré sa mu napínali. Sledoval jeho ruku, ktorou ho hladil po stehne až k jeho pýche. Nesmierne ho to vzrušovalo. Tlak, ktorý mal v penise sa po elfovom úchope ešte znásobil. Vrátil sa očami až na jeho tvár. Otvoril ústa, že niečo povie, ale stretol sa s jeho pohľadom, tak ich radšej zavrel. Rovnako aj oči. Plánoval ich už neotvoriť. Nechcel sa pozerať na svoj odraz v jeho očiach. Na ten hriech čo sa chystajú spáchať. Nechcel vidieť ako sa do toho elf musí nútiť, len kvôli tomu, že mu prisahal vernosť. Vie, že to robí len kvôli tej knihe. A hoci ho to veľmi bolelo, práve teraz ten pocit prehlušovalo niečo oveľa silnejšie. Túžba po pozornosti a rozkoši, ktorú dokáže poskytnúť len druhá osoba. Nezostávalo mu nič iné ako nasledovať svoju túžbu po tom čo chcel. A práve tento moment to boli Sendanenové pery. So zavretými očami natiahol pred seba ruku a chytil elfovi vlasy. Za ne si pritiahol jeho hlavu a druhou rukou ho chytil za tvár a prisal sa mu na pery. Pohol panvou dohora. Dožadoval sa jeho pozornosti.

Sendanen se s lehkým úsměvem z potěšení, k němu blížil tak, jak ho táhl za vlasy. Vyhověl jeho žádosti o polibek a důkladně se do této nabídky vložil. Zapřený o lokty do peřin, hrál si při vášnivém polibku s jeho vlasy. Ochutnával jeho rty, proplétal s ním  jazyk a oplácel mu vášnivé útoky na rty. Ale nestačilo to. Chtěl víc a víc. Byla to neutišitelná žízeň po uspokojení. Přestal si hrát s jeho vlasy a ruku vrátil zpátky mezi Orenovy nohy. Znovu pevně svíral jeho nadrženost žadonící po uspokojení. Promnul jej v ruce a zaradoval se nad utišeným vzdechem v polibku. Jen chvilinku jej dráždil, než přesunul ruku níže. Pohladil jeho šourek a pak ho promnul. Druhou rukou ho chytil za levou nohu, zvedl ji pod kolenem, odsunul ji na stranu aby si udělal místo a natiskl se na princovo tělo. Ač nechtěl, musel se odtrhnout od rtů a polibků, kterými jej Oren zahrnoval. Zvedl se, takže klečel mezi jeho nohama a se zaujetím se díval mezi ně. Věděl, kam chce, ale celkem netušil, jak to udělat. Najednou se touha mísila s nervozitou. Oren mu nakonec nevědomky sám pomohl tím, že se otočil na bok. Sklonil se k němu a ochutnal jeho ušní boltec. Potom si sám olízl prst a s ním mířil dolů. To proč to udělal, bylo za nedlouho znát. Citelně znát.

Tak po tomto všetci muži túžia? Už sa tomu nedivím. Kto by to nechcel. Pýtal sa sám seba, pretože niečo také doteraz nezažil. Netúžil po tom. Nepotreboval to. No teraz sa tomu oddával, silno tisol viečka k sebe a všetky podnety, ktoré dostával sa vďaka slepote ešte viac znásobovali. Každý dotyk na jeho tele, bol dvakrát silnejší. Elfové ruky, jemne sa venujúce jeho penisu a guľkám ho pripravovali o zdravý rozum. Prestával sa ovládať a chcel utiecť ako pred jeho bozkami, tak aj rukami. Otočil sa na bok, ale to, že utečie bola len jeho domýšľavosť. Len tým otvoril ďalšiu možnosť pri skúmaní jeho tela. Na ušnom lalôčiku pocítil vlhký jazyk a v rovnakom čase pocítil vlhko a tlak aj na inom mieste. Na mieste, pri ktorom netušil čo tam chce Sendanen robiť. Zadržal dych a čakal čo sa stane. Za moment to ale zistil. Nepripravený na vpád, Oren vykríkol do noci: „Ááách! Čo robíš? To bolí!“

„Ššš,” začal Sendanen a pohladil ho po boku, aby ho uklidnil. Možná byl až moc rychlý a ne zrovna opatrný. S prstem v jeho útrobách nehnul. „Bude to dobré, uvidíš,” konejšil ho a s rukou, kterou ho hladil na boku, zabloudil do jeho klína.

Oren vydýchaval ten náhly vpád a tlak v jeho konečníku. Počúval jeho tíšiace slová a naozaj sa po chvíľke upokojil. Pocítil dotyk vo svojom rozkroku a natočil sa naspäť k nemu.  

Hlídal se. Hlídal se proto aby princovi neublížil a aby se mu to co nejvíc líbilo. Zjistil, že je v něm místo, na které Oren reaguje. Bylo to nahoře. Mimořádně citlivé místo. Sendanen tedy cíleně dráždil Orenovu prostatu, aniž by věděl, co to je. Po čase přidal druhý prst a rozvášněný Oren se slastí prohnul v zádech. Sendanen se usmál. Líbila se mu ta reakce. Pomalu hýbal rukou, tam a zpět, až se Oren začal svíjet jako had. Usoudil, že je to ten správný čas. Přestal se vším co dělal a Orena si přitáhl blíž k sobě. Napůl si stáhl kalhoty, aby vysvobodil svého vzrušeného dravce a nastavil se k citlivé dírce dychtivého člověka. Jen trochu zatlačil.

Kriste! Zanadával si Oren v mysli po tom ako mu Sendanen začal dráždiť prostatu. No netrvalo dlho a topil sa v rozkoši. Úplne prestal vnímať svoje okolie, jediné čo dokázalo zamestnať jeho myseľ bola vášeň. I keď boli Sendanenové prsty šikovné, stále mal Oren pocit, že to chce niečo iné. Niečo, čím bude viac naplnený. A to sa mu aj splnilo. Do jeho vnútra sa dobývalo dačo oveľa väčšie ako boli elfové prsty. S každým zatlačením, ktorým sa dostával dnu sa Oren prehýbal čoraz viac a viac až napokon Sendanen prirazil až ku koreňu a Oren so slasťou i bolesťou vydýchol: „Ááách.“ Nemal ale čas priveľmi si na ten nový pocit zvyknúť, pretože elf ho nenechal. Okamžite sa ujal vedenia a bral si Orena šialeným tempom až mal Oren pocit, že ho roztrhne. „Počkaj... brzdi... HEJ!“ snažil sa mu Oren medzi hlasnými vzdychmi povedať, ale žiadnej reakcie sa nedočkal. Nezostávalo mu nič iné, len si zahryznúť do ruky a aspoň trocha tlmiť svôj hlasný prejav. Hrýzol sa tak silno, až mu začala tiecť krv.

Neviděl, neslyšel, bylo to nové a nepopsatelně vzrušující. Jeho tělo se však pohybovalo samo od sebe. Intuitivně hnalo Sendanena vpřed. Hnalo ho dosáhnout toho, po čem už dlouho toužil. Všechny svaly v těle se až bolestivě zatínaly a každý kousek kůže, který se dotkl Orena neskutečně pálil. Touhou. Zaťal prsty do peřin, když tušil, že přichází vysněný konec. Přišel v zápětí a donutil Sendanena se prohnout v zádech a prudce zaklonit hlavu. Nehlasně zíral na nebesa postele a snažil se popadnout dech. Teď začalo pracovat myšlení. Podíval se na Orena. Znovu se opřel o ruky nad něj a jednou jej pohladil po tváři. „Orene,” zašeptal, vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale nešlo mu to.

Oren bez toho aby sa seba čo i len raz dotkol, vyvrcholil len moment pred tým ako ho Sendanen naplnil. Posledný raz zaťal zuby do ruky a potom sa uvoľnil. Cítil ako mu po ruke aj ústach steká krv. Cítil jej chuť na jazyku, ale nechal to tak. Vzápätí pocítil na tvári jeho ruku, no na jeho oslovenie nereagoval. Oči, ktoré mal stále zavreté sa bál otvoriť. Chcel tú chvíľu predĺžiť čo najviac sa dalo. Vedel, že v momente ako ich otvorí bude musieť čeliť realite. A to jeho srdce napĺňalo neskutočnou bolesťou.

Vzal mu ruku a odtáhl ji. Na tváři se mu vykouzlil úsměv a raději ho, místo slov, políbil. Na rtech cítil příchuť krve a tak hledal původ. Stačilo se jen podívat na tu ruku. Ublížil si. Proč? Ptal se sám sebe. Zeptám se ho potom. Znovu své rty přitiskl na ty jeho a ukradl si pár vášnivých polibků.

Odtiahol mu ruku a prisal sa mu na pery. Oren, ktorý ešte stále predýchaval vášeň si až neskoro uvedomil, že mu opäť jeho bozky opláca. Nie... stačí. Už dosť! Stisol pery k sebe aby oddelil Sendanena od seba. Týmto činom akoby zavrel bránu, ktorá k nemu vedie. „Poslúžil si si dobre?“ sarkasticky sa ho spýtal Oren a konečne otvoril oči. Zbohom môj krásny a tak prchavý sen.

„Rád bych si to zopakoval,” odmlčel se a přiblížil, „někdy,” znovu udělal pauzu a byl o něco blíž, k jeho obličeji, „v budoucnu,” už mu šeptal k uchu. Nenechal se odbýt, nějakou kousavou připomínkou. Už mi neutečeš.

Oren sa len pousmial a odfrkol si: „Nemyslím si.“

„Nemyslíš? Třeba změníš názor. Zítra. Pozítří,” vtiskl mu polibek na čelo. Udělám všechno i nemožné, abych to s tebou mohl zažít znovu. „Nedám ti pokoj, Orene,” usmál se.

„Budeš ma k tomu musieť prinútiť násilím, pretože z vlastnej vôle už takú chybu nikdy neurobím. A teraz ma pusť, musím sa ísť opäť umyť,“ dôrazne mu povedal a odtláčal mu ruky. Musím ti ublížiť, inak sa prepadnem do propasti, z ktorej sa už nedostanem.

Sendanen se odvalil jako kus balvanu a nechal své tělo padnout do peřin. Sledoval ho. Dokud ho bude mít na očích, tak se bude dívat. Pořád tě budu sledovat.

Ssssss... kurva! Nemôžem sa skoro ani pohnúť. Ako sa mám potom umyť. Tak veľmi ma bolia boky, nohy mám ako zo želatíny. To mi tak stálo za to. Sakra! Nadával si v myslí Oren počas toho ako sa snažil dostať z postele. Hrešiac už nahlas, sa mu akurát podarilo postaviť na trasúce sa nohy. No to bolo asi to jediné čo sa mu podarilo. Krok, ktorým chcel začať svoju cestu už urobiť nedokázal. Namiesto toho sa zosunul k zemi, kde opäť hrešil ako pohan.

Sendanen vylezl z postele a zvedl ho ze země. Tohle si užiji. Těšila ho ta malá bezmoc prince. Vzal jej do náruče a nesl do té místnosti s vodou, kde se lidé koupali. On sám už by taky potřeboval, ale teď je třeba se postarat o to malé slabé zvířátko.

Služka, co nalila poslední kýbl horké vody do kádě raději rychle odešla a nechala prince na pospas elfovi. Sendanen jej pomalu vkládal do kádě a nořil jej do teplé náruče vody. Možná před tím zaznamenal, nějaký Orenův pokus o odmítnutí, ale teď už rezignoval. Nechal se odnést i položit do vody. Možná se nechá i umýt. A tak to zkusil. Když už byl Oren položený v té kádi, tak nabral trochu do dlaně a omyl mu jeho hruď. Zcela nezištně se jej při tom co nejvíc dotýkal.

Oren, ktorý by sa najradšej od hanby prepadol pod zem, zo začiatku odmietal elfovu pomoc, ale nakoniec predsa len usúdil, že ju potrebuje. Nechal sa odniesť aj položiť do kade s vodou. Bolo to tak príjemné, privrel oči a užíval si ten pocit. Trochu však nerátal s tým, že mu bude chcieť Sendanen pomôcť oveľa viac. Jeho ruky, ktoré mu prechádzali po prsných svaloch, prinútili Orena opäť reagovať. Jeho bradavky sa vstýčili do pozoru a pri každom dotyku mal pocit ako by mu telom prešiel oheň. Stačí... „Dosť!“ zhúkol po ňom a odstrčil mu ruky. „Ja to zvládnem aj sám. Choď preč,“ rezolútne odmietol jeho pomoc.

Sendanen přesunul ruku na jeho tvář a přitáhl si k sobě jeho hlavu a ukradl si polibek. Za cákání vody a několika vět, které ho vyháněli, tedy nakonec s lehkým úsměvem opouštěl místnost.

Oren sa pozeral na elfov chrbát a mal pocit akoby videl svoju budúcnosť. Presne toho sa bál, že niekomu prepadne natoľko, že ho táto predstava odchádzajúceho človeka bude desiť a bolieť. Ale vybral si to sám a so sladkou príchuťou ešte pretrvávajúceho pocitu z bozku sa začal umývať.

Trvalo mu to oveľa dlhšie ako inokedy. Celé telo ho bolelo a mal čo robiť aby sa dostal z tej kade sám. Nakoniec sa mu to ale predsa len podarilo a keď sa aj obliekol do spacej košele, vošiel do izby.

Sendanen na Orena čekal pohodlně položený na posteli, ale zmohla jej únava a tak usnul. Trápily ho jeho vlastní touhy. Nebyla to noční můra, ale přesto měl spánek neklidný a dýchal rychle.

Hm? Niečo sa mu sníva? Ľahol si na druhú polovicu a nejakú dobu než sa odhodlal ho zobudiť sa na neho len pozeral. Na všetky línie jeho tváre, na jeho hebké slnečné vlasy, na tie plné pery, ktoré ho tak jemne bozkali až mal pocit, že ho elf predsa len chce a nevyužíva ho iba kvôli knihe a artefaktu. Na ruky, ktoré ho držali v bezpečí a dopriavali mu rozkoš. Na to všetko sa Oren pozeral. Najradšej by sa na neho pozeral celú noc, ale... musí ho prebrať. Nemôžem to nechať zájsť ďalej, iba žeby...  Sklonil sa k nemu a zašepkal mu do ucha: „Sendy.... Sendy preber sa. Hej!“ Nič, žiadna reakcia. Oren si odfúkol a opäť sa na neho zapozeral. Siahol si rukou do rozkroku a začal sa venovať svojmu vlastnému problému.  Kľakol si a jednou rukou jemne kopíroval jeho svaly na rukách a druhou sa uspokojoval. Po nejakej chvíli s jeho menom na perách: „Sendy...“ vyvrcholil.  Poutieral sa a ľahol si spať akoby sa ani nič nestalo.

Sendanen podvědomě zacítil blízkost svého sladkého utrpení ve snu a i když jej to mělo zničit i tak se k princovi otočil a přitáhl si ho k sobě. Jako dítě oblíbenou hračku. Pevně jej svíral a už i klidně oddechoval. Ráno jej vzbudily tiché kroky. Přichází vrah? Otevřel oči. Opatrně se zvedl z postele a do ruky si vzal alespoň dýku. Byla to služebná. Nesla snídani. Oddechl si a ještě ji poprosil o koupel. Divila se těm vlídným a slušným slovům. Zřejmě na to nejsou zvyklé. Nejenom služky.

Nějak se poskládal do té malé a nepřívětivé věci na vodu a užíval si teplé vody. Služka mu byla velmi ochotně k dispozici a dokonce mu sehnala i další oblečení, které si mohl obléci a nebylo mu malé. Nakonec se mu i nabídla, že mu bude k dispozici i při koupeli. Odpovědět jí už ale nestihl.

Oren sa zobudil na náhlu stratu tepla. Posadil sa a rozhliadal sa po izbe kde je Sendanen. Kde je ten chlap? Dlho sa tým ale netrápil, lebo započul hlasy vychádzajúce z vedľajšej miestnosti. Opatrne zliezol z postele a zamieril tam. Boky ho už našťastie tak veľmi neboleli, tak mohol aj lepšie kráčať. Čím bližšie bol, tým lepšie rozumel ich slovám. Tušil čo tam nájde a to sa mu aj potvrdilo. Slúžka skoro povyzliekaná sa ponúkala Sendanenovi ako pomocná ruka pri kúpeli. Keď ho zbadali, úplne zamrzli. On sa mračil ale pozeral sa pri tom do zeme. Nedokázal zodvihnúť zrak a pozerať sa na tú scénu. Otočil sa a len spoza ramena pošepkal: „Uži si to.“ A odišiel s tichým zatvorením dverí. Schmatol oblečenie, knihu a vyšiel z izby preč. Ja... vedel som, že to tak dopadne ale... aj tak to bolí. Sakra!

V jednej odľahlej chodbe sa obliekol a tajnou bránou vykĺzol von z hradu. Jeho kroky smerovali do lesa.

Odmítl ji. A odmítl by ji. Přemýšlel, jestli má cenu po tom kamenném bludišti Orena hledat. Ponořil se pod hladinu teplé vody, jen musel dát nohy ven. Přemýšlel jak ho přesvědčit, že to nevypadalo tak, jak to vypadalo, ale nic ho nenapadalo. Když se konečně umyl a vešel do pokoje, Oren v něm stále nebyl. Všiml si, že zmizela kniha a docela mu zamrazilo, jestli se naštvaný sám vydal do té ruiny. Musel pro něj. Tohle nemohl nechat být.

Vyzbrojený Sendanen pevným hlasem rozkazoval vojsku jménem prince a oni ho, ku podivu, i poslechli. Potřeboval průvodce a tak našel dva způsobilé, kteří by jej tam dovedli. Jenže si vzpomněl na ten les. I tak je využije, jako ochranku a nakázal jim jít s ním.

Došli na okraj lesa, který byl stále na očích z princových komnat. Bylo to nádherné místo. Klidné. Sendanenovi přinášel pokoj a chápal Orenovu lásku k tomuto místu. “Orene!” zařval z plných plic až dva doprovodní vojáci poskočili. Sendanenův hlas se rozlehl do ticha a vyplašil několik ptáků, kteří vzlétli.

Zastavil a započúval sa do zvukov, ktoré sa v lese ozývali. Zazdalo sa mu totižto, že počul ako na neho niekto volá. To sa mi asi len zdalo. Tu ma nikto nikdy nenájde. Nikto nevie, že sem chodievam. I keď nie tak ďaleko. Oren pokračoval v ceste, predieral sa lesom a len tak bezcieľne blúdil. Išiel kam ho nohy niesli. Nakoniec si ale sadol na jeden veľký koreň, ktorý trčal zo zeme a otvoril knihu. Začítal sa do nej a keď napokon prečítal aj poslednú stranu, zodvihol od nej hlavu a zistil, že sa už schyľuje k večeru. Slnko čoraz menej a menej prenikalo cez koruny stromov. Do hradu to bolo ďaleko, tak sa rozhodol, že tu prespí. Nanosil si nejaké lístie a vytvoril si tak provizórne lôžko. Ľahol si a premýšľajúc o knihe a Sendym zaspal.

Sakra! „Orene!” Nejsem stopař. Nenajdu tě, když se neozveš. „Orene!” zkusil to znovu, ale nic se nestalo. Tušil, že nějaká část lesa bude vlastnictvím lidí, ale pokud překročí hranici, bude to problém. Zaťal zuby i pěst a po té se otočil na dva doprovodné vojáky. „Sežeňte všechny a jděte ho hledat. Hned!” byl rozčílený. Srdce zběsile tlouklo a bolelo, jako by mu ho právě někdo trhal z hrudi.

Ráno sa prebudil na čvirikanie vtákov a šum lístia. Otvoril oči ale to čo zbadal ho ani v najmenšom nepotešilo. Okolo neho stáli traja elfovia. Neboli príliš ozbrojený, usúdil z toho teda, že sú to prieskumníci. Som v riti. Skonštatoval jasnú pravdu. Dúfam, že nezistia kto som a nenájdu knihu.

„A... ahoj?“ váhavo ich pozdravil Oren.

Mysliac, že im nerozumie prehovorili bez najmenších obáv svojím jazykom. On im však rozumel všetko. Nedal však svoje prekvapenie najavo. Vedeli kto je a bavili sa o tom, či ho majú alebo nemajú zobrať pred kráľovnú. Musím zmiznúť. Budem sa chovať ako nejaký hlupák, snáď ich obalamutím a podarí sa mi odísť. Všetci traja majú svetlé vlasy, dokonca viac ako Sendy, takže asi nebudú ktovie aký bojovníci. No sú traja a aj keď na elfské pomery sú slabí na naše sú silnejší ako ktorýkoľvek najsilnejší človek.

„Mohli by ste mi prosím pomôcť, ctihodný elfovia? Bol som tu na prechádzke ale zašiel som ďalej ako obvykle a stratil som sa. Ukážete mi kadiaľ sa dostanem naspäť do mesta? Prosím,“ hral na nich divadlo Oren.

„Hej človeče,“ prehovoril na Orena jeden s elfov ľudskou rečou, „nehraj sa tu na tupca a nejakého chudáka. Vieme, že si princ Ferra. My nie sme taký hlúpi ako vy ľudia.“

Sakra a teraz čo? „Dobre, tak už hrať nebudem, no aj tak čo tu chcete?“ okamžite zmenil Oren spôsob hovoru.

„To by sme sa mali pýtať skôr mi teba ľudský princ,“ odpovedal mu elf.

„Ale ja vám odpovedať nemusím. Teraz mi uvoľnite cestu, musím sa vrátiť,“ povedal a snažil sa medzerou medzi nimi dostať preč. Oni ho ale chytili a zastavili.

„Takto by to ale nešlo. Pôjdete s nami princ Ferra,“ pošepkal mu do tváre jeden z elfov. Zviazali mu vpredu ruky aj oči a viedli ho lesom do ich ríše. Sendy, uvidím tvoj domov. Kupodivu som rád, lebo ako svoj posledný obraz, ktorý zočím bude miesto, kde si sa narodil. Zbohom.

Desítky vojáků prohledávalo les a Sendanen s nimi. Neměl ponětí jak ho hledat a kde. Dokázal se rychle orientovat, ale něco hledat, bylo nad jeho síly. Z jeho přemýšlení o tom, jak najít prince, ho vytrhl jeden z vojáků. „Tady! Něco jsem našel!” Sendanen se k němu rozběhl. Zahlédl upravené místo na spánek. Podíval se nahoru a po té na vojáky. Byli unavení, už jej hledají celý den. „Koně,” řekl.

„Prosím pane?” nerozuměl mu voják. Zřejmě to řekl svým jazykem.

„Koně,” zopakoval to a voják kývl. „A vy ostatní na hrad a dejte si volno!” zvolal. Na okraji lesa Sendanen na koně nasedl a vyrazil k nalezenému místu. Doufal, že tam najde něco viditelného, co ho dovede k Orenovi. Lidský stopař mu pověděl, že je tam víc stop. Že Oren nebyl sám. A kniha tam nebyla. Jestli ji u něj naleznou, bude to problém. Nedaleko od místa zpozoroval značení lovců. Našli ho a nedaleko bude stanoviště.

-----

„Co to je?” ozval se za lovci chladný hlas, když Orena zavírali do klece.

„To je velmi vzácný úlovek, Generále Andreli,” usmíval se hrdě jeden z lovců.

„Je to syn lidského krále,” pochlubil se druhý. Mluvili svou řečí ale Oren jim rozuměl, díky Sendanenovi, který ho to naučil.

„Syn lidského krále, říkáš? A co s ním?” pokračoval, i když už lovci odcházeli.

„To už rozhodne sama královna a nebo její rádci,” pokrčil rameny. Generál Andrel jen něco procedil skrze zuby a probodl pohledem Orena. Sprostá slova a nadávky ho Sendanen nenaučil.

-----

Bude to dlouhá cesta, snad to stihnu včas. Zadoufal na cestě Sendanen a hnal koně vpřed.

Orena viedli veľmi dlho, mal pocit akoby kráčal veky, až napokon prišli do cieľa. Sňali Orenovi pásku z očí a on sa mohol konečne porozhliadnuť, kde je. Kam ma to priviedli? Toto, že je ich mesto?

Mesto nebolo tak veľkolepé, ako Oren počul. Boli to skôr chatky zo dreva, mechu a lístia ako krásne domy v korunách stromov. Nič okázalé. Žiadny mramor, žiadny hodváb ani zlato. Zrejme to boli všetko klamstvá len aby sa mohli elfovia vychvaľovať. Bol z tej falši znechutený. Chovajú sa ako nadradená rasa a pri tom žijú ešte horšie ako u nás ľudia v meste. A tomuto oni vravia kráľovstvo? Smiešne.

Priviedli ho do stredu toho mesta a tam ho zavreli do klietky na oči všetkým ako nejaké divoké a nebezpečné zviera. Rozumel im všetko čo hovorili. Počúval ich ako o ňom rozprávajú samé zlé veci, ale priveľmi sa tým netrápil. Bol na také reči zvyknutý, hoci ho mrzeli.

Ale potom prišiel nejaký elf, podľa ich reakcie usúdil, že má vyššiu hodnosť ako oni. A keď ho napokon oslovili zostal na neho hľadieť s doširoka otvorenými očami. Generál Andrel. Stále mu znelo v ušiach. Tak toto je môj pravý otec? Tento elf, ktorému akoby som z oka vypadol? Tento elf, ktorý ma opustil a nechal mňa aj moju mamu napospas tomu tyranovi? A hoci neviem čo mi to teraz povedal, z jeho pohľadu a chovania predpokladám, že to neboli žiadne pekné slová. Mám mu vôbec povedať, že som jeho syn? Nie... nemá to cenu, aj tak by tomu neuveril.

Oren sa schúlil v rohu klietky a nezostávalo mu nič iné len čakať.