Nie, otče, už nie, prosím, to stačí! Neubližuj mame, nie! Prosím, urobím čo chceš! Len už ju nechaj! Otče! „Nieeeeeeeee!“ zreval na celú komnatu. Oren sa prebral celý spotený z nočnej mory. Práve dnes sa mu zase musel snívať ten sen z detstva, keď mu jeho otec zabil matku. Sedel, tvár si skryl do rúk a rýchlo dýchal.

Sendanena to probudilo. Rozhodně čekal rozlíceného špinavce, jak si on, hnusný elf, navíc zajatec, vůbec dovoluje ležet ve stejném loži s princem. „To musela být dost hnusná noční můra,” řekl jen. Taková svině nebyl, aby ryl do tak bolestivých ran. „Už je dobře,” mluvil jen lehce. Nebyl si jistý, zvolenými slovy, ale snad se trefil.

„Áno. Nič to nie je. Je mi dob... čo?“ hovoril ale v pol vete sa zarazil a otočil sa za hlasom. „Ty... ty... čo tu... chceš? Čo tu do riti robíš? Ako si dovoľuješ ležať vedľa mňa na posteli,“ reval po ňom Oren ako zmyslov zbavený. Tak ono nestačí, že leží v mojej posteli ale musel ma tiež vidieť ako sa zobudím z nočne mory. Kurva! „Vypadni. Okamžite vypadni! Stráže!“ skríkol po nich až sa s prekvapením vrútili dnu. Poklonili sa a pozreli na princa. Nekomentovali nijako scénu, ktorú mali pred sebou len čakali na rozkaz. „Okamžite ho odveďte do cely,“ rozkázal a vyšiel sa na balkón upokojiť.

Sendanen se nijak nebránil. Poslušně jako pejsek vstal a šel vstříc svým věznitelům. V šatlavě se usadil a zasmál se. “Vypadá to, že vězení je mi blíž, než jsem si myslel.” Poznamenal do ticha, zřejmě sám pro sebe. Vězni sousedící s ním se raději drželi dál.

Trvalo hodnú chvíľu než sa dal Oren ako tak dokopy. Stále sa v myšlienkach vracal k tomu snu i keď čoraz menej a menej. Do popredia sa dostával nový obraz, nová myšlienka na elfa ležiaceho vedľa neho ako ho tíši a upokojuje. Normálne to vyzeralo akoby sa o neho staral. A ja som na neho len nakričal a nechal ho zavrieť. Musím sa mu nejako ospravedlniť. Ale tak aby som pred ním nestratil tvár. No až zajtra. Teraz idem spať. Ako si povedal, tak aj urobil. Zaliezol do postele vyhriatej od dvoch osôb a snažil sa zase zaspať. No ten pocit, že tam vedľa neho niekto je, tak blízko ako nikto nikdy nebol v takej situácii, mu na pokoji nepridávalo. Takto premýšľajúc sa nakoniec predsa len opäť ponoril do snov.

Ráno hneď ako sa zobudil a pripravil, dal si zavolať elfa do jeho komnaty.

Elfa přivedli. Nebyl svázaný, protože šel dobrovolně. Vojáky celkem snadno přesvědčil, že nehrozí nebezpečí a ani útěk. Sice byl trochu unavený a špinavý, ale přesto když vešel tak špinavce poctil úsměvem. Vešel do pokoje a opřel se o kraj stolku. Nahlédl na několik popsaných papírů a pak zpátky na špinavce.

„Vyspal si sa dobre?“ spýtal sa Oren keď pohliadol na špinavého elfa.

„Ani ne. A ty, špinavče?” zeptal se ho na oplátku a prsty si prohrábl rozcuchané zlatavé vlasy.

„Ako keby si to sám nevedel, ale to nechajme stranou,“ povedal a vykukol na chodbu. „Zavolajte Rinu aby to okamžite priniesla!“ rozkázal strážam a zavrel za sebou dvere.

O chvíľu sa ozvalo klopanie na dvere. „Vojdi!“ povolil Oren a dnu vošla slúžka s ešte s ďalšími dvomi a niesli podnose s jedlom. Všetko to položili na stôl a s poklonou odišli. Oren obišiel stôl a sadol si zaň. Ukázal na jedlo a povedal elfovi: „Jedz!“ Dúfam, že to ako vďaka stačí a hlavne to z toho nepozná. Som celkom nervózny, ešte som nikomu nijako za nič neďakoval. Ono ani nebolo za čo.

Sendanen civěl na jídlo, lidské jídlo a zkřivil úsměv v nechuť. „Čím jsem si zasloužil takovou hostinu?” zeptal se špinavce a prohlížel si to jídlo. Hlad je hlad a tak se přemohl a něco z toho vzal a zkusil. Nevěděl, co to bylo, ale nechutnalo mu. Bůhví co to sežral, za nahořkle kyselou věc. Překonával to. Teď pravděpodobně nic jiného nedostane. Nadechl se a podíval na špinavce. „Tohle běžně jíte?” ukázal na to jídlo.

„Nechcem aby si mi tu skolaboval od hladu a nedokončil svoju úlohu, kvôli ktorej som ťa sem priviedol. Máš s tým problém?“ spýtal sa ho a sám sa pustil jedla. Chutí to dobre, čo sa mu stále nepáči. Tak ja si dám tú snahu s tým, že mu prejavím vďaku a on nad tým ohrnie nos. Nevďačník. „Tak buď hladný ak ti to nechutí. Nebudem sa ťa o to prosiť,“ povedal a pokračoval.

Pozoroval ho jak a hlavně, co jí a napodobil ho. Rozhodně to chutnalo jinak a o moc lépe. Tak tak se držel, aby přinesené jídlo nepolkl naráz. Když dojedli, špinavec nechal odnést nádobí a znovu se usadil za stůl a Sendanen ho znovu sledoval. Upřeně se na něj díval.

Oren na sebe nedal nič poznať ale v duchu sa usmieval. Bol rád, že to elf nakoniec zjedol. Chcel pokračovať v prekladaní ale elf ho stále pozoroval a tým ho znervózňoval. Mal pocit akoby videl až do neho, tými modrími očami, ktoré na neho neustále upieral. Vnímal to až príliš, zrýchľoval sa mu tep aj dych až musel vyjsť na balkón a prevetrať si hlavu.

Sendanen ho pozoroval, ale nešel za ním. Po té vzal čistý papír a napsal tam pár slov, které se v knize objevily a které sto procentně poznal i on. Přepsal je jak ve svém jazyku, tak i význam do jeho řeči. Byla to slova, jako pilíř, vězení, moc, síla, touha a přání. Vybral je schválně a usmíval se, když je psal.

Spamätaj sa už konečne. Povedal si a vrátil sa do komnaty. Postavil sa za elfa a nakukol mu cez rameno čo mal napísané na papieru. Prečítal si to a monotónne sa ho spýtal: „Chceš mi tými slovami snáď niečo povedať?“

“Já ne. Ale ty mi je říkáš.” Odvětil mu aniž by se na něj podíval. Podal mu list. Když si jej špinavec vzal Sendanen ukázal na touhu a s úsměvem řekl. “Nuven'in, ale také se říká or isalathe. A to je touha trochu jiného druhu.” A vyměnil si s ním místo. Šel na balkon.

Oren mu šiel hneď v pätách a povedal mu: „HEJ! Kam ideš. Ešte sme neskončili. Vráť sa a rob čo máš. Myslíš, že mi stačí keď mi povieš ako sa číta len jedno slovo? Vráť sa, hneď!“ Zdôraznil tú poslednú vetu hlasom a upreným pohľadom do tých jeho. V ruke držal ten papier a prikročil až k nemu, strčil mu ten papier do hrude a povedal: „Pokračuj!“

Sendanen si přidržel ten papír na hrudi a ukázal na pilíř: „Tarma,” posunul prst na vězení, „Mando,” další slovo moc, „Acca.” Pomalu posouval prst na slovo síla a jeho hlas se měnil na lehčí: „Tuo.” Po tomhle se naklonil blíže k němu a touhu vyslovil s upřeným pohledem do očí: „or isalathe,” zvolil tu druhou, tu významově jinou a poslední bylo přání. “Ire.” Předal mu papír zpět.

Oren v tichosti počúval elfa ako mu číta tie slová a keď sa dostal k slovu túžba a zapozeral sa mu do očí, mal čo robiť aby to predýchal. Na konci si zobral papier naspäť, chytil elfa za zápästie, že ho potiahne dnu. No v sekunde ako sa ho chytil, ho aj hneď pustil akoby sa popálil. Radšej mu teda povedal: „Poď dnu a pokračuj, je toho pred nami ešte veľa a ja nemám toľko času. Otec chce výsledky.“ Sakra, čo to robím? Prečo som mu chytil ruku. Nie, nie, nie, musím s tým prestať a začať sa k nemu opäť správať ako k väzňovi.

Sendanen jenom udiveně zíral. Domýšlel si spoustu věcí a všechny vedli k jedinému. Přeháníš to. Prohrábl si své vlasy a vydal se za špinavcem. Usadil se na druhou stranu stolu a přivlastnil si onu knihu. Chvilku si v ní četl a pak ji odložil, aby si něco opsal. Opisoval si hlavně ta slova, která neuměl přečíst a nebo neznal jejich význam. Teď by se mu hodila knihovna u něj doma, jenže tam ho nepustí ani blázen. Navíc i kdyby se do města dostal, nepustí ho zpět. „Ochránci chrámu artefaktu.” Netušil jestli to slovo je artefakt, ale zřejmě ano, když je to město jeho úkrytem a mají ho - měli ho chránit. Větu nevědomky vyslovil nahlas. Chtěl pokračovat v práci, ale už neměl chuť. Tohle ho nebavilo ani náhodou. Raději by měl v ruce jakoukoliv zbraň a šel si vybít energii někam jinam. Protáhl se na křesle a zívl. Uvelebil se v něm a pomalu se odebíral do světa snů.

Oren sa učil slová, ktoré mu elf prekladal ale spozornel hneď ako elf vyslovil svoju myšlienku nahlas. Ochránci artefaktu Kto to má byť? Chcel sa ho na to spýtať ale elfovi sa zrejme už pracovať nechcelo. Zavrel oči a zaspával. No to si snáď rob srandu. Kto mu dovolil spať. „HEJ!“ zreval po ňom a štuchol ho tak, že skoro spadol zo stoličky. „Nespi! Máš tu prácu!“ doložil ešte celkom nahnevaným tónom.

Sendanen byl rozespalý, co jiného měl dělat. Chtěl se ponořit do snů a tam si zabojovat. Ale nenechá ho. Špinavec. „Dej pokoj!” zavrčel podrážděně. „Chceš vlastnit divokého mazlíčka a myslíš si, že tě hned bude poslouchat?” pousmál se. „Na to zapomeň,” řekl a uložil si hlavu pohodlněji do opěradla a pokusil se o spánek znovu.

No to snáď... Prudko ho žďuchol ale tým stratil rovnováhu až sa stolička prekotila dozadu a on aj s elfom spadol dozadu na zem. A on skončil rozplesknutý na elfovi.

“No, no, no.” Zasmál se. “Ty, nemusíš tak divočit, špinavče.” Chytil ho pod pažemi a nadzvedl, jako pírko. Jako by vůbec nic nevážil. Jako malé zvířátko, se kterým si právě hraje.

To... to... to čo má byť? „Čo si to dovoľuješ? Ja sa viem postaviť aj sám. Ale teraz už... stráže?“ zavolal stráže a nechal elfa odviezť do cely. Odišiel sa na balkón upokojiť. Bol tam dlho do noci, než bol konečne unavený natoľko, že sa vybral do postele.

Takto plynuli ich dni. Prekladali knihu, elf ho učil ich jazyk a v kuse sa hádali a robili si naprieky. Až si ho asi po troch mesiacoch nechal predvolať kráľ.

„Orene, ako pokračuješ?“ spýtal sa ho kráľ.

„Ide to. Ale veľmi pomaly, je to spojený jazyk elfov a ľudí. Takým jazykom dnes už nikto nehovorí. Takže to ide dosť ťažko,“ odpovedal mu so sklonenou hlavou. Nedokázal sa pozerať do tých krutých čierny očí.

„Tým mi chceš naznačiť, že to nedokážeš? Mám na to prideliť niekoho iného? A nie je to tak, že to ten elf vie ale úmyselne to tají?“ zahrmel kráľ.

„NIE! Určite to tak nie je. My... nie JA to zvládnem. Nesklamem ťa ani urodzený rod Ferra do ktorého som sa narodil a mám tú česť nosiť to meno,“ upokojoval princ rozhnevaného kráľa.

„Dobre, dobre, tak sa mi to páči. Tak rob, onedlho si ťa zase nechám zavolať a potom dúfam už pre tvoje dobro, že budeš mať výsledky!“ varoval ho kráľ.

Oren rázne odišiel z korunného sálu a rovno zamieril na elfom do väzenia. „Chcel si sa nejako vybiť, že? Máš teraz možnosť. Poď so mnou!“ povedal mu ani sa na neho poriadne nepozrel ako bol nahnevaný.

„Hmm?” podíval se na něj a pak zase odvrátil zrak. „Donuť mě!” znuděně si zívl, ale z kobky se nehnul. Už tady měl vyhřáté místečko. Nebyl žádný učenec. Neuměl si s tím nijak víc poradit. To s mečem by si poradil. Jako bojovník se narodil a tak i skončí. A na to, že ho po každé srandě vykázal do basy, neměl náladu. Zhýčkaná špinavá existence. Ano. Sendanen je naštvaný.

Do riti, nemám teraz náladu na to tvoje správanie. Kývol na stráže a tie sa hneď pustili k elfovi a doslova ho skopali z postele. „Okamžite zdvihni svoj zadok a poď!“ rozkázal mu Oren.

Sice opatrně, ale přece měli větší strach ze špinavce, tak nakonec Sendyho násilím vytáhli z jeho oblíbeného místa. Nepral se s nimi. Kdyby chtěl tak je přemůže, ale trpělivost mu docházela. Pohrávat si s ním nikdo nebude. Sice byl vyhnán ze svého místa, ale na tom druhém, mimo vězení, se také odmítal hnout. „Co po mě vlastně chceš?” štěkl po něm značně podrážděně.

„Potrebujem si vybiť zlosť a ty určite tiež, tak už konečne zdvihni ten svoj lenivý zadok a nasleduj ma!“ prehovoril na neho zvýšeným hlasom Oren.

Sendanen se tedy postavil, pokusil se oprášit nějakou tu špínu, co na něm ulpěla a naznačil rukou, že jej má vést. Zase si chce hrát na velkého vládce. Pomyslel si. Naštvaný byl pořád. V porovnání s člověkem, měl Sendanen trpělivost snad svatou. U elfů to byl spíš výbušný typ.

Oren ho viedol von z hradu na cvičisko. Bolo to blízko lesa. Miesto, kam rád chodieval. Neboli tam síce žiadne hradby ani iné väčšie oplotenie ale práve preto ho mal rád, cítil sa tam voľný. Ale teraz keď stáli obďaleč stráže, sa veľmi uvoľniť nedokázal. „Uprednostňujem viac luk ale na to aby som sa dobre vyzúril mi to nestačí. Takže...“ povedal a podal mu meč. Obliekol si len ľahké brnenie a postavil sa do bojovej pozície.

„Chceš se mnou bojovat?” zeptal se posměšně. Nevěřil tomu, jak si troufá.

„A čo si myslíš, že prečo som ťa sem dotiahol?“ neveriacky sa ho spýtal Oren.

„Ale nesmím tě zabít,” pousmál se. “Předpokládám,” ujistil se.

„No ak sa chceš odtiaľto dostať živí tak nie. nesmieš ma zabiť,“ ozrejmil mu to Oren. „Tak už začni a nemel!“ rozkázal a sám sa po ňom ohnal mečom.

Sendanen jenom ladně uskočil. „To pak s tímto, nelze bojovat. Při první příležitosti, bych tě minimálně zranil,” oznámil mu a nastavil mu před oči meč.

„Kto hovoril o nezranení? Ja som hovoril len o zabití,“ vyjasnil Oren situáciu a opäť zaútočil.  Urobil otočku doprava a ohnal sa mečom. Chcel seknúť do boku.

“Nuž, beru na vědomí.” Pousmál se. Sic to i tak bude problém a meč nebyl jeho. Sžít se s ním bude těžké. Navíc když nemá ten druhý. Sendanen nastavil svůj meč proti útoku a odrazil jej. Rozhodl se být defenzivní a nijak moc neútočit, aby toho špinavce nezabil.

„Nepodceňuj ma a bojuj naplno!“ zreval po ňom Oren.

Bylo to jako hodit rudý hadr býkovi. Sendanen byl rychlý a byl snad všude. Meč držel v levé ruce a princovi nezbývalo nic jiného než se jen bránit. Sendanenovi údery byly silné a tak špinavec jen chytal rovnováhu a otáčel se tam, kde Sendanen řekl. “Tady jsem.” Možná to s levou uměl hůře, ale pro drtivou většinu protivníků, byla levá nezvyklá a těžší. To Sendanen věděl a proto levou používal. Nakonec po dlouhé půlhodině útočení to špinavec nevydržel a poslední útok na jeho meč, mu jej vyrazil z ruky. Sendanen pak v klidu napřáhl meč ke špinavcovu krku a řekl. “Šach mat.” Trochu zadýchaný, ale vybitý a spokojený Sendanen. Usmíval se a pak meč sklonil se slovy. “Měl by sis potom zchladit rameno. Aby tě tolik nebolelo.”

Oren stál s rozpaženými rukami a bradou vystrčenou kvôli meču dohora. Pot mu cícerkom tiekol po tvári a snažil sa chytiť dych. „Rameno... nie je to nič na čo by som nebol zvyknutý. Ale divím sa. Ty sa zaujímaš o moje zdravie? Odkedy? To je mi novinka. A...“ nedokončil vetu pretože sa prudko otočil smerom k lesu. Zazdalo sa mu, že tam niečo počul. Potom potriasol hlavou a otočil sa naspäť na spokojného elfa. Asi sa mi to len zdalo.

Sendanen z onoho místa ale nespustil oči. Pořád se tam upřeně díval. Něco tam bylo. Na zvíře hlučné. V dáli se něco zalesklo a Sendanen slyšel klapnutí. Jako kladka na kuši. V tu chvíli do prince strčil a ten spadl na zem. Něco se kolem nich mihlo, jen tak tak šipka z kuše prince nezabila. Jen škrábla. Sendanen se rozeběhl směrem k lesu. Běžel tak rychle, že vrazi ani nestihli reagovat. Jednoho, s kuší v ruce, schovaného ve křoví, zabil ranou mečem do hlavy a druhého opodál probodl. Třetí se dal na útěk a tak po něm ten meč hodil. Padl. Tohle Sendanena celkem zaměstnalo a tak popadal dech a vydýchával adrenalin. Po té se vydal zpět k princovi, který to sledoval a prošel kolem mrtvého těla člověka, ze kterého vytáhl svůj hozený meč. Došel k princovi a chytil ho za ruku. Vypadal, že je připravený na nějaký další útok. „Jdeme. Tady není bezpečno.” A táhl ho zpátky kudy přišli.

„Počkaj,“ povedal a vytrhol si ruku z jeho zovretia, „chcem ich vidieť.“ Otočil sa a zamieril na kraj lesa za nimi. Stráže už boli u nich a uisťovali sa, že sú mŕtvy. Oren sa k nim postavil a pozeral sa na ich tváre. Asi ľudia z mesta.

Sendanen se postavil těsně za prince a rozhlížel se. „Spokojený?”

„Ani neviem, už som si na to asi zvykol. Nestalo sa to prvý krát. Ale...“ obzrel sa na elfa, pousmial sa a doložil, „ďakujem.“ Strážam rozkázal aby telá odpratali a sám sa aj s elfom v pätách vydal do svojej komnaty. Nechal si tam priniesť jedlo a spoločne sa najedli.

Sendanen si musel malíčkem protáhnout ucho, protože měl pocit, že se asi přeslechl. Ale vypadalo to, že ne. Princ nechal přinést jídlo a znovu on jej znova sledoval při tom jak jí jídlo. „Po dobrém jídle je dobrý odpočinek,” zahlásil, vstal a na drzo se uvelebil v princově posteli.

„Za to, že si ma zachránil som ti poďakoval a dokonca ti aj dal dobré jedlo, ale nepreháňaš to už trocha? Ak chceš spať, zavolám stráže a pôjdeš do väzenia. Ale ja mám lepší nápad, keď už si tu, tak budeš opäť pracovať na tom preklade, za posledné mesiace sme sa veľmi nepohli. Seriem ma to,“ povedal a zavolal dnu stráže. „Ja idem zo seba spláchnuť tú špinu a pot. Ty pracuj. Za chvíľu sa vrátim,“ povedal elfovi a odišiel sa okúpať. Vyzliekol sa a skontroloval si ranu na ramene. Nebola hlboká, bolo to skôr škrabnutie, ktoré ho trocha štípalo. Ľahol si do kade s teplou vodou a zavrel oči. Nechával zo seba opadnúť všetku únavu a špinu. Bolo mu tam tak dobre, že ani nechcel vyjsť. Strácal sa v tom príjemnom pocite tepla a hlava mu klesala a klesala až pod hladinu vody.

Sendanen se zamračil. Zvedl se z postele, kterou zašpinil, protože už týdny neměl žádnou koupel. No dneska se alespoň dobře najedl. Došel ke dveřím, které otevřel a hodlal princátko řádně spražit nachystanou rýpavou větou. Nikde ho ale nevidel. Bylo to divné a tak zamířil k té věci na vodu. Tak nějak to tušil. Jenže nebylo to tak, že by se pod hladinou vody před ním schovával. Něco bylo špatně. Princ nemohl být tak unavený aby jen tak zaspal při koupeli. Oči mu padli na tu ránu na princovém rameni a pak Sendanenovi došlo, co to znamená. Otrava. Ta šipka z kuše. Vytáhl ho z té kádě a položil na zem. Nedýchá. Zjistil to hned, jak ho položil. Srdce mu nebušilo. Neslyšel ho. Vždycky ho slyšel. Jen u něj. Bilo rychle a splašeně. Teď bylo ticho. Moc se mu nechtělo, takto se dotýkat špinavce, ale byl to jediný člověk, díky kterému byl ještě na živu. Sepnul ruce na jeho hrudi a několikrát na ni zatlačil. Po té mu vzal hlavu do rukou zaklonil ji a zhluboka se nadechl. Sklonil se k jeho rtům, neprodyšně se na ně natiskl a vydechl. Toto několikrát zopakoval, než se princ po posledním vdechu rozkašlal. Otočil jej na bok, aby mu pomohl s vykašláním vody a neubránil se konejšivému hlazení po ruce. Když přestal kašlat, sklonil se k němu, aby se přesvědčil, že dýchá. Dýchal. Sice slabě, ale přece. „Špinavče. Slyšíš mě?” promluvil k němu.

Kdyby ta šipka zasáhla jeho, tak by se nic extra nestalo. Ale člověka? Navíc netušil, co to je za jed, aby ho mohl léčit. Šipka je daleko. Než by pro ni došel, byl by s princem konec. Bude to hop nebo trop. Zariskoval a tipl ten nejčastěji používaný jed. Odnesl mokrého a nahého špinavce do jeho postele a zařval na stráže.

Stráž u dveří vběhla dovnitř a naskytl se jim obrázek, sklánějícího se zajatého elfa, nad polomrtvým princem a nejdříve nevěděli jak reagovat. Chtěli Sendanena zabít, ale ten je ihned vykopl s úkolem. Vyžádal si od nich několik druhů bylin a vyhnal je to sehnat. Jeden ze strážných se vydal rychlým krokem pro to, co Sendanen žádal, a druhý zůstal v pokoji a sledoval je. Hlavně Sendanena. Nevěřil mu. „Špinavče, slyšíš mě?” zkusil znovu jestli zareaguje. Voják dovedl nějakého muže, který smrděl hůř, než kterýkoliv špinavec. Hlavně smrděl po spálených chlupech. Asi si myslel, že když do ohně hodí, třeba, liščí ocas tak bude mrštnější nebo co. Zkřivil úsměv a vyžádal si od něj co chtěl prvně.

Sendanena však čekala, ještě jedna zkouška odvahy. A to, dostat protijed do prince. Kromě toho, že mu tím přípravkem potřel ránu, byla potřeba aby v něm protijed koloval rychleji a aby jej bylo víc. S trochou bylinného protijedu v ústech se znova skláněl ke rtům prince. Dotkl se jich, pootevřel a nechal přetéct protijed do úst prince. Cítil se jako idiot. „Za hodinu se uvidí,” řekl a sedl si vedle něj. Možná to bylo to správné a projde horečkou a nebo to nebylo to správné a zemřou oba.

Oren sa po oživovaní rozkašlal a trochu nabil vedomia. Hmm? Čo je...? Potom však opäť stratil. Jed sa v ňom pomaly šíril a on blúznil v horúčke. „Zima.... kto?“ pošepol Oren po tom čo sa mu podarilo trocha pootvoriť oči a rozmazane videl nad sebou nejakú tvár. Horúce... Princ sa celý triasol a ostatný bez dychu čakali, či ten protijed zaberie.

Čakali viac ako hodinu, keď sa princ konečne prestal tak veľmi triasť a trocha otvoril oči. „Hej, čo sa deje?“ šepol na elfa, keď sa mu ho podarilo zamerať očami.

„Už nic, špinavče,” usmál se a spadl mu kámen ze srdce, „teď se prospi.” A asi to byl reflex, nebo něco. Nedokázal si to vysvětlit, ale pohladil ho po vlasech.

Tak veľká. Je to príjemné ale prečo to robí? „Mohol si ma nechať zomrieť. Mal by si odo mňa pokoj,“ pošepol.

„Nemohl,” ale neřekl proč. To si raději nechá pro sebe. „Teď spi.” Vstal z postele a mířil si to k vojákům. Stejně tu nemá co dělat a v base si alespoň pokecá. „Zřejmě budu muset do vězení,” oznámil přítomné stráži.

Princ si prudko sadol a zvolal zo všetkých síl ktoré v sebe našiel: „NIE! Zostaň tu!” A strážam rozkázal: „Noste sem pre neho len jedlo a vodu. Inak sem nikto nevkročí!“ A zase spadol naspäť do perín.

Z toho křiku i Sendanen nadskočil. Princ po té usnul sladkým spánkem a Sendanenovi nezbylo nic jiného, než jej pozorovat a nebo pracovat. Něco přeložil, ale nebavilo ho to moc dlouho. Uložil se vedle prince a ze zírání do jeho tváře se ponořil do snů.

Je mi teplo. Odkedy je perina tvrdá? Čo? Prebral sa s údivom Oren, pretože ležal na elfovej hrudi. Použil ho ako vankúš. „To... to... prepáč...“ doložil potichu Oren a odtiahol sa preč od zdroja tepla, tak aby ho nezobudil. Aj keď si to nechcel priznať, vďačil mu za veľa.

Sendanen byl v polospánku a tak prince reflexivně přitáhl zpět. Pak otevřel oči a podíval se na něj. „Už je ti dobře, špinavče?” zeptal se ho. Takhle je to nuda. Nemůže ho popichovat.

„Uhm,“ zamrmlal ako súhlas a ďalej počúval tlkot elfovho srdca. Upokojovalo ho to. Ani si nepamätal kedy naposledy bol niekomu tak blízko ako teraz. Prečo práve on. Zo všetkých ľudí na svete, prečo to musí byť on čo sa pre mňa stáva tak dôležitým.

“Sendanen,” řekl své jméno. Usoudil, že by nebylo špatný, aby ho znal.

„Čo?“ zmetene sa ho spýtal Oren.

„Moje jméno,“ upřesnil.

Zodvihol hlavu a pozrel sa na neho. „Aha, ja som Oren, princ z rodu Ferra, dedič a následník trónu v kráľovstve Ferreva,“ predstavil sa celým menom Oren. „Čo ťa viedlo k tomu aby si mi prezradil meno? Myslel som si, že sme pre teba všetci špinavci?“ spýtal sa ho ale vyhýbal sa mu pohľadom.

„Nijak si mi neříkal,” řekl a pokrčil rameny. „A už se mi nechtělo říkat ti *špinavče*. Budu ti tak říkat, jenom v případě, že tě budu popichovat,” oznámil mu a škodolibě se na něj usmál.

„Vedieť niekoho meno je také osobné, nebolo to potreba. Nemáme medzi sebou žiadny vzťah,“ povedal a ďalej sa pozeral preč. Nechcem ťa pustiť.

Sendanen se otočil. Shodil tak ze sebe prince a zapřel se rukama u jeho hlavy. „Ty si to možná nepamatuješ, ale já to cítím pořád,” snažil se být tajemný. Sklonil se k němu a opřel své čelo o to jeho. „Viděl jsem všechno,” zašeptal. “To je víc než důvěrné,” pousmál se.

Oren bol stále slabý a preto nijako neprotestoval keď ho Sendanen pretočil na chrbát a dal sa nad neho. Čo si nepamätám? Čo stále cítiš? Čo si urobil? Pozeral mu do očí a cítil ako mu splašene bije srdce. „Čo si videl?“ spýtal sa ho.

Sendanen zvedl hlavu a jenom se usmíval. Zvedl svoji pravou ruku a těsně od princova těla ho rukou okopíroval. „Tohle všechno. Tak jak přišlo na svět.” Vrátil ruku zpět a vyměnil je. Levou rukou, konečky prstů se dotkl jeho rtů. „A taky jsem se dotkl tohoto,” byl pořád hrozně tajemný. Když položil ruku zpět tak se posměšně ušklíbl. „Celkem ušlo, co jsem viděl, špinavče.”

„To sa na teba podobá, čo? Každý krok, ktorý proti mne podnikáš, robíš tak aby som o tom nevedel,“ hovoril síce toto ale nebolo mu všetko jedno. Chcel zachovať chladnú hlavu ale nedarilo sa mu to. Cítil ako sa mu do tváre ženie červeň, no pripisoval to horúčke, ktorú mal.

„Někdy je lepší nevědět. Ne?” řekl a slezl z něj. Úplně opustil lože a zamířil ke stolu s knihou a spousty popsaných papírů. „A teď ještě spi,” doložil a dělal že bude na něčem pracovat.

„Ale ja chcem vedieť všetko!“ povedal mu po tom čo stratil v posteli jeho teplo. Osamel. Zrazu sa mu tá posteľ zdala obrovská. Posunul sa na stanu postele tak aby na Sendanena videl a než zaspal, pozoroval ho.

Sendanen se jen pousmál. Chce vědět všechno? Taky bych rád něco věděl. Jenom ta myšlenka Sendanenovi rozbušila srdce a nedokázal krotit zrychlený dech. Tohle nebyl adrenalin. Nedokázal to zařadit. Nechal ho nějakou dobu spát. Raději se upnul na onu práci než si uvědomil, že toho udělal opravdu hodně. Protáhl se na židli a přemítal, jestli provést co plánoval. Stejně to uděláš. O čem přemýšlíš. Počastoval sám sebe a usmál se. Vstal tedy a došel k loži prince. Posadil se na okraj a položil ruku na jeho tvář. Sladce spal. Odhrnul jeho neposedné vlasy a sklonil se k němu. Bylo to intenzivní a už se nesnažil krotit dech a ani srdce. Natočil si princovu hlavu a políbil ho.

„Hmm...“ zamrmlal Oren po tom čo ho prebral dotyk na jeho tvári a ústach. Podvedome zodvihol ruky a položil ich Sendanenovi na chrbát. Pritiahol si ho bližšie k sebe a tuhšie sa mu zavesil okolo krku. Priložil si hlavu k jeho krku a v tom objatí pokračoval v spánku.

„Tak princátko si bude spinkat dál?” položil otázku kterou mu tímto šeptal do ucha. „Orene, vstávej. Za chvíli přinesou večeři,” chtěl ho nalákat na jídlo.

„Hmm, nechcem, toto mi stačí,“ prehovoril Oren v polospánku bez toho aby si uvedomil čo robí. Hm? Orene? Ale... Až po chvíli si uvedomil čo počul a ako ho Sendanem nazval. Otvoril oči a zbadal nad sebou elfa. Chcel sa odtiahnuť a vynadať mu, že čo robí, ale zistil, že má okolo neho omotané ruky. Že to je on, ktorý mu bráni v tom aby sa vzdialil. Ajaj.

„Jídlo na tebe funguje. To je dobré vědět,” zasmál se a pokračoval, „to tě probudilo.”

Na jedlo som ani nezareagoval, ale keď to už spomenul, tak by som si niečo dal. „A čo mám dobré?“ spýtal sa ho po tom čo ho pustil a sadol si.

„Nosí ho pravidelně, takže teď nějak,” jenom co to dořekl někdo na dveře zaklepal. Přinesli večeři. Tak jako vždy. Jen tentokrát se ta služka už neusmívala. Protože byl Oren vzhůru. „Máš hlad?”

Oren si všimol slúžkin pohľad a hneď ho aj chuť prešla. No bol slabý a potreboval dočerpať energiu. „Niečo si dám. Otec... Kráľ tu nebol?“ opatrne sa spýtal Oren.

„Ne. Jenom ty, já a tvoje rty,” usmál se, zase rýpe a škádlí.

Kútikom oka zachytil slúžku ako odchádza so zvláštnym úsmevom na tvári. Nepáči sa mi to. mám z toho čudný pocit, ale… no nič. Takže tu nebol... hm? On a moje ústa? Až teraz mu došiel význam toho čo Sendanen povedal. Prekvapene otvoril doširoka oči a priložil si prsty na ústa. Prešiel si jemne po nich až potom prehovoril: „To... ale moje vedomie pri tom nebolo, takže to neplatí.“ Do riti, čo to trepem. To je akoby som ho zval k tomu aby to urobil ešte raz. I keď... zapozeral sa mu na jeho pery tvarované do úsmevu. Na tie dva ružové a plné polmesiace a mimovoľne si oblizol pery.

„Tak to zopakuji,” byl docela překvapený a raději nedal Orenovi čas protestovat. Chytil ho za hlavu a natiskl se na jeho rty. Nedobýval se, ale ta chuť byla cítit. Přece by si tohle nenechal jen tak vzít.

Áno... Oren sa jeho bozku poddal a otvoril ústa. Nechal jeho jazyk vkĺznuť dnu a preplietol si ho s ním. Začalo mu byť rýchlejšie srdce a lapal po dychu. No Sendanenových úst sa nevzdal.

Líbilo se mu, že neprotestoval a tak přitlačil. Položil Orena na záda, odlepil se od jeho rtů a přesunul se přes čelist ke krku. Jen lehce ho kousl a pak to místo políbil. Po tomto se Orenovi podíval do tváře. Chtěl vědět, jak moc se mu tohle líbilo.

Oren s ním spolupracoval, nechal sa položiť na chrbát a sám sebe sa čudoval, že neprotestuje. V hlave mu všetko kričalo. Je to chlap, rozumieš? Chlap. Zahnal ale tú myšlienku až úplne dozadu. Nechal sa bozkávať na krk a keď sa im opäť stretli oči, mal v nich túžbu a celé mu blčali vzrušením.

Líbilo se mu, co viděl. Uvelebil se pohodlněji nad něj, zapřel se o lokty u princovi hlavy a znovu si vzal jeho rty. Tak lákavé a toužící po něm. Ochutnával je. Lehce kousal. Proplétal s ním svůj jazyk. Tak hladově a neutěšeně. Jen chvilka odpočinku na vydýchání. „Orene,” zašeptal mu do rtů.

On sa pod jeho dotykmi, bozkami a pozornosťou, ktorú mu venoval úplne topil. Bol úplne opitý jeho prítomnosťou. Objal ho rukami a prechádzal nimi po jeho chrbte. Posúval rukou nižšie ale aj napriek vzrušeniu zbystril pozornosť, pretože započul na chodbe nejaký dupot. Tesne pred tým ako sa rozrazili dvere a vošiel kráľ stihol akurát povedať Sendanenovi: „Pusť, rýchlo!“ Mal som vedieť, že sa tá slúžka neusmieva len tak bez dôvodu. Sakra!