Mladý a rozmanitý svět plný rozličné zvěře a květů. Plný magie poskytnutá k využití, ale také vhodná ke zneužití. Díky ní byl život hned snazší v kruté divočině, ale i o mnoho těžší, když byla zneužita pro nedosažitelný cíl. Pro absolutní moc. Tři rasy. Tři rasy tuto divočinu obývali. Ale jen dvě nejvíce bojovali. Nejmladší lidé, trpaslíci ukrytí v jeskyních a nejstarší, magií protkaní elfové. Člověk a elf se rovnalo odvěkému nepříteli. Povídačky a politické proslovy nasvědčovali tomu, že lidé vinily elfy, že se jim vměšují do života moc. Elfově zase, že jsou mladou a hloupou rasou, která neumí zhodnotit následky, které plynou z jejich činů. Jedna válka byla zažehnána a panoval dlouhý mír. Díky jednomu alchymistovi, který stvořil artefakt. Artefakt který splnil kdejaké přání. Artefakt, který bylo třeba umět použít a on to uměl. Léčil, zachraňoval a plodiny posiloval, vodu čistil, vše co napomohlo míru, udělal. Jenže i pro něj si smrt přišla. Nebyl to nesmrtelný elf, ale žil velmi dlouho, díky artefaktu. Nikomu jej nedaroval jako dědictví a artefakt zničil. Tak se praví mezi lidmi. Artefakt je ukrytý, jehož polohu znají jen ti zasvěcení elfové.

Sendanen – elf – člen stráže

Přišel do hromadných ubikací vojska – královského vojska - a svlékal ze sebe špinavé hadry. Byl to vězeňský oděv. „Zase v base?“ posměšně se zeptal jeho společník. Blondýn jenom kývl a pokračoval v převlékání. „Ty už tam jsi jako doma,“ zasmál se a prošel kolem něj s poplácáním na rameno. Byl téže blonďatý a mířil do společných koupelen.

Tam měl namířeno i propuštěný vězeň. Usadil se vedle společníka a užíval si teplou vodu. Ve vězení byla zima a těsno, takže uvolňoval i svaly v lázni teplé vody. „Stejně máš štěstí. Já si dovolit takový názory tak…“ a prstem naznačil podříznutí krku. Bývalý vězeň nic neřekl. Jen se víc ponořil do vody a zadíval se na strop. Byla to precizní práce. Vůbec všechno, co se ve městě elfů postavilo, bylo precizní – z mramoru, zlata a hedvábí. „Taky bych chtěl mít takovou rodinu jako…“

„Nechtěl,“ přerušil jej. Společník zamrkal a raději v tom dál nepokračoval.

„Měl by ses trochu uklidnit a dostát svému jménu,“ napomenul ho. „Sendanen. Klidná řeka. Zatím jsi jako rozbouřené moře.“

„Sklapni Lassecanto!“ zavrčel.

„I tvůj bratr to říkal,“ pokračoval nebojácně.

„Nemluv o něm,“ narovnal se Sendanen a rozhodl se, si trochu zaplavat.

„Halcin ale jenom blbě nekecá! On ti tu hlavu vážně setne!“ křikl po něm.

„Vážně to myslím, Sendanene,“ pokračoval, kde skončil, když se převlékali do zbrojí. „Jak chceš postoupit do vyšší kasty, když obhajuješ špinavce,“ pokračoval.

„Neobhajuji,“ přestal s činností a podíval se na Lassecanta. „Jen jim všechno nežeru, jako tupá ovce,“ obhajoval svůj názor. „Navíc,“ vrátil se k oblékání do zbroje, „na co se snažit stoupat výš, když se bez magie nikam nedostaneš. Možná tak o dva stupně. To je daleko k rudým šerpám.“ Neměl chuť bojovat proti systému elfské společnosti.

„Takhle se ani neoženíš, když budeš pořád ve žluté a tvá snoubenka je…“

„Je mi to jedno,“ přerušil ho. „Já si ji nevybral.“ Lassecanta dokončil své zbrojení, také do brnění královské stráže, a než odešel, snažil se svému kamarádovi ještě jednou domluvit. „Víš Sendanene, že mágové jednou za čas přečerpají svoji manu, aby se jim potom zvedla? Zkusit to můžeš. Třeba s tvým druhým bratrem. Ten není až tak moc velký ledovec,“ poplácal ho po rameni a Sendanen se jen pousmál.

„Byla nám svěřena ochrana artefaktu, po kterém lidské plémě prahne,“ mluvila k nastoupené stráži královna, „je tedy třeba použít vše, co máme, abychom jej ochránili. A jedinou ochranou je jeho zničení. Dostanete-li se k artefaktu, zničte jej. Nepodaří-li se vám to, přineste jej ke mně a zničím jej sama.“ Královská stráž nasazena v boji proti lidem. A tedy i Sendanen, kterého právě propustili z vězení za nemístné poznámky ke svým učitelům. Zničím ho a bude klid. Byl přesvědčen o svém cíli. Vždyť mu sama královna řekla, že je důležitý. A královně byl oddaný, sic ho chránil věhlas rodiny a ne královna.

Oren – človek - princ a veliteľ vojska

Ozve sa klopanie na dvere. „Ďalej!“ povolí vstup tichý hlas. Do šera komnaty vstúpi so svietnikom v ruke slúžka, pokloní sa a prehovorí trasľavým hlasom: „Prepáčte Vaša výsosť, že Vás vyrušujem v tak neskorú hodinu ale Váš kráľovský otec si urýchlene žiada Vašu prítomnosť v korunnom sále.“

Slúžka sa opatrne odváži zodvihnúť hlavu, ale vzápätí to oľutuje, stretne sa totižto s párom zelených uhrančivých očí, ktoré sa na ňu tvrdo upierajú. Klaňajúc cúva z princovej komnaty a za dverami sa vydychuje zo strachu. „Prekliaty princ!“ pošepne si slúžka a vydáva sa so svietnikom v ústrety tmavej chodbe.

Css, aby si sa nezbláznila po tom čo si sem prišla. Pomyslel si ironicky princ. Otočil sa na balkóne a zapozeral sa von na ten šíri les, rozprestierajúci sa ďaleko do diaľky. Ešte, že mám komnatu otočenú smerom na les, nemohol by som sa stále pozerať na mesto a vidieť tých ignorantských ľudí. Naposledy sa pozrel na les a vydal sa tmavou chodbou len tak popamäti do korunného sálu. Stáže u veľkých dubových dverí sa poklonili a otvorili ich. Vstúpil a kráčal po modrom koberci lemovanom sochami svojich predkov až ku kamennému trónu. Na ňom sedela mohutná postava celá zahalená v čiernom odeve a s korunnou na hlave. Vysoko nad trónom visel ich erb s čiernym medveďom, revúcim a postaveným na zadných nohách. Pokľakne a pozrie sa do otcových čiernych tvrdých očí. „Volal si ma, môj kráľovský otec?“ oslovil ho a čakal.

„Vstaň Orene!“ rozkázal hromovým hlasom. „Dávam ti tri dni, zhromaždi naše vojsko a vydaj sa na planiny Gorenu. Počul som... že sa tam ukrýva tajomstvo artefaktu moci. Chcem ho. Pôjdeš tam a získaš ho pre mňa. Elfovia to určite nenechajú len tak bez povšimnutia. Znič ich, raz a navždy. Je najvyšší čas ten otravný hmyz vyhubiť. Už to nebude dlho trvať a vládnucou rasou budeme mi,“ povedal a začal sa nahlas smiať až sa to ozývalo od všetkých stien.

Konečne, na toto som čakal. Tak planiny Gorenu, fajn. Takže trafím dve muchy jednou ranou. Skvelé. Zlovestne sa pousmeje a s poklonou i prísľubom odíde zo sále, z ktorej sa ešte stále niesol zlomyseľný smiech kráľa.

Na druhý deň začal zhromažďovať vojsko a na tretí deň vyrazil s vojskom v závese cez mesto. Počas cesty sa na neho upierali pohľady všetkých občanov. Aj keď nechcel počul ich urážlivé šepkanie aj cítil ich pohľady z ktorých úplne sršalo ich pohŕdanie princom. Veď počkajte a uvidíte. Vrátim sa s artefaktom moci a všetci zaplatíte. Už sa viac na mňa nebudete pozerať s opovrhnutím ale s úctou. Pretože ja naplním svoju túžbu po pomste a vrátim sa ako kráľ. S týmto sľubom a túžbou v srdci sa usmievajúc vydal z brány v ústrety svojmu osudu.