Třicet devět hodin před výbuchem Vesuvu

Na pompejském fóru hoří. Zlatavé jazyky ohnivých plamenů šlehají vysoko k noční obloze. V nepokojném hadím svíjení ozařují průčelí monumentálních chrámů i nekonečná sloupořadí se sochami, které jako by kouzelnou hrou stínů ožívaly. Ne, provinční městečko světovládného Říma nezachvátil požár. Posvátný oheň založili sami kněží k uctění boha Vulkána. Urození lidé ve složitě nařasených tógách, i ti ostatní v docela obyčejných tunikách, hází do plamenů živé ryby, aby si zajistili přízeň vrtkavého Pána ohně.

„Dělej, Marcu! Vyber si už nějakou mřenku a hoď jí do ohně!“ sykne tlustý Lucius Popidius Secundus na svého syna.

Tmavovlasý, okatý Marcus váhá. Nechce se mu vydat živého tvora plamenům, jenže to tak dělají všichni.

„Na co čekáš, ty osle?! Chceš tady hrát lidem divadlo?!“ šeptá zuřivě Popidius a tučné tváře mu brunátní. Je pompejským édilem – vysoce postaveným městským úředníkem. Příští rok by rád ještě povýšil. Na přízni voličů mu záleží víc, než na čemkoli jiném.

„Jsi odporný! Všichni jste odporní!“ vykřikne Marcus, sáhne do kádě s šupináči a se zoufalým gestem vhodí rybu do ohně. V hnědých očích se mu zalesknou slzy. Odvrátí se, aby nemusel přihlížet bolestnému konci ubohého tvora. Je mu špatně. Ze všech okolo, ale nejvíc ze sebe. Už zase se nechal otcem donutit k něčemu, co vůbec udělat nechtěl.

„No konečně. To ti to trvalo! Chceš snad na celé město seslat neštěstí?!“ peskuje ho tiše otec, který navzdory vzrůstající zlosti vysílá k sousedům strnulé úsměvy. Nemusí všichni vědět, jaké má s nezdárným synem trápení. Neprospělo by to jeho slibně se rozvíjející politické kariéře.

Marcus se k němu se znechuceným výrazem obrátí zády a dá se na ústup, který se spíš podobá útěku. Vráží do lidí a nemotorně si mezi nimi razí cestu přes fórum.

„Marcu! Ihned se vrať!“ volá za ním édil, přičemž se křečovitě snaží zachovat blahosklonný výraz ctihodného muže. Působí to k uzoufání směšně.

„Uklidni se, drahý,“ tiší ho štíhlá, tmavovlasá Junie, která se víc než pomluv sousedů obává o manželovo zdraví. „Mysli na své srdce. Víš, jak na tom jsi. A na Marca se nehněvej. Vždycky soucítil se vším živým. Je to hodný hoch, snad jen trochu citlivý.“

Popidius zpraží svou ženu zlostným pohledem a zavrčí: „Už zase ho omlouváš?! Ten kluk je obyčejný slaboch! Tím jsi ovšem vinna ty! Rozmazlila jsi ho!“

Junie zmlkne a sklopí oči, které se tolik podobají očím jejího syna. Také v těch jejích se lesknou až příliš často prolévané slzy. Tohle manželovo obvinění si vyslechla již nesčetněkrát a pokaždé to bolí stejně. Její utrápený pohled padne na rybí tělíčka v ohni. Cítí se stejně jako ti ubozí, bezmocní tvorové. Už dlouho. To její manžel je tím plamenem, stravujícím svou zlobou celou rodinu.

 

Marcus pospíchá co nejdál od nenáviděného otce i od zvrhlého obřadu. Ulice Pompejí jsou nyní strašidelně temné a prázdné. Všichni jsou na Vulcanáliích. Hoch kráčí po vyvýšeném chodníku a v duchu lituje, že už nemůže běhat v krátké, pohodlné tunice jako všechny děti. Sněhobílá tóga dospělých mužů je dlouhá až na paty a dá se v ní ledatak důstojně kráčet, což je pouze lepší výraz pro dědkovské šourání. Marcus jí poprvé oblékl před několika měsíci, na své šestnácté narozeniny. Teď jí musí nosit při všech významnějších událostech, což je vážně k vzteku.

Hoch je ostražitý. Zneklidňuje ho, s jakou hlasitostí se v liduprázdné ulici rozléhají jeho kroky. Neměl by se v tuhle noční dobu pohybovat po městě sám. Správně by před ním měl jít otrok se zapálenou loučí a pořádnou sukovicí, s níž by v případě problémů bránil svého pána. Právě teď by se doprovod náramně hodil. Marcus polekaně vykřikne, když se ve tmě před ním cosi pohne. Zprvu se utěšuje, že je to snad jen toulavé psisko – dokud se neozve lidské zakašlání. Mužské zakašlání. Hlavou mu proletí všechna varování, kterých se mu od matky kdy dostalo, a že jich nebylo málo. Bohatý kluk jako on, to je neodolatelné lákadlo pro všechny zvrhlíky a zloděje. Věděl to a stejně udělal tu hloupost, že se courá nočním městem sám. Teď bude rád, když vyvázne živý.

„Co… co chceš?“ vykoktá třesoucím se hlasem.

„Tvůj patricijskej zadek! A taky tvý prachy, samozřejmě!“ ozve se ze tmy.

Tak už je to tady! Co teď? Marcus na nic nečeká a dá se na útěk. Zpátky na fórum. Zpátky k lidem. Jenže prokletá tóga se mu po pár krocích zamotá pod nohy. Hoch se svalí na kamennou dlažbu a odře si kolena i lokty.

„Mám tě!“ zvolá nad ním vítězoslavný hlas. „Teď tě vošukám do bezvědomí, chlapečku! Jsem dobrej. Možná si to i…“

Marcus se v zoufalství naslepo ožene pěstí. Kupodivu trefí útočníkův obličej.

„Au! Co blbneš!“ ozve se dotčeně klukovský hlas, tolik odlišný od předchozího strašidelného chraptění.

Marcus překvapeně vzhlédne. Slabé měsíční světlo ozařuje nezvykle maličkého, kudrnatého mladíka v záplatované tunice, bolestně si tisknoucího modrající oko.

„Jsi to ty, Mico?“ zašeptá édilův syn udiveně, jakmile pozná svého nejlepšího a vlastně i jediného přítele.

Ne, Mica už dávno není dítětem, ačkoli tak pořád vypadá. Po světě běhá na svých krátkých nožkách už víc než osmnáct let a přesto ho krutí bohové zakleli do těla odpovídajícího svou velikostí sotva osmiletému chlapci.

„No, bůh Priapos asi nebudu! I když ptáka mám zrovna tak vobrovskýho jako von. Málem 'si mi vyrazil voko!“ zabručí kudrnáč rozmrzele. „Slepej a ještě chudej, to by byla výhra!“

„Taky jsi mohl dopadnout hůř,“ ušklíbne se Marcus, jemuž se viditelně ulevilo. „Co kdybych tě kopl… no, ty víš kam.“

Mica si mimoděk zajede rukou do rozkroku a otřese se: „Ty vole, to by teda sakra bolelo! A dneska mám ještě schůzku s Decií. Voteklejma kulkama bych jí asi nenadchnul.“

„Vyděsil jsi mě k smrti!“ pronese Marcus vyčítavě. Vstane a pokouší se oprášit zašpiněnou tógu. Marně.

„Ale že ses lek' pořádně, co?“ rozveselí se liliput. „Řeknu ti, kamaráde, že jak seš vzdělanej, tak seš taky blbej. Potloukat se tady s tím tvým sladkým ksichtíkem… můžeš bejt rád, že nejsem nějakej nadrženej úchyl!“

„Ne, ty jsi jenom zloděj,“ povzdechne si Marcus. „Co tady vlastně děláš?“

„Co bys tak řek'? Pracuju,“ ušklíbne se Mica jehož jméno, v překladu znamenající Drobek, dokonale vystihuje jeho snadno přehlédnutelnou tělesnou schránku.

„Pracuješ?“ svraští Marcus obočí, ale hned mu svitne. „Aha, Vulcanálie! Spousta lidí na jednom místě. Snadná kořist pro šikovného zloděje. Jednou tě při těch krádežích chytnou, a pak přijdeš o ruku… když budeš mít štěstí.“

„Chytnou, nechytnou,“ pokrčí lhostejně rameny kudrnáč. „Mám snad zhebnout hlady? Ne každej má takový štěstí, že se narodil do zlatý kolíbky.“

Marca se jeho slova očividně dotkla. Cítí se zahanbený. Vždycky se tak trochu styděl za to, v jakém přepychu bez svého přičinění žije, když mnozí jiní umírají hlady.

„Na, vem si,“ vysype si z měšce do dlaně několik mincí. „Měl jsem je sice pro Fláva, ale ty je potřebuješ víc.“

„Jenom si je nech pro toho svýho gladiátora, ať tě ještě někdo nepřeplatí,“ mávne Mica velkomyslně rukou. „Já se dneska napakoval dost. Bylo to snažší, než trhat přezrálý olivy. Všichni 'sou zblblí strachy z těch podivnejch znamení, co se teď všude vobjevujou a to věčný zemětřesení taky nikomu na klidu nepřidá.“

Oba se stísněně zahledí k temné siluetě kuželovitého kopce, tyčícího se výhrůžně nad městem. Vesuv. Jeho úrodné svahy jsou hustě pokryté vinicemi. Pasou se na něm stáda ovcí. Vždycky byl považován za ochránce Pompejí, v posledních dnech se s ním však cosi podivného děje. Na úbočích hory puká země a prasklinami unikají jedovaté výpary. Někteří lidé tvrdí, že z hlubin pod horou vystupují obři. Ať tak či tak, našlo se už několik mrtvých ovcí a s nimi zemřel i otrok, který je měl hlídat. Nad vrcholem Vesuvu se teď často ozývá hrozivé hřmění, aniž by byla bouřka. Země v Pompejích se několikrát za den chvěje a dokonce se začíná ztrácet voda. Vysychají veřejné kašny i potrubí, rozvádějící z akvaduktu vodu do domů boháčů. Není divu, že se vyděšení lidé pokoušejí usmířit bohy oběťmi. Hlavně svárlivého Vulkána, který má prý pod horou svou kovářskou dílnu.

„No nic, vrátím se do práce,“ potřese Mica kučeravou hlavou, jako by se ze sebe pokoušel sklepat i tísnivé obavy. „Dokud jsou ovce v náboženským vytržení, vostříhám z nich vlnu, ani si nevšimnou. A ty si toho svýho gladiátora pořádně vosedlej! Přeju voběma pěknou zábavu!“

„Mico, ty jsi vážně…“ vykřikne za ním pohoršeně Marcus, ale po liliputovi už se slehla zem. Mladý patricij zavrtí s úsměvem hlavou. Ve skutečnosti se na Micu nezlobí. Znají se spolu celé věky. Zlodějíčkův jako břitva ostrý jazyk ho nemůže vyvést z míry. Marcus si podkasá umazanou tógu a pospíchá k ubikacím gladiátorů.

 

V gladiátorské škole to dnešní noci žije. Majitel obávaných bojovníků, lanista Pertinax, uspořádal pro své svěřence opulentní hostinu, na níž je dovoleno téměř vše. Nazítří začínají v pompejském amfiteátru krvavé hry a mnohý z gladiátorů se nedožije příštího večera. Dobře to vědí a každý se s tím vypořádává po svém. Někteří zaraženě zírají do plného talíře a jídla se ani nedotknou. Druzí se s hltavostí dravých zvířat přecpávají k prasknutí a zpíjejí se levným vínem, jako by už neměl přijít žádný zítřek.

„Koukni se na ty pitomce,“ pronese pohrdavě plavovlasý gladiátor Flávus ke svému příteli s ebenovou pletí. „Jedni fňukají jako baby a ta jejich malomyslnost je zejtra v aréně najisto zabije. Ty druhý na tom nebudou líp. Jsou tak přežraný a vopilý, že zejtra ani neuzvednou meč!“

„Holt nováčci,“ pokrčí širokými rameny černoch Afer. „Ještě v tom neuměj chodit.“

„Bejvali 'sme taky tak hloupí?“

„Nejspíš ne. Nebo při nás stáli bohové, že jsme z každýho zápasu vyvázli se zdravou kůží.“

„Tak ať nám to vydrží!“ pozvedne Flávus pohár, v němž se perlí víno rudé jako krev.

Připijí si a nechají skanout pár kapek na podlahu, jako úlitbu bohům. Oba vyprázdní své poháry až do dna, ale znovu si už nedolijí. Také v jídle dodržují střídmost. Nezláká je ani pečené sele, svůdně se na ně usmívající rypáčkem ucpaným citrónem. Lanista Pertinax je jindy krmí hlavně ječnou kaší, ale při hostině před zápasy jim dopřává jen to nejlepší. Tak velí tradice.

Přítomni jsou i obdivovatelé gladiátorů. Muži i ženy mohou na titánech arény nechat oči. Beze studu jim nabízejí svá těla a ještě jsou ochotní za projevenou přízeň platit. Flávus je spolu se svým přítelem Aferem milovaným šampiónem Pompejí. Zvítězil v patnácti zápasech a ani jednou nemusel diváky potupně žádat o milost. Je murmillo, bojovník s mečem a štítem. Moc dobře ví, jak je svou světlou pletí a plavými vlasy pro snědé Pompejany přitažlivý. Vyčnívá i díky krátce zastřiženému vousu, neboť římská móda káže mít tváře hladce oholené.

Flávus s neskrývaným pohrdáním přihlíží orgiím, odehrávajícím se všude kolem něj. Vdané ženy i nevinně vyhlížející dívky, se stejně jako nafintění mladíčci bez špetky studu páří s nevzdělanými, zjizvenými gladiátory přímo mezi talíři s jídlem. Najednou žádnému z pyšných římských občanů nevadí, že je obšťastňují nejopovrhovanější z kasty otroků. Snad je na tom láká právě to ponížení nebo možná vědomí, že jejich dnešní milenci už zítra mohou krutě zemřít v aréně. Ve Flávově případě je pohrdání vzájemné. To ovšem neznamená, že občas na takový oboustraně výhodný obchod nepřistoupí. Oni chtějí jeho tělo, on zase jejich peníze. Jednou mu ty vysouložené mince zaplatí svobodu a návrat do daleké Germánie. Za matkou a sestrami…

„Hele! Mrkni ke dveřím!“ šťouchne do něj Afer, muchlující se s obstarožně vyhlížející ochechulí v drahých šatech. „Čeká tam na tebe tvoje štěně a vypadá to, že se každou chvíli rozbrečí.“

„Ten mi tady ještě scházel!“ zavrčí temně Flávus a s klením vstane. Okamžitě se po něm natáhnou chtivé ruce. Jsou tučné, ověšené prsteny a patří kulaťoučkému Pompejanovi s pleší. Gladiátor ho znechuceně odstrčí a zamíří ke dveřím.

„Hej, kámo!“ huhlá za ním Afer, s ústy plnými ženiných povislých vnadů. „Netvrdil 'si mi před chvílí, že dneska nepícháš? Že šetříš síly?“

„Tenhle klouček je speciální,“ ušklíbne se Flávus s očima upřenýma ke dveřím. „Peníze jeho taťky mi zaplatěj cestu domů!“

 

Marcus okouzleně sleduje muže, který si k němu nemilosrdně razí cestu až příliš veselou společností. Nedokáže odtrhnou oči od jeho vysoké, svalnaté postavy. Flávus i v obyčejné tunice kráčí s důstojností císaře a ladností šelmy, skrývající svou nebezpečnost pod maskou ospalé netečnosti. Alespoň tak to zamilovanému Marcovi připadá.

„Co tady děláš?!“ oboří se na něj jeho idol přísně. „Víš dobře, že před zápasem nikdy nešoustám!“

„Promiň… já jen… musel jsem tě ještě vidět!“ koktá vyděšeně mladík a krok za krokem pomalu couvá.

„Proč?“ otáže se gladiátor tvrdě, přestože odpověď dobře zná.

„Co kdyby tě…“ zlomí se Marcovi hlas. Ne, to nedokáže vyslovit!

„Kdyby mě zejtra zabili?“ popadne ho Flávus za tógu u krku a přitáhne si ho zpátky. Tlakem prstů na hladce oholenou bradu ho přiměje pohlédnout mu zpříma do očí. „Tak málo ve mě věříš?“

„Věřím v tebe víc než v bohy!“ vyhrkne Marcus bez přemýšlení. Pak, mnohem tišeji, dodá: „Ale stejně se o tebe pokaždé hrozně bojím!“

„Máš o mě strach? Ty? Říman?“ usadí se na Germánově zarostlé tváři pohrdavý úšklebek. „To tvoji lidi ze mě udělali gladiátora! Očekáváte, že stejně nakonec chcípnu v aréně pro vaše potěšení!“

„Nesrovnávej mě s takovými, jako je můj otec! Kdybys zemřel, já… já bych…“

„No? Copak bys udělal?“

„Zabil bych se!“ vykřikne Marcus.

Gladiátor pozdvihne zlatavé obočí: „Vážně? Zabil by ses kvůli otrokovi?“

„Bez tebe bych nemohl dál žít,“ zamumlá chlapec se stydlivě skloněnou hlavou.

Flávus ho chvíli mlčky pozoruje. Vztek se v něm sváří s údivem a snad i s něčím dalším, co sám nedokáže a ani nechce pojmenovat. Nakonec přezíravě zavrčí: „Čteš moc zamilovanejch básniček, štěně.“

Marcus se ještě víc přikrčí. Z domova dobře zná, že slova můžou bolet víc, než šlehnutí bičem.

Gladiátor se mračí. Měl by se vrátit na hostinu, a nebo spíš do své cely a vyspat se na zítřek. Pohled na drobnou, schoulenou postavičku ho však z nepochopitelného důvodu přiměje zůstat. Místo odchodu na Marca chladně zavrčí: „Co peníze? Máš?“

Chlapec rychle přikývne. S nadějí vzhlédne k vysokému muži.

„Tak 'dem,“ pozvdechne si gladiátor. „Jedno číslo mě snad nezabije.“

 

Gladiátorská cela je stísněné, neútulné místo. Kromě tvrdé postele a malého stolku přiraženého k očouzené zdi, v ní nic dalšího není. Flávus jako šampión má alespoň tu výsadu, že jí obývá sám. Marcus dobře ví, co má dělat, a přesto se pokaždé chvěje očekáváním a nervozitou, jako by tu byl poprvé. Vyndá peníze a jednu minci po druhé vyskládá na hrubou desku stolu, vedle hořící olejové lampy. Ví, že gladiátor stojí za ním a počítá. Cítí jeho horký dech. Odfukuje mu vlasy na temeni, čímž ho rozechvívá až do konečků prstů. To je ovšem jediná předehra, kterou může od svého zaplaceného milence očekávat. Když se Marcus otočí a vytáhne se na špičky, aby svými rty dosáhl na ústa vyššího muže, odvrátí Flávus podrážděně hlavu.

„Nech toho!“ zavrčí Germán nepřátelsky. „Kolikrát ti mám opakovat, že se děvky a gladiátoři nelíbají?!“

V očích Římanů jsme jedno a to samé, pomyslí si trpce Flávus, a možná mají pravdu.

Se vztekem, který má tisíc a jednu příčinu, strhne z mladého patricije ten směšný kus hadru, který Římané nazývají tógou. Marcus před ním stojí nahý. Tváře mu pokrývá ruměnec. Ještě pořád se stydí, jako by to spolu nedělali už tolikrát. Flávovi se jeho panická upejpavost zamlouvá. Stejně jako mladíkovo chlapecky štíhlé tělo bez jediného chloupku. Je tak hladký a čistý… nevinnost sama. Gladiátor vzplane touhou ho bez milosti poplenit. Zašlapat tu provokující nevinnost svými špinavými chodidly do prachu.

Popadne Marca za útlé boky a beze slova, bez jediného doteku navíc ho přiměje ohnout se přes stůl. Zastrčí si spodní lem tuniky za železem tepaný opasek, aby osvobodil svůj jako kámen tvrdý penis. Plivne si do dlaně a slinami zvlhčí krví nalitý žalud. Mozolnatýma rukama roztáhne mladíkovi půlky a pomalu se tlačí do těsného otvůrku mezi nimi. Marcus je napjatý jako prvně sedlaný hřebeček. Gladiátor trpělivě vyčkává, až se chlapec uvolní. Kdyby ho nešetrným zacházením natrhl, přišel by na nějaký čas o jistý příjem peněz a to nesmí připustit.

Pak už si s Marcem servítky nebere. Šuká ho tvrdě, bez slitování. Vždyť si to ten kluk zaplatil! Flávus mu nehodlá zůstat nic dlužen. Tunika se mu lepí na tělo. Patricij z vážené pompejské rodiny heká pod jeho přírazy jako nestoudná děvka. Hoch se sice párkrát pokusí obrátit k milenci čelem a dotknout se jeho zpocené kůže a snad si s ním i vyměňovat hloupě zamilované pohledy, ale Flávus mu v tom pokaždé rázně zabrání. Nakonec ho gladiátor popadne jednou rukou za vlasy a druhou mu několikrát tvrdě promne ztopořený penis. Marcus, jako kdyby čekal jen na jeho dotek, s výkřikem vyvrcholí. Flávúv úd je mučen stahy uvnitř mladíkova těla. Drsná tvář se mu křivý rozkoší, která je tolik blízká bolesti. Párkrát silně pleskne Marca přes zadek, zrychlí pohyby beder, a pak s táhlým zaúpěním vystříkne. Ještě několik krátkých přírazů, aby si užil doznívající rozkoš a vyklouzne z chvějícího se, horkého těla. S jistou škodolibostí sleduje své sémě, pomalu vytékající z patricijova zadku.

„Běž domů!“ houkne na omámeného mladíka a bez zájmu se k němu otočí zády. „Otec tě bude schánět!“

 

Marcus se domů sotva dovleče. Zadek ho bolí, jako by v něm měl zaraženou rozžhavenou tyč, což taky ještě před chvílí měl. Tohle drsné páření nebylo právě to, o čem za nocí snil. Toužil sdílet se svým milovaným něžné polibky a hravé doteky, po nichž by mu na kůži nezůstávaly bolestivé modřiny. Pokud ovšem bylo tohle to jediné, co mohl od Fláva dostat, byl s tím smířený. Pořád lepší, než nemít ho vůbec.

Zabuší na masivní dveře rozlehlého domu, který se stejně jako většina pompejských obydlí obrací do ulice holou zdí téměř bez oken. Ta pravá krása se skrývá uvnitř. Bohatství a luxus, nad nimiž přechází zrak. Není radno vystavovat své jmění všem na odiv. Leckoho by to mohlo dráždit a ponoukat k nepravostem. Otevře ramenatý otrok a huňatá obočí mu vyjedou až k vlasům, sotva spatří zanedbaný zevnějšek mladého pána. Samozřejmě se na nic nezeptá, takovou drzost by si nikdy nedovolil. Marcus se s ním pozdraví a pospíchá do svého pokoje. Za každou cenu se chce vyhnout otci. Pozdě.

„Kde jsi byl?!“ zaburácí mu za zády nenáviděný hlas.

Marcus už má pro dnešek všeho dost. Chce být sám. Pokrčí rameny a beze slova pokračuje v cestě.

„Stůj, když s tebou mluvím!“ zařve pompejský édil.

„Byl jsem se projít,“ kapituluje s povzdechem mladík dřív, než vzburcují celý dům. „Potřeboval jsem si pročistit hlavu.“

„Nevedla ta tvoje procházka náhodou ke gladiátorské škole?!“

Marcovi zatrne. Proč právě ke gladiátorské škole?! Co všechno otec ví?! Naoko bezstarostně pronese: „Potkal jsem Micu. Zašli jsme spolu na víno.“

„Micu?“ zaškredí se Popidius. „Tu malou zrůdu?! Toho zlodějíčka? Kolikrát jsem ti říkal, aby ses nepřátelil s takovou spodinou?! Ale za to může tvoje matka a ta její směšná dobročinnost! Kdyby tě netahala mezi chudinu…“

„Mica je můj přítel!“ ozve se bojovně Marcus. „Můžeš mi ho zakázat, ale já se s ním stejně budu stýkat dál!“

„Hm… tak mladému pánovi narostl hřebínek! Zapomínáš, kdo je hlavou této rodiny?!“

„Ty, samozřejmě!“ odpoví hoch trpce. „Můžu už jít? Chce se mi spát.“

„Jdi,“ propustí ho velkomyslně otec, „ale ráno tě chci vidět na hrách v patricijské lóži.“

Marcus ztuhne s nakročenou nohou. Pomalu se otočí. Obličej má mrtvolně bledý, když říká: „To nemyslíš vážně! Víš dobře, že do amfiteátru nikdy nechodím. Z té vaší krvavé zábavy se mi zvedá…“

„Zítra tam půjdeš! To není prosba, ale rozkaz! Tyhle hry letos pořádám já a moje rodina jim bude s hrdostí přihlížet!“

„Zase další vějička na tvé voliče?!“ vykřikne znechuceně Marcus, kterému už všechny ty lži a vytáčky, provázející otcovu politickou kariéru, lezou krkem. „Se mnou tedy nepočítej!“

„Jsi si jistý, že je to tvoje poslední slovo?“ otáže se édil nebezpečně tichým hlasem.

Marcus přikývne, třebaže trochu znejistí.

„Bono! Pojď sem!“ natáhne se Popidius po stářím shrbené ženě, která s vyděšeným výrazem naslouchá hádce. Otrokyně už nemá skoro žádné zuby a je vetchá tak, že by jí snad porazil silnější vítr. Je div, že jí její krutý pán ještě nevyhodil na ulici jako nepotřebnou věc.

„Otče, co chceš dělat?!“ zděsí se Marcus.

„Jenom to, co musím,“ pokrčí édil lhostejně rameny. Prudce a nečekaně udeří stařenu hřbetem ruky do vrásčité tváře. Bona se s tichým naříkáním zhroutí na zem. Marcus se k ní rozběhne. Poklekne vedle ní a s nesmírnou něhou si přitáhne její bělovlasou hlavu k divoce se zdvíhající hrudi. Konejší jí stejně jako to kdysi, když byl ještě malým dítětem, dělala ona pro něj.

„Vidíš, co jsi způsobil?“ tyčí se nad ním s krutým úšklebkem otec. „Tvoje stará chůva trpí jenom kvůli tvé hloupé tvrdohlavosti. Co jí ještě budu muset udělat, abys mě poslechl?“

„Už nic, prosím! Ráno přijdu na hry. Slibuju.“

„Hodný kluk,“ poplácá ho Popidius po schýlené hlavě jako psa a vrátí se do ložnice, kde na něj ve zválené posteli čeká mladičký otrok.