Sotva Marcus vyjde z rodného domu, do něhož se po roztržce s otcem už nikdy nesmí vrátit, ocitne se v pekle. Obklopí ho běsnění živlů, násobené šílenstvím panikařících lidí. Déšť kamenů je tak hustý, že sotva vidí pár kroků před sebe. Vesuv řve jako rozzuřený Titán, chystající se zničit celý svět. Křičí i Pompejané, zmateně pobíhající přecpanými ulicemi. Jeden zakopává o druhého. Pokud někdo padne, je nemilosrdně ušlapán. Děti pláčí strachy a koně i mezci, narychlo zapřahaní do povozů, se plaší a bijí kolem sebe kopyty.

Marcus drží nad hlavou polštář vycpaný husím peřím. Padající pemza je sice celkem neškodná, ale občas se mezi ni přimíchají i mnohem těžší kameny, vyvržené až z nitra hory. Jsou tmavé a mnohdy velké jako mužská pěst. Zabíjejí tiše a zákeřně. Édilův syn už několik jejich obětí viděl. Smrt pokaždé přišla z nebe tak nečekaně, že připomínala boží zásah. Vesuv přitahuje chlapcův pohled jako plamen můru. Hora vždycky bývala dobrým strážcem Pompejí. Její zelené svahy dávaly bohatou úrodu. Byly znamením hojnosti. Je nepochopitelné, že by mohla přinést celému městu zkázu. Nyní, s utrženým vrcholem, chrlící obří sloup kouře a kamení, však nic jiného než smrt neslibuje. Hoch se odhodlaně obrátí k Vesuvu zády a běží. Běží k tomu jedinému místu, které ovládá jeho srdce i mysl víc, než narůstající hrůza – ke gladiátorské škole. Čeká ho cesta přes polovinu Pompejí. Snaží se utíkat, ale bílý popílek snášející se z nebe společně s kamením, mu vniká do nosu i úst a dusí ho. Vytáhne si k obličeji horní lem tuniky a dýchá přes látku. Všechno kolem se zahalilo do šedého závoje. Prchající lidé připomínají zmatený rej duchů. Jsou bezbarví, jeden od druhého k nerozeznání. Jen jejich vytřeštěné, zarudlé oči dávají tušit, že ještě žijí.

Marca dokonce napadne, jestli už náhodou není mrtvý a neocitl se v podsvětí. Dokázal by tam Fláva najít snadněji? Rozhodně by to nevzdal a pátral by po své lásce i tam. Úpěnlivě se modlí ke všem bohům za zdar své šílené výpravy a potácí se dál. Málem se srazí s tančícím mužem. Stařec s výrazným nosem křepčí po ulici a jako zázrakem se vyhýbá nebezpečnému hemžení lidí a povozů. S rukama vztaženýma k mračnem zahalené obloze cosi vykřikuje v neznámé řeči. Snad se také modlí. Mladého Popidia Secunda však zarazí výraz radosti v mužově popelem pokrytém obličeji. Že by ze vší té hrůzy zešílel? Marcus by se ani nedivil. Sám k tomu nemá daleko.

Náhle ho stařík popadne za paži a latinsky vykřikne: „Boj se, Římane! Jahve vyslyšel úpěnlivé modlitby mého lidu! Bůh Všemohoucí zničí tohle hříšné město a možná i celý svět, který jste vy stačili otrávit svými odpornými neřestmi!“

„Pusť! Jsi šílený?!“ pokouší se mu hoch vykroutit, ale prsty nosatého muže se mu zarývají do ruky silou dravčích spárů.

„Konečně přichází odplata!“ křičí stařec a temné oči mu divoce žhnou. „Císař Titus, ta šelma na trůnu, bídně zhyne a vy všichni s ním! Za zboření Chrámu v Jeruzalémě! Za stovky ukřižovaných kolem hradeb Svatého města! Za můj porobený lid! Je s vámi konec, Římané! Všichni zakusíte muka pekelná a poznáte hněv našeho Pána!“

Stařík je tedy Žid. Hoch se jeho nenávisti snad ani nediví. Ještě dřív, než se Titus stal císařem, podrobil si Judeu a nezvykle tvrdě potlačil povstání v Jeruzalémě. Ti z obyvatel, kteří jeho odplatu přežili, skončili bez výjimky jako otroci. Židé jsou dalším z národů, který Římany z duše nenávidí. Jak dlouho se ještě potomci Romula a Rema dokáží držet u moci, než jim zášť jejich poddaných zlomí vaz? Nebo už se na ně skutečně rozhněvali i sami bohové a jejich trest bude konečný?

Marcus nemá čas pokládat si filozofické otázky. Musí za Flávem. I kdyby jen kvůli tomu, aby zemřel v jeho náruči. Nebo aspoň blízko něj. Spíš ze zoufalství, než z hněvu se ožene pěstí. Zasáhne dotírajícího šílence do obličeje. V hluku kolem je tiché křupnutí sotva slyšet, ale stařec se bolestně chytí za skobovitý nos. Krev promísená s popílkem se na vrásčitém obličeji mění v kašovitou hmotu. Édilův syn na nic nečeká a rozběhne se pryč.

Gladiátor Flávus udiveně zírá na běsnící horu. Nikdy nic podobného neviděl. Jeho domov je zemí hlubokých lesů a z kopců netryská k podivně zabarvenému nebi kouř a kamení. „Zasraný Římani!“ zavrčí a vyplivne slinu plnou popela. „Všechno tady maj' postavený na hlavu!“

„To je sopka,“ ozve se stísněně mladý retiarius, který dosud křečovitě svírá síť a dřevěný trojzubec, s nimiž ještě před okamžikem trénoval. „Tam odkud pocházím jednu takovou máme. Tohle je teprve začátek. Až z ní vytryskne ohnivá řeka, je s námi konec.“

Oba bojovníci se spolu s ostatními gladiátory schovávají pod střechou krytého sloupořadí. Uprostřed tréninku je tam zahnal kamenný déšť. Na zpocená těla se jim přilepila vrstva popela a smazala rozdíly v barvě jejich kůže.

„Zavřete ty psi do cel!“ ječí lanista Pertinax na nerozhodně postávající strážné. Maličký mužík se vyklání z okna svého bytu v prvním patře gladiátorské školy, divže se neskutálí dolů do písku cvičné arény. Za ním vykukuje jeho korpulentní manželka a zoufale lomí rukama nad tou spouští. Stráže se krčí pod střechou a v obličejích se jim zračí nejistota.

Cosi je cítit ve vzduchu a není to jen kouř a popel z běsnící hory. Také gladiátoři vnímají jakési divoké puzení. Pokud právě nastává konec světa a jestli mají zemřít, tak ať tedy odejdou ke svým bohům jako svobodní muži. Ne jako zlomení otroci. To, co visí ve vzduchu, je vzpoura. Vnímají to všichni a o to víc se lanista i strážní bojí. Vědomi si poučky, že útočícímu zvířeti nikdy nesmíš dát najevo svou slabost, řvou na gladiátory rozkazy a hrozí jim zbraněmi i biči. Pokoušejí se je za každou cenu dostat do cel. Mít je bezpečně pod zámkem. Pertinax nesmí dopustit, aby se mu jeho cenný majetek rozutekl po městě.

První se jim vzepře Flávus. Má sice jen dřevěný meč, ale i ten se v jeho ruce stává nebezpečnou zbraní. V jeho prospěch hraje gladiátorský výcvik, zaměřený na boj muže proti muži. Oproti tomu se strážní nejčastěji rekrutují z řad vysloužilých vojáků. V armádě je naučili držet se ve formaci a spoléhat na své druhy po levé i pravé ruce. Osamělý voják, znamená mrtvý voják. Samostatnost byla v legiích nežádoucí. Flávus svého protivníka hravě odzbrojí a rázem třímá skutečný meč. Nemá se strážným žádné slitování. Dlouho potlačovaná nenávist vůči tyranům konečně vyvřela na povrch. Ostatní gladiátoři následují příklad šampióna arény. Bojují jako sami bohové. Náhlá šance na svobodu je zatraceně opojný pocit.

Flávus na nic nečeká a rozběhne se do nitra domu. Několik mužů, kteří se dokázali odtrhnout od krvavé řeže, ho následuje. Míří do skladu zbraní. Malá místnost je napěchovaná umělecky zdobenou zbrojí, meči, trojzubci i štíty různých velikostí a tvarů. Stačí si jen vybrat. Všechno jsou to smrtící rekvizity do brutálního divadla, odehrávajícího se před diváky v aréně. Gladiátoři se lačně chápou zbraní, s nimiž celé roky trénovali. V Pompejích se nenajde nikdo, kdo by se jim dokázal postavit v boji. Jsou neporazitelní! Římané si vycvičili své vlastní katy!

Flávus si k meči přibere ještě helmu s ozdobným hřebenem ve tvaru ryby. Bude se hodit jako ochrana hlavy před padajícím kamením. Ještě však není čas k odchodu. Jsou tu staré účty, které je třeba vyrovnat. Rozběhne se do patra domu. Po zuby ozbrojení muži dusají za ním. Dřevěné schodiště pod jejich svalnatýma nohama hlasitě sténá. Ti dva uvnitř bytu musí tušit, že se k nim blíží smrt. Germán rozkopne zamčené dveře. Uvolní se z pantů a napůl vyvrácené se v nich s vrzáním pohupují. Pertinax se krčí v nejvzdálenějším koutku u okna a jeho robustní manželka se za ním marně snaží ztratit.

„Co chcete, psi?!“ piští lanista a směšně se ohání krátkou dýkou. „Táhněte do svých cel, nebo z vás nechám vypráskat duši!“

„To 'si už zkoušel mockrát,“ ušklíbne se Flávus a přiblíží se o několik dlouhých kroků. „Teď přišel čas zúčtování, skrčku!“

Pertinax se pokusí uprchnout. Kličkuje mezi drahým nábytkem jako poplašený zajíc. Ve dveřích však stojí další gladiátoři. Oči mají zlé a zbraně v jejich mozolnatých dlaních hladový po krvi. Zoufalý mužíček přiskočí k manželce a použije její rozměrné tělo jako štít. Flávus zaútočí. Nešťastnice smýkaná mezi nimi, ječí vysokým hlasem. Paruka z rudých vlasů galských otrokyň se jí svezla do očí. Odhaluje lebku s řídkými chomáči černých kudrn. Flávus si ženy nevšímá. Lanista je ten, s nímž má nevyřízené účty. Ten nejnovější a největší dluh má jméno Afer. Gladiátor si s mužíčkem pohrává jako kočka s myší. Pertinax býval krutým pánem, dokud měl v zádech oporu stráží. Mnoho mužů skončilo na celé dny přikováno za ruce a nohy v kládě, se zády rozedranými od brutálního bičování. Nyní se lanista třese a potí a skuhravě prosí o smilování. Toho se mu však od žádného z jeho otroků dostat nemůže .

Flávus mu blýskajícím se ostřím zasadí několik povrchových ran. Nic nebezpečného, ale krve teče dost. Se zlým úsměvem na zarostlé tváři dotlačí lanistu k otevřenému oknu. Mužíkův vytřeštěný pohled zaletí od hrozivě blízkého hrotu meče k hloubce pod oknem.

„Tak co si vybereš?“ otáže se ho chladně Germán.

„Po-počkej! Měj přece rozum…“ blekotá vyděšený Pertinax.

„Rozum? Žádnej nemám. Celý roky 'si mi vtloukal do hlavy, že 'sem jenom mluvící zvíře! Hračka pro vaše potěšení! Tak pro co se rozhodneš?!“

„Snad se můžeme domluvit. Mám peníze, šperky… všechno to může být tvoje, jenom když…“

„Všechno už JE to moje! Nás všech! Když se neumíš rozhodnout…“ zavrčí Flávus a rozmáchne se mečem.

Lanista s výkřikem uskočí a vrhne se z okna. Těžko říct, zda to byla nehoda, nebo jeho zoufalá volba. Místnost zaplní další výkřik Pertinaxovi manželky. Křiklavě nalíčená ústa umlčí pěst jednoho z gladiátorů. Flávus se vykloní z okna. Lanista se svezl po úzké, srázné střeše nad sloupořadím a křečovitě se drží za okraj. Germán se k němu natáhne a s kamenným výrazem v obličeji mu zaťaté prsty utne. Mužík se s bolestným řevem zřítí dolů. Celkem bez úhony dopadne do písku cvičné arény. Není mu však dopřáno radovat se ze svého štěstí dlouho. Gladiátoři dobíjející strážné se k němu stahují jako smečka vyhladovělých psů. Každý z nich s ním má nevyřízené účty. Vrhnou se na kvílícího lanistu kopanci i pěstmi a neustanou, dokud se jeho schoulené tělo nepromění v krvavou kaši.

Germán se s pocitem zadostiučinění obrátí zpátky do místnosti. Každý kus nábytku, každý dekorativní předmět dávají znát, že lanista na svých bojovnících vydělával víc než dobře. Přitom je krmil ječnou kaší a držel v celách bez oken. Nyní je čas vybrat si staré dluhy. Flávus otevře truhličku z ebenového dřeva, pyšně se vyjímající na malém stolku spolu se zdobnou řeckou amforou. Truhlička je zamčená, ale stačí s ní mrštit o zem a víko poslušně odskočí. Uvnitř ho čeká blyštivý poklad. Nabere si plnou hrst šperků. Prsteny s drahými kameny a stáčený náramek ve tvaru hada se smaragdovýma očima, perlový náhrdelník, zlatý řetěz… řinou se mu mezi prsty jako vnitřnosti mrtvé bestie.

„Dejte ze mě ty špinavé pracky pryč!“ ječí Pertinaxova vdova hlasem, který trhá ušní bubínky. Tučnýma rukama od sebe odhání trojici drze dotírajících mužů.

„Drž hubu, ty svině!“ popadne ji jeden z nich, holohlavý rabiját jménem Ursus, za krk pod trojitou bradou. „Tady už nikomu rozkazovat nebudeš!“

Gladiátoři z ní hladově strhávají šperky. Je jim lhostejné, že nebožačce do krve odírají vonnými krémy pěstěnou pokožku. Žena ječí spíš rozhořčením, než strachem. Jako by jí stále nedocházela vážnost situace. Oněmí až ve chvíli, kdy na ní jeden z otroků roztrhne šaty. Hebká látka barvy lesního mechu jí hladce sklouzne k buclatým nohám. Stojí nahá uprostřed svého vyrabovaného domova, vystavená pohledům mužů, kteří pro ni nikdy nebyli víc než mluvícími zvířaty. Jak jen jsou odporní! Je pod její úroveň jim vůbec věnovat pozornost! Všechno ji nutí zakrýt svou nahotu, ale hrdost jí to nedovolí. Schválně ještě vypne svá velká, plná ňadra a vystaví jim na odiv černou houštinu klína uhnízděnou mezi širokými boky. Náhle vypadá navzdory křivě nasazené paruce téměř důstojně. Jako jedna ze soch, zdobících pompejské fórum. Krví pokrytí gladiátoři to však sotva ocení. Vrhnou se na ni jako psi na kus syrového masa.

Flávus prohrabuje obsah velké truhly. Nevěnuje pozornost bolestným výkřikům znásilňované ženy a nezajímá ho ani vzrušené hekání jeho druhů. On je tady pouze z jediného důvodu – aby si vzal to, co mu podle něj po právu náleží a co mu zaplatí cestu domů.

Téměř bez dechu dorazí Marcus ke gladiátorské škole. Železem pobitá brána je zavřená, ale nestojí v ní žádné stráže. Ne že by snad čekal, že v tomhle pekle budou ozbrojenci tvrdnout na svých pozicích a nechají se zasypávat kamenným krupobitím, ale proč jsou tedy zavřená vrata? Opatrně do nich strčí. Ani se nepohnou. Zatarasila je sílící vrstva pemzy, která už pokrývá střechy i ulice. Hoch musí napnout všechny síly, aby se jedno křídlo vrat mírně pootevřelo. Hned za bránou leží na zádech muž. Má podříznuté hrdlo. Široce rozšklebenou ránu i krvavou kaluž pod ním už stačil milosrdně zakrýt popel. Je to jeden ze strážných. Marcus ho zná. Kdykoliv potřeboval proklouznout do cely za Flávem, natahoval tenhle člověk po úplatku v podobě drobné mince lačně ruku. Když pak pouštěl hocha ven, nikdy si neodpustil obscénní poznámku a pohrdavý úšklebek. Marcus ho neměl rád, ale takový konec mu nepřeje.

Na vzpomínání však není správná chvíle. Zpoza vrat se jako jedovatý had vymrští čísi svalnatá ruka. Vtáhne překvapeného Marca dovnitř. Do pekla horšího, než je to venku. Nádvoří sloužící jako cvičiště pokrývají mrtvá těla. Mnozí jsou zohavení k nepoznání, což svědčí o síle nenávisti jejich vrahů. Třesoucí se Marcus zvedne oči k muži, jenž mu ocelovým stiskem drtí rameno. Střetne se s pohledem temnějším než noc a tvrdším než skála. Ví dobře, kdo to je. Často ho vídal mezi Flávovými druhy. Je to gladiátor Celadus, o němž rudou barvou vyvedené nápisy na zdech pompejských domů tvrdí, že je snem všech dívek. Nyní, pokrytý krví a rozdrážděný zabíjením, spíš připomíná noční můru.

„Co tady hledáš, Římane?!“ zavrčí Celadus hlasem tak plným zloby, až se mladík zachvěje. „Přišel ses pokochat pohledem na to, jak se podřezáváme pro tvoji zábavu?!“

Momentálně je tady podřezáván někdo jiný, než otročtí bojovníci. Marcus moudře mlčí. Došlo mu, co se stalo. Právě se stal svědkem zhmotnění nejhorších obav všech římských občanů – gladiátoři se vzbouřili!

„Chci mluvit s Flávem!“ vypraví ze sebe nakonec hoch s obtížemi, neboť mu strachem stažené hrdlo sotva dovoluje mluvit.

„Ty že něco chceš, Římane?!“ oboří se na něj Celadus zlostně. „Opovažuješ se mi rozkazovat?! Časy vaší tyranie 'sou pryč! Bohové vás smetou spolu s tímhle městem!“

Další, kdo věští ubohým Pompejím krutý konec. Vzhledem k okolnostem mají nejspíš všichni sýčkové pravdu.

Gladiátor přestane drtit chlapcovo rameno a popadne ho za krk. „Chcípneš, kloučku! Všichni tady chcípnete!“

Stisk mužových prstů připraví Marca o dech. Kroutí se a kope, ale zasáhnout gladiátora nemůže. Celadus ho od sebe drží na délku paže. Vypadá to, že se dobře baví. Snad si ani neuvědomuje, že se z bezpečí pod střechou přesunul na otevřené prostranství. Pozoruje svou pomalu umírající oběť s divokým, vítězoslavným leskem v temných očích. Náhle své smrtící sevření povolí. Zhroutí se i s Marcem na zem. Leží bez hnutí a z jeho tmavých vlasů se řine horká krev. Zalévá mu obličej, do nějž okamžik smrti vtiskl udivený, nechápavý výraz. Zabil ho jeden z tmavých kamenů, tu a tam se objevující v dešti neškodné pemzy. Možná mu bohové přeci jen nebyli tak nakloněni, jak si myslel.

Marcus se vydrápe na roztřesené nohy. Sípe a krk ho pekelně bolí, ale žije. Což je mnohem víc, než by se dalo říct o Celadovi. Hoch ani na okamžik nepomyslí na útěk do bezpečí. Pokud něco jako bezpečí ještě lze v Pompejích nalézt. Musí najít Fláva a nikdo mu v tom nezabrání. S odvahou hraničící se šílenstvím se vrhne do největšího pekla. Přeskakuje mrtvoly a vyhýbá se vyhřezlým vnitřnostem. Snaží se nedívat do skelných zraků zavražděných, z nichž většinu osobně znal. Z otevřeného okna v prvním patře se ozývá ženský nářek, provázený hrubým smíchem mužů. Ani to édilova syna nezastaví v cestě za jeho láskou. Co ho však zastaví bezpečně, je dobře mířená rána pěstí.