Temnota na obloze i v lidských srdcích. Pompeje ozařují ohnivé jazyky šlehající z hořících domů, stejně jako z děsivého mraku vznášejícího se nad Vesuvem. Peklo vykreslené v představách oné pronásledované sekty, která se modlí k jakémusi Mesiáši z Východu, se právě stalo skutečností. Oheň, zápach síry, nesnesitelné horko, to všechno tu je. Schází už jen ďáblové. Vlastně ne, ti jsou přítomni také. Šílenství živlů jako kdyby se otisklo i do duší některých lidí. Kradou, rabují a bez váhání šlapou po nešťastnících, kteří na útěku padli vysílením.

Mnoho staveb se zbortilo kvůli přetíženým střechám. Mezi nimi i honosné sídlo édila Popidia Secunda.

„Mami!“ vyráží mezi vzlyky Marcus. Dusí se kouřem i všudypřítomným popelem, ale zoufalá naděje ho pohání jako otrokářův bič. Klečí na rozedraných kolenou a zkrvavenými prsty hrabe v troskách rodného domu. Nemyslí na to, že hromady suti nejspíš pohřbily i jeho otce. Neuroní pro pompejského édila jedinou slzu. Proč by taky měl? Popidius mu nikdy nedal lásky víc, než co by se za nehet vešlo. Snad toho ani nebyl schopen. Ovšem představa, že by mohla být mrtvá i matka, je nesnesitelná! Lhostejný k vlastní bolesti odhazuje úlomky cihel i rozbité střešní tašky. Prach mu ucpává nos a do shrbených zad vytrvale buší kamenný déšť. Nic z toho nevnímá. Před očima má matčinu smutnou tvář jak ji viděl, když naposledy odcházel z domu. Copak mohl tušit, že už se asi nesetkají? Opustil ji! Zradil! Výčitky svědomí bodají do bolavých prsou jako ostrý nůž.

Přehrabuje se v troskách a bolest v poraněných dlaních bere jako zasloužený trest. Ztuhne, když se mezi sutí objeví bledé, pokroucené prsty. Okamžik na ně zírá, neschopný pohybu. Pak, jako když se ve stroji sepne to správné tlačítko, začne horečně hrabat. Nejdřív odkryje vyzáblé předloktí, potom celou paži a nakonec i hlavu. Zcuchané vlasy jsou poprášeny sutí, ale i tak lze rozeznat, že původně bývaly řídké a bílé.

„Bono!“ vykřikne hoch a opatrně nadzdvihne ztěžklou hlavu své chůvy. Vzápětí vyjekne znovu. Tentokrát odporem a hrůzou. Stařena má obličej znetvořený k nepoznání. Marcus ji pustí a jen tak tak si stihne sundat gladiátorskou helmu, než vyzvrátí obsah bouřícího se žaludku. Utře si potřísněná ústa do tuniky, ale nepřestává se choulit jako nakopnutý pes.

Flávus za jeho zády netrpělivě zavrčí: „Nech už toho, štěně. Stejně to nemá cenu.“ Ne snad, že by s hochem nesoucítil. Dobře rozumí lásce k matce i k rodině. Vždyť sám dělá možné i nemožné, jen aby se k té svojí mohl vrátit. Nehodlá však umřít mezi nenáviděnými lidmi v nenáviděné zemi jen proto, že se jeden kluk nedokáže smířit s krutou skutečností.

Marcus sám dobře ví, jak zbytečné je pokoušet se dál hledat. Jak by to mohl nevědět? Jenže jak by si to zároveň mohl přiznat? Vyskočí jako bodnutý vosou a vrhne se zpátky mezi trosky. S výrazem umanutého šílenství se znovu pustí do hrabání. Nevidí přes slzy a z nosu mu teče, ale dál noří krvácející prsty do suti. Přitom se k smrti děsí toho, co objeví. Bude matka znetvořená stejně, jako stará chůva? To je víc než pravděpodobné. Copak by tohle mohl někdo přežít?!

„Řekl 'sem – přestaň!“ popadne ho gladiátor drsně za ramena. „Ztrácíš tím akorát čas! Můj i svůj!“

„Copak tobě na mně záleží?!“ vyjede na něj Marcus nečekaně ostře. „Stejně jsi se mnou šel jenom kvůli otcovým penězům! Smůla! Žádné nebudou! Tak můžeš jít! Nech mě tady! Stejně jsem pro tebe jenom přítěž!“

Flávus ohromeně zírá na zuřícího mladíka. Marcus si ještě nenasadil helmu a obličej mokrý slzami se mu křiví bolestí i zoufalstvím. Štěně se vzteklo zármutkem a cení zuby na všechny kolem, myslí si gladiátor. Kouše, aby nemuselo výt žalem.

„Jak chceš,“ pokrčí Flávus lhostejně rameny a bez ohlédnutí se otočí k odchodu.

Marcus za jeho zády poraženecky skloní hlavu. Cítí se vysátý, bez života. Bezbřehý zármutek se v něm mísí s nepojmenovatelnou zlostí. Netuší odkud se vzala a proti komu ji namířit. Právě ji bez rozmyslu vykřičel na jediného člověka, který mu ještě zbyl. Flávus teď odejde a on zůstane sám. Sám ve tmě a v běsnění živlů. S výrazem odsouzence si znovu nasadí gladiátorskou přilbu. Veden spíš zoufalstvím než jasným odhodláním se dá do hrabání. Jako by hloubil svůj vlastní hrob. Co jiného mu ještě zbývá?

 

Flávus přelézá hromady navršené pemzy a zuří. Jak 'sem mohl bejt tak pitomej a nechat se zlákat k týhle zbytečné zacházce?! A to římský štěně?! Kde se v něm vzala ta drzost, poslat mě pryč?! Vždycky přece bejval tak krotkej a poddajnej… K čertu s nim! K čertu se všema podělanejma Římanama!

Z mysly se mu vynoří vzpomínka na jejich první setkání. Vlastně to ani není tak dlouho. Jeden jediný rok. Co všechno se za tu dobu událo…

Flávus byl už tehdy pompejským šampiónem. Proto ho nijak neudivilo, když za ním přišel otrok z domácnosti édila Lucia Popidia Secunda s dotazem, zda se u něj syn pána domu může učit šermu. Na takové žádosti nebylo nic zvláštního. Mnoho urozených mladíků se zhlédlo v udatných gladiátorech a toužili si osvojit jejich umění. Navzdory všeobecné změkčilosti, šířící se rychlostí nebezpečné nákazy, zůstával Řím vojenským státem. Z tohoto podhoubí mocná říše vzešla a takové hodnoty stále vyznávala. Mužnost a vojenská čest byly nade vše.

Když slavný gladiátor Marca Popidia Secunda poprvé spatřil, mužnosti v něm nebylo ani za mák. Patnáctiletý mladíček se rděl jako nevěsta před budoucím ženichem a velké, sametově hnědé oči stydlivě klopil k zemi. Malé dlaně měl hebké jako panna a celkově byl příliš drobný a křehký, než aby z něj mohl vyrůst obávaný bojovník. Flávovi to bylo vcelku jedno. Vyučování édilova syna pro něj znamenalo nemalý finanční obnos, čímž se zase o kousek přiblížil ke splnění svého snu, vrátit se do stovky mil vzdálené domoviny.

Výcvik samotný nakonec neprobíhal tak strašně, jak se gladiátor zprvu obával. Marcus byl dobrý žák. Snažil se svému přísnému, zatrpklému učiteli ve všem vyhovět. Tak jako skuteční gladiátoři, začínal také édilův syn s dřevěným mečem. Pomůckou mnohem těžší než skutečná zbraň, která měla zocelit jeho svaly. Chlapec s ním do vyčerpání útočil na dřevěného panáka a osvojoval si šermířské pohyby i postoje. Domů se vracel celý bolavý a s do krve rozedřenými dlaněmi. Přesto si ani jedinkrát nepostěžoval. Naopak. Zdálo se, že se pro něj šampión Pompejí stal modlou rovnající se bohům. Flávus ho nejednou přistihl, jak na něj potajmu upírá ty svoje oddané, štěněčí oči. Hoch se pokaždé zahanbeně odvrátil a s tvářemi rudými studem o to divočeji útočil na ubohého panáka, až z něj létaly třísky.

Vše se změnilo, když ve výcviku pokročili k užívání skutečného meče. Třebaže měl z bezpečnostních důvodů otupené ostří zdálo se, že boj se skutečnou zbraní pozdvihl Marcovo žalostně nízké sebevědomí. Jednoho večera po tréninku přišel za Flávem do cely, kterou měl už tenkrát, coby výjimečný bojovník, jenom sám pro sebe. Bez sebe rozpaky chlapec položil na drsnou desku stolu stříbrnou minci. Ve svitu olejové lampy se leskla, až z toho bolely oči.

„Za co?“ zeptal se gladiátor obezřetně. Už dávno se naučil nedůvěřovat Římanům a jejich léčkám.

„Za tvůj… čas,“ hlesl hoch s očima zavrtanýma do podlahy.

„Za můj čas už platí tvůj ctěnej tatík,“ zavrčel gladiátor chladně. Samozřejmě moc dobře věděl, kam to neochmýřené mládě svými zmatenými slovy míří. Jak by mohl po těch všech očividných náznacích milostného zájmu nevědět. Přesto mu trapnou situaci nehodlal nijak usnadnit.

Navzdory snědší pleti rodilého Pompejana byl Marcus ve tváři červený jako granátové jablko.

„Tak už se konečně vymáčkni, štěně! Zdržuješ mě!“

„Vím… vím, že ti někteří muži a ženy z města platí za…“

„Za co?“ otázal se Flávus posměšně, s rukama založenýma na širokých prsou.

Chlapec zaraženě mlčel.

„Jestli něco chceš, musíš si vo to napřed umět říct.“

Tíživé ticho se nekonečně prodlužovalo. Táhlo se jako louh, temné a lepkavé.

„Když se stydíš vo tom mluvit, tak jak bys to chtěl dělat?“

„Pomiluj se se mnou…“ ozvalo se tiché, tichoučké zašeptání.

„Co si řikal? Asi 'sem špatně slyšel.“

„Prosím tě, aby ses se mnou miloval!“ vyhrkl Marcus, zajíkající se studem a ponížením. „Zaplatím, kolik si řekneš.“

„Chceš si koupit lásku za peníze?“ vysmál se mu Germán. „Za ty můžeš dostat leda tak vobyčejný, zvířecí páření. Nic víc!“

„Třeba i to,“ šeptl nešťastně chlapec. „Jenom se mě už konečně dotkni.“

Gladiátor ho dlouho, mlčky pozoroval. Je to 'eště kluk. Hloupý, zaláskovaný děcko. Na druhou stranu by to moh' bejt zatraceně dobrej zdroj peněz… ale stal se ze mě až takovej parchant?

„Mazej domu k mámě! Na todle seš 'eště moc mladej!“

Flávus byl mladší než édilův syn, když poprvé svalil děvče ze vsi do sena a nebyl o moc starší, když se nechal svést jedním z bojovníků svého kmene. Připadal si ale mnohem dospělejší než tohle dítě, obklopené úzkostlivou péčí a luxusem.

Marcus se však ukázal být překvapivě tvrdohlavý. To už Germán ostatně zjistil při tréninku šermu. Ani teď se hoch navzdory trapné situaci nepohnul z místa.

„Tak na co 'eště čekáš?! Padej!“ utrhl se na něj Flávus.

Na hrubou desku stolu přibyla další stříbrná mince.

„Prosím…“

Gladiátor pořád ještě váhal, ale peníze byly příliš mocným lákadlem. Vždyť slibovaly svobodu a návrat k dlouho postrádané rodině. „Jak chceš!“ drapl hocha za útlé boky a drsně ho přirazil ke stolu. Marcus se rozklepal. Strachy? Vzrušením? To Flávus netušil a bylo mu to jedno. Dostal zaplaceno za sex. Chovný býk se přece taky nestará, jestli si to s ním kráva užívá. Snad i proto ho tolik překvapilo, když se hoch prudce otočil a pokusil se ho políbit. Gladiátor ucukl jako uštknutý jedovatým hadem.

„Už to nikdy nezkoušej!“ zavrčel vztekle a modré oči měl zlé, moc zlé.

„Promiň, já… proč?“

„Proč?! Zaplatil sis mě jako děvku a děvky se nelíbají! To si nevěděl?!“ plival ze sebe Germán slova jako jed.

Marcus zaskočený hrubým, skoro až nenávistným tónem, zavrtěl hlavou.

„Tak teď to víš! A dělej, vohni se přes stůl a vykasej si tuniku! Nemám na tebe celou noc!“

Hoch poslechl, ale do očí se mu nezadržitelně draly slzy. Nebylo pochyb o tom, že takhle si svoje „poprvé“ s vytouženým milencem nepředstavoval. Přesto ani tentokrát necouvl. Flávus nabral na prst olivový olej, který byl připravený v malé misce, jako palivo do lampy. Bez váhání jím pomazal édilova syna mezi půlkami a už mu tam cpal něco mnohem většího, horce tepajícího vzbouřenou krví. Hoch se okamžitě sevřel strachem.

„Tak chceš to, nebo ne?!“ zavrčel mu gladiátor vztekle do zad.

Marcus se zkusil uvolnit, ale tělo jako by jednalo nezávisle na rozumu. Napjaté svaly odmítaly povolit. Flávus zlostně zaklel. Neměl čas ani chuť zaučovat rozmazlené fracky kteří ani nevědí, co vlastně chtějí. Rozmázl si po žaludu štědrou dávku oleje a bez milosti zaútočil na panickou dírku. Marcus bolestně vykřikl a pevnost byla dobyta. Gladiátor mu dal sotva vydechnout. Pevně si ho přidržel za boky a začal přirážet. Normálně by se takhle bezcitně k žádné panně ani panicovi nechoval. Mladý Pompejan byl výjimkou. Proč? Protože Flávus doufal, že ho tím trestným sexem od podobných nápadů do budoucna odradí. Kdyby se totiž édil dozvěděl, že jakýsi gladiátor šoustá jeho jediného syna, uřízl by se vší pravděpodobností ubohému Flávovi koule, a k tomu nejspíš i hlavu. Na tohle všechno Germán myslel, když narážel bedry do chlapeckého zadku. O to se choval zlostněji a neurvaleji. Málo se staral o to, jestli se to Marcovi líbí.

Po chvíli upoceného hekání z hocha vyklouzl a postříkal mu hladké půlky. Marcus se toporně narovnal a skasal si pomačkanou tuniku. Ramena mu přitom pocukávala potlačovaným pláčem. Sotva se pajdal, když bez jediného slova opouštěl gladiátorskou celu. Na desce stolu s nově vyrytými jizvami po jeho zaťatých prstech, se jako výčitka stříbřitě leskly dvě mince.

Následujících deset dní se Marcus neukázal. Flávus si oddechl, že se zamilovaného kloučka tak snadno zbavil. Sice mu bylo líto ušlého zisku, ale pořád lepší přijít o peníze, než o hlavu. Proto když se hoch znovu objevil, pobledlý a hubený jako nikdy dřív, zaklel Germán jak nejšťavnatěji dovedl. Trénovat ho však neodmítl. A neodmítl ani to, co po něm édilův syn žádal potom. Dokonce vzal Marca na milost do té míry, že s ním při sexu zacházel jako s platícím zákazníkem a ne jako s kusem hadru. Protože tenhle tvrdohlavý kluk musel být jedině pomstou bohů a kdo byl on, aby se jim protivil? Navíc, peníze přece nesmrdí a dřív než édil ho mohla zabít dobře mířená rána v aréně.

 

Flávus se při svém útěku od Popidiova zborceného domu zastaví. Náhle už si není tak jistý, že by měl Marca opustit.

Co si to štěně počne? Nejspíš se bude v těch troskách hrabat tak dlouho, až ho kameny a popel zasypou jako rozbitou sochu. Beze mě je vodsouzenej k jistý smrti… jenže pořád je to jenom zatracenej Říman a parchanti jako von mi zabili tátu i bráchu a mě vodvlekli do otroctví! Tak proč bych, kurva, měl jednomu z nich pomáhat?!

Náhle, nečekaně a nechtěně, se mu vybaví Marcovi štěněčí oči. Ten jeho oddaný, láskou přetékající pohled. Flávus si nedokáže vzpomenout, že by ho kdy kdo takhle zoufale a bezpodmínečně miloval. Matka? Možná, ale ani tím si není tak docela jistý. Doma míval vždycky přednost jeho starší bratr. Vždyť i ta pihovatá holka, co se s ní ještě jako usmrkanec tak rád válel v seně, pokukovala hlavně po Arminiovi. Flávus po celý rok Pompejanovou láskou opovrhoval. Byla mu k smíchu. Teď už si tím tak jistý není. Jen krůček od ošklivé smrti se spousta věcí mění a city dříve nepodstatné náhle nabývají významu. Nikdo nechce umírat sám…

Gladiátor hlasitě zakleje a vydá se zpátky k édilovu domu.

 

Marcus vykřikne leknutím, když ho zezadu popadnou silné, hrubé ruce a přimějí ho postavit se na odřené nohy.

„Odcházíme, štěně a seru na to, jestli se ti to líbí, nebo ne!“

Marcus nemá sílu vzdorovat. Vlastně už ani nechce. Je vyčerpaný k smrti a ze všeho nejvíc za to může smutek. Žal tak nesmírně hluboký, až se podobá bezedné propasti. Flávova blízkost mu přináší úlevu. Tak rád by se o mohutného gladiátora opřel, vzal si od něj trochu jeho železné vůle, ale neudělá to. Dobře ví, že takové tulení nemá jeho milovaný v lásce.

Když konečně dokáže odtrhnout slzící oči od trosek rodného domu všimne si, jak moc se všechno kolem něj změnilo. Sloup kouře nad Vesuvem výrazně povyrostl. Na obloze překryté mračnem jiskří odlesky světelných výbojů. Jako kdyby kdesi vysoko v nebi zuřila ohnivá bitva. Také popel, vytrvale se snášející na nešťastné město, už není sněhově bílý. Ztmavl do špinavého, hnědošedého odstínu. Co je ovšem zdaleka nejhorší jsou kameny. Poměr neškodné pemzy a nebezpečných úlomků tvrdé horniny se nyní obrátil. Pompeje bombardují vražedně nebezpečné střely. Za oběť už jim padlo mnoho prchajících lidí.

„Kam chceš jít?“ otáže se Marcus hlasem tak slabým, že je v hřmotu kolem sotva slyšet.

„To mi řekni ty! Já tohle zatracený město neznám!“

„Má vůbec smysl utíkat?“ rozhodí Marcus zkrvavenýma rukama, jako by tím gestem chtěl obsáhnout všechnu zkázu kolem nich.

„Já tady nechcípnu! Nenechám se rozmáčknout šutrem jako pitomej šváb!“

„Nevím kam jít. Nejspíš… snad…“ snaží se chlapec přimět hrůzami otupělou mysl k činnosti, „musíme se dostat z města co nejdál od Vesuvu. Stabijská brána je nejblíž, ale cesta k ní je beznadějně ucpaná, to už víme. Tak jedině Nucerijská brána. Je sice dál, ale kolem není tak hustá zástavba. Ulice budou průchodnější. Snad…“

„Hodnej kluk,“ pochválí ho gladiátor jako poslušného psa. „Tak mě veď!“

Ono se řekne, veď mě, ale jak to udělat? Vrstva pemzy pod zkrvavenýma nohama podkluzuje, jako kdyby se člověk pokoušel chodit po rozsypaném hrachu. Stačí jediný chybný krok a vězíte v kamenné závěji po pás. Tohle už nepřipomíná úprk, ale šnečí plazení. Kdo neutekl hned zpočátku, než pemza dosáhla takové výšky, má smůlu. S povozem už neprojede nikdo. Dokonce ani na koni či oslu. Zvířata by si zlámala nohy.

Proud uprchlíků znatelně zpomalil. Tvoří se zácpy a roste panika. Snad i proto se mnoho Pompejanů rozhodlo zůstat doma a počkat, až se Vesuv uklidní. Jednou přece to šílenství přestat musí! Zásoby popela a prachu hoře dojdou a vše se vrátí ke starým pořádkům. Pak se obydlí těch, kteří podlehli strachu a prchli, stanou snadnou obětí zlodějů. To se už ostatně děje. Navzdory nebezpečí se spousta nenechavců vloupává do opuštěných domů a pátrá v nich po cennostech. Flávus, ploužící se přeplněnými ulicemi za Marcem, na něco takového ani nepomyslí. Není blázen. Tady už jde skutečně o záchranu holého života. K čemu by mrtvému byly peníze?

Znovu míjejí Stephanovo valchářství. Z deseti městských otroků, připoutaných řetězy k sobě, přežil už jen jediný. Potlučený a zkrvavený se marně pokouší vyhrabat z kamenného hrobu, který už téměř pohřbil jeho mrtvé druhy.

„Jdi dál a nedívej se!“ přikáže gladiátor váhajícímu Marcovi.

Chlapec je tak zesláblý, že bez odporu poslechne. Navíc zjišťuje, že začíná být vůči nekonečnému přívalu hrůz podivně lhostejný. Dřív slzel nad každou mrtvou rybou. Nyní se při pohledu na utrpení umírajícího člověka nezmůže na víc, než na tupé zírání a úlevu, že tak neskončil on sám.

Lhostejnost se však vypaří v tom samém okamžiku, kdy před sebou zahlédne dobře známou tvář.