Dvě hodiny po výbuchu Vesuvu a patnáct hodin do zkázy Pompejí

Navzdory časnému odpoledni hoří v rozlehlé jídelně domu édila Popidia Secunda svíce i olejové lampy. Mrak ve tvaru rozvětvené pinie, výhrůžně visící nad Vesuvem, zakryl slunce jako neprůhledný závoj. Jasný, letní den se proměnil v bezbarvý soumrak. V domě je přívětivěji. Nepokojné plamínky honí stíny po zdech, na nichž vesele skotačí v živých barvách vyobrazení, baculatí amorci. Někteří jsou zachyceni při výrobě parfémů, jiní zase na závodech dvoukolých vozíků. Roztomilou scenérii kazí jen neklidně přešlapující majitel domu. Tlustý muž, zamotaný do bělostné tógy s nachovým pruhem. Takovou smějí nosit pouze přední občané města, mezi něž patří i volení úředníci. Jak jen je Popidius na svou tógu hrdý!

„Kde jsou všichni?!“ vzteká se édil v liduprázdné jídelně. Na večeři je sice podle římských zvyků ještě brzy, ovšem zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Popidius zlostně shlíží na tři lehátka sestavená do tvaru podkovy, těsně obklopující velký, čtvercový stůl. Lehátka jsou pokryta drahými látkami a dostatečně velká, aby se na každé z nich pohodlně vešli tři hosté. Jenže ti tu jaksi chybí.

„Nikdo nepřišel,“ pípne přikrčený otrok bázlivě. Kdo by se taky nebál, tváří v tvář zuřícímu pánovi.

Édil se prudce otočí a bez varování mu uštědří prudkou ránu pěstí. „Co tím chceš říct, že nepřišli?!“ rozkatí se. „Přece jsem je pozval! Nejvýznamnější členy městské rady. Všechny, kdo v Pompejích něco znamenají. Dokonce i bankéře Jucunda s tou jeho vychrtlou fúrií. Copak je poslíček neobešel?!“

„Byl u každého z nich, pane,“ odpoví uctivě otrok, a přitom si hřbetem ruky utírá krvácející nos, „ale většina už opustila město. Ti co zůstali se schovávají doma a odmítají vyjít ven. Hlídají svůj majetek. Bojí se rabování.“

„Zbabělci! Všichni jsou to zatracení zbabělci!“ zuří édil, protože když nepřijde nikdo, před kým by mohl předvádět svou klidnou rozvahu tváří v tvář nebezpečí, pak jeho hrdinství přece postrádá smysl. Doufal, že mu tahle nepříjemnost s Vesuvem příští rok zajistí zvolení duumvirem, po němž touží víc, než po čemkoli jiném. Jenže kde není publikum… Vztek s ním cloumá jako zimnice. „Kde je moje žena?“ shání se po svém oblíbeném obětním beránkovi.

„Tady jsem, drahý,“ vpluje dovnitř Junie, jako by čekala jen na jeho pokyn. Má umně vyčesané vlasy. S jejich úpravou pomocí ondulovacího želízka strávila otrokyně drahně času. Bohatě nakadeřené vlasy jsou nyní v módě. Nosí se i u císařského dvora. Rty má paní domu zvýrazněny červenou barvou a obočí i řasy načerněné, což je v ostrém kontrastu s obličejem nabíleným drcenou křídou. Junie je celá nesvá. Nerada se takhle výrazně líčí. Připadá si potom jako jedna z oněch povětrných ženštin, co se po setmění nabízejí za pár měďáků každému obejdovi na ulici. Bohužel, móda a její manžel si ji takhle žádají.

„Večeře už měla dávno začít!“ změří si ji Popidius podrážděným pohledem. „Mám snad na tebe čekat?!“

„Nezlob se, musela jsem se upravit. Přece sis to přál,“ pronese Junie konejšivě, jako by hovořila s umanutým dítětem. Jinak se manželově zlosti čelit nedá. Překvapeně se rozhlédne po prázdné jídelně. „Kde jsou naši hosté?“

To neměla říkat. Édil vybuchne v novém záchvatu vzteku. „Nikdo nepřišel! Všechno jsou to krysy bez špetky odvahy! Hnusní zbabělci…“

„Nerozčiluj se, drahý, mysli na svoje srdce. Možná mají pravdu. Nebylo by přece jen rozumnější opustit město? Najdeme Marca a společně…“

„Zrádkyně!“ vyštěkne Popidius a zaboří jí tučné prsty do složitého účesu. Hrubě s Junií smýkne na jedno z lehátek. Hrst vyškubnutých vlasů mu zůstane v ruce. „Jsi moje manželka a budeš mě poslouchat! My rozhodně utíkat nebudeme! Až se to šílenství venku přežene a bude to brzy, to mi věř, tak lidé ocení, že jsem si zachoval rozvahu a důstojnost. Příští rok mě zvolí duumvirem, to je jisté!“

„Příští rok, možná už zítra, můžeme být mrtví,“ odváží se ozvat Junie, protože tohle už opravdu hraničí se šílenstvím.

„Přestaň hloupě krákat, vráno! Řekl jsem, že bude hostina, tak koukej jíst a dobře se bavit, nebo…“ rozpřáhne édil ruku k ráně.

Pompejanka se bázlivě přikrčí. Nemá tušení, co se to s jejím mužem stalo. Nikdy dřív ji nebil. Až dosud si vystačil „pouze“ s urážkami a ponižováním. Důvod pochopí, sotva k ní zavane jeho kyselý dech. Je cítit vínem. Spoustou vína. Zapadlé oči se mu skelně lesknou a masité tváře má zarudlejší než obvykle. Popidius je opilý. To je zvláštní. Nikdy nepije tolik, aby nad sebou ztratil kontrolu. Že by měl ve skutečnosti přece jen strach?

„Měj rozum, manželi,“ zkouší to trpělivě Junie, protože nic jiného dělat nemůže. „Pojeďme na náš statek v Baiích. Počkáme tam, než se to tady uklidní a…“

„Mlč!“ zavřeští édil a vzteky bez sebe po ní mrští stříbrnou misku. Zasáhne ji do hlavy. Uměle vybělené čelo potřísní horká, rudá krev. Okamžitě přispěchá jeden z otroků, aby paní přiložil k ráně kousek měkké látky. Otřesená Junie se pokusí posadit, ale Popidiův zlostný pohled ji přiková na místě.

„Noste na stůl!“ přikáže pán domu otrokům a sám se položí levým bokem na lehátko tak, jak se to patří. Dělat všechno správně je nyní, v čase paniky a strachu důležitější, než kdykoli předtím. Levačkou si podepře vínem ztěžklou hlavu, druhou ruku má volnou k nabírání jídla. Jestli už ti lenoši konečně nějaké přinesou!

Už ho nesou! Nejdřív další víno, samozřejmě to nejlepší – falernské. Následují táci s plody moře, ozvláštněné pikantní omáčkou zvanou garum. Ta se vyrábí z nasolených, zkvašených syrových ryb a ta nejlepší pochází právě z Pompejí, z dílny Umbricia Scaura. Jako další chod je do zlatova vypečená drůbež. A sladkosti. Ty samozřejmě nesmí chybět. Datle, fíky… velký stůl se pod tíhou jídla málem prohýbá. Kdykoli jindy by Popidiův kuchař připravil mnohem vybranější lahůdky. Třeba jazýčky plameňáků, nebo myši obalované v medu a máku. Tentokrát však byla příprava hostiny trestuhodně uspěchaná a nijak tomu nepomohl ani fakt, že se v kuchyni drolí omítka ze stropu rovnou do hrnců.

Malý otrok Faustus pro dnešek zastává důležitou funkci číšníka. Nestačí dolévat édilův pohár, který se zdá být bezedný. Chlapec má pod zelenýma očima temné kruhy a něžnou tvářičku bledší, než paní domu. Popidius ho v noci nijak nešetřil. Svědčí o tom řetízky modřin, ukryté pod tunikou.

Junie si z nabízených pokrmů sotva uzobne. Nemá chuť a není to jen kvůli zraněnému čelu a hloupému představení, které tu s manželem hrají, navíc bez diváků. Nepřestává ji děsit představa, že je Marcus někde venku. Hledá Fláva. Junie dobře ví, co její syn vůči známému gladiátorovi cítí. Svěřil se jí už dávno. V první chvíli ji to zaskočilo. Pokoušela se Marcovi ten vztah mírnými slovy a rozumnými argumenty vymluvit. Kampak však na zamilované s rozumem! Samozřejmě, že nepochodila. Napříště už si nechala své připomínky pro sebe. Bála se, aby nepřišla o synovu důvěru.

Junii nevadí, že se její jediné dítě zakoukalo do muže. Pokud by láska byla vzájemná, tolerovala by třeba mořského koníka. Jenže v tom je právě problém. Je si téměř jistá, že tento vztah zůstává pouze jednostranný. Marcus do něj dává vše. Pokládá se do něj celou silou své citlivé duše. Klidně by se pro svého vyvoleného rozkrájel. V tomhle, stejně jako v mnoha dalších věcech, je po své matce. Smutné je, že zrovna tak jako Junie plýtvá svou láskou na špatného člověka. Teď kvůli němu dokonce riskuje život!

Édilova žena si všimne staré chůvy, váhavě postávající mezi otevřenými dveřmi. Ve vráskami zbrázděné tváři se jí zračí naléhavost a obavy. Junie jí tedy pokyne a Bona se přibelhá k lehátku.

„Paní moje, je zle! Moc zle!“ hořekuje otrokyně. „Několik domů v ulici neuneslo tíhu kamení a zbortily se! Lidé umírají rozdrcení pod troskami!“

„Při bozích, to snad ne!“ zdvihne Pompejanka vystrašený pohled ke stropu zjizvenému pavučinou prasklin.

„O čem to, vy dvě ropuchy, kvákáte?!“ vyštěkne na ně z protějšího lehátka opilý Popidius. „A proč nenosí na stůl další chody?! Kde jsou všichni?!“

„Odpusť, pane,“ zachvěje se stará a o krok couvne.

„Co ti mám odpouštět?! Tak mluv už, nebo to z tebe vytluču!“

„Otroci jsou… jsou pryč…“

„Jak pryč?! Kde pryč?!“ zuří édil, až mu v bělmu vypoulených očí svítí rudé žilky.

„Utekli, pane. Všichni do jednoho. Sotva jste zasedli k večeři…“

Popidius vyskočí z lehátka, přičemž smete ze stolu mísu s polévkou i pohár s vínem. Rudá tekutina se rozstříkne na mozaikové dlažbě jako čerstvě prolitá krev. Šílený zlostí vyběhne édil z jídelny. Jako ničivá vichřice se prožene prázdným domem a rozbíjí vše, co nestihlo zničit zemětřesení.

„Je to tak!“ vykřikne zuřivě, sotva se vrátí do jídelny. „Všichni otroci jsou pryč!“

Chůva, Faustus i Junie se pod jeho zlostným pohledem přikrčí.

„Zůstal mi jenom neposlušný kluk, stará babice a manželka k ničemu!“ pokračuje édil v běsnění. V jeho křiku téměř zanikne bolestné sténání přetížených střešních trámů.

„Taky bychom měli odejít,“ ozve se Junie slaboučkým hlasem.

„Cože?!“ zavřeští brunátný Popidius.

Jeho žena se posadí na lehátku a odvážněji pronese: „Je čas jít, drahý. Dům už dlouho nevydrží. Všechno to kamení…“

„Drž hubu! Tenhle dům už nikdo další neopustí! Patříte mi! Vy všichni mi patříte a já vám zakazuju…!“ Popidius se uprostřed věty chytí za hruď. Drásá ji křečovitě zaťatými prsty. Potácí se. Několikrát naprázdno otevře ústa. Lapá po vzduchu jako ryba, vytažená na souš.

„Co je ti?“ natáhne se k němu Junie, ale prudce ji odstrčí. Odpotácí se k volnému lehátku. Těžce na něj dosedne. Oči má vypoulené. V obličeji je rudý jako syrové maso. Marně se pokouší popadnout znovu dech. Zbytečně se tluče do prsou a škrábe do nich nehty. Nemocné srdce nevydrželo přílišné vypětí. Lucius Popidius Secundus umírá tak náhle, jako když vítr sfoukne plamen svíce.

Manželka nad ním zaraženě stojí. Netuší zda má plakat, nebo cítit úlevu. Je jako ptáček, jemuž po dlouhém živoření v zajetí náhle otevřeli klec. Je svobodná a neví, co si s tím počít. Celé dětství za ni rozhodoval otec, aby ho pak po jejích třináctých narozeninách vystřídal mnohem starší manžel. Nikdy nežila sama za sebe. Nikdy nebyla prostě jen Junií. Váhavě se dotkne Popidiova ramene. Tělo je dosud teplé, ale duch už dlí mimo ně. Pompejský édil, její krutý tyran, je mrtev!

Obrátí se ke staré chůvě a chlapci, kteří na ni hledí očima velkýma strachem. Bledou tvář jí pomalu, pomaličku rozehřívá nejistý úsměv a z prsou padá nečekaná tíže. Tolik si na ni zvykla, že jí teď skoro chybí. Ale hloupost, nechybí! Cítí se bez ní lehká jako pták. Lehčí než heboučké peříčko z bělostného křídla holubice, plachtící vysoko na obloze.

„Jsem svobodná! My všichni jsme svobodní!“ vykřikne na své nechápavé diváky. „No tak, na co ještě čekáte?! Utíkejte z tohoto prokletého domu!“

Jenže kam? Kam by měli utéct? Stará chůva je otrokyní víc než dvě třetiny svého života. Už dávno nežije nikdo, ke komu by se mohla vrátit. Její jedinou rodinou jsou paní Junie a Marcus. A malý Faustus? Střídal pány i jejich postele. Svět venku je pro něj neznámým, děsivým místem. Svoboda slovo bez významu.

„My tě neopustíme, paní,“ odváží se promluvit stará. „Půjdeme s tebou, paní. Kamkoliv.“

Junie na ně zaraženě pohlédne. Stařena a dítě. Nemůže je opustit. Už dávno se stali součástí její rodiny. Ač jsou jen otroky, cítí k nim odpovědnost a vlastně i lásku. Jestli se užírá žárlivostí vůči mladičkému milenci svého manžela? Jak by mohla? „Potěšení“ z Popidiovi blízkosti už dávno s úlevou přenechala jiným. Ubohého chlapce je jí spíš líto.

„Musíme najít Marca!“ rozhodne paní domu bez váhání. „Šel do gladiátorské školy. Snad ještě není pozdě…“

Jenže ono už asi pozdě je. Kamením přetížená střecha hlasitě zaúpí. Trámy se prohnou. Na hlavy se jim sype popraskaná omítka.

„Dům se bortí!“ vykřikne varovně Junie. Popadne chůvu za vyzáblou paži. Faustus se jí drží za šaty a oči má velké jako talíře. Pompejanka vleče své poslední otroky ke dveřím na ulici. Teď je na ní, aby prokázala odvahu a rozhodnost. Ona, která byla celý svůj život jen poslušnou dcerou a ušlápnutou manželkou. Dokáže to? Ale jistě. Vždyť má ve svých rukou životy dvou lidí a někde venku zůstal její syn!

Rozlehlý dům, na nějž býval édil tolik pyšný, je labyrintem chodeb a pokojů. Stává se smrtící pastí. Už jsou téměř u dveří. Junie natahuje ruku po závoře, když… se na ně střecha s hrozivým rachotem zřítí.

 

„Stmívá se, přestože je do noci ještě daleko,“ hlesne stísněně Marcus, sotva se spolu s Flávem ocitnou před vraty gladiátorské školy.

Nebe je temné. Pouze na horizontu se táhne světlejší pás, jako kdyby se slunce rozhodlo vycházet na jihu. Možná to tak i je. Celý svět se zbláznil.

„Bohové nám ukazujou vodvrácenou tvář,“ chmuří se pod helmou Germán. „Možná nastává Ragnarök. Konec světa.“

„Jestli je konec světa, tak kam tedy všichni utíkají?“ poukáže Marcus na neustávající proud lidí a vozů.

Stabijská brána, otvor zející v městských hradbách jako vylomený zub, uprchlíky přitahuje silněji, než plamen svíce nepokojné můry. I Marca to k ní mocně táhne. Jak by také ne? Je vzdálená sotva pár kroků. Dokonce vede i správným směrem, tedy co nejdál od Vesuvu. Jaká škoda, že se k ní édilův syn a šampión Pompejí musí obrátit zády.

„Náš dům je tam, blízko veřejných lázní!“ pokouší se Marcus překřičet hluk kolem. Nataženým prstem ukazuje do centra města, směrem k běsnící hoře.

Flávus zaváhá, ale jen na malou chvilku. Představa édilových peněz je až příliš lákavá, než aby ji uprchlý otrok mohl ignorovat. A pomsta na Popidiovi? Ta bude sladkou třešničkou.

Cestu jim osvětlují požáry domů, vznícené od převržených lamp a svící. Flávus stejně pro jistotu vytrhne jednomu z prchajících Pompejanů zapálenou louči, protože tma ho děsí víc, než cokoli jiného. Muž chce cosi hněvivě vykřiknout a snad se i bránit, ale pohled na gladiátorova široká ramena a zaťaté pěsti ho umlčí. Beze slova se vnoří do proudu divoké řeky lidských těl, valících se k městské bráně. Pro nikoho není snadné brodit se v otevřených sandálech závějemi pemzy. Flávus s Marcem mají nohy rozedrané do krve. Ještě štěstí, že alespoň hlavy jim chrání gladiátorské helmy. Édilův syn jde první. Vyzná se v Pompejích mnohem lépe než Germán, který z města nezná víc, než cestu z gladiátorské školy do amfiteátru a zpátky. A to ještě pod přísným dohledem stráží.

Zabočí do postranní uličky, protože hlavní ulice vedoucí ke Stabijské bráně je nemožně ucpaná. Ani tak se nevyhnou tlačenici a zmatkům. Naštěstí je tu Flávus a jeho respekt budící postava. Jde za Marcem těsně jako stín. Jako jeho ochránce. Do něj se odváží strčit málokdo. Z obou stran se nad nimi tyčí domy, jejichž střechy nebezpečně přetěžuje vrstva kamení. Některé stavby nevydržely a zřítily se. Marcus se při tom pohledu zalyká hrůznou předtuchou. Co ho asi čeká doma? Vždyť jejich dům už poškodilo předchozí zemětřesení. Udrží popraskané zdi zátěž kamenného deště?

Po cestě je svědkem mnoha smutných scén. Ze stáje vedle Modestovy pekárny se ozývá vyděšené hýkání uvázaných oslíků. Jsou to ti samí nebožáci, kteří od svítání do západu slunce, zapřeženi do žernovů, otáčejí mlýnskými kameny. Mají z toho do krve sedřené plece a zchromlé nohy. V chudších pekárnách zastává tuto jednotvárnou dřinu lidský dobytek – otroci. Ti často bývají k žernovům přikováni, aby nemohli ujídat čerstvě namletou mouku.

Marcus by uvězněným zvířatům rád pomohl. Vrhne se ke dveřím stáje. Odhodlaně s nimi zacloumá, ale ani se nepohnou. Stejně jako vrata gladiátorské školy i je už z jedné třetiny zasypala pemza. Flávus ho beze slova drapne za rameno a odvleče pryč. Hoch se nevzpouzí, ale bolí ho poslouchat nářek vyděšených oslíků. V jistém ohledu je to ještě horší, než naslouchat křiku lidí. Toho je ostatně všude dost. Muži hulákají na zvířata plašící se v postrojích i na sebe navzájem, když si překážejí v cestě. Ženy svolávají své děti a snaží se uprostřed zmatku udržet rodinu pohromadě. Maličcí Pompejané pláčou strachy a všichni se ve vzácné shodě dovolávají slitování bohů. To však nepřichází.

Před valchářstvím patřícím Stephanovi stojí skupina deseti mužů, navzájem k sobě připoutaných řetězy. Jsou to otroci patřící městu, kteří obyčejně vykonávající nejpodřadnější pomocné práce. Stejně jako oslíky, ani tyhle ubožáky se nikdo neobtěžoval zbavit okovů. Čtyři z nich již zřejmě zabily zrádné kameny, kterých spolu s neškodnou pemzou prší stále víc. Přeživší se snaží své mrtvé druhy táhnout s sebou, ale došly jim síly. Oděni jen ve špinavých, rozedraných tunikách se choulí pod smrtícím deštěm jako uštvaní koně a hlasitě naříkají v rodných jazycích.

Marcus k nim nakročí, ale gladiátor ho nekompromisně zastaví. „To ať tě ani nenapadne, štěně!“

Chlapci vhrknou do očí slzy. „Přece je tady nemůžeme jenom tak nechat?!“

Flávus ho rázně obrátí tváří k sobě. „A co jako hodláš dělat?“ zavrčí zlostně. „Dáš jim svoji helmu? Nebo tu moji? Překoušeš řetězy, aby mohli utýct? Pochop už konečně, že nemůžeš zachránit každýho. Starej se vo sebe a vo svoje nejbližší. Mysli na svoji mámu!“

A tak na ni Marcus myslí. Prodírá se ulicemi ještě nedávno krásného města, kde to vypadá hůř než po nájezdu armády barbarů. Tam, kde nikdy nepadal sníh, najednou vše pokrývá jednolitá vrstva bílé. Tyhle závěje sice nestudí, zato popel proniká naprosto všude. Nelze se ho zbavit. Je v očích, ve vlasech i v nose.

Konečně Marcus mine veřejné lázně a zahne do známé uličky. Za malou chvíli už bude stát u dveří rodného domu. Náhle se zastaví tak prudce, že do něj Flávus zezadu narazí. Tam, kde se ještě před pár hodinami pyšně tyčil honosný příbytek édila Popidia Secunda, není nic. Vlastně ne, něco tam je. Trosky. Žalostná hromada střešních tašek, cihel a zborcených trámů. Marcus už nemá domov. Nejspíš už nemá ani rodinu. S nepříčetným zavytím se vrhne ke zbořeništi a začne hrabat. V žalem pomatené mysli se mu opakuje jedno jediné slovo: mami… mami… mami!