Marcův pohled přetne kouzlo jedinečného okamžiku jako příliš ostře nabroušený meč. Letmý polibek spálil mráz. Motýlí křídla přišla o svůj pel. Gladiátor ucukne, jako kdyby ho ten jediný, něžný dotek rtů ocejchoval ohněm bolesti. Je přistižen při činu. Stydí se za hloupě projevený cit i za svou vlastní slabost, nehodnou pravého muže.

Probírající se chlapec překvapeně zamrká. Připomíná poplašenou sůvičku. Není si jistý, zda bdí nebo se mu to všechno jenom zdálo. Opravdu ho láska jeho života právě dobrovolně políbila? Nemůže z plavovlasého Germána spustit oči. Rty se mu samovolně roztahují do přihlouplého úsměvu.

„Čemu se směješ?!“ utrhne se na něj dotčený Flávus. Sám sobě by nejradši nafackoval za to, jak moc trapně se cítí. Připadá si jako kocour, kterého nachytaly nad miskou zpola vylízané smetany. Nijak tomu nepomáhá ani fakt, že se na něj smetana tak hloupě uculuje.

„Kde to jsme?“ otáže se pořád ještě lehce omámený Marcus. Pud sebezáchovy mu radí zabrousit v hovoru raději na bezpečnou půdu. Fávus totiž vypadá, že vybouchne dřív, než běsnící Vesuv.

„V bordelu!“ odsekne nevrle šampión Pompejí.

Édilův syn přikývne, jako kdyby pro něj návštěva nevěstince byla tou nejpřirozenější věcí na světe. Popravdě, s Flávem by šel bez protestů klidně i do podsvětí. Domov lehkých žen a prodejných chlapců je ještě tím menším zlem. Myšlenky se mu pořád vracejí k nečekanému polibku. Olízne si žízní rozpraskané rty. Pokouší se zachytit chuť gladiátorových úst. Je vůbec možné, že mne opravdu políbil? Celý čas jsem si nepřál nic jiného… od první chvíle, kdy jsem ho spatřil v aréně. Skutečně se mi to splnilo teď, na konci našich dnů? Jenže já to celé prospal! Jak jsem mohl tak klidně spát?! Venuše, bohyně lásky, daruješ mi ještě jednu šanci? Mohu doufat, že se ten zázrak stane dvakrát?

„Bolí tě hlava?“

„Trochu…“ Marcus si zajede prsty do vlasů. Až nyní si uvědomí, že má pořádně natlučenou lebku. Pomalu a mlhavě se mu vybavuje, co se stalo. „Děkuju,“ hlesne nakonec zahanbeně.

„Za co?“ zavrčí Germán a celý nesvůj se ošije, vystavený chlapcovu štěněčímu pohledu.

„Zachránil jsi mi život. Vzpomínám si… ten kámen, co mi udeřil do helmy… mohl jsi mě nechat ležet na ulici a utéct do bezpečí.“

„Nemoh'. Nenašel bych bez tebe cestu z Pompejí. Navíc v tomhle dešti šutrů by mi už nepomohla ani helma. Musíme počkat.“

„Na co?“

„Až to přejde, nebo až nám tendle barák spadne na hlavu. Co já vim, co s náma maj' ty nahoře za plány?“

„I tak ti děkuju…“

„Nech si svoje díky pro někoho, kdo si je zaslouží!“

Marcus k němu naléhavě vztáhne dlaň. „Proč se tolik bráníš přiznat si, že jsi dobrý člověk?“

Gladiátor ucukne před něžným dotykem štíhlých prstů. Místo toho sám popadne hocha za útlá ramena a hrubě s ním zatřese, jako kdyby ho chtěl probudit ze sna. „Přestaň si už konečně něco nalhávat, štěně! Jsem vrah! Copak to nevíš?! Jsem vobyčejnej, špinavej zabiják! Žádnej hrdina z těch tvejch hloupejch básniček!“

„Jsi dobrý člověk! Vím to jistě!“ trvá édilův syn tvrdohlavě na svém, tváří v tvář Germánově prýštící zlobě.

„Proč?! Proč seš vo tom tak přesvědčenej?!“ vykřikne Flávus téměř zoufale.

„Protože…,“ hlesne chlapec a pohled mu stydlivě sklouzne k zemi, „protože bych nemohl tolik milovat vraha.“

Flávus se k němu zlostně obrátí zády. Hloupej, naivní kluk! Co si vlastně myslí?! Chce mě poučovat, jakej ve skutečnosti sem?! Prolil 'sem tolik krve, že by z toho zrudla řeka. Nezabíjel jsem kvůli ochraně svejch nejbližších, ale na přání svinskejch Římanů. Ze zbabělosti! Abych si zachránil svůj bídnej život! Měl jsem na rukou krev nejlepšího přítele, tak jak bych moh' po tom všem, bejt ještě dobrym člověkem?!

„Kam jdeš?“ otáže se Marcus náhle vylekaný, že by měl v umírajícím městě zůstat sám.

„Porozhlídnu se tady,“ zavrčí Germán neochotně. „Potřebujeme pít, jinak zhebnem. Jídlo by se taky hodilo. Třeba něco najdu.“ Musim bejt chvíli sám, nebo zešílim! Nedokážu vydržet v jedný místnosti s tou jeho bezbřehou vírou v moji dokonalost! Ubíjí mě to víc než biče dozorců! Nastavuje mi příliš jasný zrcadlo. Nutí mě stydět se sám ze sebe a já nejsem dost velkej hrdina, abych se tomu dokázal postavit čelem!

„Jdu s tebou,“ pronese chlapec odhodlaně a vstane z nepohodlného lůžka. Vzápětí se málem zhroutí zpátky, když se mu zamotá bolavá hlava. To ho ovšem neodradí od úmyslu, následovat svého milého na každém kroku. Nechce zůstat sám ani na okamžik. Co kdyby je právě v tuhle chvíli zastihla smrt? Oni se přece nesmí rozdělit! Tady, ani na věčnosti!

Bok po boku procházejí tím podivným domem. Pěti pokoji, podobnými jako vejce vejci. V každém stojí kamenná postel se slamníkem a jinak nic. Co je taky v nevěstinci potřeba jiného, než pořádné lůžko, které vydrží útoky nadržených zákazníků? Ti ostatně zanechali své dojmy vepsané do bílé omítky zdí. Zdaleka ne všechny komentáře jsou pochvalné a Marcus zahanbeně odvrací oči. Opravdu nepotřebuje vědět, jak moc „projetou kundičku“ má jedna z lehkých holek, jménem Lepida a jak „hluboce dokáže kouřit“ Tilia. Stejně tak ho uvádějí do rozpaků obrázky nad vchody do pokojíků, až příliš realisticky zobrazující různé způsoby pohlavního styku.

Chlapcův stud vykrojí do zachmuřené tváře gladiátora křivý úšklebek. „Co se tak červenáš? Copak si 'eště nikdy nebyl v bordelu?“

Marcus němě zavrtí hlavou. Jak bych mohl jít na takové místo, když celý čas tak zoufale miluji jenom tebe?

„Pravda, co by édilův bohatej synáček dělal ve vobyčejnym bordelu?“ pronese Flávus znechuceně, když v něm vypění další hořká žluč. „Měl si přece svoji soukromou děvku – mě!“

Hoch s sebou škubne. Germánova slova šlehají jako bič. Zdvihne k němu ublížený pohled nakopnutého psa a tiše pronese: „Nikdy jsi pro mne nebyl děvka. Miloval jsem tě a pořád miluju. Vzdal jsem se pro tebe všeho… ne, nic ti nevyčítám, ani toho nelituju. Vyznal jsem se ti už tolikrát! Co ještě musím udělat, abys mi konečně uvěřil?“

Flávus se prudce odvrátí. Ruce se mu samovolně sevřou v pěst. Zoufalství nad vlastní nerozhodností se taví do divokého vzteku. Zuřivost v něm vybuchne v divokém výkřiku. Udeří do zdi, aby nemusel uhodit to hloupé mládě. Marcus se před ním strachy krčí, ale neuhne. Je jako jehně, které ve své nevinnosti odmítá uvěřit, že by mu řezník opravdu dokázal podříznout krk.

Měl jsem ho na tý ulici nechat! Bylo by to lepší pro nás pro voba… ty jeho zatracený, oddaný voči… proč je pořád tak odevzdaně důvěřivej?! Proč nikdy nebojuje?! Jeho bezbrannost mi bere sílu! Vždycky jsem byl skála, ale jak může sebetvrdší kámen odolat vytrvalosti vobyčejný, průzračný vody? Když ji zmáčknu v pěsti, proteče mi mezi prsty a znova se ke mně vrátí. Kde neni obrana, ztrácí útok smysl. Ten kluk mě mění! Nechci se změnit! Já… mám z toho strach!

Nechá Marca být a jde pryč. V odřených kloubech mu tepe bolestí a v hlavě víří zmatek. Sváří se v něm touha to šestnáctileté štěně umlátit k smrti… nebo ho sevřít v náruči a líbat, dokud oběma nedojde dech, a nebo dokud se jim střecha nevěstince nezřítí na hlavu. Řešení vnitřního rozporu se naskytne zcela nečekané. Při obhlídce posledního z pokojů zakopne gladiátor o malou amforu, příhodně zastrčenou vedle postele. Vrhne se po ní jako lakomec po měšci zlata. Je těžká a hrdlo má dosud zapečetěné voskem. Možná ji sem přinesl některý ze zákazníků a už ji nestihl otevřít. Flávus zálibně pohladí oblé boky pálené nádoby. S pomocí krátké dýky amforu vmžiku odzátkuje a zhluboka si přihne. Kdyby měl smůlu, mohl být uvnitř olivový olej, nebo dokonce ocet. Ale kdo by něco podobného nosil do bordelu? Samozřejmě je tam víno. Pořádně se napije a podá amforu Marcovi.

Chlapec ji beze slova přijme, pořád ještě otřesený z gladiátorova výbuchu hněvu. Váhavě ochutná nakyslou tekutinu v barvě čerstvě prolité krve. Sice to není falernské, které nikdy nesmělo chybět na édilově stole, ale pít se to dá. Přimhouří slastně oči, když mu víno polaská odřené, vyschlé hrdlo. Osvěží se několika doušky a vrátí zpola plnou amforu Flávovi. I tak cítí, jak mu víno rozproudilo krev a lehce zastřelo mysl. Není zvyklý pít ho takhle silné, neředěné vodou.

Germán takové zábrany očividně nemá. Dřepne si na zem a znovu si pořádně přihne. Chce se opít. Proč? Aby zapomněl na smrt, která jim stojí za zády jako jejich vlastní stín? Nebo ho tolik děsí nečekaný cit k nepříteli?

Marcus otevře dveře, vedoucí na dřevěný balkón. Nevyjde ven. Střecha není dost převislá, aby ho ochránila před kamenným deštěm. Dovnitř dýchne jedovatý zápach síry. Popel mu obarví tmavé vlasy šedinami starců. Stojí v otevřených dveřích a hledí na Vesuv. Z výbuchem rozervaného kráteru tryská k strašidelně temnému nebi protáhlý mrak dýmu, kousků hornin a popela. Zdá se, že má hora vražedného materiálu bezedné zásoby. Copak to nikdy neskončí? „Zemřeme tady, že je to tak?“ pronese k mlčky se opíjejícímu gladiátorovi, aniž by odvrátil zvlhlé oči od děsivého výhledu.

Flávus odtrhne hrdlo amfory od úst potřísněných vínem. Pár kapek mu skane na špinavé ruce. Připomínají čerstvě prolitou krev. O kolik víc jí bylo, když jsem pro pobavení takových, jako je édilův syn, vrážel meč do hrdla svého nejlepšího přítele…

Odloží amforu a vstane z chladné, kamenné podlahy. Stojí v šeru, velký a neohrožený muž, schopný zabít jediným úderem pěsti. Za celé roky otroctví se nenašel v aréně jediný soupeř, který by ho dokázal porazit. Má ho snad nyní přemoci kluk, jehož jedinou zbraní je bezpodmínečná láska? Gladiátor klouže ledově modrým pohledem po obrysu drobné postavy chlapce před ním. Rudé záblesky rodící se v nitru běsnící hory tančí kolem štíhlé siluety, jako překotně se rozvíjející květy krvavých růží. Germán se pomalu, krok za krokem, přibližuje k nic netušícímu Marcovi. Ve vousaté tváři se mu zračí napětí. Ještě pořád bojuje sám se sebou. Brání se zuby nehty, a pak… to konečně vzdá.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ pronese tiše chlapec, stále ještě obrácený čelem k obrazu jejich velkolepé smrti, „i když mě nenávidíš.“ Ztichne, když mu rameno stiskne velká, mozolnatá dlaň. Ve vlasech ho zahřeje dech nakyslý po vínu. Zašimrá ho na šíji a způsobí příjemné mrazení v každém kousku jeho vyčerpaného těla.

Síla mnohokrát převyšující jeho vlastní, ho přiměje se obrátit. Odtrhnout pohled od pekla, ve které se proměnil jeho domov. Před očima má širokou, divoce se zdvíhající gladiátorovu hruď. Cítí vůni jeho potu, vnímá horkost a opojnou živočišnost, kterou velký muž vyzařuje. Neodvažuje se pohnout, aby neporušil tuhle jedinečnou chvíli. Podvolí se až prstům, které mu jemně zatlačí na bradu. Zvedne oči, stíněné závoji dlouhých řas a střetne se s pohledem, který se mu silou své vášně propaluje až na dno duše. Zanechává tam cejch, který už nikdo nemůže vymazat. Znamení jeho dobrovolného otroctví.

Marcus se natáhne na špičky, aby se jejich rty mohly dotknout. Nejdřív jen lehce, ostýchavě. Pak dravěji, s pomocí proplétajících se jazyků a chuti úst toho druhého. Svět kolem zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku. Už není vybuchující hora, šílenství panikařících lidí, ani všudypřítomná smrt. Existují jen oni dva. Celý vesmír se smrskl do dvou bytostí, svírajících se v pevném objetí. Kdyby nyní nastal konec, snad by si toho ani nevšimli.

Germán sevře chlapcův zadeček a aniž by přerušil hluboký polibek, vyzdvihne ho z otřásající se podlahy. Marcus mu omotá nohy kolem boků, aby si pojistil jeho blízkost. Nepustí se ani tehdy, když s ním gladiátor klesne na postel v jednom z pokojů. Rychle, horečně se navzájem svlékají. Čas je jejich nepřítel. Smrt studeně dýchá za krk. Nesmí promarnit ani jediný okamžik, když už promrhali celý rok.

Flávus se nedokáže odtrhnout od chlapcových rtů, které tak dlouho hloupě odmítal. Víno odplavilo všechny zábrany a nesmyslné strachy. Obranné zdi se zbortily a z jejich trosek se zrodilo něco dávno zapomenutého, pohřbeného hodně hluboko. Cit, o němž už nevěřil, že ho má. Láska, vykvetlá mezi zmarem a bolestí. A touha… touha tak silná, až pálí jako pekelné plameny. Chtěl by si ho vzít tvrdě, rychle, po zvířecím způsobu. Neudělá to. Tentokrát ne. Už mu nedokáže ubližovat.

Spojí se pomalu a něžně, jako když ranní rosa hladí okvětní lístky plaše se rozvíjejících poupat. Germánova výbušná síla je spoutána vlahým pohledem chlapce pod ním, jeho tichými vzdechy, hebkostí jeho pootevřených rtů. Marcus ho k sobě tiskne rukama i stehny, jako by s ním chtěl navždy splynout. Jako kdyby se mohli stát jedinou bytostí.

Neoddělí se, ani když oba dosáhnou vrcholu. Hledí si do očí. Jejich splašený dech se klidní a prohlubuje. Čekají. Trpělivě vyčkávají, až je zaplaví nová vlna touhy. Až je znovu smete příliv vzrušení. Pak se milují znovu. Kdyby nyní přišla smrt, odešli by ze světa šťastni.