Zkáza Pompejí, 25. srpen roku 79

Jeden jediný polibek. Opojná chuť úst milovaného člověka. Marcus zavře oči. Vnoří se do toho nádherného pocitu. Nechá slzy volně kanout po rozpálených tvářích. Solí jimi jejich spojené rty. Uši mu zaléhají řevem nezadržitelně se blížící smrti. Děsivé. Ohlušující. Jako kdyby se jim na hlavy řítilo samo nebe.

Nedívej se, poručil mu předtím Flávus a on poslechl.

Strach se zakusuje do duše tesáky dravé šelmy. Mění bolavé nohy v rosol. Nutí vyděšené srdce zběsile tlouci v posledním vzepětí života.

Chlapec si v hlavě stále dokola přehrává gladiátorovo vyznání lásky. Nečekané. Tolik vytoužené. Stalo se mantrou, opakovanou v duchu stále dokola. A Flávovy ruce… jejich silné objetí je to jediné, co édilova syna ještě drží při zbytku zdravého rozumu. Je to dobře? Možná by bylo milosrdnější podlehnout úlevnému šílenství.

Dýchá se stále hůř. Horkost sálající z valící se pyroklastické vlny začíná být k nesnesení. Vysušuje bezmocně stékající slzy. Mění je v blyštivé krystalky soli. V maličké diamanty smutku. Rozpaluje kůži smáčenou potem strachu. Strachu, který už dávno přesáhl únosnou mez. Každý další okamžik je pouze prodlužovaným utrpením.

Kolik toho ještě budeme muset vydržet, než přijde úleva konce?!

Marcus v úleku vykřikne, když s ním Germán prudce smýkne stranou, do nitra jedné z velkých hrobek. Společně se svalí na podlahu. Země se třese. Hřmot běsnícího Vesuvu rve bolestivě uši. Svět zešílel a řve jako rozdrážděný tygr. Vyděšený chlapec křičí spolu s ním, dokud mu nedojde dech. Dokud ho nezalehne těžké Flávovo tělo. Převalí se na drobného hocha v zoufalé snaze ho ochránit. Zbytek musí zajistit hrobka. Silné stěny ze slonovinově bílého mramoru statečně odolávají nejhoršímu žáru. Pak nastane peklo…

 

Mrak plynů, pemzy a kusů vyvržené horniny se valí po úbočí Vesuvu jako strašlivá lavina. První vlna, která toho rána zasáhne Pompeje zabíjí nemilosrdně vše, co se jí postaví do cesty. Není před ní úniku. Bez obtíží překoná směšnou ochranu zdánlivě mocných městských hradeb. Rozdělena bloky domů do mnoha užších proudů, řítí se v podobě černošedých hadů ohromující rychlostí vpřed. Otrávený vzduch, který v sobě háďata nesou zbaví utrpení lidi, ploužící se jako zbloudilé stíny ulicemi.

Jsou mezi nimi i Mica s Decií – dva nešťastní milenci ověznění v umírajícím městě. Mladík maličký vzrůstem, ale o to větší srdcem, klečí vedle své lásky, kterou zpola pohřbily trosky zborceného domu. Něžně svírá její ochablou dlaň, jako kdyby pro něj byla tou nejdražší svátostí. Tiskne si ji k čelu, do popelem poprášených, kudrnatých vlasů. Zasypává drobnými polibky Deciinu bolestí zkřivenou tvář. Ani jeden nepromluví. Dívka nemůže a Mica už všechno důležité vyslovil. Mohl by jen stále dokola opakovat: miluju tě, miluju tě… mohl by, kdyby mu ještě zbýval dech.

Položí únavou ztěžklou hlavu na dívčino mírně vzduté bříško. „Máme tě moc rádi, mrňousku, já i tvoje maminka,“ šeptá človíčkovi uvnitř. Té zázračné bytůstce, kterou mu nikdy nebude dopřáno poznat. Která nedostane šanci se narodit. Decie umírá a jejich děťátko s ní. Už není nic, co by je dokázalo zachránit. I kdyby Vesuv náhle vychladl a přestal chrlit smrt, stejně bude pozdě. Pro ně pro všechny.

Jenže sopka neutichá. Naopak. Hřmot sílí, ačkoli se to zdá nemožné. Zároveň s tím se zvyšuje už tak nesnesitelná teplota. Horko požírá všechen dýchatelný vzduch. Mica s Decií kašlou. Popadají dech. Liliput zdvihne oči k temné obloze. Ulicí se k nim nad střechami domů valí cosi děsivého. Lidé kolem nich křičí a v panice prchají. Mica klečí dál. Stejně není kam utéct. Smrt si je najde všude. Copak to nikdo nechápe? Jeho oči se setkají s pohledem Decie. Zornice se do sebe žíznivě vpíjejí, promlouvají spolu beze slov. Není třeba se utvrzovat v tom, jak moc se milují. Dokazují to svými činy. Vlna, která se přes ně převalý, je pohltí jako obří, věčně hladový had. Konec nastane s milosrdnou rychlostí.

Ostaní Pompejany, skrývající se v domech zasypaných silnou vrstvou kamenů, jejich utěsněné vězení prozatím ochrání. Je jim darována hodina strašlivé hrůzy a nevyslyšených modliteb. Další vlny přicházejí těsně po sobě. Drancují město s bezohledností barbarů. Strhávají s sebou části zborcených domů, smýkají s mrtvolami a zohavují je k nepoznání. Odtrhnou od sebe i Micu s Decií. Popadnou jejich nehybná těla a nesou je pryč. Každého jinam. Snad se shledají alespoň jejich duše tam, kde už není žádná bolest…

Čtvrtá vlna je nejhorší. Přináší definitivní konec všech nadějí na záchranu. Kdyby na Pompeje dopadl alespoň paprsek slunečního světla, mohla by hrstka přeživších sledovat černý mrak protkaný výbuchy ohnivých záblesků, valící se s děsivou neodvratností přímo na ně. Horký popel se jako tichá smrt plíží do zasypaných domů. Vniká dovnitř nejnepatrnějšími škvírami. Není před ním úniku. Dosavadní úkryty se mění ve smrtící past. Vyděšení Pompejané bojují o každé nadechnutí, ale kyslík vystřídaly horké plyny zahuštěné popelem. První nadechnutí je jako nasát živý oheň. Při druhém se v plicích vytvoří směs, podobná vlhkému cementu. Třetí zoufalý nádech a hmota se ještě víc zahustí. Pak už zbývá jen agónie lapání po vzduchu a pomalá smrt udušením.

Poslední dvě vlny už nezastihnou nikoho z Pompejí naživu. Pokryjí město šedivým rubášem z popela a zapomnění. Je dokonáno.

 

Tři hodiny po zkáze Pompejí

Marcus otevře oči. Tma. Ticho. Strašlivé, smrtící, konečné. Takové ticho dokáže rvát ušní bubínky. Nutí srdce tlouci hlasitěji jen aby se člověk ujistil, že dosud patří na tento svět.

Žijeme ještě?

Chlapec se přidušeně zavrtí pod tíhou gladiátorova těla. Germán na něm spočívá celou vahou. Tichý. Nehybný. Snad ani nedýchá.

On nedýchá?!

„Fláve?!“ podaří se Marcovi zasténat. Víc přes vyprahlé rty neprojde. Zoufalý strach ho nutí křečovitě zarývat prsty do mužových boků. Surově je drásá, jen aby z něj vymámil aspoň nějakou reakci. Jakoukoli známku života.

Zapře se rukama i nohama. Podaří se mu ze sebe Germána odvalit. Náhlá volnost není ani trochu úlevná. Vyvolává pocit bolestné neúplnosti a ztráty. Marcus poslepu šmátrá po nehybném tělu. Nachází obličej s podivně ochablými rysy. Vousy slepené popelem, rozpraskané rty, zavřené oči jakoby obtížené spánkem.

Jenže on nespí, že ne?!

„Probuď se! Tak probuď se, slyšíš?!“

Marcovi zní vlastní hlas podivně cize. Strašidelně se rozléhá mezi popraskanými zdmi hrobky. Podlaha se dosud otřásá mírným zemětřesením. Propůjčuje Flávově nehybnosti klamné zdání života. Chlapec k němu s tichým pláčem poklekne tak, jako se pokleká před oltářem.

Tolik bych si přál vidět tě! Ještě jednou ti smět pohlédnout do obličeje!

Přitiskne ucho k široké hrudi. Ke kudrlinkám chloupků o nichž ví, že jsou zlaté jako právě dozrálé obilí. Germánova tunika je vlhká. Potem? Krví? Lne chlapci k tváři. Mazlí se s kůží jako dlaně milovaného. Jako dlaně, které se ho už nikdy nedotknou. Nikdy ho nepolaskají, ani hrubě nesevřou v okamžicích, kdy se vzrušení vystupňuje k zešílení.

Nemám vůli bez tebe žít! Jestli odejdeš, půjdu za tebou. Ať je to kamkoliv.

Se zatajeným dechem naslouchá. Čemu?

Bum!

Pod prsní kostí zaduní úder srdce. Silného, hrdého srdce bojovníka.

Bum!

Marcus se rozpláče nahlas. Úlevou. Láskou, která z něj vytryskne jako podzemní pramen. Horké slzy odplavují nejhorší hrůzu. Znovu se dokáže nadechnout.

„Fláve?“

Nic. Ticho dál trhá ušní bubínky, až to bolí.

To nevadí, klidně spi. Nabírej síly. Já počkám. Umím čekat, vždyť víš.

Znovu položí hlavu na gladiátorovu hruď. Musí. Potřebuje slyšet ten uklidňující tlukot srdce. Přitiskne se k svalnatému tělu. Obejme ho rukama i nohama. Zavře oči a konečně si dovolí usnout.

 

Deset hodin po zkáze Pompejí

Marcus znovu otevře oči do černočerné temnoty. V prvním okamžiku ho zachvátí hrůza z toho, že oslepl. Pak si vzpomene. Na sopku. Na rodné město. Na smrtící vlny, které se valily jen kousek od nich. O pouhých několik mil. Jaká to nepatrná vzdálenost, když člověka dělí od strašlivé smrti. Zhluboka se nadechne a rozkašle se. Vzduch dosud páchne jedovatými plyny. Smrt ještě pořád číhá blízko. Rozpálenou tvář mu polaská drsná, velká dlaň. Ten dotyk vhání slzy do očí. Taková úleva… jaké štěstí dokáže přinést obyčejné pohlazení.

„Dokázali 'sme to, štěně. Žijeme! Díky všem zasranejm bohům!“ Flávův hluboký, ochraptělý hlas rezonuje hájemstvím mrtvých. Zní tady nepatřičně. Jako svatokrádež.

Chlapec mu ještě stále spočívá na hrudi, pevně přitisknutý k jeho tělu. Potřebují se navzájem cítit. Ujistit se, že skutečně vyvázli.

„Bál jsem se, že jsi…“ zlomí se Marcovi hlas ošklivou vzpomínkou.

Ne, tohle nedokážu vyslovit!

Germán si ho beze slova přitáhne k polibku. Žíznivě se vpíjí do jeho stejně vyprahlých úst. Jako kdyby se nemohl nabažit toho, co tak dlouho odmítal. „Nenechal bych tě tady samotnýho,“ ujistí hocha, sotva popadne dech. „Seš jenom štěně. Někdo na tebe musí dávat pozor.“

Ano… neopouštěj mě! Nikdy!

Gladiátor se s bolestným klením postaví na zkrvavené nohy a vytáhne chlapce k sobě. „Musíme pryč! Možná to 'eště neskončilo!“

Marcus by ho rád zadržel. Bojí se toho, co je venku čeká. Jak by se mohl nebát? Přesto ho oddaně následuje.

Copak můžu jinak? Šel bych za tebou třeba do podsvětí… a právě tam nejspíš jsme!

Opouštějí bezpečí hrobky. Rozedraná chodidla znovu ochutnají ostré hrany kamení. Potácejí se pryč od Vesuvu. Ztraceni v naprosté tmě, slepí jako právě narozená koťata, mohou jen po paměti odhadovat správný směr. Chvějící se země jim ujíždí pod nohama.

Copak tohle peklo nikdy neskončí?! Čas ztrácí význam. Rozpouští se v temnotě bez obsahu. Je noc? Je den? Kde je nahoře a kde dole? Skončil už svět? Jsme snad pouhé bloudící duše, které propásly okamžik své smrti? Ve chvíli, kdy všechno pozbylo smyslu, zůstává jediná jistota. Jediná kotva, držící rozum navzdory dravému proudu šílenství. Jediná osoba, na níž záleží…

Hoch křečovitě svírá Flávovu tuniku. Modlí se, třebaže na prosby nikdo neodpovídá. Nebo snad ano? Netuší, jak dlouho už jdou, když začne temnota řídnout. Pomalu a váhavě se neprůhledná čerň rozpouští do mlhavě šedé. Konečně si vidí do očí. Do ztrhaných obličejů, ukrytých za maskami z popela. Pak začne pršet. Vzduch se čistí, už zase se dá dýchat. Gladiátor a édilův syn stojí proti sobě. Zaklánějí hlavy a nastavují tváře dopadajícím kapkám. Nechávají se omývat léčivými slzami bohů. Pijí je jako živou vodu.

První se rozesměje Marcus. Ještě trochu hystericky, ale s úlevou. Germán se k němu přidá. Zprvu váhavě, ale brzy se ztichlým krajem rozezní jeho zvučný, hrdelní smích.

„My žijeme!“ zvolá napůl překvapeně chlapec. Ještě stále tomu nemůže uvěřit. Okouzleně hledí na rozjasňující se nebe.

Kdy naposledy jsem viděl slunce? Bylo to včera, nebo před celým stoletím? A bylo vůbec kdy tak krásné?

 

Drobná, tmavovlasá žena se krčí na korbě jedoucího vozu. Není jí víc než třicet let, a přesto nyní připomíná shrbenou stařenu. Na vině je prožitá hrůza, stejně jako vrstva šedého popela pokrývající její tvář i kdysi drahý šat. U nohou se jí choulí malý blonďáček, který zahříval lože jejímu manželovi. Kolem nebezpečně nadskakujícího povozu se plouží další lidé. Je jich tam tolik! Na smrt vyčerpaní uprchlíci, které běsnící sopka vyhnala z jejich domovů. Pomalu ustupující tma a zoufalé hlasy. Modlitby, prosby a pláč.

Ona už nepláče. Dávno prolila všechny své slzy. Nezůstala ani kapka. Je vysušená. Prázdná. Zbyla jen křehká skořápka.

Může člověk zemřít na zlomené srdce? Říkáte, že ne? A co matka, která ztratila jediného syna?

Nezměrná hloubka žalu se podobá bezedné rokli. Černočerné prázdnotě. Bolest trhá ženu na cáry jako hladový vlk. Jako šelma rozběsněná krví. Takovému utrpení se nic nevyrovná. Není na něj lék. Snad jenom čas… čas?! Nenechte se vysmát! Ani tisíc let nedokáže matku smířit se smrtí dítěte!

„Paní Junie…“ zdvihne k ní blonďatý hošík plachý pohled.

Junie. Shluk písmen bez obsahu. Co znamenají? Moje jméno? J… U… N… I… E… Co to o mne vypovídá? Nic… jsem to opravdu já? Zbylo ze mě vůbec něco? Už nejsem édilovou ženou. Už nejsem matkou. Kým tedy jsem?!

Hledí na chlapce, jako kdyby ho nepoznávala.

Ach, ano, Faustus… utekl se mnou z bortícího se domu. Zachránili jsme se na poslední chvíli. Chůva to nestihla. Ubohá Bona. Zůstala pohřbená pod troskami spolu s mým mrtvým manželem.

„Co chceš?“ otáže se Junie bezbarvým hlasem. Promlouvá už ze záhrobí?

„Slunce!“ ukáže hoch vzrušeně k rozjasňující se obloze. „Slunce se vrátilo!“

Žena bez zájmu nastaví šedivou masku tváře prvním, nesmělým paprskům, prosvítajícím mezi mraky. Nehřejí.

Jak by mohly hřát? Všechno dobré odešlo spolu s mým synem! Nic už nebude takové, jako dřív!

Také ostatní uprchlící pomalu zdvihají schýlené hlavy. Některé obličeje zůstávají vyhaslé, na jiné se pomalu, váhavě vrací náznak úsměvu.

Ozývají se první, zatím ještě tiché hlasy. Udivené šeptání, jako by tomu sami nedokázali uvěřit. „Přežili jsme!“

Vy ano, ale co můj Marcus?!

V Junii se vzmáhá zlost. Nenávist, jakou nikdy nepocítila.

Vždycky jsem si tolik zakládala na tom, že já jsem ta hodná. Tolik jiná než můj manžel a většina bohatých paniček. Ztratila jsem tedy i tohle? Co ze mě ještě zůstalo?!

Kolem ní se na voze tísní rodina hrnčíře, který je vyvezl z pekla. Vrásčitý muž s dobráckýma očima jim podal záchrannou ruku ve chvíli, kdy se i s malým otrokem potácela umírajícím městem. Zmatená, zkrvavená, otřesená. Hrnčíř jí oplatil to, co ona kdysi nabídla jemu. Když byl před lety v nouzi a kvůli zraněné ruce nemohl několik týdnů pracovat, vypomohla mu Junie jídlem i penězi. Stejně tak, jako mnoha jiným nemajetným obyvatelům Pompejí. Dělala to navzdory tomu, že se to Popidiu Secundovi ani trochu nelíbilo. V tomhle jediném dokázala svému manželovi vzdorovat. Škoda, že se mu netroufla postavit, když vyháněl jejich jediného syna z domova.

„Zastav!“ křikne žena na svého zachránce, hrbícího se na kozlíku.

Obrátí k ní udivenou, k smrti unavenou tvář. „Děje se něco, paní?“

Junie se přinutí usmát. „Vrátím se do města. Musím najít svého syna.“

„Je to rozumné, paní? Vesuv se může kdykoli znova probudit. Ta hora je zlá!“

„Já musím! Copak to nechápeš?!“ vyhrkne Junie zlostně. Nenávist zdvihne jednu ze svých ošklivých, dračích hlav. Cení zuby a plive jed. Zaskočená žena ji honem pohřbí pod maskou omluvného úsměvu. „Odpusť, ale já to musím udělat. Nemohla bych žít s tou strašnou nejistotou, jestli se můj chlapec zachránil, nebo…“

Hrnčíř přikývne. Vrásčitý obličej mu křiví hluboký žal. A soucit. „Rozumím ti, paní. Ani nevíš, jak moc ti rozumím…“ Jak by nerozuměl? Sám přišel o nejstarší dceru, která zemřela v troskách domu spolu se svým manželem.

Hrnčíř přitáhne opratě a vyčerpaní mezci se s úlevou zastaví. Sklánějí ušaté hlavy, srst pod postroji se jim bělá zpěněným potem. „Co ten kluk?“ ukáže vozka koncem biče na blonďáčka. „Máme ho vzít s sebou? Postarám se o něj, když bude třeba.“

Faustus se pod jeho zkoumavým pohledem přikrčí. Naučil se nedůvěřovat mužům. Bát se jejich zájmu. Příliš často to končívalo bolestí a pláčem, který nikoho neobměkčil. Dřív, než se ho Junie stačí zeptat, vyhrkne chlapec prosebně: „Chci zůstat s tebou, paní! Nebudu na obtíž, slibuju!“ Polekaný vlastní troufalostí na ní upře oči barvy nejhebčího lesního mechu.

Žena si povzdechne. Jak bych ti zrovna já, která jsem tak dlouho mlčky přihlížela tvému utrpení, mohla cokoli odmítnout?

Seskočí z vozu, nejistě se kýve na roztřesených nohách. Vztáhne k chlapci ruce. „Pojď.“

„Kéž vás bohové ochraňují a hodně štěstí!“ volá za nimi hrnčíř, než pobídne své spřežení. Pospíchá pryč, co nejrychleji a co nejdál od smrti a zlých vzpomínek. Pryč od Pompejí.

 

Déšť omyl slunce. Když teď zase smí svítit, hřeje o to svědomitěji. Dva poutníci se nerozhodně zastaví na svém útěku do nikam. Muž a chlapec. Gladiátor a édilův syn.

„Musím se tam vrátit. Podívat se, co zůstalo,“ zašeptá Marcus.

„Nezůstalo nic. Nikdo nepřežil. Nemohl.“ Gladiátor pošlape jeho naděje dřív, než stihnou vzklíčit.

„Přesto… musím si být jistý. Nedokázal bych žít s nejistotou. Půjdeš se mnou zpátky? Zpátky do Pompejí?“

 

Junie tiskne otrůčkovu malou ruku ve své mrtvolně studené dlani. Společně kráčejí proti moři uprchlíků. Vzpírají se proudu těl, který je hrozí smést. Édilova žena se očima rudýma od vyplakaných slz vpíjí do každé z desítek tváří. Zoufale v nich hledá tu jedinou, tu nejmilovanější. Mnohé z nešťastníků zná jménem. Sotva ji vnímají. Prchají z hrůz mrtvého města, kam se ona dobrovolně vrací. Mateřská láska dokáže přehlušit i pud sebezáchovy.

Zklamaná a vyčerpaná se Junie dopotácí na dohled Pompejí. Otrůček poslušně cupitá vedle ní a ani nemukne. Už hodnou chvíli nikoho nepotkali. Je to děsivé.

Tady už nikdo naživu nezůstal. Jak by taky mohl?!

Město už není. Poslední jiskřička naděje, že Marcus přežil, právě se zasyčením zhasla. Zbývá se rozhodnout. Ulehnout do lože z popela, navěky spát a nic necítit, a nebo žít dál i s přetěžkým břemenem utrpení?

 

Marcus s Flávem se zastaví na okraji nekropole. Blíž není třeba chodit. Z Pompejí nezůstalo nic než nekonečná, šedá pustina. Pláň zasněžená popelem. Jen tu a tam vykukují hřbety střech nejvyšších budov. Marcus s bolestným nářkem klesne na kolena. Je strašné vidět svůj domov v troskách. Rve to duši na cáry, jako když do mlhy foukne vítr. Město už není. Zmizelo pod silnou vrstvou sopečných vyvřelin. Pompeje byly v jediném okamžiku vymazány z mapy světa. Jejich sláva, jejich pýcha… zůstal vůbec někdo, kdo by vzpomínal?

Já! Já nikdy nezapomenu! Maminko! Bono! Mico! Decie! Vy všichni, kteří jste bývali součástí mého života – nenechám vás zemřít! Dokud žiju, uchovám vás ve svém srdci! Zůstanete v něm uzamknuti jako ten nejdražší poklad! Navždy!

„Nebreč, štěně,“ dýchne mu skoro mazlivě do vlasů Flávus. Silné paže se ochranitelsky ovinou kolem chlapcova těla. Sevřou ho v medvědím objetí.

Jen víc! Stiskni mě víc! Třeba mě umačkej jen ať vím, že jsi se mnou! Je tak úlevné cítit se v bezpečí. Milovaný.

Marcus zvrátí hlavu a unaveně ji položí na Germánovo široké rameno. Tolik tě potřebuji! Tušíš to vůbec? Jsi alfou i omegou mého bytí…

„Vstaň, štěňátko. No tak, vstávej! Je čas jít. Tady už nic nezbylo. Jenom smrt.“

Hoch setře slzy. Přijme nabízenou dlaň. Do krve rozedřená kolena bolí. Vstane, ale mužovu ruku nepustí. Proudí z ní ozdravná síla. Marcus se ještě jednou otočí. Naposledy. Slunce laská svými paprsky pohřbené město.

Tolik vás zemřelo a já… přežil jsem. Měl jsem na to právo? Proč právě já a ne vy? Odpusťte…

 

„Paní, můžu si sednout? Už… hrozně mě bolí nohy,“ ozve se Faustův tichý, ostýchavý hlásek.

Kdo to promluvil? Ach ano, můj věrný otrůček.

Junie odvrátí zrak od místa, kde strávila celý svůj dosavadní život a pohlédne na jeho bosé nohy. Na odřená chodidla, polepená kaší z krve a popela. Žena si vzpomene na bolestné výkřiky, které se tak často ozývaly z édilovy ložnice.

Jak jsem to kdy mohla dopustit?! Jsi tak maličký, tak bezbranný…

Poklekne k hošíkovi a něžně se ho otáže: „Proč jsi mi neřekl dřív, že sis ublížil?“

Proč by to dělal? Už dávno se přece naučil, že na něm nikomu nezáleží. Že je jenom věc. Hračka pro zábavu svých pánů. Nesmí onemocnět, nesmí zestárnout, nesmí zošklivět, protože když se hračka rozbije, prostě se vyhodí.

Faustus ji pozoruje velkýma očima, až příliš moudrýma na svůj věk. Očima, které toho tolik viděly. „Byla jsi tak smutná, paní. Nechtěl jsem tě obtěžovat.“

Junie semkne rty, aby z nich nevyšel bolestný vzlyk. Kolik chlapců před tebou plakalo v manželově loži a já dělala, že je neslyším?!

„Už nejsem žádná paní, protože ty už nejsi otrokem. Rozumíš? Říkej mi prostě Junie.“ Zarazí se a zhluboka se nadechne, jako kdyby sbírala sílu. Sílu zaplnit tu obrovskou prázdnotu v sobě. „Ne! Oslovuj mě mami.“

„Mami…“ Faustus to slovo s téměř posvátnou bázní převaluje na jazyku. Mazlí se s ním. Nedokáže se ho nabažit. Snoubí v sobě sladkost medu a vůni dávných, ale přesto nezapomenutelných vzpomínek.

 

Marcus v dálce zahlédne dvě vyčerpaně se potácející postavy. Zasněžené popelem připomínají duchy. Shrbená stařena a dítě. Nevidí jim do tváří. Nejspíš se také přišli podívat, co se stalo s jejich domovem. Oplakat své mrtvé. Rozloučit se. Marcus je pozoruje, sám ukryt za zdí velké hrobky. Nechce je rušit. V takové chvíli člověk o pozornost cizích lidí nestojí. Ti dva ještě chvíli nerozhodně postávají, pak se otočí a pomalu odcházejí. Zdaleka se vyhnou nekropoli a míří na sever.

Čeká vás tam někdo?

 

Junie vezme hošíka okolo útlých ramen. „Pojď, synku. Půjdeme domů.“

Opravdu domů? Proč ne? Vždyť domov je tam, kde sídlí láska. Kde máte rodinu. Proč by jím nemohl být zrovna venkovský statek nedaleko Capui? Pokud Marcus přežil, půjde nejspíš právě tam. A ona na něj počká, spolu s jeho novým bratrem. Juniina maska ze slz a popela popraská úsměvem, znovuzrozeným z vůle žít dál. Bojovat. Chránit to, co jí bylo svěřeno bohy. Milovat.

Budu tě vyhlížet synáčku. Třeba celý život. Nikdy nepřestanu věřit, že se mi vrátíš.

 

Marcus pevně stiskne gladiátorovu drsnou dlaň. „Můžeme jít.“

Ruku v ruce opouštějí nekropoli. Hrobky. Jediné stavby, které zůstaly stát. Poslední připomínka slavných Pompejí. Mrtvým nyní náleží celý kraj. Živí sem nepatří.

„Kam půjdeme?“ zašeptá chlapec.

„Vrátím se domů.“

Věděl jsem, že se to stane. Od první chvíle, kdy jsi utekl z gladiátorské školy. Věděl jsem to… a strašně jsem se toho bál.

„Já už žádný domov nemám,“ připomene mu zbytečně Marcus.

„Já už možná taky ne, ale musim si tim bejt jistej. Vrátim se k rodině. Třeba nechali Římani někoho naživu.“ Pod tunikou Fláva příjemně tíží váček s našetřenými penězi i s ukradenými šperky z lanistova domu. O to víc však bolí Marcův zoufalý pohled.

Já to musim udělat, štěně! Je mi líto, ale prostě musim! Protože jinak by celý ty roky pekla ztratily smysl! Prováděl 'sem hrozný věci jenom kvůli tomu, abych se mohl vrátit domů. Ta touha mě držela při životě! To kvůli ní 'sem zabil svýho nejlepšího kamaráda! Kdybych to teď vzdal, Afer by umřel zbytečně! Všechny moje hříchy by ztratily svoje ospravedlnění, jestli ho teda vůbec kdy měly!

„Můžu jít s tebou?“ zaprosí tichounce chlapec.

Věděl 'sem, že to řekneš a stejně mě to děsí. „To není svět pro tebe, štěně. 'Seš Říman, moji lidi tě nikdy nepřijmou.“

„Jenže sem už taky nepatřím,“ oponuje tvrdohlavě Marcus. „Nic mě tady nedrží.“ Snad jenom majetek. Ne ten pohřbený pod vrstvou popela, ale venkovský statek blízko Capui. Ano, ten jistě. Dědictví po otci… ale ne, nic od něj nechci! Kdyby to šlo, vymažu si i vzpomínky na něj!

„Půjdu s tebou do Germánie!“ pronese mladík pevně. V dětsky jemné tváři se mu usadil odhodlaný výraz.

Gladiátor si ho zamyšleně prohlíží. Dospíváš, štěně. Učíš se ukazovat tesáky. Taky dobře. Tam, kam půjdeme, to budeš zatraceně potřebovat. Stejně bych tě tady nedokázal nechat. Ne po tom, čím 'sme společně prošli. To pouto mezi náma už je moc silný. Vyhrál 'si. Tyhle okovy už nerozbiju. „Bude to zlý. Hodně zlý,“ neodpustí si ještě jedno varování. Protože ono to zlé opravdu bude, o tom není pochyb.

„Vím dobře, že před sebou máme nebezpečnou cestu,“ a možná ještě nebezpečnější cíl, „ale prošli jsme si peklem a přežili jsme. Zvládnu cokoli, jen když budeš se mnou.“

„Statečný štěně,“ zasměje se trochu posmutněle gladiátor a přitáhne si ho do náruče. „Už 'sem ti řek', jak moc tě mám rád?“

„Řekl, ale klidně mi to můžeš opakovat do konce života. Tohle se mi nikdy neomrzí.“ Marcus zavře oči a nabídne velkému muži rty k polibku.

Germán ani tentokrát neodmítne. Líbají se dlouho, jako kdyby si tím dodávali sílu pro další dny. Pak se otočí k mrtvému městu zády a vydají se na cestu. Odhodlaně. Spolu.

Navzdory nejisté budoucnosti se chlapec usmívá. Půjdu s tebou kamkoli, třeba i do pekla. Jen… našlapuj opatrně, položil jsem ti k nohám své srdce.