Dvacet čtyři hodin před výbuchem Vesuvu

Flávus leží na tvrdém lůžku a zatíná zuby i pěsti. Cítí se mizerně a není to jen kvůli jehle, kterou mu řecký doktor sešívá ránu ve stehně.

„Dneska při tobě stáli všichni bohové, šampióne,“ prohodí lékař, jehož šediny a zkadeřený vous upomínají na helénské filozofy. „Kdyby tě Aferův meč zasáhl jen o palec víc vlevo, už bys tady nebyl.“

Germán se ušklíbne. Jistě, tepna. Po jejím otevření by v aréně vykrvácel jako podříznuté prase. Trpce pohlédne na vavřínový věnec u svých nohou. Tentokrát sice vyhrál, ale nezískal tím víc, než pár měsíců relativního bezpečí. Lanista ho brzy znovu nasadí do boje a jen bohové vědí, jak dopadne příště. V Pompejích nemá sobě rovného soupeře, ale spousta měst má svoje gladiátorské školy a v každé je nějaký neporazitelný šampión. Jednoho dne se i Flávus setká v krví zbroceném písku se svou smrtí…

Zvuky boje a rozjařený řev diváků k němu doléhají jako z velké dálky, přestože ho od arény nedělí víc, než silná zeď. Právě v tuto chvíli zápasí další gladiátoři o svůj život. Záleží pouze na vrtkavé Štěstěně, kolik z nich se dnes vrátí zpátky do svých cel. Afer už mezi nimi bohužel nebude…

Řecký doktor Thesius má zručné ruce. Lékaři gladiátorů jsou na římské poměry nebývale schopní. Alespoň co se týká napravování zlomenin a ošetřování ran, utrpěných v boji. Určitě se o nich nedá říct to, co se píše na náhrobku jistého nešťastného občana – Zabil mě dav lékařů.

Flávus sebou bolestně cukne, když mu Řekovi štíhlé prsty vtírají do jizvy sice hojivou, avšak odporně páchnoucí mast.

„Měl sis vzít opium, když jsem ti ho nabízel!“ okřikne ho podrážděně lékař. „Teď se mi tady nekruť!“

„Chci mít čistou hlavu! Jsem chlap a něco vydržím!“

„Tak drž!“ doporučí mu příkře Thesius a dál se věnuje svojí práci. Je s podivem, jak moc si ten drobný mužík vůči zabijákům z arény dovolí. Flávus by ho mohl skolit jediným úderem pěsti, ale místo toho se mlčky podřídí a tváří se jako pokáraný pes. Mezi gladiátory se nenajde jediný, jemuž by svérázný Řek už alespoň jednou nezachránil život. I stroje na zabíjení dokáží cítit vděčnost.

Jakmile ho lékař propustí s nevrlým zavrčením, aby si příště nechal radši useknout hlavu, že to bude pro oba jednodušší, vydá se Flávus do místnosti, do níž jsou prozatím odklizeni zabití gladiátoři. Je to ponurá kobka páchnoucí smrtí. Afer leží na kamenné podlaze nesčetněkrát skropené krví jeho nešťastných předchůdců. Je nahý. Otroci už ho stačili zbavit zbroje. Je příliš cenná. Příště poslouží jinému z bojovníků a snad mu přinese více štěstí.

Mrtví Fláva neděsí. Viděl jich už dost a mnozí zemřeli jeho rukou. Byli mezi nimi i jeho druzi ze školy lanisty Pertinaxe, ale žádný mu nebyl tak blízký jako Afer. Gladiátor žije ze dne na den. Jeho život mu nepatří. Neměl by se přátelit se spolubojovníky. Ovšem gladiátor je taky člověk, třebaže si to o něm Římané nemyslí. Oč víc se koupe v krvi a je svými pány srážen na úroveň mluvícího nástroje, tím nutkavěji touží sám sobě dokázat, že dosud zůstal lidskou bytostí. Proto se Flávus tolik upnul k přátelství s Aferem. Ani jeden z nich nevěřil, že je proti sobě Pertinax někdy postaví ve skutečném boji. Lanista byl všechno možné, jenom ne blázen, který by se dobrovolně připravil o cenný majetek. To si alespoň Germán až do dnešního dne myslel… a pak byl nucen zabít svého nejlepšího přítele. Pro nic. Jen pro chvilkové pobavení krvelačného davu. Jistě, bylo to buď on, nebo Afer. Kdyby odmítl zasadit poslední úder, zemřeli by oba. Od dob vzpoury slavného a Římany proklínaného Spartaka jsou pro gladiátory tresty za neposlušnost ještě mnohem krutější. Dokáže však Flávus svůj čin tak snadno obhájit sám před sebou?

Ještě včera se s Aferem smáli na hostině a dnes ráno se spolu cvičně utkali v tréninku. Ani ve snu by je nenapadlo, že už za pár hodin proti sobě budou stát ve skutečném souboji na život a na smrt. Když to pak přišlo… ani si nic neřekli. Co měli dělat? Objímat se a ronit slzy? Jsou přece muži! Gladiátoři! Od prvního dne, kdy složili gladiátorskou přísahu v níž se lanistovi zavázali, že se nechají poutat, bičovat, nebo zabít mečem, jsou nevratně zasnoubeni se smrtí.

Flávus ukrývá svůj smutek hluboko v sobě. Stejně jako vzpomínky na vzdálený domov a na tváře svých nejbližších. Afer, ten veselý medvěd a věrný druh už není. Po té, co mu Germán vnořil meč do těla vstoupil do arény sluha přestrojený za boha Merkura, průvodce duší mrtvých. Dotkl se černochova těla rozžhaveným značkovacím železem aby se ujistil, že je skutečně po smrti. Otroci potom odnesli Aferovu mrtvolu na nosítkách bránou pro mrtvé a to byl konec šampióna. Jeho poslední představení. Flávus už pro něj může udělat jedině to, že přispěje na jeho pohřeb. Složí se na něj všichni gladiátoři, tak jako pokaždé, když padne někdo z jejich uzavřené komunity. Jsou si navzájem jedinou rodinou, kterou zatracenci jako oni mohou mít.

Se zaťatými zuby položí na Aferovu nehybnou hruď svůj vavřínový věnec vítěze. Germáni věří, že ty nejstatečnější z bojovníků si k sobě bere bůh Wotan do Valhaly. Flávus se trpce pousměje. I on tam brzy zamíří. Nejspíš už tam na něj čekají jeho otec a starší bratr. Opíjejí se medovinou a milují se s krásnými dívkami. Afer má však své vlastní bohy. Bohy vládnoucí nad sluncem vyprahlou zemí a podivnými zvířaty, která Flávus poprvé viděl až tady v aréně, kde stejně jako muži umírala pro pobavení diváků. Nejspíš už se s Aferem nepotkají ani po smrti.

Germán stiskne v dlani hrst mincí – dar od édila a nadšených diváků. Pálí ho na kůži jako rozžhavený cejch, a přesto je pro ně ochotný udělat cokoli. Znamenají návrat domů. K jediné skutečné rodině, která mu ještě zbyla. To je ten cíl, který ho žene vpřed. Který ho navzdory peklu v němž se ocitl, drží pevně na nohou. A pak ještě nenávist k Římanům…

 

Sedm hodin do výbuchu Vesuvu

Z krásného snu o Flávovi probudí Marca za svítání pnutí v rozkroku a ohlušující rána. Zmateně se posadí na posteli. Protírá si ospalé oči. Znělo to jako hřmění, to by ovšem blesk musel udeřit přímo do jejich domu. A nebo… Zdi rozvibruje neznámá síla. Jako by dům popadl do svých mohutných pracek obr a vztekle s ním zatřásl. Mladík znepokojeně sleduje zvětšující se trhlinu v sytě barevné nástěnné malbě. Další zemětřesení! Tentokrát silnější, než kdy dřív! Copak tomu nikdy nebude konec?!

Vzrušení v klíně Marca rychle opustí, myšlenka na plavovlasého gladiátora ne. S ní usíná i vstává. Včera po zápase ho tolik chtěl vidět! Potřeboval se ujistit, že je jeho milovaný v pořádku. Jenže otec Marca hlídal. Poslal za ním domácího otroka jako ochranku a zároveň dozorce. Nešťastnému mladíkovi nezbylo nic jiného, než se po skončení her vrátit poslušně domů.

Mezi všemi blízkými lidmi, kteří mohou být právě v nebezpečí, ho nyní jako první napadne Flávus. Dokonce dřív, než vlastní matka. Hoch se za to upřímně stydí, ale s láskou poblázněným srdcem nepohnou výčitky svědomí, ani hlas rozumu.

Zdá se, že zemětřesení konečně ustává. Dům vydržel, i když z toho nevyvázl bez zranění a jizev. Marcus vstane z krásně zdobeného, vysokého lůžka. Noci jsou teď na konci léta nesnesitelně horké, proto spává nahý. Pod chodidly cítí doznívající chvění, jako když se vzdaluje stádo splašených koní. Mozaiková podlaha s geometrickými vzory je zhyzděná novou pavučinou prasklin. Mladík otevře těžké víko vyřezávané truhly a vyndá z ní pohodlné domácí oblečení. Je rád, že se dnes nemusí halit do nenáviděné tógy. Kolem útlých boků si uváže bederní roušku a s úlevou přes hlavu přetáhne pohodlnou tuniku, která mu dosahuje nad kolena. Vklouzne do lehkých sandálů a vyjde z ložnice.

Do očí mu padne stín krytého sloupořadí, jako kamenný prstenec oddělující soukromé místnosti domu od jeho omamně vonícího, zeleného srdce. Tím je nevelká okrasná zahrada plná květin, sošek bohů a bohyní a v jejím středu se pyšně skví zurčící fontánka. Ta teď ovšem posmutněle mlčí. Je vyschlá. Složitý systém trubek a akvaduktů přestal do pompejských domů dodávat vodu. Ta už druhý den neteče a nikdo neví proč. Jindy barvami hýřící rostliny unaveně kloní štíhlé stonky. Jejich okvětní lístky šednou a umírají, jak na ně neúprosně praží slunce.

„Kde je moje matka, Felixi?“ popadne Marcus za mohutnou paži kolem pospíchajícího otroka.

„V kuchyni, mladý pane. Snaží se uklidnit ostatní otroky…“ vyhrkne rozrušený Thrák, který v édilově domácnosti slouží jako dveřník a příležitostná ochranka. Oči má pod huňatým obočím velké jako vařená vejce a celé jeho rozložité tělo se neovladatelně chvěje.

Marcus se rozběhne do zadní části domu. Vyhýbá se střepům drahých váz a vyděšeným sluhům, kteří se je snaží co nejrychleji uklidit. Dřív než na matku však narazí na nenáviděného otce. Popidius Secundus stojí ve dveřích své ložnice nahý, jen v bederní roušce. Velké břicho před ním trčí jako podebraný vřed. V jeho posteli se už zase krčí mladičký Faustus. Otrok má velké, zelené oči kotěte a dlouhé vlasy v barvě dozrálého obilí. Je sladký. Až tak, že by z něj člověka rozbolely zuby. Marcus se snaží necítit vztek. Jako malý tyhle otcovi mazlíčky nenáviděl. Nedokázal jim zapomenout, že zabírají v tátově životě místo, které by mělo patřit matce. Dnes už ví, jak moc těm heboučkým, navoněným kloučkům křivdil. Žádný z nich si roli postelové hračky nevybral dobrovolně. Byli to otroci a museli plnit, co jim pán nařídí. Spát s pupkatým, vzteklým Popidiem určitě nebyla jejich volba. Však už se jich taky v édilově loži vystřídalo!

„Co je to tady za povyk?!“ rozkřikne se zlostně pán domu.

Zmateně pobíhající otroci se pod jeho přísným pohledem bázlivě přikrčí.

„Něco se děje, manželi,“ vynoří se z kuchyně pobledlá Junie. „Tohle zemětřesení bylo horší, než kdy dřív. Trhliny na stěnách se zase zvětšily. Všichni máme strach…“

„Nemluv hlouposti, ženská!“ okřikne jí édil. „V Pompejích se chvěje země každou chvíli! Není důvod kvůli tomu takhle vyvádět!“

„Paní Junie má pravdu!“ objeví se ve dveřích malý Faustus a rozrušeně ukazuje oknem k Vesuvu. „S horou se něco děje! Stoupá z ní kouř!“

„Kdo ti dovolil mluvit?!“ udeří Popidius hocha do sličné tváře. „Mlč a vrať se zpátky do postele, kam patříš!“

Chlapec se odplíží jako spráskaný pes. Ví dobře, že si to s ním jeho pán později vyřídí.

Marcus se zamračí a důrazně pronese: „Měl bys matku poslat na náš venkovský statek. Alespoň než se to tady uklidní…“

„Další kdo se ozývá, aniž bych se ho ptal na jeho názor! Pokousali vás snad vzteklí psi?! Copak už tady nemá hlava rodiny žádné slovo?! Zůstaneme v Pompejích! Všichni! Édilova rodina nebude utíkat, jako vyplašení zajíci!“

Marcus potlačí znechucený úšklebek a zamíří ke dveřím, vedoucím na ulici.

„Kam jdeš!“ švihne ho do zad otcův rozhněvaný hlas.

„Ven!“

„Za tím gladiátorem?!“

Marcovi zatrne. Co všechno otec o jeho vztahu s Flávem ví?! Zatváří se lhostejně a chladně pronese: „Půjdu si, kam chci! Zapomínáš, že jsem dospělý muž!“

Jestli teď popadne Bonu, nebo jiného otroka…

Popidius má však oči jen pro vzpurného syna. Sotva lapá po dechu, když nepříčetně křičí: „Dokud žiju, vládnu nad touto rodinou já! Můžu tě nechat zbít, prodat do otroctví, nebo tě klidně i zabít! Nenuť mě volit mezi tebou a ctí mé rodiny!“

„Jakou ty máš čest?!“ vychrlí na něj ve vzteku Marcus. „Celý život podvádíš a lžeš ve jménu své politické kariéry! Odstrkuješ maminku a taháš si do postele chudáky otroky…“

„Mlč, nebo toho budeš litovat!“ zblednou Popidiovi povislé tváře. „Jsem muž a mám své potřeby! Tvá matka to chápe a ví, kde je její místo. Ty by ses to měl taky naučit!“

„Je mi z tebe špatně!“ otřese se Marcus a znovu nakročí k východu.

„Neopovažuj se odejít! Felixi! Castore! Postavte se ke dveřím! Mladý pán má až do odvolání domácí vězení!“

Dva statní otroci zablokují Marcovi cestu. Nemá cenu se s nimi přetlačovat. Jen by se tím ještě víc ponížil. Hoch počastuje otce nenávistným pohledem a s pokořujícím pocitem prohry se vrátí do svého pokoje. Vrhne se na lůžko a zaboří obličej do polštáře z prachového peří. Otec s ním jedná jako s trucovitým děckem, tak proč by se tak nemohl projednou chovat? Po chvíli ucítí čísi prsty, něžně se mu probírající vlasy. Je to tak příjemné… jako by se znovu vrátil do dětství.

„Nesmíš se na otce zlobit,“ osloví ho tiše matka. „Je už zkrátka takový. Hned v něm vzkypí žluč…“

„Jak ho můžeš obhajovat?!“ vztyčí se Marcus na loktech. „Je krutý! Ubližuje tobě i otrokům! On může všechno, my nic! Je to tyran!“

„Je to můj manžel,“ pronese Junie trpělivě. „Jsem s ním od třinácti let. Mám se s ním rozvést? Moje rodina už nežije, nemám žádný majetek. Zůstala bych na ulici…“

„Jen co získám postavení a budu mít svoje peníze, vezmu si tě k sobě, maminko,“ sevře Marcus ženinu dlaň a políbí jí na štíhlé prsty.

Junie s utrápeným povzdechem zaboří tvář do jeho hnědých kučer. Voní stejně sladce, jako když byl malý. Její milovaný syn. Jediné dítě, jemuž bohové dovolili dožít se dospělosti. Ty ostatní tři ani nedonosila. Další důvod, aby jí manžel pohrdal. Pompejanka si tiše povzdechne a propustí několik slz zpod pevně stisknutých víček.

 

Nultá hodina – výbuch Vesuvu

Marcus netuší kdy usnuli, ale soudě podle slunce musí být nyní už něco po poledni. Matka se tísní na lůžku vedle něj. Ve spánku ho křečovitě objímá jako by se bála, že jí opustí. Oba je probudí ohlušující výbuch. Rána mnohem silnější, než byla ta za svítání. Dům se otřese v základech. Hřmot rvoucí ušní bubínky nepřestává. Navzdory silnému nutkání ukrýt se pod postelí a schoulit se do klubíčka se Marcus vrhne k oknu.

„Vesuv…“ vydechne zděšeně.

Hora už nemá známý tvar kužele. Její vrchol byl neznámou silou odtržen a z kráteru se valí temný sloup kouře. Rozpíná se vysoko k obloze, jako by jí chtěl celou pohltit. Připomíná gigantickou pínii s široce se košatícími větvemi. Marcus vnímá matčinu přítomnost a slyší, že se vyděšeně modlí. Také on prosí v duchu bohy o pomoc. Kdo by se v tuhle chvíli dokázal nebát? Dosud blankytně modré nebe zakryl ten podivný mrak a Pompeje tonou ve strašidelném šeru. Cosi zabubnuje do střešních tašek. Údery jsou až příliš silné. Z nebe padá něco mnohem těžšího, než obyčejný déšť.

Marcus natáhne ruku z okna. Za okamžik má plnou dlaň. „Kameny! Prší kameny!“ vykřikne nevěřícně.

Matka se s bázní dotýká malých, porézních oblázků. Jsou bílé a překvapivě lehké.

„Musíme pryč z města!“ popadne syn Junii rozhodně za ruku a společně pospíchají do atria – zdobné vstupní haly s malým bazénkem na dešťovou vodu a s vystavenými posmrtnými maskami předků.

Otroci již propadli panice docela. Krčí se jako vyplašené ovce a v rodných jazycích se modlí ke svým bohům. Popidius Secundus se nad nimi tyčí coby sám Jupiter Hromovládný a spílá jim do tupých hovad. Sotva spatří svou pobledlou manželku, pustí se i do ní: „Kde trčíš, Junie?! Domácnost se ti rozpadá a ty se schováváš jako malá holka! Copak musím v tomhle domě oddřít všechno sám?!“

Ženiny bledé líce pokryje ruměnec studu.

„Musíme okamžitě opustit město!“ zasáhne Marcus dřív, než se matka zase začne omlouvat.

„A to proč?“ změří si ho otec pohrdavým pohledem.

„Copak jsi neviděl horu?“ potřese Marcus nevěřícně hlavou. „Vesuv chrlí kouř a kamení!“

„Přesně tak. To byl také důvod, proč se otřásala země,“ praví édil důležitě, jako by promlouval před shromážděním svých voličů. „Tlak v hoře se tímto výbuchem uvolnil, jako když z prasklého vředu vyteče hnis. Teď už bude všechno v nejlepším pořádku.“

„To nemůžeš vědět! Co když se to ještě zhorší?!“

„Já nebudu utíkat jako krysa, která opouští potápějící se loď. Naopak předvedu Pompejanům svůj klid a rozvahu. Junie!“ obrátí se Popidius na svou choť. „Dej na dnešní večer připravit slavnostní hostinu. Sezvu všechny, kdo ve městě něco znamenají a oslavíme…“

„Jsi šílený!“ vykřikne Marcus a popadne matku za útlé zápěstí. „Pojď se mnou, mami! Zastavíme se pro Fláva a společně utečeme z Pompejí dřív, než je bohové srovnají se zemí!“

Juniiny oči zalétnou k tvrdě se tvářícímu manželovi. Ví, že je nenechá odejít. Oba dva ne. Nesnesl by takovou potupu, že mu utekl syn i manželka. „Běž pro toho svého přítele sám. Já bych tě jenom zdržovala. Zastavíš se pro mě na zpáteční cestě,“ řekne tiše vědoma si toho, že se nejspíš právě odsoudila k smrti po boku svého šíleného muže.

„Ale mami…“

„Tak už běž!“ pobídne Pompejanka váhajícího syna a rozechvěje jí nepříjemný pocit. Marcus je jediným světlem jejího života. Uvězněná v nešťastném manželství se Junie upnula veškerou silou své lásky k synovi, v němž spatřovala tolik z vlastní podoby. Možná ho teď vidí naposledy…

„Vrátím se pro tebe!“ ujistí jí rozrušený Marcus a vrhne se ke dveřím. Tentokrát mu v tom žádný z otroků nebrání. I ti nejsilnější muži jsou vyděšení k smrti. Nerozumí podivnému chování vždy tak pokojné hory. Děsí je představa, že snad právě nastal konec světa.

„Jestli odejdeš, tak se už nevracej!“ zahřmí mu do zad édilův zlostný hlas. „Už nebudeš mým synem!“

Hoch se ani neohlédne. Popadne jeden z ozdobných polštářů krášlících atrium a než vyjde ze dveří, zvedne si ho nad hlavou jako ochranu proti pršícímu kamení.