Rána pěstí do obličeje srazí překvapeného Marca k zemi. Dřepí na zadku v tvrdé podestýlce z kamenů, přímo mezi mrtvými těly. Cítí sílící bolest na pravé lícní kosti. Nejspíš se mu tam vybarvuje pořádná modřina.

„Ztratil ses, chlapečku?“ rozkročí se nad ním gladiátor s křivým nosem a ještě křivějším úsměvem. Za ním stojí jeho druh, pihovatý pořez s vlasy v barvě ohnivých plamenů. Také jemu roztíná tvář nepěkný úšklebek.

Marcus na ně polekaně hledí a nechce si ani domýšlet, do čeho vlhkého a čvachtavého to právě zajel rukou. „Já… hledám Fláva. Prosím, můžete mu vyřídit, že…“

„Hele, Rufe, to je ten édilův synáček, ne?“ otáže se svého společníka křivonosý. „Ta malá děvka, co se nechává píchat vod našeho šampióna!“

„Jo, to bude von. Poznávám tu jeho sladkou tvářičku.“

Marcus zrudne až po kořínky tmavých vlasů. Naštěstí to není pod šedavou vrstvou popílku tolik znát. Stejně nemá na stud čas. Zrzek ho popadne vzadu na krku za tuniku a napůl přiškrceného ho vleče po zadku za sebou. Hoch se nezmůže na odpor. Pokouší se zbavit silné paže, ale marně. Chabé rány pěstí a škrábance muž sotva cítí. Je uvyklý mnohem horším bolestem. Tohle dětské škádlení ho sotva zastaví. Křivonosý je následuje a kope Marca do chodidel, jimiž se marně snaží brzdit o zem. Není to k ničemu a paty má od kamení brzy do krve rozedřené.

Dovlečou ho do prázdné cely. Maličká, neútulná místnost s dvěmi tvrdými lůžky je navzdory horku venku studená a tmavá. Chlapec skončí přikrčený v nejvzdálenějším rohu ode dveří. Oba muži stojí nad ním a pobaveně si ho prohlížejí. Marcovi neunikne, že si křivonosý gladiátor beze studu vyhrnul krví potřísněnou tuniku a odhalil ztopořený penis.

„Šampión teď nemá čas, že jo, Priscu?“ zazubí se zrzek. „Možná bys to chtěl tentokrát zkusit s pořádnejma chlapama, co ty na to?“

„Tak dělej! Votevři hubu!“ přikáže mu netrpělivě křivonosý. „A žádný kousání, nebo ti vyrazim ty tvoje pěkný, bílý zoubky!“

Édilův syn uhranutě zírá na špinavou věc v mužově rozkroku. Do nosu ho udeří silný pach moči a starého semene. Copak se ten člověk nikdy nemyje?! Vážně si myslí, že vezmu do úst něco tak odporného?! Priscus si to asi opravdu myslí, protože svým klínem naléhavě dotírá na hochův hnusem zkřivený obličej.

„Ne! Prosím, musím najít Fláva! Kde…“

„Ne?“ nakloní gladiátor hlavu jako udivený pes. „Můj pták ti neni dost dobrej? Chceš mi tvrdit, že ho má náš šampión většího?!“

Zrzek se potměšile zachechtá z blízkého lůžka, kam se pohodlně usadil, aby měl dobrý výhled.

„Tak teď ti nevim,“ pokračuje dál Priscus. „Máme tě nejdřív vošukat, a potom zabít, nebo je lepší zabít tě hned a pobavit se s tebou až potom?“ Přemýšlí a místo brady si mne nečistý penis.

Marcus si připadá jako v hodně zlém snu, z nějž se nejspíš už nikdy neprobudí. Nechce umřít, ale nehodlá ani poslechnout. Bylo by to odporné, ponižující a co víc, byla by to zrada na Flávovi! Oba bojovníky však silou nepřemůže. Je třeba uchýlit se ke lsti. Zvedne se na kolena a přiblíží rty ke gladiátorovu údu, jako kdyby ho chtěl opravdu vzít do úst. Nos mu zaplaví puch. Zoufale se snaží ovládnout nutkání zvracet. S křečovitým úsměvem vzhlédne ke svému tyranovi… a pravačkou mu vytrhne od opasku dýku. Se zuřivou odvahou někoho, kdo už nemá co ztratit, ji zapíchne do té hnusné, dotírající „věci“. Uzoučký hrot snadno vnikne do naditých varlat. Gladiátor zařve a Marcus, spíš úlekem, než že by v tom byl úmysl, trhne nožem vzhůru. Vražedně ostrá čepel hladce odřízne ztopořený penis. Nepotřebná věc odpadne na hliněnou podlahu a z rány se vyřine krev. Horce vystříkne na chlapcův obličej podobná semenu, které už ze zmrzačených varlat nikdy nevzejde.

Křivonosý se s řevem svalí na podlahu, ale zrzek neváhá. Tasí meč a postaví se proti Marcovi. „To si neměl dělat, kluku! Priscus byl sice parchant zrozenej z pekel, ale pořád to byl můj kámoš a kámoše mi žádnej Říman zabíjet nebude!“

Hoch na něj otřeseně zírá. Samotného ho jeho čin zaskočil. Při pohledu na řvoucího muže, krvácejícího mu u nohou, se mu chce zvracet. Já přece nechtěl nikomu ublížit! Jen kdyby mě nechali na pokoji! Musím utéct! Hned!

Jenže není kam. Mezi ním a dveřmi se výhrůžně tyčí zrzek. Marcus má jen dvě možnosti – buď se vzdá a v tom případě ho čeká znásilnění a potom jistá smrt. Nebo se může zkusit bránit. To sice nejspíš zemře taky, ale opustí tento svět s vědomím, že o svůj život aspoň bojoval. Sevře zkrvavenou dýku pevněji v dlani a upře na svého protivníka odhodlaný pohled.

„Jak chceš, mrně, tak tě holt nejdřív zabiju,“ ušklíbne se Rufus stejně nevzrušený, jako by si hrál s kotětem, které právě vytáhlo drápky. „Než to tvoje pěkný tělíčko vychladne, stihnu tě 'eště párkrát vošoustat!“

Marcus si skeptickým pohledem změří svou ubohou zbraň. Dýka nemá proti meči valnou šanci, navíc když ten meč svírá profesionální zabiják. Hoch úporně vzpomíná na hodiny šermu, kdy mu byl Flávus přísným trenérem. V uších mu znovu zní Germánův hluboký hlas, s nímž udílel pokyny. Jako by ho vedl i nyní. Každý jeho krok, každý výpad nožem. Marcus je mrštný. Jeho jedinou nadějí je nepustit útočníka k sobě. Musí co nejdřív z patové situace uniknout. Pokouší se přesunout k otevřeným dveřím, ale zrzek ho k nim nepustí. Skutečně se nezdá, že by si z hocha s dýkou něco dělal. Snad to bere jen jako zajímavou předehru.

Stačí několik rychlých výpadů a má Marca natlačeného ke zdi. Aniž by se musel přiblížit na dosah noži, využije nespornou výhodu delší zbraně a opře chlapci hrot meče o hruď. Nůž vypadne z ochablé ruky. Marcus ztuhne. Cítí, jak mu s každým nádechem ostří propichuje kůži. Zavře oči v očekávání bolesti. Jaké to bude, umírat? Bolí to moc? Jen kdybych ještě mohl vidět Fláva…

„Rufe!“

Ten hlas… díky bohům! Flávus stojí ve dveřích cely. Nebe za jeho širokými rameny dostalo krvavě temnou barvu, obličej má však ve stínu, který dokonale skrývá jeho výraz. Zato Marcova radost je tak veliká, až mu do sametově hnědých očí vhrknou slzy. Meč z jeho hrudi nezmizí, ale ani nebodne.

„Co chceš, šampióne?“ houkne gladiátor přes rameno. „Přišel sis pro svoji kurvičku? Vlastně ne, já zapomněl. Ta děvka si byl ve vašem vztahu ty, co?“

„Budu dělat, že 'sem to neslyšel,“ promluví Flávus zdánlivě klidným hlasem, který však varovně zvoní kovovým podtónem. „Seber si, co's tady ukořistil a vypadni! Seš svobodnej, tak si to užívej. Venku za bránou je spousta jinejch Římanů, co jim můžeš podřezávat krky!“

„Přesně tak, šampióne, 'sem svobodnej,“ ušklíbne se Rufus. „Právě proto si už nehodlám nechat líbit rozkazování vod tebe, ani vod nikoho jinýho! Nevidíš, co ten malej zmetek provedl Priscovi?!“

„Vidim,“ shlédne Flávus lhostejně na křivonosého, který dodělává v kaluži krve. „Nečekáš doufám, že ho budu litovat? Ten parchant si ani jinej konec nezasloužil.“

„Možná ne,“ pokrčí zrzek širokými rameny, „ale já si stejně tuhle kurvičku vosedlám. Vošukám synáčka toho zasranýho édila, až mu poteče krev ze všech děr!“

„Řekl 'sem – vypadni!“

„Chceš se prát? Možná zjistíš, že nejseš až tak dobrej, jak si vo sobě celou dobu myslíš, šampióne!“

Meč se přestane opírat o Marcovu hruď a obrátí se proti Flávovi. Germán mu nastaví svou vlastní zbraň. Gladiátoři se do sebe pustí jako dva vzteklí psi. Ne, to není přesné. Marcus viděl při své nedobrovolné návštěvě her krvavý souboj býka s medvědem. Takhle přesně Flávus se zrzkem působí. Édilův syn je pouhá záminka. Tady vyplouvají na povrch jiné, dlouho tajené emoce. Rufova závist, která už dávno přerostla v zuřivou zášť a Flávův znechucený odpor, přiživovaný pohrdáním. Dosud je od sebe držely biče dozorců. Nyní přišel čas zůčtování.

Cela je úzká, neskýtá příliš prostoru pro taktiku. Ustupovat nebo kroužit kolem protivníka je nemožné. Tady vyhraje ten, kdo první dobře bodne. Čepele o sebe zvoní, až Marcovi zaléhá v uších. Rád by svému milovanému pomohl. Sebere ze země dýku. Bojovníci se celou potácejí s ničivou silou. Narážejí do zdí a na poslední chvíli uhýbají před smrtícími zásahy. Chlapci nezbývá, než si potupně zalézt pod stůl. To jediné ho může uchránit před ušlapáním a zbloudilým ostřím.

Vyčkává s nožem pevně sevřeným v zakrvácené dlani. Jeho příležitost nadejde, když Flávus zakopne o nyní již tichého a nehybného Prisca. Přepadne přes mrtvé tělo a svalí se zády na zem. Ihned se pokouší vyskočit na nohy, ale zrzek už je u něj. Meč se zakousne do Germánova pravého ramene. Flávus si s bolestným úšklebkem přehodí zbraň do levačky. Jen tak tak stihne odrazit další útok.

„Tak co, šampióne?“ vysmívá se mu zadýchaný Rufus. „Už se netváříš tak pyšně, co?!“ Nedovolí Flávovi vstát. Z téhle výhodné pozice ho dřív nebo později dorazí. Germán nemá šanci. Nebo snad ano? Ještě je tady přece Marcus!

Hoch se vyplíží z pod stolu tichoučce jako myška. V hluku běsnícího Vesuvu to není nic těžkého. Zdá se, že i zrzek na něj ve svém nadšení z jasného vítězství docela zapomněl. Svou chybu si uvědomí ve chvíli, kdy mu dýka úzká jako vosí žihadlo pronikne hluboko do zad. Překvapení promísené s bolestí se usadí v Rufových bledě modrých očích. Flávus nezaváhá a vnoří mu meč hluboko do břicha. Zrzkovi vypadne meč z ruky. Klesne na kolena. Germán vstane a se znechuceným odplivnutím skopne umírajícího protivníka na bok, vedle mrtvého Prisca. Leží tam vedle sebe, oba stejně tiší. Rufus posledním dechem prokleje svého vraha, ale přes rty mu nepřejde jediný sten. Gladiátoři neskučí jako roztřesené baby. Umírají, aniž by ztratili čest bojovníka.

„Hej, štěně! Vnímáš mě?“ popadne Flávus šokem ztuhlého Marca za rameno.

Hoch strnule zírá na dvě těla u svých nohou a roztřásá ho hrůza. „Já… oba jsem je… já je… zabil!“

„Ale hovno! Priscovi si leda udělal to, vo co si už moc dlouho koledoval. Stejně toho svýho špinavýho ptáka strkal i tam, kam neměl. Na světě bez něj bude líp. A Rufus? Toho 'sem vlastně zabil já. Takže se přestaň klepat, štěně a zmiz vodsud dřív, než tě zmerčej vostatní!“

S velkým sebezapřením odvrátí Marcus oči od krvavé scény a upře je na svého hrdinu. Beze slova se mu vrhne kolem krku. Tiskne se k němu jako tonoucí k záchrannému lanu. Vdechuje uklidňující vůni gladiátorova zpoceného těla a najednou se zase cítí lépe, protože jemu Flávus voní víc, než nejdražší parfém. Kéž bych tak mohl zůstat v téhle náruči na věky! Ať si svět kolem šílí, ať si lidé navzájem podřezávají krky a sopka plive kamení, jen když už se nebudu muset od svého milovaného nikdy odloučit!

„Přestaň!“ odstrčí ho od sebe Germán podrážděně, celý nesvůj z takového výlevu citů. „Chováš se jako děcko!“

„Jsi zraněný,“ špitne Marcus a nesměle se dotkne Flávova zasaženého ramene. Klopí dlouhé řasy tak, aby jeho milý nezahlédl slzy, perlící se mu v očích.

„To nic neni!“

„Že to nic není?! Teče ti krev!“

„A bude jí týct mnohem víc, jestli vodsud okamžitě nevypadneš! Nemůžu tě chránit přede všema!“

„Řekni,“ pohlédne mu Marcus zpytavě do očí, „proč jsi mi pomohl?“ Vyslov to jediné, co toužím slyšet! Řekni, že ti na mně záleží!

„Co já vim?!“ utrhne se na něj Flávus. Skutečně sám nechápe, proč se do toho vložil, ale když z okna lanistova bytu zahlédl Prisca s Rufem, jak tohle děcko vlečou k celám, neváhal ani okamžik. Stačilo mu, aby si představil ty velké, hnědé oči s výrazem raněné laně a bral schody po dvou. „Nejspíš 'sem se zbláznil!“ zkonstatuje nakonec suše.

„Pojď se mnou. Prosím.“

„Proč bych to dělal?! Sotva 'sem se zbavil toho zmetka Pertinaxe a mám si na krk uvázat dalšího Římana?!“

„Miluji tě,“ špitne zoufale Marcus.

„Cože?!“ Flávus má dojem, že špatně slyší. Právě se vzbouřil proti svému pánovi, za což ho čeká smrt ukřižováním, nebo možná ještě důmyslnější trest. Kolem nich prší kamení a snad nastal i konec světa a ten bláznivý kluk mu uprostřed toho šílenství vyznává lásku! „Vypadni!“ doporučí mu Germán znechuceně.

„Prosím, pojď se mnou! Vrátíme se pro mou matku a utečeme společně z Pompejí. Vezmu doma peníze, šperky, cokoli… otec mi v tom nezabrání. Ne, když půjdeš se mnou. Budeme si žít dobře…“

Peníze… Flávus zaváhá. Měšec s našetřenými mincemi i šperky z Pertinaxova bytu má bezpečně uschovány pod tunikou, ale pořád to není dost na dalekou cestu domů. Ne pro uprchlého otroka, který se bude muset skrývat a hojně podplácet příliš zvědavé oči. Lanista nebyl zase takový boháč, aby z jeho majetku zbylo dost i pro ostatní gladiátory. Už tak Flávovi neunikly kradmé pohledy jeho bývalých druhů. Ještě před krátkou chvílí si byli blízcí, jak jen si zatracenci navzájem mohou být. Nyní už je každý sám za sebe. Rozdělila je svoboda a touha po penězích.

„Utři si z vobličeje krev a todle si nasaď na hlavu,“ podá Germán chlapci vlastní zdobnou helmu. Tu, s níž vyhrál poslední zápas.

„Co budeš mít ty?“

„Žádnej strach. Já se vo sebe postarám. A už pojď, ty dva smrděj jak hromada sraček!“ Popadne Marca nekompromisně za paži a vleče ho za sebou do kamenného deště.

Brána je ještě pořád zavřená a nezdá se, že by ti uvnitř měli chuť odejít. Při rabování Pertinaxova domu objevili jeho zásoby vína. Zotvírali všechny amfory a z každé chtějí ochutnat. Rudé víno jim stéká na prsa a mísí se s nedávno prolitou krví. Jedno od druhého nelze rozeznat. Gladiátoři se povalují pod ochranou střechy a oči jim divoce svítí. Nejdřív je rozdráždila pomsta na strážných, nyní jim krev rozehřívá dobré víno. Jsou ověšeni ukradenými šperky a v rukou třímají ukořistěné zbraně. Jeden z nich si ledabyle omotal atletické tělo Pertinaxovou tógou aniž by tušil, jak takový neforemný kus látky správně nosit. Další si přes široká ramena přehodil bledě modré šaty paní domu, aby mu sloužily jako plášť.

Flávus zachmuřeně sleduje prozpěvující bandu opilců. „Dobře mě poslouchej, štěně,“ pronese vážně k chlapci po svém boku. „Schovej si obličej pod helmu a drž se za mnou. Na nikoho se nedívej a žádnýmu nevodpovídej a jestli vodsud chceš vyváznout se zdravou kůží, tak se za žádnou cenu nezastavuj!“

Marcus přikývne a poslušně ukryje rozrušenou tvář za zdobným hledím přilby. Beze slova se nalepí těsně za Flávova široká záda. Na záda hustě protkaná starými jizvami po bičování. Pohled na ně chlapce jako vždycky rozechvěje lítostí.

Procházejí kolem povalujících se gladiátorů. Míří k bráně. Nespěchají, aby vínem rozpálené šelmy nevyprovokovali k útoku. Jeden z mužů jim vrávoravým krokem zastoupí cestu. „Hej, šampióne, zavdej si se mnou kapku vína!“ strká Flávovi plný měch pod nos.

„Chlastej si sám,“ odstrčí Germán dotěrnou paži. „Já si hodlám udržet čistou hlavu!“

„Šampióne, co to znamená? Nejsem ti snad dost dobrej, aby ses se mnou napil?!“

Opilcovo hulákání k nim obrátí nežádoucí pozornost. Gladiátoři se začínají zvedat. Nohy mají nejisté, ruce se zbraněmi se jim však ani nezachvějí.

„Připrav se utíkat!“ sykne Flávus na édilova syna. „Musíš se dostat k bráně!“

„A co ty?!“ vyhrkne chlapec nešťastně.

„Nevodmlouvej a běž! Dělej!“

Jenže utíká někdo docela jiný. Z domu se vyřítí Pertinaxova manželka. Je nahá a bez paruky působí její hlava s řídkými chomáčky tmavých vlasů téměř lyse. Na buclatém těle rudě svítí kousance a otisky mužských prstů. Po tučné bradě i mezi sloupovitými stehny jí stéká krev. Jakmile ji gladiátoři spatří, zapomenou na Fláva a pustí se za prchající ženou. Obklopí ji jako smečka vyhladovělých vlků a baví se jejím zoufalstvím. Častují ji výsměchem a urážkami nejhrubšího zrna.

Jediný, kdo se k pronásledování nepřipojil, je muž s měchem vína. Ještě pořád ho vytrvale vnucuje Flávovi a dotčeně si pro sebe mumlá. Germán ho srazí k zemi jediným, dobře mířeným úderem pěsti. Strhne ležícímu z hlavy helmu a sám si ji nasadí. Pak popadne Marca a společně pospíchají k bráně. Problém ovšem je, že zůstává zavřená. Zablokovala ji vrstva kamenů, která už nyní sahá mužům do poloviny lýtek. Brodit se jimi je namáhavější, než chodit ve sněhové závěji. S vraty nepohne, s Marcovou ubohou pomocí, ani Flávova býčí síla. Nakonec jim nezbývá, než bránu přelézt. Naštěstí jim žádný z gladiátorů nevěnuje pozornost. Mají zajímavější hračku pro pobavení.

„To bylo vo chlup,“ oddechne si Germán, sotva se ocitnou na opačné straně vrat. „Bohové tě nejspíš maj' rádi, štěně, že tě vytáhli z toho srabu bez úhony.“

„Znamená to, že půjdeš se mnou?“ jsou první Marcova slova, sotva popadne v sírou páchnoucím vzduchu dech.

„Jasně, že jo. Jdem vybrat vaši domácí pokladnu. A jestli se mi tvůj tatík postaví do cesty…“ Fláva příjemně rozechvěje představa meče, nořícího se do édilova tučného břicha. Už dlouho má na Popidia Secunda spadeno. Ví dobře, kdo si vymohl jeho zápas s Aferem. Pokud se za smrt svého nejlepšího přítele pomstil Pertinaxovi, co by měl provést s édilem, aby to konečně uhasilo jeho vztek? Zahledí se k Vesuvu, vytrvale chrlícímu dým a kamení. Dnešek je časem pomsty. Pomsty bohů i lidí.