Dvacet pět hodin před výbuchem Vesuvu

Na pompejský amfiteátr nemilosrdně praží slunce. Nad hlavami diváků jsou sice nataženy ochranné plachty, ale i tak je vedro k padnutí. Je poledne. Čas poprav zločinců a provinilých otroků. Římané jsou v tomto ohledu nesmírně vynalézaví, o čemž svědčí krvavé ostatky nešťastníků, které dnes už museli sluhové z písku arény několikrát odstraňovat. Po předchozí exekuci se ve vzduchu ještě drží pach spáleného lidského masa.

Jako poslední bod programu jsou před dvacet tisíc dychtivých diváků vyhnáni tři nazí ubožáci. Muž s kozí bradkou, rusovlasá dívka a vyzáblý kluk, spíš ještě dítě. Dívka si rukama zakrývá malá ňadra a pihovatou tvář schovává v záplavě zrzavých vlasů. Z hlediště jí krví rozdivočelí muži častují vulgárními poznámkami a krutým výsměchem.

Pouze jedno hrdlo zůstává tiché. Okatý mládenec zahalený do bělostné tógy s těmi dole jako jeden z mála soucítí. Možná jako jediný, neboť útlocitné duše na hry zpravidla nechodí. Marcus trpí o to víc, že zatímco pompejská aristokracie poledním vražděním opovrhuje a na svá sedadla se vrací až na souboje gladiátorů, on musí zůstat i s hlasitě se bavící lůzou. Jeho otec přikázal, aby se jako syn pořadatele zůčastnil celých her. Mladík tiše zaúpí, když jsou do arény vpuštěni dva bojoví psi. Co psi – telata! Velké, rozdrážděné bestie s širokými plecemi a vyceněnými zuby. Toto plemeno se v aréně často používá k zápasům se šelmami, stejně jako při válečných taženích proti lidem. Na rozdíl od divokých zvířat se člověka nebojí. Jsou vycvičeni k trhání a zabíjení.

Diváci se s hlasitým překřikováním sázejí, který ze tří nešťastníků bude roztrhán jako první. Odsouzenci jsou neozbrojení a psi se chovají jako lovící smečka. Vyberou si nejslabší „kus“ a šikovně ho oddělí od „stáda“. Je jím hubený chlapec vyděšený tak, že ho roztřesené nohy sotva nesou. Psi jsou sehraná dvojka. Jeden se mu vplíží do zad. Zahryzne se své oběti do lýtka. S vrčením strhne hocha k zemi. Druhý pes skočí ječícímu odsouzenci po krku. Jediným stiskem mohutných čelistí ho umlčí navždy.

Sotva se kořist přestane hýbat a tím ztratí pro obě šelmy na přitažlivosti, přijde na řadu dívka. Pokouší se utéct, jenže není kam. Všude je vysoká, hladká zeď a nad ní hlediště plné tvorů možná krvelačnějších, než jsou nevědomí psi. Rusovláska může jenom běhat dokola, povzbuzována dobře se bavícími diváky, kteří pískají a dupou, rozjaření „veselou“ podívanou. Psi děvče uštvou jako laň. Také ona skončí svůj život pod jejich tesáky.

Nejhůř ovšem dopadne muž s kozí bradkou. Je to otrok. Provinil se tím, že napadl svého surového pána. Ani tentokrát se nehodlá jen tak lehce vzdát. Bojuje s útočícími bestiemi pěstmi i kopanci. Psi, rozdráždění pachem prolité krve, na něj se zuřivým štěkáním dorážejí. Krátké chlupy na krku mají zježené. Z vyceněnách zubů jim odkapávají růžové sliny. Chňapou muži po míhajících se končetinách. Jednomu ze psů se podaří sevřít v čelistech otrokovu pravici. S divokým vrčením rve svaly a šlachy předloktí. Z roztržených tepen vytryskne krev. Skrápí sluncem rozpálený písek, na němž se ihned spéká v černou krustu. Muž s úděsným řevem padne na kolena. Volnou rukou bije psa přes hlavu a čenich, ale zvíře jen přimhouří oči a trhá dál. Na bezbrannou kořist zaútočí i druhý pes. Jde po nejměkčí části těla – po břiše.

Marcus zavře oči. Už viděl víc, než dokáže snést. Nejradši by si zacpal i uši, aby neslyšel nelidský řev umírajícího. Naštěstí to netrvá dlouho. Nad arénou se brzy rozhostí zlověstné ticho. Jen psi dole v písku vrčí, jak se rvou o krvavé zbytky odsouzenců. Marcus pohlédne na svého otce. Édil sedí několik řad pod ním, těsně nad arénou v čestné lóži pořadatele her. Vypadá to, že se dobře baví. Jak by také ne. Program vymýšlel on sám. Kdyby Marcus včera v noci odmítl splnit jeho rozkaz a do amfiteátru nepřišel, nejspíš by byla psům předhozena i jeho stará chůva Bona.

Lucius Popidius Secundus je démon. Bestie horší než šelmy v aréně. Bojí se ho všichni – jeho žena, syn i domácí otroci. Ti si od ctihodného édila vytrpí zdaleka nejvíc. Marca občas přepadne neodolatelná touha otce zabít. Hlavně když vidí, jak ponižuje a trápí jeho matku. Snad by to i navzdory své holubičí povaze udělal, protože každý pohár jednou přeteče, ale děsí ho trest za otcovraždu. Být zašit do jednoho pytle s kohoutem, psem, hadem a opicí a následně vhozen do hluboké vody…

„Hej, Marcu! Co ty tady děláš?“ cvrnkne ho kdosi zezadu do ucha.

Je to Mica, snadno přehlédnutelný ve své nepatrné výšce. Zase se připlížil nečekaně jako správný zloděj.

„Co bys řekl, že dělám?“ povzdechne si mrtvolně bledý Marcus. „Snažím se to tady přetrpět a přežít.“

„Divný. Nikdy si přece na hry nechodil? Tvrdil's mi, že je to zvrácená zábava pro surovce.“

„To si myslím pořád. Po dnešku víc než kdy dřív, jenže… otec mě sem donutil přijít.“

„Jo tak,“ ušklíbne se Mica. „Édil si hraje před voličema na šťastnou rodinku!“

Marcus přikývne a zmučeně si povzdechne: „Už jsem přetrpěl dopolední masakry zvířat i polední popravy odsouzenců. Nic tak hnusného a krutého jsem ještě neviděl! Teď abych ještě přihlížel, jak bude bojovat o život Flávus!“

„Aspoň konečně uvidíš, proč je tvůj miláček šampiónem arény!“ plácne ho Mica přátelsky do zad. „Kde se vlastně jindy schováváš, když má zápas?“

„Jsem zalezlí ve svém pokoji a modlím se k Venuši, aby z toho vyvázl živý,“ pronese Marcus tiše a pobledlé tváře mu polije mírný ruměnec studu. „Co ty tady vlastně pohledáváš? V patricijské lóži! Zase si hraješ na straku? Včera ti to nestačilo?“

„Stačilo, nestačilo,“ rozhodí Mica dětsky krákýma ručkama. „Musím se holt zatraceně vohánět, když teď budem tři.“

Marcus na něj vyvalí oči.

„Decie se mi včera přiznala, že čeká dítě,“ mrkne na něj šibalsky kudrnáč.

„Já… nevím, co na to říct,“ vybaví si Marcus vytáhlou, dlouhonohou Decii, která vyniká pořádně ostrým jazykem a nezdravou náklonností k mužskému pohlaví. To ovšem zamilovaný Mica nevnímá a zástup mlsných kocourů ometajících se kolem jeho žirafí přítelkyně, omlouvá její společenskou povahou. Stejně by si nic jiného říct nedovolil, jinak by ho rázná Decie ukřičela.

„Pomodli se za mě k Venuši, budu to pořebovat,“ plácne zlodějíček zaraženého Marca přátelsky do zad. „Já a táta! Umíš si to… Hele, gladiátoři! Už to začíná!“

Ozve se táhlý, hluboký zvuk trub. Všechny oči se upřou k aréně. Dva bojovníci vstupují do rozžhaveného písku. Je čerstvě uhrabaný, přesto na něm zůstávají stopy nedávno prolité krve. Gladiátoři jsou vysocí, statní muži. Pod naolejovanou pokožkou jim hraje každý sval. Jsou dokonale vytrénovanými stroji k zabíjení. Jeden je ebenově černý Afričan, druhý má plavé vlasy a světlou pleť lidí ze severu. Dvacet tisíc diváků vstává ze sedadel a nadšeně zdraví své oblíbence.

„Afer Vítězný!“ křičí část publika a černý muž je odmění zablýsknutím bílých zubů v širokém úsměvu.

„Flávus Neporažený!“ skandují ostatní. Tleskají a dupou do podlahy, až se nedávno opravený amfiteátr povážlivě otřásá. Blonďák k nim v pyšném gestu vítězů pozvedne svalnatou paži s mečem. Jásot zesílí. Gladiátoři si nasadí krásně zdobené helmy, které jim zakrývají celé obličeje. Oba jsou nazí až na bederní roušky přichycené širokými, kovem pobitými opasky a vatovými chrániči pravých paží a obou holení. V rukou třímají krátké meče a obdélníkové štíty podobné těm, jaké nosí do bitvy římští vojáci.

Bojovníci kolem sebe krouží jako dva načepýření kohouti. Znají se dokonale, vždyť pocházejí z jedné gladiátorské školy. Mnohokrát spolu poměřili síly v tréninku. V aréně ještě nikdy. Však se také lanista Pertinax, jemuž oba patří, velmi zdráhal postavit proti sobě své dva nejlepší bojovníky. Jeden vždycky musí prohrát, to je neochvějná jistota a pokud ho publikum ušetří a on opustí arénu živý, stejně se tím podstatně sníží jeho hodnota. Souboj Fláva s Aferem si na poslední chvíli vydupal édil Popidius Secundus.

Bojovníci se pohnou. První zaútočí Flávus. Dobře ví, že publikum na krev nerado čeká. Navzdory své výšce a váze je nečekaně mrštný. Zaútočí na Aferovo odhalené břicho. Zná protivníkovu slabinu, kterou je malá pohyblivost. Krátké ostří míří přímo na ebenově černou kůži, pod níž se viditelně napínají pevné svaly. Afričan vykryje ránu štítem. Zároveň bodne mečem do Flávových zad. Germán přidřepne, sbalí se do kotoulu a v bezpečné vzdálenosti od soupeře vyskočí zpátky na nohy. Slabě krvácí z povrchové rány pod pravou lopatkou.

Publikum bouří a nadšeně dupe. Zápas dvou šampiónů arény je dostává do varu. Flávus ostražitě krouží kolem Afera. Je pro něj životně důležité, udržet si soupeře od těla. Mohutně stavěný černoch má sílu medvěda. Jediným stiskem paží by dokázal rozdrtit žebra a snad i lebku. Stejně jako medvěd, je i Afer zcela nevypočitatelný. Nečekaně provede výpad tak prudký, že překvapí i opatrného Fláva. Tentokrát meč míří na blonďákovo odkryté stehno. Ostří hladce projede kůží i napjatým svalem. Jen náhodou mine tepnu. Její zásah by znamenal rychlou smrt vykrvácením. I tak je zraněná noha brzy zbrocená krví.

Diváci ryčí vzrušením. Vstávají ze sedadel. Rudá tekutina je dráždí jako dravou zvěř. Flávus nemá mnoho času. Naopak Aferovi stačí vyčkat, až jeho soupeř ztrátou krve zeslábne. Nebo už se to stalo? Plavovlasý gladiátor zakolísá. Podlamují se mu nohy. Zraněná končetina ho zrazuje. Klesne na pravé koleno. Dlaní se zaboří do písku, aby se nezhroutil docela. Publikum vydechne úžasem i zklamáním. Takový konec pompejského šampióna nikdo nečekal.

Afer se pohne vpřed, rychlý jako zmije. Medvědí ospalost je ta tam. Rozmáchne se mečem nad soupeřovou hlavou. Flávus mu vrhne do tváře hrst písku. Několik sluncem rozpálených zrnek proletí i mřížkou v průzorech helmy. Afer se zapotácí. Couvá. Shodí ochranu hlavy a dlaněmi si mne bolavé oči. Flávus se vrhne za ním. Tne ho do pravice, v níž stále svírá zbraň. Kopem mu podrazí nohy. Černoch padne jako podťatý strom. Flávus se tyčí nad ním. Hrot meče mu opře o hrdlo.

Obecenstvo šílí. Jedni křičí radostí, druzí nadávají a hrozí pěstmi, protože prohráli své sázky. Édilovi v pořadatelské lóži zatrne. Není radno brát takové nepokoje na lehkou váhu. Je tomu přesně dvacet let, kdy se při sledování podobného zápasu střetli v hledišti Nucerijští s Pompejany. Skončilo to velkým krveprolitím a desetiletým zákazem pořádání her, vydaným přímo císařem. To už se nesmí nikdy opakovat.

Publikum ztichne, když poražený Afer zdvihne ukazovák levé ruky v gestu, jímž žádá o milost. Flávus skloní zbraň a couvne. Oba čekají na rozhodnutí diváků a pořadatele her.

 

Marcus si lemem tógy otře zpocené čelo. Po celý čas souboje snad ani nedýchal. Strach o plavovlasého gladiátora ho téměř připravil o rozum.

„Afer má smůlu,“ ušklíbne se Mica a drze si ukradne hrst černých oliv z misky prodavače občerstvení, nabízejícího své zboží v patricijské lóži. „Milost dneska nikdo očekávat nemůže.“

„Proč ne?“

Liliput obrátí oči v sloup ve výmluvném gestu: „Marcu! Seš to ty nebo já, kdo tady celej den dřepí na svým ctěným zadku a nespouští voči z arény? Kolik milostí dneska tvůj drahej tatík udělil?“

„Ani jednu,“ připustí váhavě mladík.

„Přesně, ani jednu. Tohle totiž nejsou vobyčejný hry. Lidi jsou podělaný hrůzou ze zemětřesení a ze všech těch divnejch znamení, co se poslední dobou všude vobjevujou. Krev prolitá v aréně má udobřit bohy! Hele, už se rozhodli! Já to řikal, že milost nedostane!“

Zdá se, že Afer je se svým osudem smířený. Na okamžik zavře oči, snad aby se pomodlil k bohům. Pak obřadně poklekne na jedno koleno. Velkýma rukama se chytne svého kata za zdravé stehno. To aby nezakolísal a neztratil v posledních okamžicích gladiátorskou čest. Skloní hlavu. Flávus má obličej stále ještě ukrytý pod helmou s chocholem, když mu opře hrot meče mezi obratle zezadu na krku. Nikdo z diváků nemůže vidět výraz jeho tváře, když svého přítele vší silou bodne. Čepel se zanoří hluboko do těla. Afer, šampión a miláček Pompejí, je okamžitě mrtvý.

„Afer umřel se ctí,“ pokýve zlodějíček Mica uznale hlavou. „Jeho oběť bohy potěší.“

„Mě by mnohem víc těšilo, kdyby ještě žil. Byl to Flávův přítel,“ zachmuří se Marcus. „V jakýkoli jiný den by byl omilostněn. Takový skvělý gladiátor! Vždyť vybojoval tolik vítězství!“

„Buď rád, že tvůj Flávus přežil.“

„Já jsem rád,“ odsekne dotčeně mladý patricij, „a Flávus není můj! Muž jako on nepatří nikomu!“

„Až na lanistu Pertinaxe a předtím obchodníka s otroky,“ uchechtne se kudrnáč.

„Nech toho! Dobře víš, jak to myslím.“

Marcus okouzleně sleduje vítěze, pyšně se tyčícího uprostřed arény. Jeho soupeře už odtáhli do skrytých chodeb v útrobách amfiteátru. Zbyla po něm jen krvavá stopa v písku. Víc už si na Afera Vítězného nikdo nevzpomene. Sláva gladiátora trvá jen do jeho první prohry.

Vyčerpaný Flávus se prozatím koupe v přízni diváků. Ke zkrvaveným nohám mu z hlediště prší dary. Ženy, odstrčené přísnými pravidly až do nejvzdálenějších řad amfiteátru, mu s nestoudnými výkřiky nabízejí svá těla. Bohaté paničky se chovají naoko cudněji, už tenhle večer se však budou za úplatu dobývat do jeho cely. A nebudou to jen ženy… Marcus těžce polkne hořkou slinu žárlivosti. Ví dobře, že to není jen on, kdo za slavným gladiátorem chodí a s kým za peníze spává. Je si však naprosto jistý že je jediným, kdo Fláva opravdu miluje. Když bude dostatečně trpělivý, jednou ho o své lásce přesvědčí a získá si jeho náklonnost. Musí jen vytrvat!

 

Édil s nechutí shlíží na gladiátora, jenž se zastavil pod jeho lóží. Všechno je špatně! On přece neměl vyhrát! To Afer měl nyní stát na jeho místě a očekávat vavřín vítězství! Jak mohl takhle ostudně zklamat?! Vždyť mu za to slíbil svobodu!

Édilovi se zdá, že se mu Flávus vysmívá. Jako by v jeho chladných, ocelově šedých očích jasně četl pohrdání. Nyní si je Popidius Secundus jistý, že pobuřující informace o jeho synovi Marcovi a o tomhle špinavém gladiátorovi, kterou mu jedna „dobrá duše“ se špatně tajenou škodolibostí před nedávnem sdělila, byla pravdivá. Nejradši by si nafackoval když si vzpomene, s jakou úlevou před rokem souhlasil se synovou prosbou, že se chce učit šermu u toho nejlepšího bojovníka v Pompejích – u Fláva Neporaženého. Nebylo na tom nic divného, od slavných gladiátorů se nechávali trénovat mladíci z nejlepších rodin. Popidiu Secundovi se dokonce ulevilo, že se z jeho až příliš zjemnělého syna snad konečně stává muž.

Édilův podmračený pohled zalétne do blízké lóže k Marcovi. Ten hoch je s těma svýma hlubokýma očima a plnými rty až příliš hezký. Popidius si povzdechne. Krásné děti jsou pomstou bohů. Obzvlášť, když jsou to chlapci. Otec musí neustále hlídat, aby mu pohledného synka nějaký nadržený obejda nezprznil. Pomluvy o tom, že do sebe hoch nechal pronikat jako žena nebo otrok, by se s ním táhly celý život. Žádný římský občan by si ho už nevážil, byl by všem jenom pro smích. Kdepak, něco takového nesmí Popidius Secundus dovolit! Nakonec by to uškodilo hlavně jeho politické kariéře.

Se vzteky zaťatými zuby hodí édil vítěznému gladiátorovi k nohám vavřínový věnec a několik zlatých mincí. Potom tlustou rukou ověšenou prsteny pokyne jásajícím divákům. Flávus sebere z písku svou odměnu, poděkuje sotva znatelným kývnutím hlavy a vydá se na čestné kolečko arénou. Dav šílí. Každý si chce svého oblíbence ještě užít. Možná bude trvat i několik měsíců, než ho lanista znovu nasadí do dalšího boje.

A možná se ho nedočkáte už nikdy, pomyslí si Secundus škodolibě. Pokoušet se Marcovi gladiátora zakázat by bylo marné. Ačkoli se hoch většinou projevuje jako slaboch, v určitých věcech dokáže být tvrdohlavější než beran. Snad by mu mohl vysvětlit, že pokud má chuť na muže není nic jednoduššího, než poručit některému z domácích otroků, nebo si zaplatit prostituta. Na takovém řešení choutek by nebylo nic divného ani pohoršujícího. Jediná podmínka je, že Marcus musí být vždy tím, kdo proniká. Kdo si zachovává mužskou nadvládu. Pokud tohle dodrží, je všechno v pořádku. Nikdo by však ani na okamžik neuvěřil, že Flávus Neporažený je ve vztahu s édilovím synem tím, kdo se nechává ovládat jako žena. Jako nejjednodušší řešení problému se tedy nabízelo zbavit se gladiátora. Popidius by to s radostí zařídil, ale před hrami si netroufal. Navíc oblíbeného šampióna potřeboval, aby do arény přilákal co nejvíc diváků – potencionálních voličů. Ke všemu se nabízela ta sladká možnost, že Flávus při zápase padne. Bohové však édilovi nepřáli. Bude se tedy muset postarat sám, aby nepohodlný gladiátor zmizel. Teď na to bude mít času dost. Ochotné ruce najde za pár mincí snadno a nehody se přece stávají každou chvíli…