“Zuko, vzbuď se!” sykl mi do ucha Danno a pobaveně se křenil. Utřel jsem si slinu, která mi skoro stékala po lavici. Nade mnou stála učitelka a naštvaně si mě měřila. Na lavici položila můj test z matiky. Ani jsem se nemusel podívat, věděl jsem co čekat. Na bílým papíře se krásně vyjímala červená 5. Ta nebyla první. Poslední dobou mi učení moc nejde. Ne že bych si dělal starosti, stačí že prolezu. Ledabyle jsem pokrčil rameny a strčil písemku do lavice. Moje učitelka jenom záporně potřásla hlavou. “Jednou toho budeš litovat. Měl by ses zamyslet nad svým životem. Čeho chceš dosáhnout.”
Opřel jsem se na židli a všichni se otočili zpátky. Nevím proč, ale měli ze mě docela respekt. Nestěžuji si, aspoň mě neotravují ty blbé ksichty. Musím ale přiznat, že mi je to u jedné osobě docela líto.
Nanami. Moje spolužačka, na kterou mají zálusk i starší ročníky. Jsem rád že sedí na místě, kde ji mám jak na dlani. Zrovna si kontrolovala svoji písemku a zastrčila za ucho pramínky vlasů. Moc se mi líbily její vlasy. Měly krvavě rudou barvu a dlouhé, skoro pod zadek. Ach, ten její zadek…
Po škole jsem šel s klukama na basket. Je to snad jediná věc v čem jsem fakt dobrej, a hlavně mě to baví. Tohle chci dělat v budoucnu. Toho chci dosáhnout.
“Dělej! Přihraj!” snažil jsem se na sebe upozornit a rychle prokličkoval mezi nimi. Vyhráli jsme, aniž bychom se moc snažili. Tohle miluji. Potřásl jsem hlavou a světle hnědé prameny vlasů se mi přilepily k tvářím a ke krku. Vzal jsem si ručník a poutřel se. Kluci mě poplácali po rameni a vydali se k sprchám.
“Kazuko Niwa!” Pojď sem,” zavolal na mě trenér. “Poslyš, jsi fakt dobrej a mohl bys to daleko dotáhnout. Ale říkala mi tvoje třídní že se ti známky zhoršily. Tvůj průměr činí 3,5 a víš, že pokud chceš hrát, musí se ti známky vejít do 3.”
Zamračil jsem se. Ta stará rašple, aby do ní hromy blesky udeřily! Snad dostane defekt po cestě.. “Jo chápu,” řekl jsem a bez nálady šel do sprchy.
Doma jsem si sedl za stůl a vytáhl matiku. Z ní jsem měl nejhorší známky. Půl hodiny jsem si do hlavy tlačil něco, čemu jsem vůbec nerozuměl.
“Zuko!” Pojď jíst,” zavolala na mě máma a já to naštvaně zavřel. To se snad nikdy nenaučím.
“Ayame, ty taky!” ségra si sedla naproti mně, plná energie. Vždy byla taková. Na všechny se usmívala jak sluníčko a byla plná energie. Netuším co to bere.
“Tak jak bylo ve škole?” zeptala se máma a sedla si vedle mě. Táta byl pořád v práci. Je to učitel. Takže fakt nechápu po kom jsem. Máma dodělala v pohodě vejšku, táta taky a ségra se na jednu chystá. Doteď měla pořád vyznamenání. Já vím, říkáte si, proč ji neřeknu ať mě doučuje, ale na to se nesnížím. V nejhořším si na to někoho seženu. Snažil jsem se jíst co nejrychleji, abych nemusel poslouchat ségřiny historky.
“A co ty Zuko?” jenom pokrčil rameny. “Všechno v pohodě.”
Po večeři jsem šel provést hygienu. Při čištění zubů jsem se díval na sebe do zrcadla. Zkoumal jsem svůj ksicht a dělal na svůj odraz různé grimasy. Nakonec jsem si vypláchl pusu a šel zpátky do pokoje. Na prahu jsem zůstal stát a civěl na Ayame, která vytáhla všechny moje písemky.
Podívala se na mě a pokroutila stejně hlavou, jako moje učitelka. “Proč si to neřekl? Mohla bych ti pomoct. Klidně si za mnou mohl přijít,” pořád si prohlížela ty písemky a pohoršeně kroutila hlavou. Začala mě tím vytáčet.. Nejradši bych ji.. “Vždyť ti zakážou hrát,” dodala a mě ruply nervy. “Pomůžu si sám, dík,” odsekl jsem a vytrhl ji písemky. Strčil jsem je do šuplíku a pozvedl obočí. Ona udělala to samé. Byli jsme si tak strašně podobní, až si lidé mysleli, že jsme dvojčata. Samozřejmě jsem ten hezčí.
Najednou vypadala jako by ji osvětilo. “Znám jednoho kluka, je to spolužák, který by ti mohl pomoct. Je moc milý, ten by ti určitě pomohl i zadarmo..” začala mi horlivě nabízet ale já ji utnul. Nepotřebuji pomoc. Pomůžu si sám. Já to zvládnu!
“Nikdo nic nedělá zadarmo,” dobře, možná že to zvládnu sám, ale ve dvou je to přece jen rychlejší, no nemám pravdu?
Usmála se a odešla z pokoje. Zavřel jsem za ní a hodil sebou na postel. To musí být fakt divný kluk. Představoval jsem si nějakého zakrslého šprta, mastnými vlasy, brýlemi jak Harry Potter a přiblblým úsměvem na ksichtě.
Mohl jsem tušit že jsem se v něm pekelně sekl.