Zvedl jsem zrak a podíval se do jeho zelených očí. Měl je jiné než Ayame. Její oči byli něžné a vyzařovali energii. Jeho oči byli světlejší ale měli v sobě něco tajemného. Radši jsem se zaměřil na něco jiného. Jeho vlasy. Měli krásnou světle hnědou barvu. Připomínaly písek na moři. Celý jeho obličej byl.. hezký.

,,Posaď se," vybídl mě, začínalo být trapné ticho. Sedl jsem si na židli a on na postel. Pořád měl ten podezíravý pohled. Radši jsem se rozhlédl po pokoji. ,,Máš to tady útulný," plácl jsem a on svraštil obočí. Sklopil jsem zrak a nadával si. Co mě to napadlo?! Útulný?! Proč jsem s tím vůbec souhlasil?! 

,,Tak ty si mě přišel doučovat.. Dobře a co bys chtěl na oplátku?" ujal se slova a překřížil si ruce na prsou. ,,Pokud čekáš, že ti pomůžu s mojí ségrou, tak to se můžeme rovnou rozloučit," vstal a vážně to vypadalo, jako by mě chtěl vyhodit.

,,Ne, to ne! Ayame mi řekla, že ti nejde matematika. Rád bych se na to podíval," řekl jsem rychle a také vstal.

Zkoumavě si mě měřil, až mi přišlo špatně, ale přikývl a vytáhl svůj sešit. Zahleděl jsem se na příklady, a bylo mi to jasný. Jedná se o Algebraický a goniometrický tvar komplexního čísla.

,,Abychom mohli vypočítat první příklad, musíš rozšířit tenhle vzorec a zbytek jenom opsat, nic se s tím nedá dělat.." začal jsem postupně a Kazuko-san rychle vytáhl papír a propisku, aby si to mohl rovnou vyzkoušet. Radši si u toho sedl a já se postavil k němu o trochu blíž. Viděl jsem jak přikyvuje a snaží se, aby mu nic neuniklo.

Po nějaké době vysvětlování a znázorňování na různých příkladech, jsem mu zadal nějaké ze své sbírky úloh. Zkontroloval jsem mu je a nakonec ukázal kde má chybu, a jak to mělo být správně.

Slyšel jsem zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla jeho mamka. ,,Už je večeře, tak toho na chvíli nechte."

Podíval jsem se na hodinky a zhrozil se. Bylo půl osmé, a já se ještě nepřipravil do školy. Rychle jsem si sbalil věci a omluvil se, nemohl jsem zůstat na večeři. Šel jsem na chodbu se obout. Kazuko-san za mnou přišel a usmál se.

,,Děkuju že si mi pomohl," široce se zazubil a já zrudl. Rychle jsem se rozloučil a vyšel ven. Spěchal jsem domů, bál jsem se že bude mamka naštvaná.

Zavřel jsem za ním a šel do kuchyně. Hned jsem měl lepší náladu. Moje učitelka si mě zavolala k sobě a řekla, že pokud to bude pokračovat, řekne to rodičům. Nechtěl jsem aby o tom věděli.

Ještě před tím než jsem šel spát, jsem se na to ještě podíval.

Na druhý den jsem se přihlásil na zkoušení. Všichni z toho byli hotový. O učitelce se radši nebudu vyjadřovat. Ty příklady se mi zdály o něco lehčí. Ten Hikaru je dobrej.

Nanami se na mě zvědavě podívala a já skoro vzlétl do nebes. Konečně! Jenom jsem doufal že to doučování nebylo jednorázové. Šel jsem na trénink ale trenér mi zakázal hrát. Jenom řekl: ,,Do té doby, než se ti nezlepší známky."

Zase jsem měl náladu pod psa. Cesto domů jsem si zaběhal, musel jsem vybít baterky. Vzal jsem míč a šel na hřiště. Čekal jsem až přijde Ayame.

,,Ayame? Ten Hikaru.. Přijde ještě nebo ne?" zeptal jsem se neutrálně, když jsme šli společně domů. Jenom se pobaveně usmála. ,,Měl by ses ho zeptat sám."

,,No ták Ayame! Víš, že tvoji školu nesnáším, tam ani nevkročím!" rozhorlil jsem se. Na tu školu jsem rok chodil ale.. Prostě jsem tam nebyl spokojený. Do basketbalového družstva mě nevzali a jeho členové mi pořádně pili krev. Nakonec jsem začal cvičit, snažil se a vzali mě na školu Chiba. Je to slabší škola, ale mně to ani moc nepřijde.

,,Dobře, tak já ti s ním domluvím pravidelné doučování."

,,Ahoj, pojď dovnitř," přivítal jsem ho a on se sklopenou hlavou vešel. Ani po měsíci, co mě doučuje, se na mě nedokázal pořádně podívat. Už jsem si zvykl. Je úplně jiný než ostatní. Nevinný. Nedokážu si ho představit, že by někomu úmyslně ublížil.

,,Dobrý den, Kazuko-san," pozdravil tiše a já protočil oči.

,,Jsem Zuko, tak mi tak, prosím tě, říkej." Jako vždy zrudl, tak jsem ho radši poslal do mého pokoje. Vzal jsem limonády a šel za ním.

Musím přiznat, odkdy mě doučuje, známky se mi o něco zlepšily. Můžu hrát a mám i ze sebe lepší pocit. Také jsem si už na něj zvykl. Moc toho nenamluví ale je něčím zajímavý. Hlavně jeho vzhled. Vypadá jako štěně. Má velké, oříškově hnědé oči. Líbí se mi, když ho něčím překvapím. Tak krásně je vykulí. Pořád se musím smát a on, jako vždy, zrudne.

Nejdřív mě doučoval jenom z matiky, ale pak začal i z angličtiny a japonštiny. Na oplátku ho učím něco, v čem jsem dobrý já. Jelikož vždy nám to učení tak dlouho trvá, své úkoly si u nás dělá automaticky, a pak u nás i večeří. Občas si zajdeme na hřiště a snažím se ho zasvětit do tajů basketu.Vůbec mu to nejde, je na sport fakt levý ale snaží se.. Sakra nějak moc o něm básním.

Po 3 hodinách vysvětlování, a z toho všeho učení, jsem začal usínat. Dneska jsem měl tvrdý trénink, připravujeme se na zápas. Jdeme hrát také proti škole Hirosaki, proto se snažím ze všech sil. Já jim ukážu!

Myslím že jsem na malou chvíli usnul. Vím, že jsem viděl před sebou Nanami. Vyznal jsem se jí z citů a ona mi je oplatila. Náhle jsem se přesunul do svého pokoje a učil se s Hikaru. Měl jsem chuť ho políbit. Byla to neovládatelná touha. To, jak vypadal, jakým stylem mluvil, něco na něm bylo neodolatelný. Vysvětloval mi zrovna nějaký předmět, ale já ho utnul. Prostě jsem to nevydržel. Postavil jsem se a přitáhl si ho k sobě. On tak rozkošně vykulil oči. Pohladil jsem ho po jeho jemných, tmavých vlasech. Přivřel oči a pootevřel rty. ,,Kazuko-san.." šeptl a já přitiskl rty na jeho. Jednou rukou jsem mu zahrábl do vlasů a pevně si ho k sobě tiskl. Nejdřív moc nespolupracoval ale pak..

S trhnutím jsem se probudil a cítil něčí dotek na rameni. Srdce mi bilo jak o závod. Pak jsem s hrůzou zjistil, že jsem se i možná vzrušil.. Co to kurva je?! Já se zbláznil!

,,Kazuko-san jsi ospalí?" zeptal se nervózně Hikaru a ruku měl na mém rameni. Rychle jsem vstal a prohrábl si vlasy. ,,Chci, abys odešel.. Prosím," požádal jsem ho trhaně a nevěděl, co to mělo znamenat. Na malou chvíli jsem se bál, že se to doopravdy stalo.

Trochu ustaraně se na mě podíval, ale pak sklopil zrak a vzal si věci. ,,Přeji ti dobrou noc," rozloučil se jako obvykle, ale teď jsem zrudl. Nechtěl jsem na to myslet. Vyprovodil se sám.

Sedl jsem si na židli a praštil hlavou o stůl. Doufám že to byl jenom špatný vtip. Nakonec jsem si připravil věci a lehl si na postel. Neměl jsem hlad. Musel jsem myslet na ten sen. Jestli k němu vážně něco cítím, tak se odstřelím. Co by si pomysleli lidé? Nechtěl jsem na to ani myslet. Snažil jsem si nás představit jako pár ale přišlo mi to nemožné. Nepřirozené.. Praštil jsem do postele.