Vypnul jsem budík. Vstal a navlíkl si školní uniformu. Šel jsem dolů do kuchyně, abych se nasnídal a pozdravil rodiče.

,,Dobré ráno," pozdravil jsem je tiše a spořádaně si sedl.

,,Dobré ranko Hikaru, vyspal ses dobře?" oba spěchali do práce, a tak ani nečekali na mou odpověď. Rychle se rozloučili a já pomalu dojedl.

Chodím na vyšší střední školu Hirosaki. Vybrali mi ji rodiče a já se pokusím udělat všechno, aby na mě byli hrdí.

Sedl jsem si do 2. řady a přichystal učení. Slyšel jsem jak si někdo stoupl u mé lavice a hraně si odkašlal. Z tašky jsem vylovil ještě jeden sešit a se sklopenou hlavou ji ho podal. Rin mi ho beze slova vytrhla a ani se na mě nepodívala. Vrátila se zpátky ke své hlasité partě a já si docela oddechl.

Rin byla nejdrsnější holka z celé školy. Byla vyšší než někteří kluci a hlavně už sedmým rokem chodí na bojové umění. Většina lidí se s ní baví jenom proto, že se ji bojí. Je moc výbušná, když se něco neděje podle její libosti. Nedělá ji problém někomu uštědřit lekci, sám jsem to už zjistil na vlastní kůži. Někdy se do toho pustí i její kamarádi, když se nudí.

Dalo by se říct, že patřím mezi nejlepší žáky naši školy. Není to ani těžký, můj život je jenom učení. Baví mě se učit, baví mě, když mě potrápí nějaký příklad, když konečně přijdu na řešení. Rin mě jednou požádala o pomoc a od té doby toho dost využívá. Každý den musím dělat úkoly jak Rin, tak jejím kamarádům. Pokud něco nepochopí, tak i důkladný rozbor všeho, co probíráme. Někdy je toho moc, ale nemám na vybranou. Vysvětlovat rodičům, proč mám roztrhané oblečení, proč mám dobitý tělo, je dost těžký. Někdy si ten důvod, proč si na někom vybít vztek, najdou sami.

Asi si za to můžu i sám. Nejsem zrovna sportovní typ.

Začala hodina a až do poslední hodiny vše proběhlo, jako každý den. Ale po škole za mnou přišla Ayame, moje spolužačka.

,,Ahoj Hikaru, můžu jít s tebou?" zeptala se s širokým úsměvem a já překvapeně vykulil oči. Moc často se mnou holky nechodí po škole. Trhaně jsem přikývl. Byl jsem trochu nervózní. Nejsem moc společenský typ.

,,Víš, znám tě už nějakou dobu, a proto jsem přišla za tebou. Moc bych ti byla vděčná, kdybys mohl doučovat mého bratra. Je o rok mladší a matematika mu moc nejde. Nechce pomoc ode mě, asi proto že jsem jeho sestra."

Asi ji to dost trápilo. ,,No.." odkašlal jsem si, protože jsem nevěděl, co mám na to říct. Zrovna moc dobrý zkušenosti s doučováním nemám, a hlavně ho vůbec neznám. Co když bude stejný jako moji spolužáci.

,,Nejsem zrovna společenský typ, a nevím jestli bych mu to dostatečně vysvětlil. Měla by ses radši zeptat někoho jiného, moc bych nepomohl.." řekl jsem s rudou tváří a díval se do země.

,,To není pravda!" řekla Ayame a ze strany se na mě zamračila. ,,Jsi nejchytřejší kluk, kterého znám. Jsi moc milý a hodný, neznám nikoho, kdo by tak ochotně lidem pomáhal," rozhorlila se ale nakonec se jenom usmála. ,,Pokud změníš názor, budu moc ráda. Tak se uvidíme zítra," zamávala mi a já pořád stál na tom místě. Díval jsem se před sebou a nedokázal tomu uvěřit. Řekla, že jsem hodný? A milý?

Celou cestou domů jsem přemýšlel. Pro lidi jsem nezajímavý a nudný. Proto se bojím s nimi mluvit, nechci je nudit. Ale nepomoct někomu jenom proto, že mám malé sebevědomí, je ode mě sobecké.

Na druhý den jsem před hodinou šel za Ayame. ,,Rád bych pomohl tvému bratrovi," zašeptal jsem nervózně a doufal, že si na včerejší rozhovor vzpomene.

,,To je skvělé! Bude mít radost!" Nadšením se až postavila a úplně zářila.

Sklopil jsem zrak a s nepatrným úsměvem přikývl. Sedl jsem si na místo a byl moc rád, že jsem ji udělal radost. Akorát jsem se obával jejího bratra. Nikdy jsem ho neviděl. Vím, že chodí na jinou školu a hraje basket. Minule o něm mluvila s kamarádkou.

Po škole jsem uklidil třídu a pak se vydal domů. S Ayame jsme se domluvili, že k nim přijdu zítra.

,,Jaký předmět mu nejde?" zeptal jsem se teše a podíval se na ni.

,,Matematika ale řekla bych, že to není jediný předmět," zamyslela se ale pak se na mě usmála. ,,Určitě bude moc rád, až tě uvidí."

Nervózně jsem se pousmál ale pak mě to docvaklo. ,,On neví že přijdu?" zeptal jsem se trochu vyděšeně ale už jsme byli tady.

Měli krásný dům. Byl dvoupatrový, moderní a zdi měli hezkou meruňkovou barvu. Balkón byl na celou šířku domu. Všiml jsem si že za domem mají obrovský bazén.

Otevřela vchodové dveře a pustila mě dovnitř. Uvnitř to bylo o mnoho hezčí. A vonělo to tady po vonných svíčkách. Připadal jsem si nesvůj.

,,Ahoj Ayame.." přišla její mamka a překvapeně se na mě podívala.

,,Dobrý den, jsem Hikaru a přišel jsem doučovat vašeho syna," představil jsem se s hlubokou úklonou.

,,Vítej, nevěděla jsem že má doučování. Jen pojď dál," ukázala mi jeho pokoj. Šla se mnou i Ayame a zaklepala.

,,Kdo je?" zeptal se otrávený hlas a mně vyschlo v krku. Ayame bez vyzvání vešla dovnitř a já pomalu vstoupil do pokoje. Před sebou jsem držel školní tašku a díval se všude, jenom ne na něj.

,,Přivedla jsem mého spolužáka, který souhlasil s tím, že tě bude doučovat," řekla nadšeně a představila mě. Podíval jsem se na něj, ale rychle sklopil zrak. Měřil si mě dost okatě.

,,Já jsem Kazuko," představil se když Ayame vyšla ven a zavřela za námi. Přistoupil ke mně a donutil mě abych se na něj podíval.